To, že se mnozí obyvatelé některých západních států (typickým příkladem je západní Německo) bojí zatím o migraci otevřeně mluvit (a proto o ní nemluví, možná nanejvýše někde šeptají a někde se bojí i toho šeptání), neznamená ještě, že když jim bude migrace vnucena veskrze totalitním způsobem a veškerá její kritika bude nadto postavena mimo zákon, že se toto ponížení a potlačovaná deprivace nepromění v něco, s čím architekti současné krize nepočítali. Někde se už ohniska odporu pomalu objevují, ačkoli si nemůžeme být jisti tím, že případné velké nepokoje nebo dokonce občanské války jsou tím, čeho se tito šílenci obávají. Dost možná, že s tím počítají, že s tím dopředu kalkulují, vždyť jejich pochybný řád se přece vždy ustanovuje až poté, co je starý svět uvržen do chaosu.
Ať nad tím přemýšlíme jakkoli, dokonce i když víme, že Česká republika nakonec Pakt o migraci odmítla a zdánlivě se jí tedy jakoby netýká, je to děsivá a alarmující zpráva, protože ani Česká republika (nebo šířeji Višegrádská skupina) si nemůže přát sousedství zemí, ve kterých migranti během pár desetiletí budou představovat většinu, se všemi negativy, která to s sebou nese a ponese. Navíc se dá předpokládat, že globalisté si najdou své cestičky, jak migraci vnutit i zemím, které se jí zatím brání – jednak není nikdy jisté, že příští nová vláda nemůže usnesení bývalé vlády revokovat a k Paktu se kdykoli později přidat, za druhé – a to spíše a častěji – se země k podobné sebevražedné politice zavazují nejen jednou smlouvou, ale (často nevědomky) na první pohled nezávaznými a „neškodnými“ formulacemi roztroušenými v tolika jiných smlouvách, ujednáních, usneseních, deklaracích, dokumentech či zákonech, že i oficiální odmítnutí jedné z nich ještě pro danou zemi neznamená, že by byla neblahých následků těchto sociálních inženýrů ušetřena. Do třetice, což bude způsob nejjistější, se k přijetí obou Paktů zavazuje Evropská unie jako celek, takže politika Paktů bude členským zemím EU vnucena z Bruselu navzdory jejich individuálnímu odmítavému stanovisku. Ať tak nebo onak, i přes dílčí distancování se ČR od těchto plánů se země následkům migrace nevyhne. Navíc mějme vždy na paměti, že politikům nemůžeme věřit vše, co říkají, dokud to není černé na bílém. Ostatně, ani u nás nemusíme pro příklad chodit daleko – premiér Andrej Babiš sice pod tlakem veřejného mínění nakonec Globální pakt o migraci odmítl, ačkoli to přitom byl jeho ministr, který o půl roku starší, tzv. Marrákešskou deklaraci, která v podstatě není ničím jiným, než divadelní zkouškou na podpis Globálního paktu, podepsal a pak se ještě tvářil nevinně a své jednání obhajoval. Stejně tak nám Andrej Babiš předvedl divadlo, když tvrdil, že Česká republika nepodepíše ani jeden z oněch dvou Paktů,1 aby o den později vyšlo najevo, že ministr zahraničí Tomáš Petříček jeho upozornění jaksi oslyšel a 18. prosince v OSN hlasoval za Českou republiku pro Globální pakt o uprchlících (přičemž je nemyslitelné, aby ministr zahraničí konal proti pokynům premiéra nebo jemu za zády prováděl jinou než vládní politiku). Dne 19. prosince sice tamtéž za Českou republiku odmítl Pakt o migraci, ale habaďůra na české voliče pokračovala, když dále mlžil v tom smyslu, že byl premiér Babiš na vládě přehlasován, ačkoli se posléze ukázalo, že vládní návrh (hlasovat pro Pakt o uprchlících a proti Paktu o migraci) byl odhlasován jednomyslně (všemi patnácti hlasy, tedy i premiérovým) a že tedy Babiš do médií od počátku nemluvil pravdu, když sliboval, že země odmítne Pakty oba.2
Politici s námi hrají hru, kdy se snaží maskovat své skutečné kroky a vlastizrádné počínání balí do vlasteneckých slov o národních zájmech apod. I proto jsem se rozhodl tento sborník vydat, protože tuším, že odmítnutím Globálního paktu o migraci není vyhráno a migrace se i České republiky bude týkat více, než bychom se mohli domnívat. Proto je dobré vědět, kam se migrační krize po čtyřech letech kvalitativně posunula a na čem jako občané vlastně jsme. Až dosud, i když s postupujícím časem stále omezeněji, jsme mohli migraci kritizovat, nadávat na ni, upozorňovat na její nebezpečí a dožadovat se odstoupení politiků, kteří ji prosadili, podporovali a podporují. Toto právo nám nyní bude vzato, protože to, co bylo až dosud skutečně nezákonné (ale všichni nad tím přivírali oči), bude nyní nejen označeno za legální, ale dokonce za preferované, zhusta všemi možnými prostředky podporované a nezákonnou se naopak stane naše kritika těchto jevů. Dostali jsme se tak do paradoxní situace, že je nám vnucováno, abychom uvěřili, že bílá zeď před námi je černá, jenom proto, že se na tom většina státníků v New Yorku usnesla. Jako člověka pocházejícího z mediálního prostředí a jakožto člověka odsouzeného za své politické přesvědčení a názory mne doslova drásá, když v závěrečných ustanoveních Globálního paktu o migraci čtu slova o tom, že „Pakt o migraci zavazuje signatářské státy informovat pouze o pozitivech migrace, negativa jsou vnímána jako projev rasismu a xenofobie“, že „pozitivní informace o migraci a jejích výhodách budou muset signatářské státy po přijetí Globálních paktů zanést i do učebních osnov“ či že se „státy zavazují podporovat veřejný diskurs založený na důkazech o výhodách a výzvách migrace a podporovat sdělovací prostředky a média, která v tomto duchu podávají zprávy“, „investovat do reklam podporujících migraci“, zatímco „médiím, která budou migraci kritizovat, budou zastaveny finanční a materiální prostředky.“ Pokud toto není totalita, pak už nevím…
Kdyby to vše, co zde popisuji a co se kolem nás děje, byl jen výsledek práce několika pomatených jedinců, které je možné odstavit od jejich vlivu a prosadit zpět zdravý rozum, bylo by to vše ještě nadějné. Horší ale je, když si uvědomíme, že probíhající procesy jsou vyvrcholením sto let starých plánů, naplněním sto let usilovné zákulisní práce intrikánů za oponou, jakousi koncovkou ve sto let pečlivě režírované hře. Bylo do toho investováno tak mnoho času, sil a energie, že se tvůrci evropské sebevraždy jen tak snadno svých plánů nevzdají, i kdyby se nakrásně celý kontinent začal bouřit. Mluvíme-li tedy o novodobé migraci, stěhování národů, globálních paktech a snahách překreslit demografickou tvář Evropy, neměli bychom zapomínat na věrozvěsty těchto snah, jakými byl například hrabě Richard Coudenhove-Kalergi (1894–1972), jehož téměř sto let staré vize se až nápadně kryjí s tím, co se dnes a denně v Evropě odehrává. Jen s tím rozdílem, že v jeho spisech nešlo o orwellovské varování před tím, co by mohlo nastat, ale o sebevědomý a oslavovaný popis toho, jak by v myslích podobných blouznivců měla Evropa budoucnosti vypadat a jakou ji také za použití všech možných prostředků chtějí mít. Proto jsem do sborníku kromě analýzy Globálního paktu z pera aktivisty a poslaneckého asistenta německé AfD Zdeňka Chytry (text první) a vedle doslovného znění Marrákešské deklarace v překladu, který exkluzivně přinesl server Aeronet.cz (text druhý) zahrnul i text o Kalergiho plánech na vybudování nové evropské rasy (text čtvrtý). Na důkaz toho, že si nebezpečí pomalého naplňování rasistických vizí Panevropanů uvědomovali už před padesáti lety, přináším i překlad slavné řeči britského poslance Enocha Powella (text třetí), který statečně poukázal na důsledky, které multikulturalismus pro Velkou Británii znamenal už v šedesátých letech.
Překlad Marrákešské deklarace je nezáživné čtení, ale zařazuji ho do sborníku jednak proto, že je ukázkou těžkopádnosti a newspeaku podobných eurounijních či vůbec obecně nadnárodních dokumentů a smluv, hlavně ale pak proto, že způsobil jistou kontroverzi tím, že samotný text deklarace byl i po svém podpisu zástupci států, které se odehrálo v květnu 2018 v Marrákeši, dlouho utajován, než se objevil na serveru Evropské komise. Za Českou republiku text podepsal ministr vnitra Lubomír Metnar (ANO) dne 2. května 2018 a vyvolal tím vlnu nevole u protimigračně zaměřených obyvatel. Tento politický krok se snažil omlouvat a bagatelizovat, ale důvěra v ubezpečování premiéra Andreje Babiše, že Česká republika nepřijme „ani jednoho migranta“ tím byla značně podkopána. Marrákešská deklarace předjímala Pakt o migraci, takže Babišovo nynější odmítání Paktu a tehdejší zlehčování podpisu deklarace ukazuje na to, že politici v těchto důležitých otázkách sami nemají jasno, nejsou ve svých postojích konzistentní, chovají se vypočítavě a zamlčují pravou podstatu věci. Můžeme to ale brát i jako příklad toho, že mohou pod tlakem veřejného mínění změnit názor, což v tomto konkrétním případě bylo dobře.
Závěrem bych rád dodal, že politická strana Národní demokracie má k migraci od počátku jednoznačně odmítavý postoj, který jsme nesčetněkrát deklarovali na našich demonstracích, v našich prohlášeních i v našem programu. V nejnovější verzi programu (Národní demokracie 2018)3 se otázce migrace zvláště věnujeme a vyslovujeme se v něm dokonce i proti legální migraci,4 jako bychom už před rokem5 tušili, že zde bude existovat snaha z nelegální migrace učinit migraci legální.
Sborník vychází právě u příležitosti podpisu Globálních paktů v New Yorku, ke kterému došlo před několika málo dny. Nezapomínejme na to, že ta největší překvapení nám politici připravují většinou před nadcházejícími velkými svátky, kvůli kterým jsme zavaleni všemožnými přípravami, pročež politické dění v takové době sledujeme jen minimálně. Až se tedy probudíme do nového roku, vězme, že jsme se probudili do jiného světa. Byl svět před Globálním paktem a je svět po Globálním paktu…
V Praze dne 23. prosince 2018
Adam B. Bartoš
předseda Národní demokracie
sborník si můžete objednat zde
