Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Kerry, Obama a Putin: kašpar, demagog a bývalý plukovník KGB

Tím kašparem je John Kerry, který vypadal špatně, když se honil mezi Washingtonem a Tel Avivem ve snaze dosáhnout „rámcové“ dohody mezi Izraelem a Palestinci, jež by ukázala pokrok v úsilí tohoto poctivého vyjednavače, přičemž ještě stačil napadnout venezuelského prezidenta Nicholase Madura, že vede „teroristickou kampaň proti vlastnímu lidu,“ a samozřejmě odsoudit Rusy za jejich „agresi“ proti z převratu vzešlému režimu na Ukrajině. Jeho výrok: „Ve 21. století se prostě nechovejte tak jako v 19. století, tím, že vtrhnete do jiné země na základě naprosto smyšlené záminky,“ je třeba považovat za orwellovskou klasiku.

  • kerry-obama-a-putin-kaspar-demagog-a-byvaly-plukovnik-kgb

Kerry se jím možná zapíše do budoucích učebnic dějepisu, pokud se tam vůbec dostane. Pointa jeho výroku byla předmětem mnoha vtipů a posměšků v disidentských médiích, ale mainstreamová média tuto záležitost sotva zmínila. A samozřejmě z ní neudělala terč vtipů a podklad, jak tohoto člověka zdiskreditovat (tak jako nebyla zdiskreditována Madeleine Albrightová na základě svému výroku v celostátní televizi, že smrt 500 000 iráckých dětí kvůli sankcím hromadného ničení v 90. letech – které pomohla zkonstruovat – „za to stála.“)

Je samozřejmě možné, že Kerry byl skutečně přesvědčen, že mluví pravdu, neboť si vnitřně osvojil předpoklady, jež plynou z americké „ideologie výlučnosti“, podle níž jsou slova jako „invaze“, „agrese“ a „mezinárodní právo“ pro nás jakožto světovou policii neupotřebitelné. To, co může být „naprosto smyšlenou záminkou“, pokud s tím přijdou Rusové, je pouze drobným a omluvitelným omylem, když to uděláme my. Konec konců, New York Times rychle použil ve svém komentáři krymských událostí výraz „agrese“ („Russia’s Aggression“, 2. března 2014), přičemž tento výraz nikdy nepoužil k popisu invaze a okupace Iráku. Ve svých 70 úvodnících o Iráku z období od 11. září 2001 do 21. března 2003 se také nikdy nezmínil o „Chartě OSN“ či „mezinárodním právu“ (Howard Friel & Richard Falk – The Record of the Paper: How the New York Times Misreports US Foreign Policy).

Mnohem jemnější, ale mnohem více vypočítaná, nečestná, pokrytecká, často absurdní a demagogická byla slova prezidenta Baracka Obamy při jeho proslovu v Belgii, když se snažil vyvrátit obvinění z pokrytectví, která vznesl ruský prezident Putin vůči západnímu odsuzování referenda o krymské nezávislosti a následném přičlenění Krymu k Rusku („Remarks by the President in Adress to European Youth“, Brusel, 23. března 2014).

Je zábavné sledovat, jak strašně dokáže překrucovat historii a své vlastní činy. Podle Obamy vložili naši otcové zakladatelé do našich „základních dokumentů“ krásný koncept, že „všichni muži a ženy byli stvořeni jako sobě rovni.“ Zjevně zapomněl na otroctví, na třípětinovou hodnotu otroka k navýšení zastoupení Jihu ve Sněmovně reprezentantů a na to, že ženy nemohly do 20. století volit. Hovoří o ideálu „necenzurovaných informací“, který „umožní, aby jednotlivci činili svá vlastní rozhodnutí.“ Tento člověk nicméně pilně pracoval na tom, aby se šíření informací dostalo pod kontrolu, a zařídil, aby se vynašečům jejich prolamování rostoucí zdi kolem vládních tajemství nevyplácelo.

Obama je zděšen, že „někteří zastávají přesvědčení, že větší státy mohou tyranizovat ty menší, aby dosáhly svého – onu odmítnutou maximu, že moc jaksi tvoří právo.“ Nesmírný vojenský rozpočet a více než 800 vojenských základen samozřejmě nemají Spojené státy proto, aby tyranizovaly menší státy, ale pro svou národní bezpečnost. Je také ohromen, že Rusko „zpochybňuje pravdy, které se ještě před několika týdny zdáli být samozřejmé… [včetně] důležitosti mezinárodního práva.“ Tento výrok je nestoudný vzhledem k tomu, že američtí představitelé (např. Dean Acheson a Madeleine Albright) se explicitně vyjádřili, že mezinárodní právo neberou při stanovování americké politiky vážně. Totéž odmítl Obamův předchůdce George W. Bush jako vtip: „Mezinárodní právo? Radši zavolám svému právníkovi; o tom mi neřekl.“ A my můžeme sledovat neustálý a dokonce narůstající počet aktivit, které porušují mezinárodní právo, přičemž konstruktérem mnoha z nich je Obama. Porušování mezinárodního práva patří k Americe jako k velbloudovi hrby.

Putin to samozřejmě zmínil v souvislosti s Irákem, ale Obama mu odpověděl: „Je pravda, že irácká válka byla předmětem prudké debaty nejen ve světě, ale také v USA. Já jsem se do této debaty zapojil a byl jsem proti vojenské intervenci. Ale dokonce i v Iráku se Amerika snažila postupovat v rámci mezinárodního systému. My jsme si nenárokovali ani jsme neanektovali irácké území. My jsme neuchvátili jeho zdroje pro náš vlastní zisk. Místo toho jsme ukončili naší válku a ponechali Irák jeho lidu a plně suverénnímu iráckému státu, který může činit rozhodnutí o své budoucnosti.“

Můžeme si povšimnout směšného úhybu od tématu „mezinárodního práva“, které je podle Obamy skutečně „důležité“, jde-li o ruské akce, ale odmítl ho vztáhnout na tento americký případ. Jeho zmínka o „prudké debatě“ není pouze irelevantní, pokud jde o porušení práva, je také velmi klamná, neboť je velmi dobře doloženo, že se Bush a jeho malý kroužek poradců rozhodli pro útok proti Iráku dlouho předtím, než začala jakákoliv veřejná debata na toto téma, a že se chopili tématu „zbraní hromadného ničení“ jako záminky k jeho prosazení. Jednalo se tedy o agresi, která byla založena na lži a „smyšlené kauze“. Pokud jde o „postupování v rámci mezinárodního systému“, tak základem smysluplného mezinárodního systému je Charta OSN, přičemž invaze byla hrubým porušením tohoto klíčového dokumentu. Obama se chvástá, že jsme neukradli jejich zdroje a že jsme nakonec odešli. Nezmiňuje se o tom, že jsme odešli až po mnoha letech zabíjení a ničení, které ve skutečnosti přispělo ke zrodu hnutí odporu, jež nás vlastně vypudilo ven. Nezmiňuje se o tom, že naše závažné porušení mezinárodního práva v Iráku je zodpovědné za smrt přibližně miliónu lidí, vytvoření čtyř miliónů uprchlíků a obrovskou materiální destrukci. Ve srovnání s tím zapříčinilo ono hrůzu nahánějící počínání Rusů na Krymu pravděpodobně méně než půl tuctu obětí.

Obama se také nezmínil o tom, že Irák je daleko od Spojených států a že se potvrdilo, že americký útok byl „válkou z vlastního rozhodnutí“, který neměl co do činění ochranou americké bezpečnosti. Krym naopak sousedí s Ruskem, jeho obyvatelstvo má jazykově i kulturně blízko k Rusku, Krym hostí důležitou ruskou námořní základnu. A puč v Kyjevě, zrežírovaný za pomoci SSA a dalších států NATO, znamenal ryzí bezpečnostní ohrožení Ruska. Jeho představitelé byli zaskočeni pučem a ohrožením své námořní základny, a jejich kroky byli v jistém smyslu obranné a „válkou z nutnosti“.

Referendum uskutečněné na Krymu, v němž se drtivá většina vyslovila pro odtržení od Ukrajiny a připojení k Rusku, by se dalo považovat za relativně demokratický proces a za slučitelné s principem sebeurčení. Obama a spol. ho označili za porušení ukrajinské suverenity a mezinárodního práva. Máme zde dva principy, které zdánlivě stojí proti sobě, přičemž Spojené státy a jejich spojenci si vybírají ten, který slouží jejich zájmům, zatímco Rusové volí ten druhý. Nicméně Putin poukázal na to, že v případě Kosova – jakožto součásti Srbska – aliance NATO silně podporovala odtržení na základě principu sebeurčení. Obama se pokusil odrazit Putinovu zmínku o Kosovu, řka: „Nicméně NATO zasáhlo až poté, co byl kosovský lid po léta systematicky týrán a vražděn. A Kosovo opustilo Srbsko až poté, co bylo uspořádáno referendum, a to nikoli mimo rámec mezinárodního práva, ale za pečlivé spolupráce s OSN a sousedními státy Kosova. Nic z toho se nepodobá událostem na Krymu.“ NATO ale pouze „nezasáhlo“, nýbrž uskutečnilo masivní bombardovací válku, která byla sama o sobě porušením Charty OSN, a tudíž onoho posvátného „mezinárodního práva“, jemuž je Obama tak oddán. Obama ignoruje fakt, že CIA po jistou dobu cvičila teroristy z UÇK na Kosovu (kteří byli označeni za „teroristy“ samotnými představiteli SSA). UÇK si byla velmi dobře vědoma, že akce, které vyvolají srbskou odvetu, poslouží jejím vlastním zájmům, neboť pomohou ospravedlnit útok NATO. Den předtím, než bombardovací kampaň NATO začala, sdělil britský ministr obrany britskému parlamentu, že UÇK pravděpodobně zabila na Kosovu více civilistů než srbská armáda.

Obama také lhal o údajném referendu na Kosovu. Žádné se nekonalo. 17. února 2008 vydal kosovskými Albánci kontrolovaný parlament Deklaraci nezávislosti, což SSA a jejich nejbližším spojencům – jež nyní tak odsuzují krymské referendum –, úplně stačilo. K tomuto [parlamentnímu] hlasování na Kosovu také došlo až poté, co válka NATO a akce kosovských Albánců vyhnaly značný počet Srbů a Romů.

Spojené státy vybudovaly na Kosovu během okupace obrovskou vojenskou základnu. Stalo se tak bez souhlasu Srbska či kosovského či srbského obyvatelstva. Rusko má námořní základnu na Krymu na základě dlouhodobé smlouvy s ukrajinskou vládou. Rusko nespustilo žádnou bombardovací kampaň proti Ukrajině jako předehru k referendu a toto hlasování se u místních voličů nesetkalo v zásadě s žádnými protesty. Takže, jak říká Obama, tyto dva případy nelze srovnávat. Obama pak líčí obrázek svobody milujícího Západu, NATO jako bdělého ochránce, a jak byly temné a zlé síly za železnou oponou drženy na uzdě.

„Spojené státy a NATO neusilují o žádný konflikt s Ruskem…. Po skončení studené války naše administrativy spolupracovaly s Ruskem na budování kulturních a obchodních styků a posílení mezinárodního společenství.“ Nicméně nabádá, že Rusko musí být „odpovědnou“ velmocí. „To, že je Rusko hluboce historicky spojeno s Ukrajinou, ještě neznamená, že by mělo diktovat Ukrajině její budoucnost. Od základního principu, který je dnes ohrožen, že by si státy a lidé měli o svých věcech rozhodovat sami, nelze ustoupit. Nebyla to Amerika, kdo zaplnil Majdan protestanty – byli to Ukrajinci. Žádné zahraniční síly nenutily občany Tuniska či Tripolisu, aby povstali – udělali to sami od sebe.“

Obama zapomněl zmínit, že po skončení studené války NATO soustavně pracovalo na obkličování Ruska, čímž porušilo záruky dané americkými představiteli, že se neposune „ani o píď“ směrem k Rusku, soustavně tlačilo na jeho hranice a podporovalo vůdce okolních režimů, kteří se stavěli otevřeně nepřátelsky vůči Rusku. Západní podporu protiruského režimu na Ukrajině tedy museli ruští představitelé považovat za nepřátelský akt a ohrožení. Obamovo tvrzení, že to byli toliko Ukrajinci, kdo protestoval na Majdanu, zamlčuje jisté fakty, protože Spojené státy některé z těchto protestujících aktivně podporovaly, včetně těch nejnásilnějších, a tudíž se snažily „diktovat Ukrajině její budoucnost“. Je velmi dobře známo, že kompromisní plán na vznik přechodné vlády, který byl za pomoci EU dojednán mezi ukrajinskými politickými stranami, byl rychle smeten násilnými protestanty, což bezprostředně vedlo k ustavení pučistické vlády v čele s vyvolencem Victorie Nulandové a k účinnému „vyjebání s EU“, která usilovala o pokojné urovnání nepokojů. Tato nezvolená vláda, ve strategických pozicích obsazená pravičáky, představovala „diktát“ zbavený ruského vlivu, který jednoznačně ohrožoval Rusi na Ukrajině a ruský stát. V tomto kontextu představovalo krymské referendum významný a ospravedlnitelný případ, kdy bylo možné aplikovat princip, že by si „lidé měli o svých věcech rozhodovat sami.“

Dalo by se říct, že západní a hlavně americká intervence a úloha při svržení zvolené ukrajinské vlády byla jistou formou agrese proti Rusku, takže ruské kroky jsou ve skutečnosti reakcí na agresi. Mezi významné moderní způsoby změny režimu z dílny Západu patří povzbuzování, výcvik, materiální a propagandistická podpora disidentských skupin, které rozkládají a diskreditují vybranou vládu a napomáhají jejímu odstavení od moci. To se děje pod PR heslem „prosazování demokracie“, ale mnohem častěji se jedná o faktické „degradování demokracie“. Neděje se tak v Bahrajnu či Saúdské Arábii, ale spíše v Srbsku, na Ukrajině či ve Venezuele. Vláda odstraněná na Ukrajině byla vládou zvolenou, pučistická vláda, která jí nahradila, nikoli. Ve své bruselské řeči se Obama připomíná, že „latinsko-americké národy odmítly diktaturu a vybudovaly nové demokracie,“ leč zapomněl zmínit, že spousty těchto diktatur byly podporovány Spojenými státy, že SSA po mnoho let podporovaly tyranii ve Venezuele, zatímco se stavěly důsledně nepřátelsky vůči levicově orientované bolívarovské demokracii, která tam existovala po více než desetiletí. A také že zatímco hovořil v Bruselu, jeho vláda povzbuzovala nezřídka násilnické protestanty v Caracasu, odsuzovala Madura a hrozila sankcemi v tradičním americkém stylu „degradování demokracie“. (Viz Kerryho bojovné prohlášení z 13. března 2014 před sněmovním Výborem pro zahraniční záležitosti během slyšení na téma „Advancing U. S. Interests Abroad: The FY 2015 Foreign Affairs Budget“.)

Porovnáme-li argumenty Putinova proslovu k Ruské federaci z 18. března 2014, který se zabývá krymským referendem a související krizí, s Obamovým proslovem v Bruselu z 23. března 2014, tak Putin vede na celé čáře. Jsem přesvědčen, že to plyne z faktu, že Rusko skutečně čelí vážnému útoku a ohrožení že strany SSA, které představují neustále expandující impérium, jež nemůže tolerovat žádné konkurenty a přetváří je ve své nepřátele, kterým se musí bránit. Jedná se především o Rusko a Čínu. SSA a NATO se podařilo přeměnit Rusko z de facto klientského státu za dob Jelcina v dnešního nepřítele a „agresora“. Je ohromující pozorovat, že mainstreamová media a intelektuálové nejsou schopni pochopit, že Západem zaštítěná změna vlády v Kyjevě představuje pro Rusko bezpečnostní hrozbu a že soustavné rozšiřování NATO směrem k ruským hranicím tuto hrozbu neustále zvětšuje. Dvojí metr ohledně agrese a mezinárodního práva je dech beroucí. Putin sardonicky poznamenává: „Za prvé, je dobře, že si alespoň vzpomněli, že existuje něco jako mezinárodní právo – lépe pozdě než nikdy.“ Putinova poznámka byla decentní a vtipná. Obama v Bruselu nebyl vůbec vtipný, příval jeho frází a překrucování byl úmorný. Obama obhajoval neobhajitelné a jeho protějšek vychází ze srovnání lépe – jak intelektuálně, tak morálně.

Putin ale ztrácí v mainstreamové Americe. Je obětí obvyklého procesu démonizace, který se aplikuje na veškeré soupeře či terče tohoto imperiálního státu. Je komické, že se o něm tak často hovoří jako o „bývalém plukovníkovi KGB“. Jen si představte, že by se americká media pravidelně zmiňovala o Georgi H. W. Bushovi jako o „bývalém šéfovi CIA“. Každé skvrně v Putinově kariéře, a skutečně existují – např. Čečna, jeho postoji k právům gayů, slabosti ruské demokracie a moci oligarchů (které zdědil po Spojenými státy podporovaném Jelcinovi) je samozřejmě pravidelně věnována pozornost. Vespod toho všeho leží fakt, že Putin zastupuje ruské národní zájmy, které jsou v konfliktu se zahraničními zájmy americké imperiální elity.

Pro drobnou ilustraci této předpojatosti se můžeme obrátit k tomu, jak media referovala o dívčí skupině Pussy Riot, která byla uvězněna po akci v hlavním moskevském chrámu, a jak z nich byly v amerických mediích vytvořeny učiněné světice. Tato media zdůrazňují zkaženost Putina a jeho Ruska. List New York Times publikoval od 1. ledna do 31. března 2014 celkem 23 článků, které se věnují Pussy Riot, mnohé s fotografiemi skupiny z návštěv různých míst v New Yorku. Setkaly se s redakční radou listu a byly oceněny mj. Amnesty International a Human Rights Watch. Nejsou to dobré hudebnice a často dělají věci, za které by mohly skončit v SSA ve vězení.

Jedné z nich, Mariji Aljochinové, byl dokonce v těchto novinách poskytnut prostor pro komentář („Sochi Under Siege“, 21. února 2014). Dva zajímavé rozdíly. John Mearsheimer, politolog

z University of Chicago a autor několika významných knih o současném dění ve světě, napsal komentář „Getting Ukraine Wrong“, který byl uveřejněn 14. března 2014 v International New York Times, ale nikoli v americkém tištěném vydání. Jeho sdělení bylo příliš silné pro hlavní zpravodajský prostředek společnosti NYT, protože argumentoval, že: „Hlavním kořenem současné krize je rozšiřování NATO … a je motivováno stejnými geopolitickými úvahami, které ovlivňují všechny velmoci, včetně Spojených států.“ To není názor a rozbor, který se hodí k vytištění.

A druhé zajímavé srovnání. 14. února 2014, zatímco procesy a názory Pussy Riot byly horkými novinkami, byla odsouzena na tři roky do vězení 84letá řádová sestra Megan Riceová, protože v červenci 2012 vnikla do zařízení na obohacování jaderného materiálu a provedla tam symbolickou protestní akci. List New York Times se o této zprávě drobně zmínil v rubrice National Briefing [Celostátní přehled] pod názvem „Tennessee. Nun is Sentenced for Peace Protest“. Riceová nebyla pozvána k setkání s redakční radou New York Times ani nebyla požádána, aby napsala nějaký komentář. Její odsouzení je zpráva, která se přímo nabízí k potlačení.

Zdroj: www.zcomm.org, překlad: Karel Hyka

Edward S. Herman je emeritním profesorem ekonomie a předním analytikem médií. Mezi jeho nejznámější knihy patří Manufacturing Consent: The Political Economy of the Mass Media (1988), kterou napsal společně s Noamem Chomskym. Jeho zatím poslední knihou je The Politics of Genocide (2010), napsanou společně s Davidem Petersonem. Herman se mimo jiné dlouhodobě věnuje problematice válek v bývalé Jugoslávii. Srebrenica Research Group pod jeho vedením publikovala rozsáhlý sborník The Srebrenica Massacre – Evidence, Context, Politics (2011).

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře