Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Mýty o ,,krvelačném diktátorovi“ jsou součástí hybridní války vedené Západem proti Rusku

Hodnocení uživatelů:  / 10
NejhoršíNejlepší 

Vizionář J.V.Stalin: kdyby se prosadila jeho koncepce, dnes bychom nečelili celospolečenské krizi. Tzv. proces ,,Destalinizace“ a mýty o ,,krvelačném diktátorovi“ jsou součástí hybridní války vedené Západem proti Rusku a zemím bývalého Východního bloku!


Stalin pochopil, že proces obměny technologií a praktických návyků se začíná zrychlovat. V době života J.V.Stalina byl tento proces přibližně stejně dlouhý jako proces generační obměny lidských pokolení. Za celou historii lidstva se přitom během jednoho cyklu technologické obměny vystřídalo více pokolení, které si tak mohli praktické návyky relativně snadno předávat za existence toho stávajícího technologického paradigmatu a jedno povolání jim poskytovalo záruku obživy po celý život.
,, Problém“ Stalinova řešení byl, že podkopával samotné základy davo-„elitarismu“, a to se nelíbilo ani mnohým funkcionářům a byrokratům v KSSS. Ještě větší problém : tato řešení jsou dnes potřeba víc, než kdy jindy a bez realizace těchto principů se bude společenská krize proměňovat v katastrofu. Shrnutí v několika bodech:

  • myty-o-krvelacnem-diktatorovi-jsou-soucasti-hybridni-valky-vedene-zapadem-proti-rusku
 
• Snižoval míry rozdílů v chápání ve společnosti, kde v dosavadní verzi každý v míře svého chápání pracuje pro sebe a v míře rozdílů v chápání na ty, co chápou svět a život hlouběji. Za Stalina byla otázka ,,Kdo je zodpovědný za…?“ čistě formální. Vždy bylo jasné, kdo má kolik odpovědnosti za který konkrétní problém a prvek řízení. V současnosti na tuto otázku většinou odpověď není, takže masová nespokojenost se dnes vyjadřuje v dožadování se změny vlády, anebo odvolání jednotlivého vysokého úředníka, nikoli bohužel v požadavku vědět: jakou infrastrukturu budujeme, komu a za co dluží náš stát, jaká je přitom všem strukturální součinnost ( koordinace ) všech resortů a jaká je míra zodpovědnosti za každý konkrétní problém každé konkrétní řídící části.
 
• Zabraňoval rozdělování společnosti na základě ohraničení přístupu ke společensky důležitému vědění a praktickým návykům, na kterém se ( pomocí hierarchie titulů, zasvěcení, a skrytého parazitismu ) buduje informační pyramida moci založená na zamlčeních a obecně skreslených pojmech, které se rozumí jakoby „samo-sebou“
 
• Věděl, že je potřeba všestranný Člověk, který bude moci absolvovat všeobecné střední a zejména polytechnické vzdělání s nástavbami, tak aby mohl během jeho života přecházet mezi různými obory a ty se neuzavíraly do sebe nebo vzhledem k jejich úpadku nebo zbytečně vysokému počtu absolventů ( aby se potom vedly v tomto uzavřeném systému hloupé rádoby odborné diskuse, zda omezovat počty absolventů, apod. ) nedegenerovaly a nestávaly se někdy spíše společenskou přítěží, jako je tomu dosud
 
• Pochopil, že stávající statický hierarchický systém vzdělávání odtržený od života ( odkazuji na své dřívější články
http://svobodnenoviny.eu/soucasne-skolstvi-likviduje-mladez-vyroba-nervaku-fetaku-a-trosek/

http://m.leva-net.webnode.cz/products/ne-vedomostni-koncepty-jak-se-vyrabi-ovcan/)
je neudržitelný, protože úkoly vzdělávacího systému současné verze jsou takové:
 
Již dnes dát žákům ty vědomosti a zručnosti,
Které budou vypracované až zítra
Na základě, kterých mají žáci po ukončení svého studia už pozítří pracovat
 
• Systém vzájemného parazitismu uvnitř pozic sociální pyramidy moci bude způsobovat, že za daného stavu se bude stále více lidí setkávat s neúspěchem, neboť v důsledku zrychlené obměny informací v kultuře, se v momentě dosažení cíle nebo si osvojení znalostí k tomu nutných, společenská významnost cíle zanikne, anebo se cíl stane pod vlivem nějakých okolností znovu nedostupným
Proč tomu tak je, vidíme, zvláště nyní již zcela zřetelně. Po změně systému sociálního spravování se v druhé polovině 20. století, se totiž technologie v základních oblastech, zabezpečujících podporu životní činnosti společnosti, začaly obnovovat rychleji jako lidské generace. Jejich obměna se v druhém desetiletí 21. století pohybovala v rozmezí 3 – 5 roků, což dělá současný systém školství neudržitelným.

Aby to nevypadalo, že chci ze Stalina dělat moudřejšího, než ve skutečnosti byl, anebo že jsem další ,,budovatel“ jeho ,,kultu osobnosti“, tak zde uvedu přímo jeho slova a vize dalšího státníka ,, Stalinského“ SSSR ( L. P. Beriji ).  Potom bude již všem jasné, proč musel být zavražděn Stalin, za jeho života ještě všichni jeho potenciální následovníci ( Ždanov, Kirov ) a po jeho smrti i L. P. Beria ( mj. zachránce stovek milionů obětí třetí světovou války, která by vypukla v rámci amerického plánu ,,Dropshot“ – viz. http://www.allworldwars.com/Dropshot%20-%20American%20Plan%20for%20War%20with%20the%20Soviet%20Union%201957.html - pokud by USA udržely svůj jaderný monopol ). Začnu s dobrými postřehy 2. muže SSSR:
 
,,Ohledně požadavku 6-ti hodinového pracovního dne, poznamenal soudruh Stalin správně. On tu myšlenku zdůraznil v „Ekonomických problémech socialismu v SSSR“, jen už pevně ve spojení s nutností polytechnického vzdělání, aby člověk nebyl celý život připoután k jedné profesi a mohl ji měnit, když bude chtít….Kulturně jsme je už teď předstihli ( myšleno obecně Západ ), náš lid se za třicet let Sovětské Moci velice rozvinul, to je něco, oč se oni nestarají a my naopak ano, čím je vzdělání lidí vyšší tím lépe. Z hlediska kultury jsme vepředu my a úrovní života je na tom zase lépe imperialistický blok. To je pochopitelné, především Amerika na válce zbohatla. Soudruh Stalin si vytyčil velký úkol dosáhnout pětihodinového pracovního dne. Dokážeme-li to, bude to velký přelom.
 
V devět nastoupíte do práce a už ve dvě hodiny skončíte, bez přestávky. Naobědváte se a máte volno. Společnost bez parazitismu je možná, bude-li v životě stoupat počet jejích stoupenců ne ze strachu, ne kvůli prémiím, ale díky svědomí, takových, které baví pracovat a žít, kteří umí zabrat v práci, ale také odpočívat, jenže ne na tancovačkách, ale oduševněle, aby se dál rozvíjeli.   Sportovat musí zcela určitě všichni, a bude-li pracovní den pětihodinový, času bude dost, učit se člověk bude muset celý život. Jak uběhne 10 let, opět se na pár měsíců posaď do školní lavice, připomeň si dějiny, zeměpis.
 
A umíš-li to, udělej zkoušku a máš dva měsíce volno. Nevzdělanci jsou nám k ničemu, povaleč vždy zůstane lidským odpadem, i když žije v paláci. To dobře víme ze zkušenosti s bývalými knížaty a ruskými aristokraty v emigraci. Stal se tam snad někdo z nich významným činitelem, něčím se vyznamenal? Nikdo, dotáhli to tak na šoféry a číšníky v restauracích. Jenom hrstka ruských kapitalistů se dokázala udržet nad vodou a to ještě téměř vždy díky starým rezervám a ne díky novým výdělkům. My potřebujeme, aby všichni  pracovali pro naši věc, a jakýpak jsi bolševik když nic neumíš a ve čtyřiceti letech se chytáš za srdce? To my jsme neměli čas, a ty ho máš, tak se rozvíjej,  Sovětská moc ti ho dala, tak ho využij a sám ji upevňuj.“ Z osobního deníku L. P. Beriji

Cíle další etapy společenského rozvoje SSSR ukázal J. V. Stalin v ,, Ekonomických problémech socialismu v SSSR“ poměrně přesně:
,, Členové společnosti mají mít možnost nabýt vzdělání, dostačující k tomu, aby se stali aktivními činiteli společenského rozvoje, aby měli možnost svobodně si volit povolání a nebyli po celý život připoutáni existující dělbou práce k jednomu povolání. Čeho je k tomu třeba? Bylo by nesprávné domnívat se, že je možno dosáhnout tak významného kulturního růstu bez významných změn v nynějším postavení práce. K tomu především potřeba zkrátit pracovní dobu nejméně na 6 hodin… Je to nutné k tomu, aby členové společnosti získali dostatek volného casu, nezbytného k nabytí všestranného vzdělání. K tomu je nutné zavést všeobecně povinnou polytechnickou výchovu…“.

Příčinou nerealizovaní Stalinovy koncepce byl sám marxismu. Protivníci budování socialismu, kteří ve všech oblastech pracovali proti budování socialismu a získání státní suverenity SSSR,  používali stejnou marxistickou terminologii jako Stalin při budování skutečného socialismu a Sovětské velmoci. Většina lidí proto nebyla zprvu schopna zaznamenat změnu státní politiky. Navíc Stalin byl ještě za svého života obklíčen vnitropartajní mafií, která k němu dlouhé roky jednoduše nepouštěla mladé lidi, skutečné bolševiky, z nichž by někdo časem mohl vejít v kurz celostranických a celostátních záležitostí a převzít na sebe vyšší stranickou a státní moc, čímž by umožnil samotnému J. V. Stalinovi odejít na odpočinek.
 
Stalin si navíc dovolil rozmetat ve své práci ,, Ekonomické problémy socialismu v SSSR“ termíny marxistické politické ekonomie jako neurčité a metrologicky nesouměrné a doslova uvedl, že je potřeba je odhodit. ,,…
 
Nejen to, myslím, že je třeba zavrhnout i některé jiné pojmy převzaté z Marxova , Kapitálu', v němž se Marx zabýval analýzou kapitalismu, které jsou uměle přilepovány na naše socialistické vztahy. Mám na mysli mimo jiné takové pojmy, jako ,nutná práce', ,nad- práce' , , nutný výrobek' a ,nad- výrobek', , nutná a nadbytečná doba'. …. Myslím, že naši ekonomové musí skoncovat s tímto nesouladem mezi starými pojmy a novým stavem věcí v naší socialistické zemi a nahradit staré pojmy novými, odpovídajícími nové situaci. Mohli jsme trpět tento nesoulad do jisté doby, nyní však nastala doba, kdy konečně musíme tento nesoulad odstranit“ ( výše zmíněná práce kapitola 2. „Otázka zbožní výroby za socialismu“ ).
 
V souběhu s vraždou Stalina proběhl i pokyn k zabrzdění vydávání jeho prací, předpokládaje, že nový ovladatelný ,,poststalinský“ režim v SSSR si nedovolí požadovat pokračování vydávání, a jako konceptuálně bezmocný nebude schopen zajistit pokračování stalinského politického kurzu. Stalo se, že ekonomická věda SSSR přestala chápat výjimečnou pozici sovětské státnosti jako vlastníka celého kreditně- finančního systému země a monopolního ladiče ,,finančního lisu“ tak, aby produkoval zákon hodnoty ( tj. bázi nominálních cen a cenových vztahů ) a představovala věc tak, jako by státnost byla jedním z mnoha soukromých uživatelů toho systému, který ho může používat do té doby, dokud je jeho činnost rentabilní při zformovaných cenových relacích a vztazích, tedy obdobně, jak systém fungoval na Západě.
 
Emise peněžní zásoby přitom sama o sobě žádnou inflaci nezpůsobuje, jak tvrdí současní ( pseudo ) ekonomové. Pokud disponujeme suverénní emisí peněz a nastavíme nulové úrokové sazby a  současně se zvýší objem výroby tak, že pokryje reálným objemem nově vzniklé finanční prostředky, tak je vše v pořádku. Jenže to od doby po Stalinovi a japonském ,, ekonomickém zázraku“ 50-70. let, není státům dovoleno z úrovně řízení globálního finančního systému.

Sovětská společnost ani ,,elitarizovaná“ strana ( za vlády J.V.Stalina, zejm. v letech 1939 – 1953 byla stranická nomenklatura prakticky odstavena od moci, po jeho vraždě se vracela na všech úrovních ) se celkově v procesu ,, destalinizace“ nezmohla na patřičný odpor vůči této změně kurzu ( fakticky sabotáži ) budování socialismu a jasně se ukázalo, že žádná marxistická nevyhnutelnost tomu nezabránila, v důsledku čehož ekonomické a s nimi spojené problémy socialismu byly nejen nevyřešeny, ale přidaly se k nim i nové potíže a ,, oživlé“ mrtvoly dříve vyřešených problémů.
 
Ale společenská potřeba jejich vyřešení nikam nezmizela, protože se sice změnil poměr ( vztah ) sociálního ( proces obměny technologií a praktických návyků ) a biologického času ( proces výměny pokolení ), a proběhla transformace světové ekonomiky od Evropských koloniálních mocností, coby jádru přes světové války, bipolární rozdělení světa a Světovou studenou válku k americkým globálním korporacím, coby jádru světové kapitalistické soustavy, ale dosud se na vyšší úrovni řízení a chápání nezavršilo vytvoření nového řízení ( sociálního spravování se ) společnosti. Stávající nelegitimní systém si bude vyžadovat stále větší oběti pro stále nepatrnější užitek, přičemž ze svojí parazitické podstaty bude bránit potřebným změnám, které J. V. Stalin definoval již před téměř tři čtvrtě stoletím a které jsou uvedeny výše.  Proto je Stalin terčem takových fanatických útoků a konspirací.

Co se týče marxismu, tak stále mnoho jeho ,, pravověrců“ nechce vidět, že marxismus se ukázal být ( bez Stalina ) velmi rozporným odkazem, který v mnohém popírá samotné základy dialektiky, na kterých měl vzniknout. Vůbec třeba nechápe Globální historický proces jako řízeny společenský proces, ale více méně jako shluk náhod a nevyhnutelnosti. V Marxismu se nic nehovoří o řízení jako o procesu, o vzájemném překrývání řídících procesů, podporovaných různými subjekty. Všechno je jakoby povznesené do absolutna, až do ,, vítězného konce“ a to všechno se připisuje v marxismu ,, objektivnímu chodu věcí“, ,, nevyhnutelnosti“, ,,úloze osobnosti v dějinách“, uskutečňující tuto ( jakoby jedinou možnou ) nevyhnutelnost, navzdory tomu že jejímu uskutečnění předchází řízená mnoho variantnost množností. Ani marxistická neurčitost pojmu ,, společenského vědomí“ ( slovy C.G Junga ,,kolektivní nevědomí“ ) ve vztahu k osobní psychice ( v které probíhají jak vědomé, tak nevědomé procesy ) nemůže garantovat větší dorozumění a ukotvení procesů.
 
V tomto doporučuji všem marxistům přejít na praktickou teorii Dostatečně všeobecné teorie řízení ( zejm. si objasnit Šest priorit zobecněných prostředků řízení/ komunikace a sedm kroků Plné funkce řízení ), což je práce sepsána skupinou sovětských/ruských technických pracovníků, kteří na sklonku éry SSSR pochopili, kde se stala chyba. Já jsem se pokusil fungování prostředků řízení přiblížit čtenáři takto  http://www.novarepublika.cz/2019/09/studena-valka-elit-proti-lidstvu.html?m=1 .
 
Zbytek KSB ( Koncepce společné bezpečnosti ) jako celek nedoporučuji, neboť byla převzata vlivovými skupinami ruské státní elity a GRU. Snad ještě její práce do roku 2005 jako ,,Sad roste sám?“ aj. lze využít k pochopení procesů, ale pan Pjakin už je pouze v mnohém hlásnou troubou určitých skupin a nepřináší další posun, občas zajímavé informační shrnutí týdne.

Stalin tedy chápal, že změny musí přijít z pozice změny informačního pole, změněna musí být koncepce školství a pouze suverénní stát a hospodářství zajistí rozvoj společnosti. Sovětská šance nebyla v mnohém využita, naše hospodářství jsou znovu ve spárech soukromých monopolů a mezinárodní finanční lichvy.
 
Politici, kteří nemohou rozhodovat ani o ekonomice země a místo toho cosi ,, přerozdělují“ jsou nám k ničemu. Je potřeba lidem osvětlit, jak funguje podvod mezinárodních a úrokových financí a proč nemáme jako stát dovolenu suverénní emisí peněz a plánování rozvoje ( máme však dovoleno škemrat u tzv.
zahraničních investorů ), což se obvykle v plné míře týká státní správy a projevuje se v tom, že všechny procesy řízení ve státě se nachází ve stavu permanentní krize, státní struktury se vždy ukazují nepřipravené k „najednou“ vzniklým „výzvám doby“ a jsou schopny reagovat pouze formou vytváření dalších byrokratických struktur, které situaci často spíše jen zhoršují, než aby přinášely řešení, nehledě k nárůstu celkové administrativní zátěže.
 
Místo toho, aby se řídící struktury zaměřily na vyšší etapy řízení a investovaly systémové zdroje a prostředky do prognózování a plánování potřebných změn, změny školství, apod., potýkají se stále více s důsledky nárůstu byrokracie, které si vyžadují stále narůstající finanční a organizační zátěž s nic neřešícím cílem – vůbec udržet stávající správní systém při životě.
 
Uvedeno příkladem: raději vyprodukují milion absolventů oborů, u kterých se statisticky nemají šanci uplatnit ani doma, ani v zahraničí, a kteří budou protestovat, vymýšlet hlouposti a vysávat společnost, všemi smysly tohoto slova, než aby investovaly do změny systému vzdělávání. A proč? Kdo je za to odpovědný? Za Stalina čistě formální otázka, dnes pro většinu bolehlav… Když nerozhodují politici, tak ,, neviditelná ruka trhu“ tedy určitě nikoli – viděli jste snad někdy akcii , ,přemýšlet“? Začněme tedy tam, kde Stalin skončil.
 
Poslední odstavec věnuji těm, kteří stále dokola opakují bludy západní propagandy a některé chruščovské pomluvy. Kolik, že mělo být ,, obětí stalinismu“: desítky nebo stovky milionů? Za tyto výmysly se mnozí po odtajnění sovětských archivů omluvili, např. na západě žijící historik Ž. A. Medveděv, který psal o 40 milionech ,,obětí stalinismu“ se oficiálně veřejně omluvil. Za celou dobu existence sovětské moci, počítaje dokonce rok 1917 ( ačkoli SSSR formálně vznikl v roce 1922 ), tedy od roku 1917 do roku 1991 bylo v celém SSSR odsouzeno 3,8 milionu lidí, což odpovídá každoroční naplněnosti věznic ve Spojených státech, kde za stejnou dobu bylo odsouzeno téměř 20 milionů občanů. Z těch 3,8 milionu odsouzených v SSSR bylo 828 tisíc popraveno, což sice vypadá hrozivě, avšak ve stejném období sovětská moc čelila dvěma světovým válkám, občanské válce a Světové studené válce se Západem, zatímco na území USA se žádná válka více než 150 let nekonala.
 
Daniel Novák

Facebook komentáře