Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Mýtus Ayn Randové: Žádný bůh, žádný pán, žádné daně

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • ayn-rand
Ayn Randová (1905-1982) stvořila postavu osamělého hrdiny, který je vydán na pospas omezujícímu konformismu davu. Nekritický kult tvůrčího genia ji přivedl k vzývání ideálu lidského jedince, který žije mimo veškeré sociální vazby, hledá spásu jen sám v sobě a nikomu nic nedluží. Praktickým důsledkem této romantické vize byla obhajoba minimálního státu a daňových rájů.

Na summitu Mezinárodního měnového fondu v roce 2004 oslovil někdejší člen sboru ekonomických poradců prezidenta Putina Andrej Illarionov tehdejšího předsedu Americké rezervní banky (FED) Allana Greenspana a neskrýval své nadšení, že si spolu mohou popovídat o ženě, které se oba obdivují a s níž se ten druhý po dlouhá léta přátelil. Tou ženou byla Ayn Randová.

Ačkoliv ve Spojených státech je slavnou autorkou dvou bestsellerů, The Fountinhead (1943, česky 2000 pod názvem Zdroj) a Atlas Shrugged (1957), v Evropě ji zná jen málokdo. Druhá ze zmíněných knih je monumentální ságou, v níž se mísí utopie s detektivním pátráním po záhadně zmizelých amerických podnikatelích. Mimořádně nadaní jedinci začnou mizet jeden po druhém a následkem toho se začne americká civilizace hroutit. Vyprávění se točí kolem osoby inženýra Johna Galta, který také záhadně zmizí. Jeho zmizení je o to překvapivější, že po sobě zanechává nedokončený a nevyužitý vynález revolučního motoru, který je poháněn nevyčerpatelnou, všudypřítomnou a bezplatnou energií: statickou elektřinou obsaženou v atmosféře. Posléze vychází najevo, že Galt se dobrovolně stáhl do ústraní. Dospěl totiž k závěru, že neproduktivní členové společnosti vysávají krev svých kreativnějších a produktivnějších bližních. Organizátorem tohoto svévolného zneužití moci je při tom stát. V tu chvíli je ale již zřejmé, co se stalo i s dalšími pohřešovanými: Galt přesvědčil jistý počet velkých duchů, aby jej následovali a společně vyvolali nejdestruktivnější stávku v dějinách Spojených států.

Galt a jeho společníci zakládají v odlehlé a hornaté oblasti USA město s názvem Galt´s Gultch, kde tito „ekonomičtí psanci" (economic outlaws) mohou svobodně rozvíjet svou tvořivost, vynalézavost a podnikavost. Ve Spojených státech se na motivy románu Atlas Shrugged chystají natočit film; do hlavních rolí mají být obsazeni Brad Pitt a Angelina Jolie, oba vášniví obdivovatelé díla Ayn Randové.

Popularita Ayn Randové je srovnatelná s popularitou Rona Hubbarda, zakladatele Scientologické církve, a není tedy nic divného na tom, že se skupina jejích následovníků pokusila převést její utopickou vizi do praxe. V roce 1995, třináct let po smrti Ayn Randové, se na stránkách časopisů Economist a Time objevily celostránkové inzeráty oznamující, že její geniální prorocká vize není nesplnitelným snem, ale má se stát živoucí skutečností v podobě Laissez Faire City. Dobrovolníci z celého světa byli vyzváni, aby se na realizaci této vize podíleli. V roce 1998 pojali členové Laissez Faire City úmysl zakoupit si k uskutečnění svého cíle pozemek v Kostarice. Když jejich záměr narazil na praktické problémy, obrátili se k myšlence virtuální komunity na internetu. A protože vůdčí ideou v pozadí jejich plánu bylo vyhnout se placení daní (podle Ayn Randové bytostně nemorálního odvodu, jehož prostřednictvím se stát zmocňuje peněz soukromých osob), stoupenci utopie dospěli k závěru, že jejich ideál již došel praktického naplnění, sice ne v tak extravagantní, ale o to životaschopnější podobě daňových rájů.

 

Existenci lidstva ospravedlňuje malá hrstka jeho velikánů

Klíč k  světonázoru Ayn Randové do jisté míry skýtá její životní příběh. Alice Rosenbaumová, jak znělo její původním jméno, se narodila na počátku století v Rusku a v roce 1926 uprchla ze Sovětského svazu do Spojených států. Jak komunismus, tak ideologie, která mu oponuje, mají každá svým způsobem počátek v prométheovském mýtu. Exulantka Randová pouze vyměnila zemi, která pokřivila ideál prométheovského a utopického mýtu, za zemi, která v jejích očích ztělesňovala jeho triumf. Byla veřejně činnou až do konce 70. let (zemřela v roce 1982) a měla značný vliv na americký intelektuální a politický život své doby, zejména co se týče nejvyšších pater Republikánské strany. Za jednoho z jejích nejoddanějších stoupenců se pokládal například i Ronald Reagan. Institut Ayn Randové[i] neúnavně propaguje její „objektivistickou filosofii" s cílem podporovat šíření ideálů volného trhu, individualismu, svobody a zdravého rozumu jako obrany proti „nebezpečným chimérám" multikulturalismu, enviromentalismu a ideologiím, které příliš zdůrazňují roli státu, jakož i proti dalším projevům iracionalismu. Každý rok se prodá na osm set tisíc výtisků jejích děl. To vede některé její žáku k tomu, aby její význam srovnávali s významem Hannah Arendtové.

Druhým největším bestsellerem Ayn Randové je román Zdroj. Jeho název odkazuje k tvořivé síle, která má zdroj v lidském jedinci: „Lidské ego je pramenem veškerého pokroku lidského rodu." Protagonistou románu je geniální, nekompromisní a nepochopený architekt Howard Roark, který se dostává do konfliktu s průměrností svého okolí. Na konci knihy stane hrdina románu před soudem, když je obviněn, že vyhodil do povětří sotva dokončený obytný komplex. Proč zničil své vlastní dílo? Protože je pokřivenou, pokleslou realizací jeho architektonického záměru; navzdory formálnímu závazku, že projekt bude zrealizován přesně tak, jak jej zkoncipoval, byla konečná podoba budov přizpůsobena obecnému vkusu. Následuje jedna z oněch scén, důvěrně známých čtenářům americké beletrie, v níž se Roark ujímá své vlastní obhajoby. Jeho obhajoba začíná těmito slovy:

„Před dvěma tisíci lety naučil první člověk lidstvo rozdělávat oheň. Nejspíš ho upálili u kůlu, který své bratry učil zapalovat. Byl pokládán za šarlatána, který obcoval s démonem, jehož se obávali. Od něj ale lidé získali oheň, u kterého se mohli ohřát, na kterém si mohli připravit jídlo a s kterým si mohli posvítit v jeskyni. (...) Onen neústupný a vynalézavý muž je úvodní kapitolou všech legend, které si lidstvo vytvořilo o svých počátcích. Prométheus byl přikován ke skále a rozsápán supy, protože uloupil oheň bohům. Adam byl odsouzen k utrpení, protože okusil ovoce ze stromu poznání. (...) Velcí objevitelé - myslitelé, umělci, vědci, vynálezci - stáli v osamoceném zápasu proti lidem své doby."

Zbourání budov, hájí se Roark, není zločin: umělec je vlastníkem svého díla a má právo zničit je, pokud neodpovídá jeho tvůrčí vizi. Jeho neochota podřídit se požadavkům společnosti je nejvyšším projevem jeho dobrodiní vůči lidstvu. Roark coby moderní Prométheus vzývá hodnotu lidského individua, která je zároveň tou nejvyšší americkou hodnotou. Porota vynáší osvobozující rozsudek.

V roce 1949 převedl King Vidor román Zdroj na filmové plátno s Garym Cooperem v hlavní roli. Scénář napsala sama Ayn Randová. Náhodou jsem na něj narazil při bezděčném surfování televizními kanály. Film se na první pohled neliší od jiných hollywoodských produkcí: Gary Cooper představuje osamoceného, nepoddajného hrdinu, obklopeného průměrností a zápolícího s mocnými a cynickými nepřáteli. Vrtkavá štěstěna ho z výsluní úspěchu uvrhne do neštěstí a posléze jej vynese zpět na výsluní. A nechybí ani svůdná, nezávislá dívka, která si ale nakonec přeci jen dá říct. Nechybí zkrátka nic.

Evropskému divákovi nemusí být na první pohled zřejmé propagandistické poselství filmu. Také Ayn Randová se vyhýbala tomu, aby politické poselství svých děl dávala najevo příliš okatě. Nesnaží se své ideály čtenářovi vnucovat, ale podává realitu takovým způsobem, že čtenáři uchvácení obrazem, který načrtává, mylně považují její ideály za přirozenou součást tohoto obrazu. Jako většina amerických filmů s vlasteneckými, náboženskými nebo politickými náměty dokáže i filmová adaptace románu Zdroj umně využívat specificky fiktivních prostředků filmového vyprávění. Hollywoodští propagandisté dobře vědí, že náznak a metafora jsou efektivnější než explicitní poselství. Roark jen hledá své štěstí. Tomuto svrchovanému tvůrci záleží jen na jeho práci. Nikdo mu nesmí stát v cestě. Ani bůh, ani žádný člověk! Roark ztělesňuje a hájí univerzálně sdílenou touhu žít svobodně.

V Evropě tradičně ztělesňovali ideál romantického génia básníci, spisovatelé a hudebníci. Zmodernizovaný a zamerikanizovaný tvořivý génius v pojetí Ayn Randové se už nesnaží uniknout z pout materiální reality, ale pokouší se ji přetvářet. Architekt je nejen umělec, ale i budovatel. Doménou evropských romantických umělců byl salón. Jejich protějšky v Novém světě nenosí červený žaket a nelibují si v sentimentalitě. Roark je dělník, muž ze stavby, americký stachanovec. Muž se realizuje v zápasu s hmotou: mezi jeho atributy patří rozhodnost, nadvláda, hrubá síla, mužnost. Tento duch se ohlašuje hned od prvních stránek románu: úvodní scéna zachycuje Roarka, který se tyčí nahý na okraji útesu.

„Vše reálné je také svébytné." Ayn Randová si stejně jako Friedrich Nietzsche myslí, že existenci lidstva ospravedlňují jeho velcí duchové (tím hůře pro obyčejné lidi, mezi něž se ona samozřejmě neřadí). Sdílí s ním jeho odpor vůči filantropii, jeho pohrdání k davu a zejména jeho víru v lidského jedince, který je dokonale soběstačný, který se obejde bez jiných lidí a který svou kreativitu čerpá jen ze sebe samého. Prométheovský kult Ayn Randové nemá v sobě nic z náboženské bigotnosti, která je typická pro neokonzervativní revoluci: má však hodně společného s romantickou revoltou a s jejím kultem nového pohanství. Roarkova obhajoba je ve skutečnosti dlouhým výlevem nekritické sebechvály:

„Žádný tvůrce nikomu a ničemu nikdy nesloužil. Žil toliko sám pro sebe. Jen tak byl schopen vytvořit to, co je ozdobou lidstva. To je podstata jeho úspěchu. (...) Dílo tvůrčího génia vymítilo jednu chorobu za druhou, na těle i na duši člověka, a přineslo lidem větší úlevu od strádání, než si může představit jakýkoliv altruista. (...) Člověk, který se pokouší žít pro druhé, je závislý. Jeho pohnutky jsou parazitické a dělá parazity i z ostatních. (...) Tvůrce se snaží podmanit si přírodu. Parazit se pokouší podmanit si jiné lidi. Tvůrce žije pro své dílo. Nepotřebuje jiné lidi. Nachází své cíle sám v sobě. Parazit žije z milodarů jiných. Potřebuje je."

Podle Adama Smitha peče pekař housky nikoliv z lásky k lidstvu, ale ze sobeckého zájmu. Když bude každý z nás žít výlučně jen pro sebe samého a bude realizovat jen své individuální zájmy, budeme všichni chtě nechtě spolupracovat a bezděčně přispívat k obecnému zájmu. Toto optimistické přesvědčení se zakládá na předpokladu, že vzájemná závislost není bytostnou charakteristikou lidské přirozenosti, ale že se jedná o její patologický projev, který - jakkoliv je rozšířený - dává vyniknou skutečné povaze člověka v jeho zdravém stavu. Jediným vztahem, který existuje mezi zdravými lidskými bytostmi, je tedy podle Randové volná směna: „Racionální zájmy lidských jedinců vzájemně nekolidují a (...) neexistuje mezi nimi konflikt zájmů (...), pokud spolu obcují jako obchodníci, kteří si mezi sebou směňují jednu hodnotu za jinou. Princip obchodování je jediným racionálním etickým principem veškerých lidských vztahů."

 

Dítě je parazit

Ayn Randová hlásá tedy etiku, která je pozoruhodná absencí jakýchkoliv závazků vůči druhým. Člověk má povinnosti výhradně jen k sobě samému. Jako mávnutím kouzelného proutku mizí rozmanité projevy vzájemné závislosti, mocenských vztahů a zneužívání moci, jakož i násilnosti a nespravedlnosti, které otravují lidskou existenci a proti nimž se veškeré racionální apely ukazují zoufale bezmocné.

Ideologie Ayn Randové se obrací v první řadě k privilegovaným. Potvrzuje jejich příznivé mínění o sobě samých a umožňuje jim přivírat oči před tím, kým jsou doopravdy: příslušníky mocných zájmových skupin, kteří se ze všech sil snaží udržet si svou pozici v jejich strukturách. Neméně mocně oslovuje ale i ty, kteří zaujímají neporovnatelně nižší příčky společenského žebříčku. Ti jsou mnohem izolovanější, což je pro ně pochopitelně zdrojem nesčetných obtíží, ale Roark a Galt se jim v míře, ve které se s nimi dokáží identifikovat, stávají zdrojem imaginární kompenzace a sebeúcty. Takto mohou být pyšní na to, co je ve skutečnosti oslabuje. Jelikož víra v individuální schopnosti se odvíjí od příkladu těch, kdož uspěli, zůstává sociální kapitál, z něhož ti úspěšní těží, bez povšimnutí, aby tak ještě více vynikly jejich osobní zásluhy. Neúspěch těch, kteří jsou na samém dně společenského žebříčku, je připisován nedostatku osobních kvalit.

K nevyhnutelným a blahodárným formám závislosti je v první řadě nezbytné počítat vazbu, která každou další generaci spojuje s její předchůdkyní. Z této perspektivy je příznačné, že v žádném z dvojice bestsellerů Ayn Randové se navzdory jejich úctyhodné délce neobjevuje žádná dětská postava. Jako by samotná existence dětí, která implicitně předpokládá vztah mezi generacemi, byla s to zničit ideál dokonale svébytného individua, který vyznávala. Radikální individualismus Ayn Randové vede v konečném důsledku k závěru, že - slovy Margaret Thatcherové - společnost neexistuje.

„Veškeré smíšené ekonomiky," píše Ayn Randová v roce 1963, „se nacházejí ve stavu riskantní transformace, která musí buď vést ke svobodě, nebo skončit diktaturou." Rolí svobodné země, jako jsou Spojené státy, je tedy dohlížet na to, aby se věci ubíraly správným směrem: v duchu aliance mezi demokracií a radikálním kapitalismem. „Každý svobodný stát měl svého času právo napadnout nacistické Německo a dnes má právo napadnout sovětské Rusko, Kubu nebo jakoukoliv jinou enklávu otroctví." „Pokud dobyvatelé nastolí liberální politický systém, je invaze otrokářské země mravně ospravedlnitelná," prohlašuje Randová.

 

Převzato z Le Monde Diplomatique         

[i] http://www.aynrand.org

Facebook komentáře