Novoroční slovo předsedy Národní demokracie

To však neznamená, že nepřinesl změnu zásadní. Z globálního úhlu pohledu viděno bude svět roku 2019 jiný než svět roku 2018. Valnou měrou za to mohou především globální pakty o migraci a uprchlících, podepsané právě v závěru minulého roku, které budou znamenat změnu větší, než si vůbec dovedeme představit – a to i pro země, které se od nich formálně distancovaly. Globální pakty totiž znamenají, že projekt Nového světového řádu vstoupil do nové fáze, ze které už není cesty zpět.

Nemá smysl si nalhávat, že nás čekají světlé zítřky a že „bude lépe“. Lépe už totiž bylo. Jde spíše o to, jak na danou změnu zareagujeme coby národ a jak na něj zareagujeme v rámci svých rodin. Západní svět zvolil cestu pasivního přihlížení, kapitulace a přijetí svého tragického údělu, země střední Evropy však ještě mají šanci vybojovat si neutralitu na nadnárodních organizacích a do jisté míry zabránit globálním trendům, aby zpustošily jejich národy. Rozhodnutí vymanit se z plánů sociálních inženýrů, kteří chtějí definitivně změnit svět, jak jsme ho znali, není ani tolik na našich politických představitelích, jako spíše na nás, kteří je dílem můžeme k pronárodním krokům pod tlakem našeho veřejného mínění přimět, dílem musíme být připraveni na to, že jim o hájení národních zájmů nejde a že nás kdykoli mohou zradit a zklamat. I na to musíme být připraveni, aby i špatná rozhodnutí státních elit této země nemohla zlomit morální páteř národa a jeho odhodlání přežít.

Nesmíme totiž ztrácet naději ani ve chvíli, kdy naši politici činí vlastizrádná rozhodnutí, která nám připadají nevratná – důležité je, co si myslí a jak se chová národ jako celek. Právě proto musíme být připraveni i v rámci svých rodin – aby v prvé řadě na úrovni rodin fungovalo naše odhodlání nevzdat se a uhájit si vlastní svobodu a nezávislost. Přežít přitom neznamená kolaborovat se systémem, který je vůči národu nepřátelský, jako spíše fungovat jemu navzdory.

Jsem přesvědčen, že i když existují faktické procesy, které nemůžeme zastavit (globální změny klimatu, které ovšem nejsou způsobeny člověkem, jak nám bylo podvodně vykládáno, ale zvýšenou sluneční aktivitou), národ se na ně může připravit sám lépe, než když je mu údajné řešení vnuceno na globální úrovni silou a pod nátlakem, navíc strukturami, které nemají dobré úmysly. Národ si svoji vlastní budoucnost zajistí sám a lépe, nepotřebuje k tomu sociálněinženýrské ani geoinženýrské pokusy světových mafiánů. Změní-li se v příštích dekádách klima natolik, že naše země bude vypadat jinak, než jsme byli zvyklí, řešení nespočívá v rozředění našeho genofondu, ale v adaptaci na nové podmínky, v adaptaci, která vznikne z národního rozhodnutí, pod dozorem našich vlastních národohospodářů a národních vůdců.

Musíme jít vlastní cestou a spoléhat sami na sebe. Povzbuzením nám ale mohou být země Visegradu i vědomí širší podpory v rámci slovanského světa. Na svoji slovanskou identitu a slovanské kořeny nesmíme zapomínat, ale naopak z nich musíme duchovně čerpat – nejsme jen malý národ ve středu Evropy, ale součást široce rozvětvené slovanské rodiny, která bojuje o svoji budoucnost. Je jí usilováno všemi možnými způsoby o život, ale je to přitom ona, která může přinést život a osvobození i ostatním národům.

Abychom mohli jít vlastní cestou (odmítnout migraci, rozhodovat o svých záležitostech sami), nemůžeme být zároveň členy nadnárodních organizací. Členství České republiky v EU, NATO, dokonce i v OSN a dalších globálních institucích je neslučitelné s naší suverenitou a vůbec s jakoukoli pozitivní budoucností, dokonce vůbec i se samotnou další existencí našeho národa. To je natolik zásadní a přitom banální sdělení, že jej nemá smysl vysvětlovat a přít se o něj, je to zkrátka fakt, se kterým musíme pracovat. Kdo jej neumí pochopit, ten jej pochopit nechce.

I proto se Národní demokracie zúčastní evropských voleb, třebaže Evropskou unii považuje za škodlivou instituci a Evropským parlamentem pohrdá. Zúčastníme se tohoto boje v dvoukoalici s Rozumnými, přičemž na kandidátce bude řada veřejně známých osobností, nestraníků. Není v tom protimluv, ani pokrytectví. Tak jako neomarxisté změnili náš svět k nepoznání skrze „dlouhý pochod institucemi“ – tedy skrze infiltraci do institucí, kterými pohrdali, aby je zevnitř změnili – musíme i my proniknout do míst, kde se o nás rozhoduje, a provádět tam „záškodnickou“ činnost.

Jako Češi dobře víme (vyzkoušeli jsme si), že rozhodnutí trucovat a neúčastnit se sněmů v cizině (Vídeň) z dlouhodobého hlediska nic dobrého nepřineslo. Evropská unie musí okusit českou bojovnost, vzdorovitost, český skepticismus. Mohu za sebe prohlásit a slíbit, že kandidáti společné kandidátky Národní demokracie a Rozumných do Evropského parlamentu budou nejen veřejně známí, ale budou vzorem charakternosti, mravní integrity, lásky k vlasti a jejich samotná jména budou zárukou toho, že pro ně bude i v Evropském parlamentu Česká republika na prvním místě a nikdy nezvednou ruku proti ní či proti jejím skutečným spojencům (slovanským zemím, Maďarsku apod.)

Řekl-li jsem na začátku, že tento rok bude přelomový, bude přelomový právě tím, jaký signál nadnárodním organizacím vyšleme. Od figurek pánů petříčků, pocheů a dalších odrodilců nemůžeme čekat nic dobrého. Odmítavý hlas vůči globálním plánům musí zaznít od nás všech, obyčejných lidí, Čechů, Moravanů a Slezanů. A očekáváme ho i od těch menšin, které se rozhodly s naším národem sdílet společný osud. Evropské volby budou jednou z příležitostí, jak toto své národní „NE“ vyjádřit, nesmíme tuto příležitost podcenit, nesmíme si ji nechat ujít, ale musíme také vědět, že to není jediná příležitost. A právě v tomto smyslu bude nový rok přelomový – buď se totiž ukáže, že nám naše budoucnost není lhostejná, nebo se necháme unášet vírem doby a rozhodnutími, která někdo učinil za nás. V tomto smyslu bude tento rok začátkem konce našeho národa, protože nebudeme-li se bránit, migrace nás dříve či později dostane do bodu, ve kterém se nacházejí západní země, do bodu, ze kterého není návratu, do bodu, kdy národ jako takový přestává existovat. Pakliže se naopak bránit budeme, bude nový rok začátkem konce polistopadového rozvratu, začátkem konce třicetiletého polistopadového jařma, národu nepřátelského režimu, který pro tento lid za třicet let nevybudoval jedinou pozitivní hodnotu, ale třicet let tuto zemi naopak ve prospěch globalizace plundroval. Bude začátkem lepší budoucnosti našeho národa, kterou si všichni zasluhujeme.

Vím, že toto mé novoroční slovo není úplně obvyklé, je poněkud tvrdé a nemusí vzbuzovat jen pozitivní náladu, jak by se na počátku nového roku očekávalo. Už ale není čas na laciné sliby, bezduché fráze a vylhané vize. Čím dříve si uvědomíme závažnost situace, ve které se naše národy nacházejí, tím spíše můžeme Evropu zachránit. Některé evropské národy už ale zachránit nepůjde, musíme je nechat svému osudu. Osud svého vlastního národa ale máme ve svých rukou a změnit ho můžeme. Může ho změnit každý z nás, půjdeme-li společnou cestou.

Za Národní demokracii mohu slíbit, že víme, jaká cesta to je a že z ní nikdy neuhneme.

Adam B. Bartoš,
předseda Národní demokracie
1. ledna 2019

zdroj: http://narodnidemokracie.cz/novorocni-slovo-predsedy-narodni-demokracie-2/