Liberální demokracie - možný politický systém pro všechny státy světa?

Podrobnosti

Speciály CFP! / Svět kolem nás|

15. listopad 2010|

Pavel Netolický|

6392 x

Když si člověk představí skutečnost, že by liberální demokracie prostoupila celým světem, pak by se asi opravdu dalo hovořit o praktickém projevu Fukuyamovy teze o konci historie. Ovšem takový vývoj je nereálný. Taktéž nedokonalá může být myšlenka, že liberální demokracie je nejlepší model ze všech špatných.

 

Každý model prochází stádii ranným, vrcholným, pozdním včetně úpadku. Není důvod myslet si, že rozkvetla liberální demokracie a tento rozkvět nadále potrvá. S liberální demokracií to může být na věčné časy podobně jako s vládou proletariátu.

V současnosti hledat ideální typ politického uspořádání nemá příliš význam, čímž se ovšem nenaznačuje, že nemá smysl hledat nová řešení. Naopak, filosof či politolog zde není od toho aby byl afirmativní a nechal se dirigovat nějakou politickou korektností. Je ale pravděpodobnější že společensky přínosnější spíše než hledání ideál typických řešení bude hledání optimálního uspořádání. Každá doba a kulturní okruh může mít své vlastní optimum, co se týče politického zastřešení osob, statků a hodnot.

Liberální demokracie je úzce spojena s pluralitou. Zatímco v ranné fázi je spojena s výbuchem participace mas, pozdní charakterizuje spíše snižující se participace. Může to být způsobeno krizí identity či kulturní melancholií, živelným pluralismem. Mohou to být teorie multikulturalismu, kde jednotlivec těžko hledá pro sebe záchytný bod. Člověk tápe, ale zároveň nemá odvahu a ctižádost se vyslovit proti těmto ideologiím, aby nebyl označen za politicky nekorektního, antidemokrata či jinými přívlastky. Politický systém liberalismu je zažitý, stává se rutinou, člověk ztrácí dojem, že může něco změnit a tak se uchyluje do pasivity, obdobného rozpoložení, které zažívali již staročeši za Rakouska-Uherska. Z globálně politického hlediska positivita prostupuje západní veřejností včetně amerického občana, který se o věci mimo svůj Home Rule Charter či stát nezajímá, přestože USA jako celek jsou jedním z posledních západních aktérů, kteří ještě zůstávají aktivní. EU a její honosný projekt společné zahraniční a bezpečnostní politiky zůstává nefunkční.

Liberální demokracie si bezpochyby prošla svým silným obdobím, paradoxně sílu jí dodávala antiteze v podobě komunistického bloku. Její ethos byl silnější a s koncem studené války se stala inspirací k následování. Některé země z rozpadajícího se východního přejímali liberálně demokratické uspořádání a mnohé za prioritu své zahraniční politiky považovaly vplutí do mezinárodních struktur utvořených západními státy. Byla to tak euforická doba, že zatímco západní filosofové hovořili o konci historie, na východě se hovořilo o začátku nové éry či návratu k civilizaci, z níž byla jeho společnost násilně po II. světové válce vyjmuta.

Co je dnes hnacím motorem liberální demokracie? Zdá se, že zatím to s nějakou ideou, která by znamenala tah na branku, není příliš slavné. Lidé ztrácejí motivaci k participaci a to i přes to, že po ústupu nové pravice, se politika nese v duchu průzkumů veřejného mínění více než kdy před tím. Zdá se, že je to tím, že zde chybí silná antiteze, která by západnímu občanovi ukázala zřetelně výdobytky, kterých jeho společnost dosáhla a kterých je třeba si vážit a které je nutné také bránit. Jenže má-li být takovou antitezí jaderně vyzbrojený Írán, pak už může být pět minut po dvanácté.

Pluralitní uspořádání západního světa je systémem s mnoha slabinami. Tyto slabiny se promítají jak do vnitropolitické tak do zahraničně politické dimenze působení suveréna. Je fascinující sledovat u západních aktérů otočku o 180 stupňů. Zatímco s izolacionistických a pacifistických Spojených států 1. poloviny 20. století se stal iniciativní aktér, na jehož bedra jeho spojenci pokládali a stále kladou většinu odpovědnosti za chod soudobého světa, evropské státy učinily obrat zpět, jako když zavelí „čelem vzad". Soupeření bylo v minulosti především doménou Evropanů, mocnosti studovaly geopolitiku a plánovaly ofenzivní strategie, avšak po II. světové válce odešel z duší Evropanů tzv. thymos, jak někdy filosofové rádi říkají. Západoevropské státy se upjaly ke vzájemné ekonomické integraci a bezpečnostnímu deštníku poskytovanému USA, na vlastní akceschopnost rezignovaly a v případech Plevenova či Fouchetova plánu jen politikařily (Plechanovová-Fidler 1997, 64-124). Nastala éra právničení, geopolitikové se museli stěhovat do zámoří. Společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie, tzv. druhý pilíř EU (Had-Pikna 2001), to je produkt shluku množství liberálních demokracií, které činí ze spojenectví více diskusní klub než reálnou exekutivní koncepci týkající se vojenství a zahraniční politiky, kdy počet aktérů zapojených do SZBP vzrostl ze tří (Evropská rada, Rada ministrů, sekretariát) v 70. letech na plných 18 po roce 2000. Je otázkou, nakolik je toto množství různých struktur a orgánů do budoucna únosné, zejména představíme-li si, zda takové struktury jsou s to pružně rozhodovat v případě nějakého ohrožení starého kontinentu.

Takový vývoj je znepokojivý i v dalších oblastech. Trend byrokratizace zasahuje všechny mocenské sféry liberálně demokratického světa, atmosféra klidu a relativního blahobytu se stavá vhodnou půdou pro to, aby zde vyrostlo mnoho aktérů jako hub po dešti a houstla byrokracie, která brzdí proces decision-making. Taková atmosféra nevládnutí však není aplikovatelná tam, kde společnost stále podléhá strukturám pocházejícím z tradičního státu a tyto struktury (např. kmenové rady v Afghánistánu či systém ajatolláhů v Íránu) požívají silné autority.

Pluralitní politický systém předpokládá jako zásadní sekularizaci státu a konsolidaci občanské společnosti. Důležitá je zde také emancipace jednotlivce, přežívá-li ve společnosti jistá forma poddanství, je taková situace překážkou modernizace v politické sféře. Na společenský systém, který si v sobě nese tradiční prvky, nelze na základě intervence Západu naroubovat liberální demokracii. Např. probíhá-li proces modernizace v islámském světě, pak jednotlivec je náchylný sklouznout do lůna islamismu, baasismu a podobných autoritativních či totalitních ideologií, které se stávají záchytným bodem jedince ve společnosti, kde jinak může hrozit atomizace. Palestinská společnost je silně zpolitizovaná, obdobnou snad ve světě nenalezneme. Malý národ se štěpí na množství proudů vyznávající většinou antidemokratické ideologie. Hamas, Islámský džihád, Lidová fronta za osvobození Palestiny, to jsou hnutí náležející buď k extrémní pravici nebo extrémní levici a všechna jsou impregnována do prostředí islámu. Nejmenším zlem se zvenku zdál být Fatah, který však pod fasádou demokracie odčerpával drtivou většinu rozvojové pomoci Palestině na účty svých vůdců. V Palestině se volby konají jen proto, že občanská válka je z geografických důvodů díky okupaci nemožná. A tak se konají volby, obvykle tehdy, když na to tlačí Západ. V Alžírsku se na počátku devadesátých let zdálo, že autoritativní vláda oslabuje. Když se však konaly soutěživé volby, zvítězila v nich islamistická opozice tak výrazně, že je autoritativní vláda s tichým souhlasem západního světa zrušila a obnovila vojenský režim.

Irák je zase specifický tím, že baasismus pod Husajnovou pevnou rukou učinil zemi relativně modernizovanou. Jedinci byli povinně kooptováni do vládní strany a aktivizováni, aby podporovali totalitní režim, který vykazoval určitý stupeň sekularizace. Ovšem tradiční struktury se po pádu autority okamžitě dostávají do hry, ve které se rozhoduje o budoucím zřízení. I zde by bez přítomnosti okupace patrně již hořela občanská válka. Stát, který je tvořen silnými náboženskými a etnickými segmenty obyvatel nemůže fungovat na pluralitní bázi. Nejoptimističtější pohled může připouštět leda konsociační model politického systému z těch nenásilných a neautoritativních forem vlády. Snad proto, že v regionu se jeden příklad již nachází. Irák by mohl hledat inspiraci v politickém systému Libanonu. Problém je však v tom, že Irák nepojí snad kromě ropy nic, co by jednotlivé segmenty považovaly za společnou věc. Nemají ani společného nepřítele na rozdíl od těch konsociačních demokracií, které známe a v nichž se segmenty v historii právě vymezily vůči vnějšímu tlaku. Je proto oprávněné vyslovit obavu, kterou sdílí nejeden politolog (Říchová 2000, 219-229), že ani takový model nezakoření v Iráku, poněvadž konsociační formu demokracie se ještě nikdy naroubovat z venku nepodařilo. Pluralitní demokracii ano, do Japonska po II. světové válce. Byl to však případ ojedinělý, Japonsko již od přelomu 19. a 20. století bylo modernizováno a jeho náboženské poměry se do zásadní kolize se západním konceptem vládnutí nedostávaly.

Liberální demokracie bude mít velmi těžké prosadit se i v příliš heterogenní Africe, kde státy jsou vnitřně nekoherentní a některé z nich navíc najdeme na seznamu slabých či zhroucených států (De Mulder 2005). Roztříštěnost je zde jazyková, etnická, kmenová, náboženská i ekonomická a pokud přijmeme fakt, že není možné, aby si mezi sebou státy vyměnili obyvatelstvo, nebo aby války vedly ke změnám v liniích nastavených už koloniálními mocnostmi, těžko zde vznikne předstupeň, z něhož se pak v Evropě vyvinulo pluralitní uspořádání, jímž je národní stát. Mnohé státy by spíše spadaly do kategorie kvazistátů, jiné jako např. Zimbabwe prochází kvůli rasismu ekonomickým masochismem.

Liberální demokracie je svým způsobem variantou vládnutí, která znamená slabší intenzitu dopadu vlády státu na občana. Tento zmenšený záběr státu je pak vyvažován stabilní občanskou společností, která poskytuje občanům služby jako autonomní poskytovatel. Vztah demokratického státu a občanské společnosti je multidimenzionální, protože občanská společnost může být pro stát jak opozicí tak také partnerem či užitečným a efektivním subjektem redistribuce hodnot. Na většině míst ve světě však takový model nefunguje. Prostor, kam se liberální demokracie bude rozšiřovat, stále ještě existuje, ale pohledem do mapy zjistíme, že jde o oblasti do určité míry modernizované podle evropského střihu a že nás tudíž nečeká žádné překvapení v tomto směru. Liberální demokracie má kupodivu větší šanci se rozšířit do těch oblastí, kde modernizace místní společnosti zastihla až v období reálného socialismu. Jsou to postsovětské státy Ukrajina, Moldavsko, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán a možná některé další ze středoasijské oblasti. Demokratická cesta čeká i na Podněsteří či Bělorusko, neboť situace v Rusku se již nevyvine ke vládě kultu osobnosti. Běloruská diktatura je neaplikovatelná na poměry takového kolosu, jakým je Ruská federace. Postupná změna klimatu v Rusku bude inspirací k uvolnění politických poměrů i pro poslední jeho vazaly v Evropě.

Liberální demokracie se nemůže stát globálním politickým systémem, protože ke svému životu potřebuje specifický typ společnosti, která zřejmě nemůže existovat v rámci všech kultur, které dnes existují a každá si vytvořila a nese s sebou svůj specifický model společnosti. A tento model se pak optimálně promítá do struktury zřízení státu. V liberálním uspořádání musí existovat společnost, která je schopna prostřednictvím komunit občanské společnosti samosprávně plnit požadavky dle poptávky členů dané společnosti a svobodného uvážení jednotlivců či kolektivit. Sekularizovaná státní moc zde tuto občanskou společnost respektuje a nezasahuje do ní. V současnosti se nedá říci, že by takové podhoubí pro pluralitní systém někde výrazně vznikalo, snad kromě některých postsovětských oblastí.

Liberální demokracie tak není optimálním uspořádáním pro všechny typy společností a kultur. Jednak proto, že liberální demokracie svým charakterem znamená slabší intenzitu vládnutí ve sféře vnitřní suverenity státu a jednak proto, že podoba systému neodpovídá potřebám tradiční společnosti, jejíž obsahem není respekt k jednotlivci ale respekt k určité kolektivitě (klanové, kmenové, náboženské), jež má vlastní uspořádání loajalit a identit jejích členů a až následně z nich se odvozuje suverén. V liberálně demokratickém světě je toto uspořádáno poněkud odlišněji.

Liberální demokracie podobně jako každá jiná forma vlády musí mít ethos. Musí si nést svého ducha života, který bude spojen krevní soustavou v podobě komunikací různého druhu. Blahobyt a kvalitní infrastruktura pluralitnímu uspořádání život nedává, ale je pouhým nástrojem přenosu impulsů z centra na periferie, z mocenského srdce do zbytku těla. Člověk necítí potřebu bránit něco, co mu zevšednělo a tady je proto třeba se obávat úpadku liberální demokracie na Západě. Lidé v EU na sklonku roku 2003 považovali Izrael a USA za největší hrozbu pro mír ve světě (Mocek 2003) lhostejno, že právě tito aktéři jsou demokraciemi západního typu. Jakoby přestávají rozlišovat mezi fungujícím ústavním systémem na straně jedné a nedemokracií na straně druhé. Takto „neškodně" se může projevovat zárodek odklonu veřejnosti od podpory demokratického ústavního systému, zevšední pro veřejnost natolik, že fungující pluralitní zřízení nepovažuje za kritérium při hodnocení, na kterou stranu konfliktu se přiklonit.

Rozdíl mezi civilizacemi existuje. Je to danost, kterou žádná teorie nemůže překročit, obzvláště ne taková, která vychází z virtuální reality, do níž masovou veřejnost vtahují média, tedy z reality MC Donaldů, čínských restaurací, hypermarketů a dalších vymožeností rozesetých po všech kontinentech. To je jen mámení. Mámení, které mate a někteří se díky tomuto mámení označují za tzv. světoobčany.

Převzato z e-polis.cz

Komentáře