Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Evropa by měla přestat vidět v Americe fetiš

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

  • bush-havelxx
Podle studie vlivného bruselského think tanku by Evropané měli přestat být tak submisivní, vytvořit jednotnou zahraniční politiku a připravit se na „postamerickou" éru.

Byl to ve Washingtonu evropský týden. Německá kancléřka Angela Merkelová byla v rámci oslav 20. výročí pádu Berlínské zdi pozvána, aby promluvila na společném zasedání Kongresu USA, což je pocta, které se v historii dostalo jen asi stovce světových politiků. Posledním německým kancléřem, kterému se té cti dostalo, byl Konrad Adenauer v roce 1957, tedy ještě v dobách studené války.

A krátce poté se Barack Obama ještě sešel s vůdci Evropské unie na summitu USA-EU.

 

Evropa má konečně telefon - volá na něj ale někdo?

Člověk by si pomyslel, že v nové, v Obamově éře, bude telefonní číslo do Evropy - jak o něm před lety žertoval ministr zahraničí Henry Kissinger - v každém důležitém notýsku ve Washingtonu. Vytáčí ale někdo příslušná čísla? Experti z Evropské rady pro zahraniční vztahy, vlivného think tanku, který v roce 2007 založil americký miliardář George Soros, jsou skeptičtí. Vydali studii nazvanou „K postamerické Evropě", která vychází z široké škály rozhovorů provedených v 27 členských státech unie. A v ní autoři na evropské vůdce jasně apelují: „Fetišizace" transatlantických vazeb musí přestat. Je nejvyšší čas, aby Evropa deklarovala, že vstoupila do nové, „postamerické doby" a zbavila se starých mýtů o transatlantických vztazích. Mýtus typu toho, že bezpečnost Evropy je závislá na americké ochraně, je jen jeden z příkladů, které autoři Jeremy Shapiro a Nick Whitney citují. Patří k nim také třeba předpoklad, že zájmy Evropy a USA jedno jsou. Nebo že evropská jednota poškozuje transatlantické vztahy, protože, jak píší autoři, „stavět se vůči USA na zadní by nebylo slušné - přímo kontraproduktivní - vzhledem ke ´zvláštním vztahům´, o nichž si většina evropských zemí myslí, že je jimi Washington poctil."

 

USA hledají nové aliance, Evropa nikoli

„Globalizace stále více přerozděluje moc na Jih a na Východ," konstatují autoři studie. „Spojené státy to pochopily a pracují na tom, aby svou krátkou globální dominanci nahradily sítí nových partnerství, které jim zaručí, že se nestanou zbytečnou zemí."

Washington nechal studenoválečnické myšlení - a s ním i dobu, kdy podporu evropských zemí obzvláště potřeboval - za sebou a hledá pragmatické svazky s novými partnery, jako je například Čína. Když Barack Obama coby americký prezident letos zahajoval Americko-čínský strategický a ekonomický dialog, prohlásil, že „vztahy mezi USA a Čínou budou utvářet 21. století". A že americký přístup je v protikladu tomu evropskému, který se dál upíná ke strategiím a filozofiím vycházejícím z dekád americké hegemonie, jež Evropu přivedly do přehnaně submisivního postavení vůči USA.

Vzhledem k tomu, že tolik evropských státníků věří v nutnost udržování blízkých a podřízených vztahů s USA, byli Evropané s to přijít s jednotným stanoviskem jen vůči Spojeným státům. Takový druh shodných postojů třeba vůči Číňanům nebo Rusům se zdá nepředstavitelný. Ve skutečnosti ale přitom Evropané svou servilní snahou zavděčit se Američanům neslouží ani zájmům Evropské unie. Příkladem budiž konflikt v Afghánistánu.

 

Evropské chování vůči USA je „dětinské"

„ Z pohledu Washingtonu se některé postoje Evropanů vůči USA musejí jevit až dětinsky - je to kombinace snahy upoutat pozornost a zbavování se zodpovědnosti," píší Shapiro a Whitney. Výsledkem je, že Washington Evropu přehlíží, marginalizuje nebo rovnou obchází. A když se nehodí žádná z těchto možností, podotýká studie, mohou se Američané vždy uchýlit k politice „rozděl a panuj", kdy vnitřní evropské neshody využívají pro své cíle.

Mezi příklady lze uvést:

Afghánistán: Ačkoli se Evropa z hlediska finančních nákladů a technické pomoci podílí na misi takřka stejně jako USA a dodala i 40 procent všech zahraničních vojáků, má „minimální vliv na to, jak se bude vyvíjet strategie v Afghánistánu, jak se tam bude vést válka, zkrátka jen slepě následuje americké vedení."

Blízký východ: Evropané tomuto regionu také významně přispívají, ale bojí se převzít jakoukoli vůdčí roli a tolerují americké vládnutí regionu.

Rusko: Je nutné zaujmout jednotný evropský postoj. Dosažení konsenzu je ale těžké, protože „Evropa má puzení ohlížet se přes rameno na USA, což opakovaně zabránilo sjednocení různých národních pozic k této otázce," říká studie.

Transatlantická ekonomická rada: Když se rada - utvořená bývalým prezidentem USA Georgem W. Bushem a německou kancléřkou Angelou Merkelovou pro zlepšení ekonomické spolupráce - setkala zatím naposledy, Evropané byli zastoupeni svými špičkami. Delegaci vedl viceprezident Evropské komise Günther Verheugen. Američané tam ale vyslali sotva pár ministrů. Nebylo dosaženo prakticky žádného pokroku, což by se ale stalo, i kdyby byly obě strany zastoupeny stejně reprezentativně, mumlal si poraženecky jeden z účastníků. A měl pravdu - Evropa by měla být racionálnější. Nemusela přijet s tolika tituláři, kteří tam byli beztak nadbyteční. Není ale pochyb, že příště přijede se stejnou skvadrou VIP osobností - a odjede stejně rozčilená.

 

Německá kancléřka vs. Evropa

Jistě, od summitu USA-EU se neočekávalo o moc víc, než pořízení pár hezkých fotografií. Jedním z hlavních úkolů lidí ze štábu Jose Manuela Barrosa bylo zajistit, aby šéf evropské komise mohl osobně poobědvat s Barackem Obamou. Evropští diplomaté jsou nakvašení, že si Angela Merkelová v USA pro sebe - projevem v Kongresu - uzmula tolik pozornosti. A její lidé jsou naopak nadšení, jak to ostatním nandali.

A tak už to běží dlouhé měsíce. Pod dojmem toho, že tolik jejich spoluobčanů - a zvláště žen - chová k Obamovi sympatie - jsou evropští politici posedlí soubojem, kdo z nich prokáže americkému prezidentovi více náklonnosti a lásky. Když pak Obama věnoval britskému premiérovi jen sadu cédéček, britský tisk to hned interpretoval jako konec „zvláštních vztahů" s Washingtonem. Francouzi se pak vylekali naprosto stejně, když dal Obama během návštěvy Paříže přednost večeři s rodinou ve městě před hody s prezidentem Sarkozym a jeho ženou. A Němci se nervují tím, že Obama do Berlína přijel ještě jen jako prezidentský kandidát, ale ve funkci šéfa Bílého domu do jejich metropole ještě nezavítal.

 

Bílý dům nostalgie nezajímá

Bílý dům ale na takovou sentimentalitu a žabomyší války nemá čas. Na posledním summitu EU-USA v Praze byli Obamovi poradci zoufalí z toho, že se jejich šéf měl setkat se všemi 27 šéfy států jednotlivě. Americký prezident pak následně odmítal žádosti o rozhovory jednotlivých evropských médií a zprávu o konci americké raketové obrany v Evropě, která měla být rozmístěna v jejich zemích, sdělil Čechům a Polákům jen telefonicky. Evropská reakce na takováto odmítnutí je předvídatelná - prostě se všichni jen o to víc snaží vlísat se Obamovi do přízně.

Studie Evropské rady pro zahraniční vztahy před takovým postupem ale úpěnlivě varuje. Namísto této podlézavosti by si Evropané mezi sebou měli určit své zahraničněpolitické cíle, sdělit je konsenzuálně Američanům a prosazovat je s chladnou hlavou, jak to už například činí jejich představitelé byznysu. Jít do bitvy s hlavou plnou nostalgie a vzpomínek na bývalá přátelství k vítězství vést nemůže.

 

Směřování k „postamerické" budoucnosti

Když německá kancléřka letos v červenci jela do Washingtonu převzít Warburgovu cenu za přínos k transatlantickým vztahům, což je cena udílená významnou transatlantickou organizací Atlantik Brücke, na ceremonii z Kongresu nepřišel snad nikdo. Tenkrát tam všechny mnohem víc zajímalo, co Obama provádí s Bílým domem. A když se kancléřky ptali, jestli má pocit, že to znamená, že americký zájem o Evropu upadá, odpověděla, že je „jasné, že se musíme neustále snažit o to, abychom pro sebe zůstali zajímavými partnery".

Když pak Merkelová předstupovala před Kongres, měla to být úchvatná scéna. Alespoň pro jeden den se Merkelová stala hlasem Evropy. Další týden už ale její roli může hrát kdokoli jiný: Sarkozy, Brown nebo třeba španělský prezident José Luis Rodríguez Zapatero. Tuhle roli totiž může sehrát spousta Evropanů. Jen není jasné, kdo dokáže udržet Evropu zajímavou - a vlivnou.

 

Převzato z Literárních novin

Facebook komentáře