Zklamání Václava Klause

Poslední fáze kapitalismu chytila dech v „asijských ekonomických formacích“, tedy v Rusku a v Číně, kde je silný stát a kde dochází k minimalizaci sociálních práv lidí a lidská práva jsou zde významně redukována. Ekonomickým hegemonem se stala Čína, která představuje Mekku pro největší nadnárodní korporace. Ti, kdo Čínu označovali za ekonomickou bublinu, která brzy splaskne, opomněli několik závažných postřehů. Vycházeli totiž z analýzy výrazných sociálních rozdílů mezi městem a venkovem, z enormní korupce, z početných protivládních rebelií, z počtu ekologických katastrof a z odlivu lidí z komunistické strany, aniž analyzovali situaci na „Západě“. K ekologickým katastrofám zde dochází rovněž a jsou spojené s politikou maximalizace zisku nadnárodních korporací, korupce se stala nedílným projevem poslední fáze kapitalismu všude na světě, někde je i legislativně zakotvena, sociální rozdíly se v západním světě prohlubují, protože je destruován model sociálního státu, a střední vrstvy přestávají plnit roli přirozené opory systému. Narušení sociálního smíru vede nutně k protestům a demonstracím, které začnou nabírat na intenzitě. A že se dnes na nějakou stranickou příslušnost nehraje, je zjevné z frustrace lidí v Evropě i v USA, kteří u svých „demokraticky volených představitelů“ postrádají směr z bludného kruhu. 

 Jak z jiného světa proto pro někoho může znít povzdech Václava Klause, který spatřuje v Evropě návrat k „socialismu“.
"Pro mě, jako někoho, kdo se po pádu komunismu aktivně podílel na přípravě a organizaci radikálních politických a ekonomických změn, je současný svět zklamáním. Žijeme v mnohem více socialistické a státem řízené společnosti, než jsme si tehdy představovali," prohlásil Klaus.
 K socialismu se vracet nemůžeme, protože jsme ho s výjimkou náznaku v roce 1968 vlastně nikdy neměli. Spíše jsme prohloubili trendy ze 70. a 80. let dvacátého století, tj. posílili jsme klientelistické sítě a napomohli tak státnímu typu kapitalismu, který je opřen o korupční prostředí, a který přestává být kompatibilní s demokratickým konceptem (modelů demokracie je více, řekněme tedy, že se více přiklání k totalitnímu pojetí společnosti).
 Václav Klaus je představitelem privatizace v první polovině 90. let. On sám je na tuto éru české společnosti hrdý a hlásí se k „aktivnímu podílu na přípravě a organizaci politických a ekonomických změn“, kde „politické“ změny má na prvním místě. Nikdo mu nevystavuje účet za financování politické strany pomocí Pepů z Hogkongu, zapomenuty jsou pojmy jako „opatrnická politika bank“ či nerozlišování „špinavých peněz“.
 EU, kterou Klaus pravidelně podrobuje tvrdé kritice, se dostává do slepé uličky právě pro odklon od sociálního státu, ne pro jeho budování. Řecká krize není ani tak řeckou, jako celoevropskou. Je výsledkem neschopnosti opustit politiku maximalizace zisku nejvýznamnějších finančních institucí, je výsledkem nekontrolovaných spekulací a potřeby udržovat zbrojení při životě. Armádní zakázky v Řecku spolykaly tolik, že by mohlo vzkvétat hned několik sociálních států.
 Václav Klaus však nepřizná, že jsme dosáhli moderního kapitalismu. Slovo „socialismus“ se v českých zemích stalo oblíbeným pejorativním strašákem a používá se jako zaklínadlo proti zlým duchům. Tento konzervatista a představitel neoliberálního proudu přece nebude tvrdit, že v zájmu zachování demokracie je potřeba hledat nový, sociálně spravedlivý systém.
 Václav Klaus nevidí svět, kde v Brazílii se masově kácí deštné pralesy, kde na Arktidě tají ohromné ledovce a kde Rusko s Čínou přebrali roli světových hegemonů. To posledně jmenované nejspíš i vidí, stejně jako umělou radikalizaci muslimů na severu Afriky či tragičnost zásahů USA či NATO v bývalé Jugoslávii, v Iráku či v Libyi.
 Těžko říci, k jakému světu směřujeme. Nezbývá než věřit, že se neschyluje ke třetí světové válce s přídomkem jaderná, která by znamenala více než jenom otřesné snížení celosvětové populace. I tak to bude svět pro Evropu velmi tristním. Může nastat situace, že tradiční migrační směry z východu na západ a z jihu na sever se přepólují. Že Evropané začnou odcházet za prací do Afriky, kde nastane ekonomický boom, podepřený velkolepými projekty (transafrické dálnice, železnice, artézské studně v pouštích, elektrárny, vesmírné stanice, atd.). Pohyb ze západu na východ již naznačuje enormní nezaměstnanost (nejenom) mladých lidí ve Španělsku a v Řecku. Dojde-li k masivním válečným konfliktům na Blízkém východě, může se i Čína v brzké budoucnosti stát zemí imigrační. Zatím má ryze emigrační charakter.  
 Václava Klause by více než Evropská unie mohla zajímat situace u nás, tj. v České republice. Ona ho také do jisté míry zajímá, vždyť ostře zkritizoval zvyšování daní pod taktovkou P. Nečase a M. Kalouska, kteří ve vzácné shodě svým oponentům hrubě nadávají, aniž by s nimi vedli věcné debaty.
 Současně je to ale Václav Klaus, kdo nabádal církve k boji proti sociálnímu státu a kdo tvrdošíjně destruuje prostor pro občanskou společnost. Je to mj. také prezident Klaus, jehož stopa je patrná i v zemědělské politice České republiky, která již nějaký čas není zemědělsky soběstačnou. Celosvětová potravinová krize vlivem neúrody a spekulačních her za účelem maximalizace zisku přitom již klepe na dveře.
     Klausův boj proti komunismu vypadá směšně, kdyby nebyl tolik tragickým. Započal se totiž až po roce 1989, před tím byl Václav Klaus součástí systému zcela, ale zcela jiného. Tak tomu ale u těch nejzocelenějších a nejvyprofilovanějších bojovníků bývá. Je pouze na nás, chceme-li jim u Blaníku stavět slavobránu.