George Monbiot: Velká zbabělost

Podrobnosti

Speciály CFP! / Téma týdne|

16. září 2009|

George Monbiot|

9685 x

Na jednání ministrů financí a centrálních bankéřů zemí G20 v Londýně dali přítomní své velké hlavy dohromady a rozhodli se, že zkrátka nebudou dělat nic. Jejich návrh na kontrolu excesù bankovního průmyslu je pokorný, slaboučký a ve svém důsledku na nic. Pokud se na summitu G20 v Pittsburghu nestane něco významného, nebudou mít bankéři žádný strop pro své mzdy a odměny, nikdo nebude oddělovat drobné bankovnictví od investičního, nic nebude omezovat rychlost nebo šíři finančních trhù. Jejich přehradní hráz je přitom vystavěna z papíru a začíná už prosakovat.

Zbabělost na jednání v Londýně byla sice kolektivní, ale hlavní překážku jakékoli změně přístupu k bankovnímu průmyslu lze popsat stručně: je jí britský premiér Gordon Brown. Před jednáním deníku The Financial Times řekl, že otázku mezd a odměn nelze řešit na domácí půdě, ale že je to „legitimní debata pro G20 a světové společenství". A pak celou debatu sám zabil. Nicolas Sarkozy a Angela Merkelová navrhli absolutní stropy výše odměn a tvrdé sankce pro firmy, které je poruší. Brown to odmítl a vydržel v odmítání tři dny, než Sarkozy s Merkelovou ze svého požadavku ustoupili a kývli na „úsilí hledat cesty" omezování odměn. Bankéři ve svých botách od Gucciho museli zahalekat radostí.

S jistotou, že jim nic nehrozí, už banky ostatně systém svých odmìn znovu oživily. Jen londýnská City se letos za to, že zničila život ostatním, odmění celkovou sumou kolem čtyř miliard liber. V ničem se nepoučili, nejspíš proto, že jim vláda odmítla udělit lekci. Jedinou její rozhodnou reakcí na krizi bylo to, že sebrala naše peníze a dala je lidem, kteří krizi zpùsobili.

Bankéři tvrdí, že jejich bonusy jsou jen odměnou za to, že se vrátili k zisku. Banky znovu zažívají boom, částečně ovšem i proto, že jim ubyla část konkurence, částečně proto, že sbírají tučné sumy za to, že spravují vládní dluhy, které ovšem vznikly samozřejmě hazardérstvím bank samotných.

Teze o legitimním zisku v bankovnictví je ale vachrlatá. V roce 2005 Patrick Hoskins v The New Statesman prohlásil: „Je možné, že zisky velkých bank ve skutečnosti žádnými zisky ani nejsou. Až celá ta úvěrová bublina splaskne, banky mohou zjistit, že si nevytvořily dostatečné zálohy pro špatné úvěry a pochybné investice... Banky jsou si totiž ziskem jisté až tehdy, kdy se jim vrátí kapitál, a to může trvat klidně i třicet let." A pokračoval názorem, že „vzhledem k rozsáhlým derivátním pozicím vedou banky svá účetnictví až příliš optimisticky", což mùže vést k „velkému finančnímu otřesu". Tento nevyslyšený prorok měl samozřejmě pravdu do posledního písmene. Banky dnes ale znovu pějí o svých ziscích dlouho předtím, než je budou moci zúčtovat, a řádně za ně příslušné činitele odměnit.

Pro vymýšlení nápadù, jak na bankovní sektor, se očividnì meze nekladou. Například guvernér Bank of England Mervyn King tvrdí, že „pokud nějaká banka vypadá na to, že je příliš velká, aby zkrachovala...tak je prostě příliš velká." Poskytování státních záruk finančním ústavům, jejichž jednotlivé činnosti nebyly separovány, přitom King považuje za šílenství. Lord Turner, předseda Správy finančních služeb, pro změnu navrhuje, aby vláda „odstranila přehnané aktivity a zisky", nejspíš použitím Tobinovy daně z finančních transakcí. Další se vyslovili pro vznik komise posuzující výši mezd, pro daň z neočekávaných ziskù uplatňovanou na odměny bankéřům nebo pro zákaz jakýchkoli odměn ve všech bankách podporovaných zárukami daňových poplatníkù.

Žádná z těchto vznešených idejí ale nešla nijak daleko. Je těžké si představit situaci, v níž by bankovní odměny plnily nějakou sociální funkci a byly užitečné. Pokud se ale odměny vyplácejí za inovativní, vysoce rizikové bankovnictví, hazardují s celou ekonomikou. A pokud se vyplácejí za rutinní bankovnictví bez rizika, dostávají bankéři své peníze vlastně za nic a jejich klienti (čímž mám na mysli každého s nějakým příjmem) jim za tuto extravaganci platí, nebo lépe řečeno, jsou okrádáni. Ani v jednom z tìchto dvou případů si bankéři peníze, které dostávají, nezaslouží.

Bez ohledu na to, jak krotké návrhy v tomto směru zatím byly, všechny skončily v koši, kam je nechvějící se rukou hodila vláda obávající se nelegitimní moci znovuoživené bankéřské City. Jediná doporučení, kterým bylo dovoleno přežít, jsou komicky dobrovolná opatření navržená ve vládní tzv. Walkerově zprávě (sepsal ji bývalý investiční bankéř) v kombinaci se slabým kodexem chování Správy finančních služeb, který se ovšem mezitím ze souboru pravidel proměnil v pouhý návod. Politický establishment se tak znovu stal otrokem establishmentu finančního.

Vláda trvá na tom, že pokud by vůči bankéřům zaujala tvrdší postoj, odjeli by ze zemì. Je pravda, že tím celé houfy bankéřů vyhrožují, ale nabízí se odpověď ve stylu „tak ať". Vláda se modlí strachy při představě potenciální ztráty příjmù, ale v roce před krachem celý finanční sektor (jehož je londýnská City jen jednou z bezpočtu stanic) vygeneroval na korporátní dani jen 12,4 miliardy liber. Podle centrálního statistického úřadu ale vládní intervence do finanèních trhů přidaly k dluhu veřejného sektoru 141 miliard liber. Jinými slovy, trvalo by 12 až 97 let než by vláda na daních získala zpět peníze, které bankám dala, a to samozřejmě za předpokladu, že absence jakýchkoli regulačních opatření nepovede během pár let k dalšímu krachu. Londýnská City je tak vlastně nenasytným odtokem, v němž mizejí veřejné účty.

Aby mohl tento parazitický sektor přežít, musejí být všechny ostatní ořezány. Deník The Guardian nyní zjistil, že vláda je připravena seškrtat výdaje na zdravotní péči a zahraniční pomoc - obě sféry lze přitom považovat takřka za posvátné - jen aby zalátala deficity, které způsobili britští bankéři. Prodlužující se fronty na podporu v nezaměstnanosti, odložené chirurgické zákroky, neopravené silnice nebo školní třídy přeplněné na dvě generace dopředu - to vše jsou výdobytky, které bychom měli jít položit k branám londýnské City. Bankéřům se přitom ale sotva kdy dařilo lépe.

Nikdo na této straně Atlantiku - a možná nikdo na celém světě s výjimkou Alana Greenspana - nenese za krizi takovou zodpovědnost jako Gordon Brown. V roce 2004 prohlásil před shromážděním bankéřů, že „rozpočet za rozpočtem chci, abychom ještě víc povzbuzovali k rizikovým krokům". V roce 2007 se holedbal, že úspěch londýnské City je výsledkem toho, že vláda „posílila svůj regulační přístup založený na větším riziku, jak jsme činili, abychom předešli britské obdobě Enronu a Worldcomu." A když už i mnozí analytici varovali, že krach se blíží, Brown pokračoval v deregulaci City a jmenoval její ničemné bosse do vládních výborù a nejrůznějších polovládních institucí.

A nikdo dnes není na vině, že se krize bude opakovat, víc než právì Gordon Brown. Nabízí se několik důležitých otázek, které si historici budou o naší době klást. Jedna z nich bude znít: Proč bylo tomuto muži umožněno zůstat u moci.

Autor je přední britský filozof a politický aktivista. Převzato z monbiot.com Převzato z Literárních novin.

Komentáře