„Go West…“ Mytologie ženství a feministické utopie Západu a Východu

Podrobnosti

Speciály CFP! / Svět kolem nás|

15. září 2009|

Rasa Balockaiteová|

6936 x

Go West, hit skupiny Village People ze 70. let, se stal znovu populárním v roce 1993, když zásluhou formace Pet Shop Boys získal nové významové konotace. Před rokem 1990 píseň pojednávala o vítězném dobývání amerického Západu v 19. století nebo ještě spíše o hnutí nonkonformní mládeže v San Franciscu a v dalších metropolích podél západního pobřeží USA. To se změnilo v roce 1995, poté co byl odvysílán proslulý klip Pet Shop Boys a dostal cenu Grammy. Klip využívající motiv rozpadu Sovětského svazu zachycoval homogenní zástup ubírající se k soše Svobody skrze ruiny sovětského impéria.

Zmínka Sovětského svazu pokaždé evokuje vzpomínky na naši podivnou minulost. Na této straně hranice byl život velice zvláštní, v jistém ohledu děsivý a v jiných ohledech fascinující. Navzdory uzavřeným hranicím a všudypřítomné cenzuře „Západ" vždy ztělesňoval vizi odlišného, a tudíž lepšího světa. Tato vize byla vzdálená a nedosažitelná, veškeré informace o ní se k nám dostávaly jen skrze ojedinělé dopisy od příbuzných žijících v cizině a z balíčků obsahujících džínsy, žvýkačky a kostky masového bujónu, které nám posílali, nebo prostřednictvím vysílání Hlasu Ameriky, poslouchaného v tajnosti.

S pádem Sovětského svazu dlouho potlačovaná touha došla svého naplnění a měla za následek vlnu vystěhovalectví, která byla motivována obtížemi transformačního období. Vzrostla inflace, celá průmyslová odvětví se hroutila, mnoho lidí přišlo o práci a tisíce občanů nových demokratických zemí se vydalo za iluzí lepšího života, když se rozhodli pro riskantní existenci nelegálních přistěhovalců na Západě.

Mezi oikos a polis

Východoevropský region se pro západní Evropu a Spojené státy stal záhy zdrojem levné pracovní síly. Podle některých zdrojů opustilo mezi lety 1990 a 2003 jen Litvu až tři sta tisíc lidí. Toto číslo při tom nebere v úvahu takové podoby emigrace, jako byly krátkodobé úvazky v cizině pod záminkou návštěvy příbuzných, rozličné sezónní brigády nebo pobyty v rámci programu au pair.

Možnost pracovat na Západě legálně po vstupu Litvy do Evropské unie v roce 2004 změnilo charakter přistěhovalectví a posunulo dělicí čáru mezi Východem a Západem dále na východ, když litevské přistěhovalce nahradili Moldavci, Rusové a Ukrajinci. Představují levnou, nekvalifikovanou pracovní sílu, jsou pilní, submisivní a neviditelní, unikající pohledu všemocného státního panoptika. Jak žijí, co dělají a jaké jsou jejich pocity v cizí, neznámé realitě? Jaké strategie používají ke svému přežití? Jak přítomnost těchto mluvících automatů ovlivňuje prostředí, které je obklopuje? Jak ženy, které se vzdaly svých politických a občanských práv ve jménu vyšší mzdy a módního oblečení, vnímají svou ženskost? Poté, co se vzdaly svého politického hlasu, kráčejí němě v ulicích Londýna, New Yorku nebo San Francisca. Jaké jsou postoje těch, kteří využívají levných služeb opatrovatelek a hospodyň z řad ilegálních přistěhovalců?

Podle Sigmunda Freuda je civilizace strategicky závislá na tvrdé fyzické práci, která je netvůrčí a nedobrovolná, častokrát neviditelná, jíž se nedostává žádné uznání nebo pozornost společnosti a o níž se takřka nemluví. Staří Řekové přísně rozlišovali mezi oikos (hospodářství, dům, rodina a soukromé záležitosti) a polis (město, stát, politika a veřejné záležitosti). Statut občana byl vyhrazen pouze mužské hlavě oikos. Všichni ostatní neboli služebnictvo, otroci a ženy vykonávali veškerou fyzickou práci potřebnou k udržování domácnosti, aby se její hlava mohla oddávat rozšiřování svého intelektuálního horizontu a diskusím o politických a filosofických otázkách, které ji zajímaly. Práce vykonávané ženami, služebnictvem a otroky byla nezbytným předpokladem toho, aby se muž, hlava oikos a občan polis, mohl věnovat teoretickým aktivitám a aby se mohl účastnit kulturního a politického života.

V sedmnáctém a osmnáctém století byly západní demokracie založené na tomtéž principu. Aby se daný jedinec mohl účastnit veřejných debat a politické činnosti, musel disponovat finančním jměním a časem, takže veřejná sféra byla přístupná pouze bílým mužům z buržoazních poměrů, kteří měli peníze, manželku a služebnictvo. Ženy a služebnictvo se věnovaly fyzickým a ekonomickým aktivitám, aby muži měli dost času na politiku. Podle Alvina W. Gouldnera „byly patriarchální podřízenost žen a soukromé vlastnictví podmínkou a zároveň limitem vývoje veřejné racionality buržoazní společnosti v post-osvícenské éře".

Logistika tělesné existence

Jak vlastně dochází k dělbě práci mezi pohlavími? Reprodukční ústrojí ženy a její schopnost počít, nosit, porodit a krmit dítě ji uvězňují ve sféře tělesnosti a domácí intimity. Žena rodí děti, vaří, pere, žehlí, stará se o nemocné a nemohoucí, vytváří pohodlí domova a poskytuje sexuální služby; krátce řečeno, má na starosti to, co Dorothy Smithová označuje jako „logistiku tělesné zkušenosti". Tato sféra je podceňovaná, nikoliv však popřená; sotva kdo si jí všimne, ale je nepostradatelná. Smithová ukázala, jak je profesionální kariéra daného jedince přímo závislá na jeho schopnosti vymanit se ze sféry oikos a z omezení své fyzické existence. V patriarchální společnosti se muž snadno vyváže z domácích povinností a z „logistiky tělesné zkušenosti", pakliže je po jeho boku žena, která převezme péči o domácnost, rodí a opatruje mu děti, pere mu prádlo, ošetřuje ho, když je nemocný, a stará se o celou jeho fyzickou existenci.

Muž reprezentuje racionalitu, činorodost a univerzalitu, sféru kultury a politiky, kdyžto ženě je vyhrazena doména emocí a spontánních reakcí, empatie, emocí a představivosti, pasivní existence v mantinelech domácnosti, poddajné a mlčenlivé přirozenosti, tajuplného a nelogického světa naplněného slzami, úsměvy a pocity - to vše vytváří mystérium ženství.

Stále více a více žen překračuje hranici mezi oikos a polis zásluhou neohroženého zápasu feministek za politická, občanská a ekonomická práva žen, v důsledku zdokonalování domácích spotřebičů, které ženám ulehčují domácí práce, zároveň ale devalvují jejich hodnotu, a v neposlední řadě i následkem legalizace antikoncepce a uznání práva žen nést zodpovědnost za své vlastní tělo. Ženy tak pronikly do tradičně mužských oblastí obchodu, vědy a politiky. Spolu s rozšiřující se emancipací žen zároveň ale roste i poptávka po laciné práci ve sféře oikos - ve doméně domova - a v oblasti „logistiky tělesné existence".

V západní Evropě a ve Spojených státech tuto poptávku obvykle uspokojují ženy přicházející z chudých a rozvojových zemí. V 90. letech se k nim připojily ženy z východní Evropy. Tyto ženy nevidíme a neslyšíme; nemají polická práva, protože v příslušné zemi pobývají nelegálně. Práce, které si vybírají - která jsou jim vybrány - jsou tradičně považovány za „ženské", protože jde zpravidla o opatrování dětí, péči o seniory nebo domácí práce. Tato místa jsou nabízena, sjednávána a prodávána na ilegálním trhu práce, kde neplatí žádné zákony ani právní normy, který se řídí svými vlastními pravidly, ústními dohodami, obavami a loajalitami.

Vymazané "já"

Nemůže být pochyb o tom, že tento druh práce dokonce i v rozvinutých kapitalistických zemích vyžaduje jisté oběti; a tak jsou jisté ženy - vesměs imigrantky - obětovány, aby se jiné mohly těšit svobodě. Zatímco ilegální imigrantky pečují o domácnost, děti, bazén, zahradu a kočku, mohou se jejich západní protějšky, osvobozené od „logistiky tělesné zkušenosti", bok po boku s muži věnovat obchodu, vědě a politice. Podle Marie Bikovové může být konflikt mezi prací a domácími povinnostmi vyřešen prostřednictvím laciné práce, která pracujícím matkám umožní zůstat dobrými matkami, pokud zaplatí jiným ženám, aby se ujali jejich mateřských povinností. Zde můžeme použít poněkud nepříjemné, leč případné srovnání  s francouzskou vyšší třídou 18. a 19. století. Elizabeth Badinterová uvádí, že jakákoliv francouzská žena disponující adekvátním sociálním postavením si mohla najmout chůvu, která kojila a opatrovala její dítě, a tak mohla uniknout nepohodám mateřství. Pro exotiku při tom příliš prostoru nezbývá: dnes, zejména v USA, krmí chůva z třetího světa kojence, o něhož pečuje, z lahve ohřátého mléka, kterou jí matka nechala v ledničce. Stejně jako v patriarchální společnosti včerejška není ani dnes hranice mezi doménami oikos a polis pevně stanovená, ale je neustále posouvána; nerozhoduje o ní totiž ani tak pohlaví dané osoby, jako spíše její právní statut: s jedinci bez občanství a pracovního povolení je nakládáno jako s nedokonalými a druhořadými bytostmi a jsou odkázáni výlučně na vykonávání domácích prací. Bikovová uvádí: Když je ilegální imigrantka ve všem odkázaná na blahosklonnost Druhého, legálního občana obdařeného mocí, sociálním statutem a legitimními právy, nezbývá jí nic jiného, než se snažit vetřít se do jeho přízně skrze manipulaci s jeho emocemi: submisivními úsměvy a příležitostným, nikoliv však příliš častým a intenzivním pláčem. Tyto ženy, závislé na přízni svých pánů, strachující se deportace, nebo - v případě legální imigrace - neobeznámené se svými právy, omezené lingvistickými a kulturními rozdíly, ochotně hrají rozličné ženské šarády, když si před svými pány nasazují pečlivě nacvičenou masku atraktivní, submisivní a zranitelné ženy.

Image „bezmocné ženskosti" je vědomě budován a aktivně pěstován. Na ilegálním americkém pracovním trhu dealeři rozvíjejí své aktivity na obou stranách Atlantiku, ve Vilniusu i v New Yorku; zvou si nové zájemkyně na pohovory, aby s nimi ještě dříve, než bude nový produkt uveden na trh, provedli to, čemu Gilbert Herdt říká „radikální resocializace", jíž je dosahováno skrze jakousi „primitivní formu behavoriální chirurgie". Po svém příjezdu do New Yorku jsou tedy mladé ženy často posílány k jisté dámě polského původu, která bydlí v Greenpoint na ostrově Queens. Jejím úkolem je vytvořit atmosféru pohody a vzájemné důvěry a zahájit tak iniciační proces, v jehož průběhu je uchazečkám o práci odhalováno tajemství „ženskosti". Minulost někdejší ambiciózní osobnosti je vymazána a nahrazena novým „já", které se vyznačuje nenáročností, vstřícností a především „ženskostí", které „rádo" uklízí, vaří a pečuje o domácnost. Pohiti Hantazaroulaová tuto proceduru označuje jako „iniciační rituál". V předrevoluční společnosti, v níž platila přísná hierarchie, byla tato praxe běžným jevem, když pomáhala utvářet osobnost nového člena služebnictva podle požadavků rodiny, v níž měl pracovat.

Ženy zotročené a osvobozené

Vedle ilegálního přistěhovalectví, které můžeme chápat jako radikální formu zotročení, se s exportem ženství můžeme setkat ještě v řadě dalších, poněkud mírnějších podob, jako jsou krátkodobé úvazky během návštěv u příbuzných, studentské brigády nebo pobyty v rámci programů au pair. Imigrace za účelem uzavření manželství má rovněž velmi často ekonomické pozadí. Je velice nesnadné určit, kdy jsou takové sňatky podložené autentickou náklonností a kdy jsou motivovány snahou vystěhovat se do bohatší země. V tomto případě neexistují žádné spolehlivé statistiky; nicméně podle hodnověrných údajů existuje jen v samotném Rusku více než tisícovka seznamovacích kanceláří, které pomáhají místním ženám seznámit se s cizinci hledajícími manželku. Každý rok opouští Rusko deset až patnáct tisíc žen, aby se provdaly do zahraničí.

Jaké jsou zkušenosti těchto nevěst? Mnohé z těchto žen se cítí být omezené lingvistickými a kulturními rozdíly, trpí sociální izolací a jsou naprostou závislé na svých manželích. Submisivnost a skromnost jsou mnohdy tím hlavním, co od nich budoucí manželé očekávají; v některých případech nesmí mít manželka u sebe dokonce ani hotovost, když jsou výpisy z kreditních karet a účty za telefon zasílány přímo manželovi. A tak jsou obě skupiny žen - jak ty, které hledají v cizině především ekonomický prospěch, tak i ty, které odcházejí za vidinou výhodného sňatku - nakonec závislé na svých zaměstnavatelích nebo manželích a soustavně se musí vnucovat do jejich přízně předstíráním submisivní ženskosti. V západních zemích se často setkávají s nevraživostí okolí, protože pracují ilegálně a živí se fyzickou prací a jsou závislé na velkorysosti jiných lidí; často jim přezdívají „barakudy", kde jméno tropické masožravé ryby je příměrem pro ženu predátorku snažící se ulovit bohatého partnera, přičemž ženám hledajícím štěstí ve sňatku v cizině se často posměšně říká „manželky na dobírku".

V jejich domovských zemích je nicméně jejich životní příběh prezentován jako velký úspěch; unikly z bludného kruhu, z osidel bezvýznamného a banálního osudu, podobného bezcílnému bloudění lodi, která se sice nepotopí, ale ani nikdy nikam nedopluje. Unikly z bezperspektivní postsovětské země, strádající chudobou a neschopnou poradit si se svými chronickými problémy. V některých případech peníze, které posílají domů, představují významnou část rodinného rozpočtu. To jim zajišťuje relativně vysoký společenský statut spojovaný s mocí, respektem a uznáním. Ty, které prorazily jako modelky nebo se úspěšně provdaly jsou zpravidla v ohnisku pozornosti domácích médií, které tyto ženy líčí jako ikony věčného ženství - ženskosti, která vynáší!

Go West. Rozdíly v ekonomické rozvinutosti, v životní úrovni a v sociálním zabezpečení mezi Východem a Západem stále ještě živí východoevropskou představivost iluzemi o lepším životě a podněcují migraci na Západ. O osudech lidí zmanipulovaných propagandou a ideologiemi, balancujících na vahách nabídky a poptávky, rozhoduje takzvaná svobodná vůle, jejíž spektrum je až příliš často velice omezené. Ženy z východní Evropy navlečené do uniforem utírají prach v domácnostech zámožných Američanů, umývají jejich nádobí, zalévají jejich květiny, chovají jejich děti, pečují o jejich seniory, uklízejí jejich pokoje, vaří a leští jejich boty. Na rozdíl od svých emancipovaných sester, bohatých západních občanek, nevedou debaty o feminismu, nedožadují se stejných práv pro ženy ani nesní o vlastní kariéře. Pokorně se usmívají a vyzařují „ženskost", aby se vyhnuly trestu, vyhazovu nebo deportaci. V skrytu doufají, že jejich ženskost potěší a okouzlí, že se dobře provdají a že skrze sňatek bude jejich existence legalizována.

V minulosti si aristokraté najímali služebné, guvernantky a chůvy. Pánové vracející se z nevěstince pokrytecky vzdychali: některé ženy musely být obětovány, aby si jiné mohly užívat pohodlí a bezpečí. V 21. století musejí být některé ženy zotročeny a uvězněny v domácnosti, aby jiné od ní mohly být osvobozeny. Trpká, leč vyzkoušená a prověřená pravda.

Autorka je profesorkou sociální a politické teorie na Vytautas Magnus University v litevském Kaunasu. Článek je zkrácenou verzí textu, který byl původně publikován na stránkách časopisu Kultūros barai. Převzato z Literárních novin.

Komentáře