Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Washingtonská železná opona na Ukrajině

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Představitelé NATO v současné době sehrávají v Evropě dobře promyšlenou šarádu, jejímž cílem je obnovit železnou oponu mezi Ruskem a Západem.

S udivující jednomyslností tito představitelé fingují své překvapení nad událostmi, které plánovali měsíce dopředu. Události, které záměrně spustili, jsou dezinterpretovány jako náhlá, udivující a neomluvitelná „ruská agrese". Spojené státy a Evropská unie podnikly agresivní provokaci na Ukrajině, která, jak věděli, přiměje Rusko k té či oné obranné reakci.

  • washingtonska-zelezna-opona-na-ukrajine

Nemohli být si přesně jisti, jak ruský prezident Vladimir Putin zareaguje, až pochopí, že SSA manipulují politickým konfliktem na Ukrajině, aby instalovaly prozápadní vládu dychtící po vstupu do NATO. Nešlo pouze o záležitost jakési „sféry vlivu" poblíž Ruska, ale o samotné bytí či nebytí ruského námořnictva, a také o vážné ohrožení národní bezpečnosti na hranici Ruska.

Na Putina tak byla nastražena past. Byl by zatracen, kdyby jednal, a byl by zatracen, kdyby nejednal. Mohl by reagovat nedostatečně a zradit bazální ruské národní zájmy, čímž by umožnil NATO posunout své nepřátelské síly do ideální útočné pozice.

Nebo by mohl reagovat přehnaně, pokud by vyslal ruské síly na Ukrajinu. Západ na to byl nachystán, aby mohl začít křičet, že Putin je „nový Hitler", připraven zabrat nebohou a bezmocnou Evropu, která může být (opět) zachráněna pouze šlechetnými Američany.

Ruské obranné kroky ve skutečnosti šly velmi rozumnou střední cestou. Díky faktu, že se drtivá většina obyvatel Krymu považovala za Rusy, neboť byli ruskými občany, dokud Chruščov frivolně nevěnoval toto území v roce 1954 Ukrajině, bylo nalezeno mírové a demokratické řešení. Obyvatelé Krymu hlasovali pro svůj návrat do Ruska v referendu, bylo podle mezinárodního práva dokonale legální, ačkoli porušilo ukrajinskou ústavu, která byla tehdy rozcupována na hadry, neboť byla právě porušena svržením řádně zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče pomocí násilnických bojůvek. Změny statusu Krymu bylo dosaženo bez krveprolití pomocí volebních uren.

I tak bylo hořekování Západu naprosto hystericky nepřátelské, jako kdyby to Putin přehnal a podrobil Ukrajinu bombardovací kampani ve stylu SSA či tuto zemi rovnou obsadil – což si mohli na Západě myslet, že udělá.

Americký ministr zahraničí John Kerry stál v čele tohoto chóru pokryteckého hořekování, když obvinil Rusko za to, co jeho vláda obvykle sama činí. „Nenapadejte zkrátka jinou zemi kvůli smyšlené zámince, abyste prosadili své zájmy. Tohle je akt agrese, která stojí na zcela vyfabulované zámince," poučoval Kerry. „Je to skutečně chování z 19. století ve 21. století." Místo toho, aby se americká media, politici a experti takovému pokrytectví vysmáli, horlivě naskočili na téma Putinovy nepřijatelné expanzionistické agrese. Evropané se v menší míře, ale poslušně přidali.

Vše se plánovalo v Jaltě

V září 2013 zaplatil jeden z nejbohatších ukrajinských oligarchů Viktor Pinčuk elitní strategickou konferenci o budoucnosti Ukrajiny, která se konala v tomtéž paláci v Jaltě na Krymu, kde se setkali Roosevelt, Churchill a Stalin, aby rozhodli o budoucnosti Evropy v roce 1945. The Economist, jeden z předních listů, o tom referoval jako o „přehlídce divoké diplomacie", přičemž uvedl, že: „O budoucnosti Ukrajiny, zemi s 48 milióny lidí, a Evropy se rozhodovalo v reálném čase." Mezi účastníky byli Bill a Hillary Clintonovi, bývalý šéf CIA generál David Petreus, bývalý ministr financí SSA Lawrence Summers, bývalý šéf Světové banky Robert Zoellick, švédský ministr zahraničních věcí Carl Bildt, Šimon Perez, Tony Blair, Gerhard Schröder, Dominique Strauss-Kahn, Mario Monti, litevská prezidentka Dalia Grybauskaiteová a vlivný polský ministr zahraničních věcí Radek Sikorski. Přítomni byli také Viktor Janukovič, který byl o pět měsíců později odstaven, a jeho nedávno zvolený nástupce Petro Porošenko. Bývalý ministr energetiky SSA Bill Richardson tam hovořil o revoluci spojené s břidlicovým plynem, od níž si SSA slibují, že ji využijí k oslabení Ruska, tj. že těžba břidlicového plynu nahradí ruské zásoby zemního plynu. Těžištěm diskuze byla „Prohloubená a komplexní dohoda o volném obchodu" (Deep and Comprehensive Free Trade Agreement – DCFTA) mezi Ukrajinou a Evropskou unií a ukrajinské vyhlídky na integraci se Západem. Vše se neslo v duchu euforie z vyhlídky, že Ukrajina zpřetrhá své vazby s Ruskem ve prospěch Západu.

Spiknutí proti Rusku? Vůbec ne. Na rozdíl od Bilderbergu tato jednání nebyla tajná. Zhruba desítce amerických VIP a značnému počtu představitelů evropské politické elity tam čelil Putinův poradce Sergej Glazjev, který vysvětlil pozici Ruska naprosto jasně.

Glazjev vnesl do konference trochu politického a ekonomického realismu. Forbes tehdy informoval o „ostrém rozporu" mezi ruskými a západními pohledy „nikoli ohledně smysluplnosti ukrajinské integrace do EU, ale o jejím pravděpodobném dopadu." Na rozdíl od západní euforie se ruský pohled zakládal na „zcela konkrétní a přesné kritice", pokud jde o dopad této dohody na ukrajinskou ekonomiku, přičemž si všímal toho, že Ukrajina má enormní schodek zahraničních účtů, který je financován ze zahraničních půjček a že podstatný nárůst importu ze Západu může tento deficit jen zvýšit. Ukrajina „buď kvůli svým dluhům zbankrotuje, nebo bude potřebovat značnou pomoc."

Reportér Forbesu uzavírá, že „ruský postoj je pravdě mnohem blíž, než optimistická rétorika přicházející z Bruselu a Kyjevu."

Pokud jde o politický dopad, Glazjev zdůraznil, že ruskojazyčná menšina na východní Ukrajině by se mohla – na protest proti zpřetrhání vazeb s Ruskem – dovolávat rozdělení země a že Rusko by bylo oprávněno jim pomoci, uvedl londýnský list The Times.

Stručně řečeno, když západní předáci plánovali včlenit Ukrajinu do západní sféry, velmi dobře věděli, že tento krok by mohl znamenat vážné problémy s ruskojazyčnými Ukrajinci a Ruskem samotným. Místo aby usilovali o nalezení kompromisu, se západní předáci rozhodli šlápnout na plyn a ze všeho, co by se mohlo pokazit, obvinit Rusko. První, co se pokazilo, bylo to, že Janukovyč dostal strach z hospodářského zhroucení kvůli obchodní dohodě s Evropskou unií. Odložil podpis doufajíc v lepší dohodu. Protože nic z toho nebylo pořádně vysvětleno ukrajinské veřejnosti, následovaly rozhořčené protesty, které byly rychle využity SSA... proti Rusku.

Ukrajina jako most – či Achillova pata

Ukrajina, výraz znamená pohraničí, je zemí bez jasně daných historických hranic, které byly rozprostřeny příliš daleko na východ a příliš daleko na západ. Byl za to zodpovědný Sovětský svaz, ale ten již neexistuje. A výsledkem je země, která nemá jednotnou identitu a která je problémem pro sebe i pro své sousedy.

Byla rozšířena příliš na východ, přičemž obsáhla území, které by zrovna tak mohlo být ruské. Bylo to součástí všeobecné politiky, jak odlišit SSSR od carského impéria tím, že se Ukrajina rozšíří na úkor ruské části SSSR, což mělo demonstrovat, že Sovětský svaz je skutečně svazek sobě rovných socialistických republik. Dokud byl celý Sovětský svaz řízen komunistickým vedením, tak na těchto hranicích až tak moc nezáleželo.

Byla rozšířena příliš na západ na konci 2. světové války. Vítězný Sovětský svaz posunul ukrajinské hranice, aby přičlenil oblasti na západě, jimž vévodilo město mající různá označení Lviv, Lwow, Lemberg či Lvov v závislosti na tom, zda zrovna náleželo Litvě, Polsku, habsburské říši či SSSR – region, který byl semeništěm protiruských nálad. Není pochyb, že to bylo zamýšleno jako obranný krok, který měl neutralizovat nepřátelské elementy, nicméně tak vznikla bytostně rozdělená země, která dnes představuje ideální příležitost pro lovení v kalných vodách.

Výše zmíněný článek z Forbesu zdůrazňuje, že: „Během posledních pěti let hrála Ukrajina v zásadě dvojí hru. Evropské unii říkala, že má zájem podepsat DCFTA, zatímco Rusům říkala, že se chce připojit k celní unii." Janukovyč se buď nemohl rozhodnout, nebo se snažil vymáčknout nejlepší dohodu z obou stran či usiloval o nejvyšší nabídku.

Tak či onak, Janukovyč nikdy nebyl „člověkem Moskvy". A za jeho pádem nepochybně stojí fakt, že to hrál na obě strany. Byla to nebezpečná hra, která stavěla velmoci proti sobě.

S jistotou lze říci, že to, co bylo zapotřebí, a čeho se Ukrajině naprosto nedostává ani dnes, je vedení, které by respektovalo vnitřní rozpolcenost země a které by snažilo diplomatickou cestou nalézt řešení, jenž uspokojí obě části místního obyvatelstva a jejich historické vazby na katolický Západ i na Rusko. Stručně řečeno, Ukrajina by mohla být mostem mezi Východem a Západem – a přesně takový byl mimochodem i postoj Ruska. Cílem Ruska nebylo rozdělit Ukrajinu, natož jí dobít, ale napomoci její úloze jako mostu. To by zahrnovalo určitý stupeň federálního uspořádání s lokálními vládami, které v zemi dosud neexistují, a s místními gubernátory, kteří by nevzešli z voleb, ale byli by jmenováni ústřední vládou v Kyjevu. Federální vláda by mohla jak rozvíjet vztahy s EU, tak udržovat své životně důležité (a výnosné) hospodářské vztahy s Ruskem.

Nicméně takové uspořádání by vyžadovalo ochotu Západu ke spolupráci s Ruskem. Spojené státy tuto možnost vetovaly, neboť preferovaly využít krize k ocejchování Ruska jako „nepřítele".

Plán A a plán B

Americkou politiku, rozpoznatelnou již na jaltském setkání v září 2013, řídila Victorie Nulandová, bývalá poradkyně Dicka Cheneyho, náměstkyně velvyslance při NATO, mluvčí Hillary Clintonové a manželka neokonzervativního teoretika Roberta Kagana. Její vůdčí role v ukrajinských událostech prokazuje, že neokonzervativní vliv na ministerstvu zahraničí, etablovaný za Bushe II., zůstal zachován i za Obamy, jehož jediným viditelným přínosem ke změně zahraniční politiky je přítomnost osoby afrického původu v úřadu prezidenta, což mělo ve světě vyvolat nadšení z multikulturních ctností SSA. Obama, tak jako většina dalších prezidentů z nedávné doby, je pouze dočasným prodavačem politiky, kterou vytvářejí a vykonávají jiní.

Victoria Nulandová se ve Washingtonu chlubila, že po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991, Spojené státy utratily 5 miliard dolarů, aby získaly na Ukrajině politický vliv (říká se tomu „prosazování demokracie"). Nešlo o investici „kvůli ropě" či kvůli nějakému bezprostřednímu ekonomickému zisku. Primární motivy jsou geopolitické, protože Ukrajina je Achillovou patou Ruska, tj. územím, které má největší potenciál způsobit Rusku nesnáze.

To, co vyvolalo pozornost veřejnosti k roli Nulandové v ukrajinské krizi, bylo sprosté slovo, které použila, když řekla americkému velvyslanci na Ukrajině: „Fuck the EU". Nicméně povyk nad jejím pochybným jazykem odvedl pozornost od jejích pochybných záměrů. Šlo o to, kdo by měl zbavit moci zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče. Strana německé kancléřky Merkelové prosazovala jako svého kandidáta bývalého boxera Vitalije Klička. Hulvátské odmítnutí ze strany Nulandové naznačilo, že to budou Spojené státy a nikoli Německo, kdo vybere budoucího vůdce, a že to nebude Kličko nýbrž „Jac". A vskutku to byl Jac neboli Arsenij Jaceňuk – Spojenými státy podporovaný technokrat a nadšený stoupenec politiky úsporných opatření MMF a členství v NATO –, kdo tu práci získal. Spojenými státy podporovaná vláda – prosazená v ulicích fašistickými milicemi s nevelkým volebním vlivem, ale za to zapojenými do spousty ozbrojených ničemností – tak měla řídit 25. května volby, z nichž byl ruskojazyčný východ do značné míry vyloučen.

Plán A Victorie Nulandové pravděpodobně spočíval v urychlené instalaci vlády v Kyjevu, která by se připojila k NATO, což by formálně připravilo půdu SSA k převzetí pro Rusko nepostradatelné černomořské námořní základny v krymském Sevastopolu. Opětovné přičlenění Krymu k Rusku byl ze strany Putina nutný obranný krok, který tomu měl zabránit.

Nicméně manévr Nulandové byl ve skutečnosti taktikou výhra-výhra. Pokud by Rusko při vlastní obraně selhalo, riskovalo by ztrátu celé jižní flotily – naprostá národní katastrofa. Na druhou stranu, pokud by Rusko zareagovalo, což bylo nejpravděpodobnější, SSA by získaly politické vítězství, které možná bylo jejich hlavním cílem. Putinův naprosto obranný krok je líčen západními mainstreamovými medii, papouškujícími politické představitele, za nevyprovokovaný „ruský expanzionismus", který propagandistická mašinérie přirovnává k Hitlerovu uchvácení Československa a Polska.

Této nestoudné západní provokaci, využívající politického zmatku na Ukrajině proti bytostně defenzívnímu Rusku, se překvapivě podařilo dosáhnout naprosté změny v západními medii konstruované umělé realitě. Najednou se nám říká, že „svobodu milující Západ" čelí hrozbě „agresivního ruského expanzionismu". Před nějakými čtyřiceti lety podlehli sovětští představitelé iluzi, že by mohly mírové ústupky z jejich strany vést k přátelským vztahům se Západem, zejména se SSA.

Nicméně pro ty v SSA, kteří si konec studené války nikdy nepřáli, nadešla chvíle odvety. Již nejde o „komunismus", ale pokud je současný ruský vůdce, byť neobhajuje diktaturu proletariátu, zkrátka v jistých ohledech staromódní, tak z něj mohou západní media udělat monstrum. SSA potřebují nějakého nepřítele, před kterým by zachraňovaly svět.

Vyděračství se vrací

SSA potřebují Rusko jako nepřítele hlavně proto, aby „zachraňovaly Evropu", jinými slovy, aby nadále Evropu ovládaly. Zdá se, že se washingtonští plánovači obávali, že Obamův obrat k Asii a zanedbávání Evropy může oslabit americkou kontrolu nad svými spojenci z NATO. Volby do Evropského parlamentu 25. května odhalily značnou míru odcizení s Evropskou unií. Toto odcizení, zejména patrné ve Francii, souvisí s rostoucím poznáním, že EU není ani tak potenciální alternativou k SSA jako spíše mechanismem, který drží evropské země pod zámkem americké verze globalizace, hospodářského poklesu, americké zahraniční politiky, válek atd.

Ukrajina není jedinou entitou, které se příliš rozšířila. To samé platí pro EU. Evropská unie, 28 členských států s rozdílnými jazyky, dějinami a mentalitou, není schopna se dohodnout na jiné zahraniční politice než na té, kterou prosazují SSA. Rozšíření EU o bývalé východoevropské satelity naprosto znemožnilo jakýkoliv hlubší konsenzus, který byl možný mezi státy původního hospodářského společenství: Francie, Německo, Itálie a státy Beneluxu. Polsko a Pobaltí vnímá své členství v EU jako přínos, ale jejich srdce leží v Americe – kde mnoho z jejich nejvlivnějších představitelů získalo vzdělání a výcvik. Washington umí využít protikomunistické, protiruské a dokonce pronacistické nostalgie severovýchodní Evropy k vyvolání falešného pokřiku, že: „Rusové přicházejí", aby překazil rostoucí hospodářskou spolupráci mezi starou EU, zejména Německem, a Ruskem.

Rusko není hrozba. Ale pro halasné rusofoby v Pobaltí, na západní Ukrajině a v Polsku je hrozbou již samotná existence Ruska. Toto endemické nepřátelství, povzbuzované SSA a NATO, tvoří politický základ pro novou „železnou oponu" sledující cíl, který v roce 1997 formuloval Zbigniew Brzezinski v knize Velká šachovnice, tj. udržet euroasijský kontinent rozdělený, a tak navěky zachovat americkou hegemonii ve světě. Stará studená válka sloužila tomuto účelu, neboť upevňovala americkou vojenskou přítomnost a politický vliv v západní Evropě. Nová studená válka může zabránit, aby dobré vztahy mezi západní Evropou a Ruskem tento americký vliv oslabily.

Obama přijel do Evropy s okázalým slibem, že „ochrání" Evropu tím, že umístí více vojáků do oblastí co možná nejblíže Rusku, přičemž zároveň od Ruska požaduje, aby odsunulo své vlastní jednotky na svém vlastním území dále od nesnázemi sužované Ukrajiny. Cílem zjevně je ponížit Putina a zbavit ho politické podpory doma, a to v době, kdy na východní Ukrajině rostou protesty, že je ruský vůdce opustil a ponechal na pospas vrahounům z Kyjeva.

Aby upevnily své sevření Evropy, využívají SSA této umělé krize požadujíce po svých zadlužených vydávat více na „obranu", zejména nakupovat americké zbraňové systémy. Ačkoliv SSA dosud nejsou schopny uspokojit energetické potřeby Evropy prostřednictvím současného rozmachu americké těžby břidlicového plynu, je tato perspektiva oslavována jako náhrada za dodávky ruského zemního plynu. Ty jsou stigmatizovány coby „nástroj politického nátlaku", přičemž o možných energetických dodávkách ze SSA se předpokládá, že jsou nevinné. Na Bulharsko a dokonce i Srbsko je vykonáván tlak, aby zastavily výstavbu plynovodu South Stream, který bude dodávat ruský plyn na Balkán a do jižní Evropy.

Od Dne D k soudnému dnu

6. června se u příležitosti 70. výročí vylodění v Den D odehrála v Normandii gigantická oslava americké dominance, přičemž nad všemi hvězdami evropské politiky se tyčil Obama. Poslední z přeživších vojáků a pilotů, kteří byli přítomni, jsou něco jako duchové mnohem nevinnější doby, kdy SSA teprve stály na prahu své nové dráhy světového vůdce. Oni byli reální, to ostatní byla šaráda. Francouzská televize byla zaplavena slzami mladých vesničanů z Normandie, které učili, že SSA jsou něco jako anděl strážný, který vyslal své hochy, aby zemřeli na pobřeží Normandie z čisté lásky k Francii. Tento idealizovaný obraz minulosti je implicitně promítán do budoucnosti. V průběhu sedmdesáti let přesvědčila studená válka, vládnoucí propaganda a především produkce Hollywoodu Francouze a většinu Západu, že Den D byl bodem obratu, který vyhrál 2. světovou válku a zachránil Evropu před nacistickým Německem.

Vladimir Putin přijel na oslavu, přičemž Obama – samozvaný arbitr Ctnosti – se mu umně vyhýbal. Rusové si Dnu D váží, neboť tato operace osvobodila Francii od nacistické okupace, nicméně – tak jako historici – vědí, což valná část Západu zapomněla, že rozhodující porážku Wehrmachtu neuštědřila vyloďovací operace v Normandii, ale Rudá armáda. Pokud by obrovské množství německých sil nebylo vázáno v bojích ve ztracené válce na východní frontě, tak by nikdo Den D, jak se děje dnes, neoslavoval.

Putin je všeobecně uznáván jako „nejlepší šachista", který vyhrál první kolo ukrajinské krize.
Putin – čelíc krizi, která naň byla narafičena – nepochybně udělal to nejlepší, co mohl. Nicméně SSA mají k dispozici celé řady pěšáků, které Putin nemá. A toto není pouze partie šachů, ale šachy kombinované s pokerem a ruskou ruletou. SSA jsou ochotné podstoupit rizika, kterým se mnohem uvážlivější ruští představitelé chtějí raději vyhnout... Na tak dlouho, jak to půjde.

Možná tím nejpodivnějším aspektem současné šarády je služebnost „staré" Evropy. Evropští představitelé se zjevně zřekli veškeré moudrosti a ponaučení, které Evropa načerpala ze svých válek a tragédií, a dokonce ani nehledí na své vlastní zájmy, když jsou dnes ochotni následovat své americké protektory k dalšímu Dnu D – tentokrát ke dnu zkázy.

Mír v Evropě je stále možný, ale na jak dlouho?

Zdroj: www.counterpunch.org, překlad: Karel Hyka

Diana Johnstoneová je nezávislá americká novinářka a badatelka. Zaměřuje se především na evropskou politiku a zahraniční politiku západních států. Studovala Russian Area Studies a francouzskou literaturu. Je autorkou knih The Politics of Euromissiles: Europe in America's World (1983) a Fools' Crusade: Yugoslavia, NATO and Western Delusions (2002). Z francouzštiny přeložila knihu Humanitarian Imperialism: Using Human Rights to Sell War (2007) od Jeana Brickmonta. Od roku 1990 žije v Paříži.

Facebook komentáře

Nejčtenější