Doznívající pozdravy letních sezón minulých

Rumunsko je nejen u nás, ale i v dalších zemích západní Evropy celkem neznámá země, často  s nevalnou pověstí. Avšak musím říci, že tento národ, který si během dob reálného socialismu často procházel peklem, kdy oproti  nám tu byla skutečná, nefalšovaná bída a také režim byl ve své konečné fázi nepoměrně agresivnější i brutálnější, prožívá v současnosti obrovský rozmach a rozvoj. Nejde jen o ekonomický a kulturní rozkvět a obrození, nýbrž i místní úroveň občanského a osobního uvědomění by mohl kdekdo, nejen u nás závidět. Bohužel ani takovéto dobré zprávy se z nějakého důvodu na naše obrazovky nedostávají. Skutečné důvody neznám, ale vím že to moc nezapadá do filosofií západní evoluční nadřazenosti.

Rumunsko zažilo jeden z posledních velkých exodů na planetě. Na jedné straně po revoluci ( povětšinou z ekonomických důvodů ) až čtvrtina populace Rumunska odešla do ciziny, na straně druhé ti, co zůstali, se ve velké míře usilovně snaží realizovat své sny a jsou v této své činnosti nepoměrně přímočařejší než, jak to znám z naší středoevropské kotliny. Jak už to tak bývá týká se to jak aktivit bohulibých, tak i těch méně vznešených, a tak rumunská politika je přesycena korupcí a klientelismem, které mírou,  drzostí a primitivismem často až oslňují. I při těch všech problémech však tato země za posledních pár let zdaleka ekonomicky předběhla např. Bulharsko, které na počátku postkomunistických změn na tom bylo nepoměrně lépe, a životní úroveň i kultivovanost veřejného prostoru již v některých velmi podstatných aspektech i nás strčí do kapsy. Tak například úroveň investigativní žurnalistiky či kutlurní scéna jsou tu na úrovni, kterou můžeme často jen závidět a začínají se dostavovat i světová uznání především na poli kultury.

O zajímavá setkání při pohybu tímto prostorem naštěstí také není nouze.

Jednoho dne jsem se tu například setkal se zajímavou osobou - paní Olgou , kterážto mne jako překladatelka slovanských jazyků oslovila s prosbou o konzultaci ohledně jejího nového překladu. Ukázalo se, že kdysi v 70tých letech dělala rozhovor i s Václavem Havlem a později se stala přítelem rodiny Havlových. Nešlo přitom o žádný rumunský underground anebo samizdat. Na tuto dobu má velmi zajímavé vzpomínky, které jsou v dost příkrém rozporu s některými aspekty nazírání a mediální prezentace, tak jak je dnes u nás známe a pravidelně slýcháme z obrazovek ČT a jiných podobných médií.

Ti bystřejší se možná již pozastavili nad datem tohoto interview a překvapení budou přibývat. Není to však Vaše vina, to pouze úroveň té naší žurnalistiky je dnes na tak zoufalé úrovni, že by Václav Havel jistě zaplakal a v hrobě se několikrát obrátil. Nic naplat, že se právě jeho jménem tito naší noví pseudonovináři zaštiťují a na něj se neustále odvolávají. Ale zpět k příběhu.

Ano na počátku 70. let nebyl Václa Havel v Rumunsku ( podobně jako po r. 1985 v perestrojkovém Sovětském Svazu ) personou non grata a byl zde o něj zájem. Byl zde také publikován.

Oproti tomu dnes ve svobodném Česku někdy na počátku tohoto roku (2019), kdy v Rumusku probíhali milionové protesty proti korupci , naší skvělé ČT trvalo celý týden než si toho vůbec všímla ( anebo dostala povolení tuto informaci vůbec odvysílat ). Nakonec  celou reportáž o masových protivládních protestech snad i symbolicky zakončila: Bukurešť - Rusko. Zároveň tato naše veřejnoprávní televize z nějakého podivného důvodu pravidelně zapomíná zmíňit, že tzv. okupace vojsky Varšavské smlouvy v r.1969 , jak se tomu tenkrát  a z nějakého podivného důvodu dodnes říká, probíhala bez účasti právě Rumuska, které však samozřejmě také bylo součástí východního bloku i Varšavské smlouvy. Snad aby nebyla narušena image jednotného rudého zla.

A nejen to. Rumunský režim se tehdy - tedy koncem let 60. a začátké 70. proti této okupaci velmi razantě postavil a v Bukurešti probihaly obrovské demonstrace proti tomuto aktu bratrské komunistické lásky ze strany ostatních zemí východního bloku vůči nám. I Bukurešť tehdy na konci 60tých a počátkem 70tých let usilovala o svou vlastní cestu socialismem, avšak ta se jim, nakonec nepochybně i za přičinění blokády, jak ze strany západu tak východu, příliš nevyvedla. Ano, od toho tu jsou přeci sankce vůči těm, kdo nám nejsou zcela po vůli .. Jedná se o tu samou Bukurešť, kterou redaktorka ČT bez uzardění a slovní korekce zařadila do Ruské federace, zřejmě proto, že jedině tam podle ní nějaké protesty skutečně patří.. Stalo se tak v rámci právě té hodně opožděné reportáže k milionovým protestům proti korupci v Rumusku na přelomu let 2018 a 2019. Mimochodem, Rumuni to i bez ČT nakonec dotáhli do konce a jejich neuvěřitelně drzá, nekompetentní a populistická  vláda - samozřejmě o to více proevropská - cca před měsícem padla. Naopak já jsem se nějaké omluvy či vysvětlení od naší skvělé ČT oproti mé námitce k takovémuto způsobu zpravodajství samozřejmě nedočkal ..

To není všechno. Zatímco se dnes pravidelně a hlasitě slaví osvobození americkou a nikoliv už tak ruskou armádou a i na ta údajně pomýlená americká bombardování Prahy v předvečer konce války se snadno a rádo zapomíná, pravidelně se také zapomíná, že druhou zemi s daleko nejvyššími oběťmi na životech při našem osvobozováni bylo právě Rumunsko. A to i přes to, že jejich ztráty překonaly ty americké o několik řádů ( 100 - 1000x ) ! To zřejmě proto, že by se Američané se svými zásluhami ocitli celkem na chvostě a to by v dobách kdy brání syrskou ropu proti samotným Syřanům asi nebylo to nejvhodnější sdělení naší pro naši již tak emocemi a podivnými souvislostmi i fakty těžce zkoušenou populaci ..

Zpět ale k zajímavým setkáním. Potkal jsem tu mj. polského prasynovce našeho Karla Havlíčka Borovkého s jeho manželkou na cestách jejich karavenem. Dobře jsme si popovídali jednak o cestování a situaci v různých zemích, a také o politicei či žurnalistice. Dále jsem se spřátelil s člověkem a fotografem, jež delší dobu sloužil u Rumunského vojenského námořnictva. Krom zajímavých rozprav o Černém moři a Rumunsku jako takovém mi npříklad odvyprávěl velmi prekérní historku u o tom, jak ruská stíhačka pouhým přeletem kolem amerického torpédoborce (který dle mezinárodních smluv nemá Černém moří vůbec co pohledávat) vyřadila veškeré elektronické přístroje na této lodi - tedy celou loď - z činnosti. Následné zděšení dost vysoké procento amerických námořníků vůbec psychicky neuneslo a po návratu na pevninu vypovědělo službu. Ti lépe obeznámení možná vědí, že tato jistě nejen mediálně zajímavá zpráva se do našeho mediálního prostoru také dostala jem velmi okrajově, a to jen skrze tzv. konspirační či proruské weby.

Rumuny to ale z míry nevyvede. Na rozdíl od nás jsou národem méně upovídaným a o to více cílevědomým, pracovitým, přímočarým a tedy i sebevědomým. Koneckonců jejich doložené psané texty jsou starší než ty egyptské, a i když ani o tom se u nás neví a nemluví, hloubka jejich  sebevědomí tím naštěstí moc neutrpěla. Přál bych dobrým lidem všimnout si tohoto nepříliš známého prostoru plného přírodních krás, zajímavých lidí i ojedinělé starodávné kultury na východním pobřeží Evropy. Žije to tu dodnes. Koneckonců naše jazyky nejsou až tak vzdálené, jak se na první pohled zdá, a i historii máme v mnohém společnou. Dost dlouho jsme například žili  ve společném státě Habsburské monarchie. Také  tu žijí staré české kumunity a i u nás vzníkají nové komunity Rumunů. Věřte nebo ne, vzájemné obohacení se tu celkem nabízí, neb Rumuni majíí mnohé dobré vlastnosti, kterých nám se nedostává a naopak i oni se u nás mohou mnohému přiučit. Ponechám na Vašem vlastním uvážení, zda náš dnešní veřejný médální  prostor v tomto ohledu spíše spojuje anebo rozděluje ...