Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Z válečných vzpomínek Josefa Pospíšila – 2. část

Hodnocení uživatelů:  / 7
NejhoršíNejlepší 

Z válečných vzpomínek Josefa Pospíšila – 2. část

Josef Pospíšil zachytil ve svých válečných vzpomínkách, vydaných knižně v roce 1947 pod názvem Na domácí frontě osobitým způsobem řadu zásadních událostí 2. sv. války. Odrážejí se v nich jednak obavy českého vlastence z budoucnosti národa pod německým područím, avšak na druhé straně i pevná víra ve zkázu hitlerovských velmocenských plánů a dobyvačné války.

Autorův nesporný literární talent činí z jeho, dnes bohužel opomenutého díla, pro nás současníky cenný doklad o tom, jak zkušení lidé starší generace pohlíželi na válečné události, které se jim staly každodenní realitou.

  • z-valecnych-vzpominek-josefa-pospisila-2-cast

 

Pospíšil se ve svých textech nemohl vyhnout ani popisu všedních dnů života v Protektorátu. Byla to doba neustále prověřující lidské charaktery, doba dusné atmosféry, ale i prosté lidské odvahy a sounáležitosti. Tehdejší realita s postupujícím časem a s odchodem pamětníků mizí v proudu událostí novějších a nám bližších. Také proto je nutné tuto dobu připomínat, se vším co obnášela. I dnešek nás často přesvědčuje, že dějiny píší většinou ti, co jsou právě u moci a právě oni nezřídka minulost nejen zjednodušují, ale co hůř různě upravují či rovnou přepisují. Pospíšil ve své stati nazvané Malé a velké kříže, napsané jen krátce před atentátem na Heydricha, velmi podrobně popsal život v Protektorátu a nevynechal přitom ani zajímavé detaily.

„Již od vypuknutí války trápí nás malá sice, ale svou vytrvalostí mučivá svízel: zatemňování oken. Den co den, sotva se začne stmívat, běž a zatemňuj! Rozvinuj, v oknech spouštěj černé, papírové nebo jiné záclony. Běda, blýskne – li někde v okně světélko! Jsi v podezření, že dáváš signál nepřátelským letcům. Ihned přiletí strážník a neuzná – li tvou omluvu, máš na krku vyšetřování, pokutu a hrozbu, že ti bude vypnut elektrický proud. … Obchod je řízený. Hned po vypuknutí války Němec, poučen zkušenostmi války světové (1914 – 1918), omezil výměnu zboží, spoutal volnost prodeje a koupě, zkolektivisoval spotřební hodnoty. Zboží dostaneš jen na úřední poukázku, odběrní lístek zvanou, ať je to maso, tuk, mouka, chléb, ovoce, zelenina, textil, obuv a tabák. Bez odběrního lístku nedostaneš v restauraci oběd, v pekárně rohlík, v cukrárně dortový řez, u uzenáře kousek salámu, párek nebo tlačenku. Bez něho nekoupíš límec ke košili, o šatstvu a obuvi ani nemluvě. Ba bez lístku nedostaneš ani cibulkovou sazeničku, semeno karotky, brukve a krmné řepy. … Sedlák nesmí svým dětem v Praze darovati vajíčko, hrudku másla, kousek masa ze zabíjačky, pytlík mouky. Pece však potraviny zasílaly se v 5 kg. bedničkách poštou, ale pod škraboškou: knihy apod. Ale i to nyní přestalo. Také zboží valem ubývá. Letos v zimě platilo se „pod rukou“ za 1 kg. sádla nebo másla 250 – 300 K, za jedno vejce 11 K, za 1 kg. ovoce nebo mouky až 50 K. Mnoho řezníků, mlynářů a pokoutních obchodníků oběšeno anebo pokutováno. I sedláci, restauratéři a kavárníci postiženi byli až milionovými pokutami, potrestáni vězením a uzavřením závodů. …. Obchod „na černo“ praktikují zvláště Němci. Německý důstojník, major, přivezl v autu, mému známému Čechovi, celého metrákového vypařeného vepře. Obdržel ovšem svůj podíl. Nebezpečí žádné mu nehrozilo, protože celníci neprohlíželi auta německých důstojníků. … Hitler vykradl nám všechny bohaté zásoby potravin, zvláště vojenských, zmocnil se zásobovacího úřadu s obilními skladišti, zkonfiskoval již tři sklizně, jež z větší části „uskladnil“ v Německu, poslal do našich zemí statisíce hladových německých krků, zvláště dětských a pak se chlubil: „Já vás, Čechy, živím. Zásobuji vás potravinami z Říše!“ Kterak nás živí, ukazují potravinové lístky za 35. válečné období (28 dní): maso 1,2 kg., mouka žitná 4,5 kg., mouka pšeničná hladká 1,125 kg., hrubá 0,375, máslo 0,14, sádlo 0,12, umělý tuk 0, šíř, cukr 1,20, mléko 3,5 litru, kávovina 0,15, čaj 0,01, kroupy 0,15, ovesné vločky 0,15, umělý med 0,125, brambory 10 kg., marmeláda 0,7. Může z těchto přídělů člověk, zvláště pracující a dítě, býti živ? Nebude následkem nedostatečné výživy, těžké práce, starostí a věčného rozčilování, třetina, ne-li polovina národa zachvácena tuberkulosou? První dva roky po našem zotročení v každé téměř domácnosti měli větší nebo menší zásoby. Ty však jsou již na dno vyčerpány a národ, zvláště v městech, téměř šmahem žije pouze z přídělů. V zemi obdařené bohatstvím zemských plodin, lidé trpí nedostatkem a hladem! Ale nutno doznati, že v nynější situaci byl by bez lístkového systému mezi chudinou již dávno vypukl hlad.“

Žijeme v době, kdy ministryně naší vlády zcela bez obalu a s neskrývanou upřímností prohlásí, že v době Protektorátu se toho zas tolik nedělo. Před několika lety tuto drzou lež vyslovila tehdejší ministryně spravedlnosti. Po vlně odporu sice svůj výrok později korigovala, ale osoba v jejím postavení ho vůbec neměla vyslovit. Podobným názorem se navíc netají ani někteří jiní politici, publicisté, novináři či dokonce historici. Je u nás rozšířená falešná teze, že Protektorát byl v dané době tím nejlepším, co nás mohlo potkat. Vždyť prý v letech 1939 – 1945 nešlo o nic jiného, než využít české země jako logistický a zásobovací prostor ve prospěch hitlerovské dobyvačné války na území SSSR. A především dát Německu k dispozici vyspělý český průmysl pro zbrojní účely. Podle takovýchto názorů šlo vlastně o pouhou maličkost. Vždyť čeští herci, pokud se přizpůsobili, mohli hrát, český dělník či rolník za svou práci dostal odměnu, tak proč tuto dobu popisovat jako nejhorší porobu, jakou národ ve své historii zažil? Samozřejmě je nutné tento nepravdivý výklad minulosti důrazně odmítnout. Protektorát nebyla žádná selanka. Šlo o holou národní existenci, jelikož okupanti se vůbec netajili svými plány na zásadní eliminaci Čechů a jejich vytlačení z jejich vlasti s budoucí rolí otroků v dobytých územích na východě. Okupanti se nijak netajili svými plány na radikální germanizaci obyvatel Protektorátu a ovládnutí všech složek života, včetně školství a kultury. Neskrývané záměry na potlačení české inteligence, začali ihned realizovat, od samého počátku Češi nemohli zůstat na pochybách, jaká je pro ně připravena budoucnost, pokud se o nějaké budoucnosti dalo vůbec v tomto smyslu hovořit. Nacisté dobře věděli, že je třeba přistoupit bezodkladně k likvidaci češství ve smyslu celého jeho předchozího vývoje a do povědomí zejména mladé generace systematicky vtloukat tezi o všeobecné nadřazenosti germánské rasy. Slovanům se dostalo role nesvéprávných podlidí, kteří si nikdy neuměli a neumí vládnout a spravovat své záležitosti samostatně a proto musí být začleněni jako trpěný, nekulturní a nesvéprávný element do velké rodiny vládnoucích Germánů. Pozice poslušné a levné pracovní síly se měla stát maximem toho, jak mohou být Češi a Slované do budoucna uplatněni. To vše mělo postupně přijít v praktické realizaci, v plném rozsahu pak po německém vítězství ve válce. Během války okupační moc potřebovala práci českých dělníků, rolníků, obchodníků, ale i úředníků, učitelů, lékařů, živnostníků. Ti všichni měli sloužit válečné mašinerii a svým dílem přispívat k úspěchu při dobývání nových území a pacifikaci odbojových skupin.

Němci žádali, dost důsledně, aby Češi uměli německy pro snadné dorozumění. Protektorátní vláda sloužila jako zástěrka skutečných záměrů hitlerovských pochopů. Někteří její členové se sice snažili dílčím způsobem zmírňovat tvrdá opatření namířená proti lidem, jiní však otevřeně kolaborovali s německými orgány. Všeobecný nedostatek základních životních potřeb prohlubující se s dalším trváním války řadu mladých lidí přivedl k dobrovolnému se přihlášení na nucené práce do Německa. Muselo se šetřit topivem a elektřinou. Za okupace byla česká města v noci ponořena do neprostupné tmy. Domácnosti trpěly často zimou. Nemocnice a školy zůstávaly i v zimě nevytopené. Česká divadla Němci zavírali. Za poslech cizího rozhlasu, beztoho silně rušeného, hrozily tvrdé tresty, včetně těžkého žaláře i popravy. Pracovnímu nasazení neušly ani české ženy, jako první byl povolán ročník 1924. Němci sice povolili filmovou produkci, ta ale musela být zcela nepolitická. Nacisté také vyhlašovali, že podporují umění, opět ale pouze to sloužící jejich ideologickým a rasovým záměrům.

S přibývajícími vojenskými neúspěchy na všech frontách rostla agresivita a panovačnost nacistů. Totální válka nejtíživěji dopadala zejména na civilní obyvatelstvo okupovaných zemí. Protektorát nepředstavoval výjimku. Již rok 1942 naznačoval řadu těžkostí pro německou dobyvačnou válku nejen na východní frontě, ale i v Africe. Rok 1943 poté přinesl pro Německo a jeho spojence jeden neúspěch za druhým. Ustup na všech frontách a rostoucí ztráty nestačil krýt ani stále ještě na plné obrátky pracující zbrojní průmysl, německá města systematicky ničily nálety spojenců, zvyšovala se aktivita odbojových skupin, rostl počet sabotáží v průmyslu a na komunikacích. Vojenské neúspěchy a hospodářské těžkosti již nešly utajit ani masivní a stále agresivnější propagandou. V roce 1944 série vojenských neúspěchů německých armád dále pokračovala a hrozila neprostým rozvratem jejich bojeschopnosti. Rostl počet těch, kteří se snažili opustit potápějící se loď. V září 1944 okupanti nařídili totální nasazení obyvatelstva. K již dříve mnoha zavřeným závodům rychle přibývaly další. Úředníci, učitelé a další profese byly povolány do továren, na zákopové práce i na úklidové práce po bombardování. Toto nasazení se týkalo mužů do 60 let a žen do 50 let věku. Kdo byl přistižen, že se této povinnosti vyhýbá, tomu hrozil tvrdý postih. Pracovalo se deset až dvanáct hodin denně. Řada lidí složitě dojížděla do vzdálených míst, domov opouštěli i ve 4 hodiny ráno a zpět se vraceli až pozdě v noci. Přibývalo případů celkového fyzického a psychického vyčerpání a velmi se rozmohla i tuberkuloza. Na podzim 1944 byla zavřena i divadla a herci nasazeni do továren. V koncentračních táborech musela vězněným stačit výživa v hodnotě 600 kalorií na den – přičemž těžce pracující člověk potřebuje až 6000 kalorií. V posledním období války se všeobecný nedostatek a nouze ještě prohloubily. Například v Praze zůstaly jediným dopravním prostředkem tramvaje, často navíc v zuboženém stavu i s nefungujícími brzdami. Na úklid veřejných míst či běžnou údržbu nezůstávaly prostředky. Hromadily se i hnijící hromady odpadků, které neměl kdo odklidit. Snižovaly se již tak nedostačující příděly potravin. Nárok na osobu a týden činil v zimě 1944/1945 1 vejce, 0,25 kg. masa, 1,4 kg. chleba a 3,5 kg. brambor. Mimo to měsíční nárok na osobu stanovil 140 g. másla, 60 g. sádla, 160 g. umělého tuku, 1200 g. cukru a 16 housek. Ceny stále rostly. Kilogram kávy byl k dostání za 7000 – 18000 K, 1 kg. omastku za více než 1000 K, jedno vejce stálo 15 K, kilogram mouky více než 100 K, pánský oblek stál až 20000 K a jízdní kolo 15000 K.

Válka však přinášela i jiná omezení, než obecný nedostatek potravin a jiného běžného zboží. Nemalé útrapy způsobovalo i nařízení o dokladech a snahy, aby němčina vytlačila minimálně z veřejného prostoru, zejména z institucí a škol český jazyk. Jak o tom podává svědectví Josef Pospíšil.

„Nemalé trápení, budoucím generacím nepochopitelné, milionům našich lidí způsobilo nařízení o arijských dokladech. Každý člověk, veřejně zaměstnaný, musel dokázat matričními listinami, že mezi jeho předky až do třetího kolena nebyl žádný Žid. Musel si opatřiti křestní list svůj, otcův, matčin, dědečkův a babiččin z obojí strany. Oddací list rodičů. Tedy 6 listin. Ženatý zaměstnanec musel opatřiti tytéž listiny i pro svoji ženu. Jaké to výlohy na kolky a taxy! Co peněz stály cesty na farní či matriční úřady! Kolik dopisů bylo třeba napsat! A jaká muka neznal – li zaměstnanec ani data, ba ani místo narození celé armády výše uvedených příbuzných! Šlo o existenci! …. Ale německé perversní mučitelství vymyslilo si ještě jiná podobná muka. Němcům nestačily občanské legitimace, jimiž se musel vykázati každý náš občan. Vyhláškou policejního presidenta z 31.3. 1942 bylo všem občanům, počínaje těmi, kteří se narodili r. 1917, uloženo, aby si opatřili místo dřívějších legitimací tzv. osobní průkazky. Policejní komisařství napíše na předepsaných tiskopisech dvojmo a jen německy nejprve návrh. Každý občan musí se k sepsání návrhu na komisařství dostaviti osobně. Do určité lhůty musí pak k návrhu přiložiti křestní list, doklad o sňatku, ev. o rozvodu, rozluce, vdovství, policejní přihlášku a 7 podobenek (!), a to pět snímků hlavy zpředu a dva snímky ze strany a k tomu 5 K za průkazku. Fotografie stojí 20 K. Potom teprve dostane průkazku, na níž zvěční rýhy svého palce. …. Ale co je to všecko, co jsem tu již uvedl, proti duševním trýzním a mukám, jež nám denně způsobuje náš český rozhlas a naše české novinářství! Redaktor „šourek“ nebo jiní redaktoři a vojenští znalci, přednášejí nám v rozhlase denodenně své „úvahy“. V nich Němec, Ital a Japonec neustále vítězí, Rus, Angličan a Američan katastrofálně prohrávají. Těmito úvahami Čech musí býti desorientován a zastrašován. Marně, milý Čechu (tak volá rozhlas), marně čekáš osvobození z Londýna! Jedině říše a její veliký „Vůdce“ může tě ochránit. Musíš jim být vděčen za ochranu proti barbarskému a zvířecímu bolševismu stejně jako proti plutokratické a požidovštělé Anglii. Podívej se, nemusíš do války, sedíš si pěkně doma u kamen v bezpečí. Za tebe bojuje hrdinský německý voják. Musíš mu ze všech sil, ochotně a rád pomáhat svou prací. Musíš se vklínit do nové Evropy již povedou Němci, a přijmouti za své náboženství, kulturní, hospodářské a sociální idee národního socialismu, který tě zachrání. Nepřipojíš – li se k novým ideám, zahyneš. Jsi definitivně a navěky vklíněn do prostoru říše, jsi Němec česky mluvící a jen v náručí říše čeká tě spása! Každý z nás, i ten duševně nejzaostalejší Čech pudově cítí, denně se přesvědčuje, že Němec nás miluje jako lišák zajíce, vlk ovci a jestřáb kohouta. Čech vidí, jak Němec nás zbavuje půdy a domovního majetku, kterak nás ožebračuje, finančně vysává a už v obecné škole germanizuje, zhurta a bezostyšně. Jak nás i kulturně utlouká, podceňuje, uráží a ani se už neskrývá s úmyslem, že tvoří po našem vyhlazení. …. Každý Čech, není – li slepotou raněný nebo Jidáš, ví, že vítězství Němců by bylo naší smrtí. Ví, že situace naše nedovoluje tady u nás jakoukoliv obranu a dorozumění se světem. Že musíme tančit, jak Němec píská. A je – li vůbec možná nějaká záchrana, že může přijíti jen z Londýna, Washingtonu a Moskvy. A kdo v oněch městech a u vedoucích mužů dohody intervenuje v náš prospěch? Kdo pracuje pro naši budoucnost a naše osvobození? Ne – li bývalý náš president Dr. Beneš a jeho emigrantská vláda v Londýně? Nemohu říci, že intervence bude úspěšná (vzpomínám na naše emigranty pobělohorské), ale už pouhý pokus o ni, již pouhá snaha a úsilí zavazuje nás k vděčnosti. Ať si o duchovních a mravních kvalitách p. Beneše a jeho soudruhů v Londýně říká kdo co chce, pánové oni zasloužili se svrchovaně o náš národ a jeho svobodu. Nemusíme se rdít hanbou, když český rozhlas ony muže tupí a ve svých hanebných sketčích po nich plivá? Nezdá se vám, že to plivá do tváře svému národu a posmívá se jeho tužbám po osvobození? Naštěstí masy našeho národa a zvlášť i dělnické, Hitlera nenávidí a Němce proklínají, přejí vítězství Anglii a Rusku a těší se na chvíli, kdy Němce z Prahy a ze země vyženou.“

Chvála svobody

(psáno 18.9.1942)

Mně žádný z darů naší země

slast rozkoší ať smyslům přává,

či blahem duši rozehrává,

nad volnost, věřte, dražší není.

Kdo neztratil ji, sotva tuší

krás jejích líbeznost a cenu.

Já pláči, když se rozpomenu

s ní vrah že urval nám i duši.

Jak žebrák chtěl bych v koutě kolny

kdes o hladu a v hadrech spáti,

jen kdybych dýchati směl volný.

A smutek slepců znám a bídu,

dal bych si z důlků oči vypíchati

pro svatou volnost svého lidu!

Český učitel

(psáno 23.3. 1943)

Můj drahý bratře učiteli, Čechu

tvůj los mne rve a jako rána bolí,

když o mukách tvých slýchávám v pekle školy,

a nemám, co ti říci pro útěchu.

Ne, perem nelze vylíčit tvá muka,

když děti, jež ti svěřila vlast máti,

sám Čech teď musíš germanizovati

ač srdce hrůzou ti a bolem puká.

Řeč vrahů našich sám ač lámeš bídně,

ji vtloukat musíš do hlav českých žáků

již v první třídě osm hodin týdně!

I dějiny své vlasti musíš křivit

a dětem chválit činy zabijáků

a lásku k vůdci lupičů v nich živit.

Bc. Miroslav Pořízek

Facebook komentáře