Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Vlastenecké Příčovy podruhé

Hodnocení uživatelů:  / 5
NejhoršíNejlepší 

Loňský, první ročník vlasteneckého setkání v Příčovech stačil na to, aby se tato akce stala největší vlasteneckou událostí roku a to i s výhledem na další léta. Koho zajímá, jak jsem viděl druhý ročník, nechť čte dál.

  • vlastenecke-pricovy-podruhe
  • ráno před oficiálním začátkem
  • Návštěva předčila tu loňskou
  • Stánek mládežnického hnutí Odchod
  • Autor blogu s Michalem z MaPu
  • Skvělá Lucka Nosová alias Lucie Zhory
  • Ruina největšího větrného mlýnu v Evropě v Příčovech připomíná malé koloseum

Vyrazil jsem tentokrát již den předem Pendolinem z Ostravy-Svinova před půl druhou, s objednaným hotelem v Sedlčanech. Na rozdíl od loňského roku, kdy mi „pouze“ ujel vlak v Praze, to letos bylo komplikovanější: nejprve zatopená kolej u Chocně zastavila Pendolino na 45 minut za Českou Třebovou, a aby toho nebylo málo, ve Strančicích před Benešovem u Prahy jsme museli opět neplánovaně zastavit (a spolu s námi další vlaky), protože se na trati před námi porouchalo více zabezpečovacích zařízení. Po dlouhém čekání, kdy nikdo nevěděl, kdy a zda se pojede dál a které někteří cestující ukončili rozhodnutím jet zpět do Prahy, se náš vlak naštěstí po asi 100 minutách zase rozjel a do Sedlčan jsem tak dorazil v ještě snesitelných 21:00.

Ráno jsem pak vyrazil někdy mezi 9:00-9:30 pěšky do Příčov a v pohodě tak stihl začátek akce. Při přehlédnutí prostoru před zámkem bylo vidět, že oproti loňskému ročníku přibylo prodejních či především prezentačních stánků. Svůj stánek na místě mělo např. malé nakladatelství „Zakázané vzdělání“, dále zde prodával knihy Zdeněk Říha z webu Slovanská kultura, speciální stánek měl časopis MY, stolík s nabídkou knih zde měla i Generace identity a radost mnoha účastníkům jistě udělal stánek mládežnického Hnutí Odchod, které „proslavil“ svým vystoupením u Xavera Veselého jeho lídr Matěj Gregor (ještě o něm bude řeč později). Oproti loňskému ročníku bylo na tom letošním přítomno mnohem víc „stranické politiky“, ať už šlo o stánek jistého kandidáta do senátu z Trikolóry (jméno si nepamatuju), nebo především přítomnost SPD, jejíž „všudypřítomná“ trika, kšiltofky, bannery, polepená auta a také přítomnost pánů Okamury, Kobzy (oba paneloví řečníci) a Foldyny některé účastníky až mátly v tom smyslu, že si nebyli jisti, kdo tuto akci vlastně pořádá.

Málem bych ovšem zapomněl uvést, s jakými cíli jsem vlastně na setkání jel já osobně. Byly dva hlavní a pár „vedlejších“. Prvním hlavním cílem bylo seznámit se s novými lidmi a navázat nové kontakty, ideálně i s výhledem na možnost společného „spáchání“ něčeho zajímavého. Tím druhým pak poněkud speciálnější věc: jakožto člověk, který by - zatím ještě pořád – rád zkusil založit něco jako „konzervativně angažovanou kapelu“ jsem chtěl na místě jednak udělat sondu, jestli by o podobnou muziku resp. hudební tělesa takto orientovaná, v prostředí resp. společnosti lidí jako té v Příčovech, vůbec byla nějaká „poptávka“, jednak, byť samozřejmě s vědomím mizivé naděje na úspěch, by se na místě třeba přímo nenašli muzikanti (z mého, tj. Moravskoslezského kraje), kteří by mohli mít zájem v takové kapele fungovat. Za tím účelem jsem svůj videoinzerát ztransformoval do na krku pověšené cedule s nápisem „Najdou se muzikanti na založení konzervativní kapely? (MS kraj)“ a promenádoval se tam s ní po větší část akce s očekáváním nějaké odezvy. No a mezi ty „vedlejší“ cíle patřilo prostě tu akci osobně podpořit svou účastí, ukázat, že my moravsko-slezané jsme schopni přijet i z velké dálky a ukázat tak, že jsme na tom jako kraj, pokud jde o nevymytost mediální a jinou propagandou, přece jen o malinko lépe než zbytek ČR. Jak se ty dva hlavní cíle (ne)podařilo splnit, uvedu později.

Hlavní částí programu byly samozřejmě čtyři diskuzní panely. Témata zněla následovně: Zahraniční a bezpečnostní politika, Civilizační perspektivy, Vzdělání, rodina, výchova a poslední téma Právní / neprávní stát a Istanbulská úmluva. Přiznám se, že větší pozornost jsem věnoval jen těm prvním dvěma (tomu druhému více); třetí jsem úplně minul a čtvrtý jsem slyšel tak napůl. Upřímně, loňské panely byly asi o malinko zajímavější. Z letošního ročníku mne nejvíc zaujal panel na téma Civilizačních perspektiv, moderovaný jedním z hlavních pořadatelů celé akce Petrem Hamplem, a proto bude jediný, k němuž se obšírněji vyjádřím. Nejvíce tento panel okořenil a vygradoval ex-poradce ex-prezidenta Klause Petr Hájek. Jeho vystoupení by se dalo shrnout do následujících bodů: jádrem civilizace je jí zastávané a praktikované náboženství; ateismus je jen jiný typ náboženství (ateista totiž „věří, že Bůh není“); bez Boha je, jak psal už Dostojevskij, vše dovoleno, cestou ven z aktuálního marasmu je přinejmenším „kulturní“ katolicismus (takto to Hájek samozřejmě neformuloval, ale ze zmínek o Mariánském sloupu apod to bylo myslím cítit) a závěrečný bod, že dokonce i ve vlastenecké scéně, jak byla různorodě zastoupena v Příčovech, bude souboj o naši národní a státní existenci a o to, do jaké civilizační identity se chceme zařadit, mnohem obtížnější, než si dovedeme představit. Hájkovo vystoupení bylo doplněno implicitně nesouhlasným, ale přátelským a věcným komentářem moderátora Hampla.

Hájkovi je třeba přiznat, že ze všech panelistů jako jediný uchopil téma tak, jak se to žádalo a jak je o něm třeba hovořit. Pokud jde o jeho názor, že i ateismus je víra – totiž v to, že Bůh není – pak si s ním, ač jinak věřící, dovolím nesouhlasit: zde paradoxně souhlasím s ateisty, že absence víry není jiný druh víry, jako absence oběda není jiný druh oběda. Že ateismus je součást nějakého světonázorového přesvědčení či je tímto přesvědčením samotným a že má praktické důsledky pro život, o tom samozřejmě žádná, ale vírou v nějakém náboženském smyslu bych to nenazval. Jinak, je jasné, že na nějakou výživnější veřejnou debatu mezí Hájkem a Hamplem či jinými odpůrci jak Mariánského sloupu konkrétně, tak katolicismu obecně, nebyl na místě prostor, ale poslechl bych si ji hrozně rád. I když z mnohých debat, které na tato témata proběhly např. na facebooku, na mne dopadá malý pocit zmaru, jestli je vůbec možné dojít k nějaké shodě či jednu ze stran argumentačně přesvědčit. V tomto smyslu měl Hájek ve svém tvrzení o nepředstavitelné obtížnosti souboje o naši národní a státní identitu i ve společnosti vlastenců naprostou pravdu. Je to ale velká výzva, abychom se té obtížnosti prakticky postavili a snažili se věc řešit, protože její zasklívání a ignorace se do budoucna opravdu nemusí vyplatit. S tím by asi nesouhlasil další kontroverzní řečník stejného panelu, komunista Josef Skála, který akcentoval spíše společné zájmy různých společenských skupin a ekonomickou stránku věci, v níž by byla dle něj shoda na společném základu napříč filosoficky si odporujícími jednotlivci a skupinami snáz dosažitelná. Osobně bych zde ale o něco víc souhlasil s Hájkem. Sám přemýšlím nad tím, zda by byl možný společný koordinovaný postup katolíků, protestantů, ateistů a např. moderních pohanských slovanů proti modernímu rozkladu reprezentovanému hnutími jako BLM či LGBT, proti banksterům, ekonomickému zotročování, islamizaci apod s tím, že by si tyto skupiny explicitně řekly „nejprve společně bojujme proti těmto zvěrstvům a až nad nimi vyhrajeme, tak si můžeme vzájemně vjet do vlasů; dříve ne!“. Osobně by mi takový postup byl asi sympatický, akorát se domnívám, že např. takoví pohanští slované by se k němu asi uvolili snáz, než právě (někteří) katolíci, což nakonec ve svém vystoupení de facto prakticky projevil právě i katolík Hájek. Ale příklad spolupráce katolíků a právě moderních pohanských slovanů, obstojně fungující na Slovensku v Kotlebově straně ĽSNS, může dávat naději, že by to mohlo jít i u nás.

Zmínit musím také vystoupení lídra mládežnického Hnutí Odchod, Matěje Gregora. Ten vystoupil velice sebevědomě a suverénně, avšak ani trochu arogantně a jeho vystoupení udělalo mnoha lidem radost zvlášť proto, že byl zástupcem mladé generace a dal tak přítomným návštěvníkům, z nichž cca tři čtvrtiny byly ve věku 50 plus, naději, že ani ta současná mladá generace není úplně ztracená. I v soukromém rozhovoru pak působil jako kluk, který ví co chce, dokáže strhnout a který má rozhodně šanci své úsilí někam dotáhnout. Pro mne je potěšujícím samozřejmě to, že je Ondra od nás z Ostravy, kde celé hnutí Odchod vzniklo. Myslím, že se k "odchoďákům" přinejmenším papírově přidám.

Rád bych se také zmínil o tom, které mediálně známé osobnosti se na setkání objevily. Kromě zmiňovaných „espéďáků“ Okamury, Kobzy a Foldyny byli přítomni také např. herec Ivan Vyskočil, loňští panelisté Ladislav Jakl či Petr Žantovský, nenáviděný člen rady ČT Luboš Xaver Veselý, aktivista Jiří Černohorský, aktér zpravodajského youTube seriálu MaP (Michal a Petr) Michal nebo skvělý ostravský spisovatel a blogger Láďa Větvička. Naopak se nedostavili původně ohlášení panelisté Václav Klaus mladší, nebo Jaroslav Štefec a Martin Koller, přičemž neúčasti zvlášť posledních dvou želelo více lidí včetně mne.

Podobně jako loni se i letos konala „protiakce“ proti vlasteneckému setkání, nazvaná tuším „Sedlčansko proti nenávisti“, v níž se měli dát dohromady zástupci Antify, Romey a Miliónu chvilek. Oproti loňskému roku, kdy do duhové vlajky oblečený heterák s bandou podobných kumpánů do megafonu pozdravil naši akci výrokem „Dobrý den, tak jak se vám tady nenávidí?!“ to však letos byla dost nuda. Policií doprovázení protestující nedošli až k zídce ohraničující prostor kolem zámku, ale zůstali stát u blízké hospody, kde nějaký klučina hulákal do megafonu něco o tom, že slušní občané sedlčanska tady Okamuru, Ovčáčka (který na setkání přítomen nebyl a zaslal „jen“ audiozdravici) a spol nechtějí. Naši lidé je opět zvali, ať jdou promluvit přímo k nám z pódia, ale chvilkaři a spol kdovíproč, stejně jako loni, opět odmítli.

Hudebně akci zpestřili svým vystoupením písničkář Pepa Nos a na konci také jeho dcera Lucie, vystupující pod jménem Lucie Zhory. Zatímco Pepu jsem bohužel trochu minul díky rozhovorům s přítomnými návštěvníky, Lucii jsem si pozorně poslechnul a její vystoupení, byť zahrála jen čtyři písně, hodnotím maximálně pozitivně. S jejím „mystickým folkem“ či, jak to někdo nazval, „vlasteneckým flamengem“, velmi sebevědomě a přesvědčivě podaným, to Lucie má rozhodně šanci někam dotáhnout. Ostatně si najděte na youTube její kanál Lucie Zhory a přesvěčte se sami; škoda jen, že tam Lucka nemá žádnou videonahrávku, z níž by byla patrný i její projev na pódiu.

No a ještě bych neměl zapomenout zmínit, že počasí vyšlo velice dobře a po celou dobu setkání, na rozdíl od loňska, nespadla ani kapka. Možná se i to podepsalo na účasti, která v kulminačním bodě oproti loňsku narostla možná až na dvojnásobek a dle mého hrubého odhadu mohlo v jeden čas na setkání být přítomno až 500 lidí.

Na začátku blogu jsem uvedl dva hlavní cíle, s nimiž jsem na setkání jel, a nyní bych rád vyhodnotil jejich (ne)splnění. Začnu tím „hudebním“. Dle předpokladu se na místě nenašel nikdo z moravskoslezského kraje, kdo by byl jednak muzikant a navíc by jevil zájem o založení „konzervativně angažované“ kapely. Našel se ale jeden člověk ze středních čech, který zájem o něco takového projevil, což mne potěšilo i přesto, že vzhledem ke vzdálenosti spolu nemůžeme dát nic dohromady. Jinak reakcí na mou „inzerující ceduli“ bylo sice nemálo, ale jen nemnoho z nich bylo pro mne nějak „smysluplných“; nejvíc mne potěšila ta pochvalná od Petra Žantovského, který ostatně do časopisu MY psal historický seriál o české populární hudbě. Pokud však jde o výsledek té sondy, zda by o vznik nových konzervativních a vlasteneckých hudebních těles mohla být v podobném společenském prostředí poptávka, tak bych řekl, že spíše ne, což mohlo být do značné míry dáno i charakterem akce a věkovým složením publika. Ale svědčil o tom i „nenápadný“ fakt, že při vystoupeních Pepy Nose a jeho dcery Lucie se lidé většinou odebrali ke stánkům a k rozhovorům a pozornost jim byla věnována nesrovnatelně menší, než panelistům. Zvlášť Lucie si to opravdu nezasloužila. Je to pro mne malý indikátor toho, že zakládat kapelu, která by cílila především na myšlenkově stejně naladěné publikum, asi nemá moc šanci na nějaký „úspěch“. Ne že bych chtěl kapelu právě takto orientovanou, ale je to jedna z možných variant; v Příčovech se ukázala jako ne moc nadějná. Každopádně, můj „hudební“ cíl byl splněn tak maximálně z poloviny. Nicméně potěšilo mne, když mi dva přítomní, které jsem neznal, pochválili můj poslední song z mého kanálu, což mi dalo důvod jej umístit na konec tohoto blogu :-)

Pokud jde o druhý cíl, tj seznámení se s novými lidmi a z toho koukající šance na realizaci nějakého nového „projektíku“ či aktivity právě s nimi, tak ten se splnil víceméně pouze v jedné jediné osobě. Z kvantitativního hlediska je to sice neúspěch, ale z kvalitativního naopak pro mne velký úspěch: na akci jsem se dal do řeči s Ondrou Mannem, redaktorem slovenského zinu/časopisu Reconquista a také serveru Délský potápěč. Ondru jsem vizuálně poznal, protože jsem jej viděl na youTube jako hosta slovenského Kulturblogu, a on dokonce díky mé inzerující ceduli správně tipnul kdo jsem já, protože tento článek z mého blogu v upravené podobě vyšel právě v Reconquistě tuším koncem loňského roku. Probrali jsme hodně věcí a jelikož se Ondra jeví dost aktivním, věřím, že jsme se neviděli naposled a že v budoucnu spolu buď rovnou něco „upečeme“, nebo se přinejmenším potkáme na nějakých dalších zajímavých akcích a já díky tomu poznám další zajímavé lidi.

Jak bych tedy na závěr letošní ročník Vlasteneckého setkání v Příčovech stručně zhodnotil? Vzhledem ke všem okolnostem, včetně nějakých osobních které jsem zde nechtěl zmiňovat, jsem byl spokojen tak na 65-70%. Na místě také padly určité kritické myšlenky, cílící především na to, že na setkání absentují návrhy a hledání nějakých řešení; s touto kritikou souhlasím. Pokud mám přednést nějaké návrhy na vylepšení, pak bych uvítal něco na způsob "Hyde parku", kdy by předem přihlášení mohli mít svou pětiminutovku, v níž by mohli říct do mikrofonu publiku cokoliv, a pokud jde o otázku seznamování a navazování nových kontaktů, které považuji za jednu z nejpodstatnějších účelů podobných akcí, byl bych pro, aby na příštích ročnících byl za tímto účelem zřízen přímo „seznamovací stánek“ s židlemi; člověk, který se na židli v takovém stánku posadí, by dal najevo, že chce navazovat nové kontakty :-) Možná se takový nápad jeví bizarní, ale podle mne by za zkoušku stál. Každopádně znovu děkuji především paní doktorce Alici Tomkové a také Petrovi Hamplovi za to, že na svá bedra vzali náročnou organizaci.

Takže: příští rok opět v Příčovech? Co bude za rok samozřejmě netuším, ale už jen kvůli rčení „do třetice všeho dobrého i zlého“ se příští rok do Příčov pravděpodobně ještě jednou podívám. Věřme tedy, že Bůh dá a že se tam za rok opět potkáme, ideálně v ještě větším počtu. Hlavně by ale do té doby podobných "Příčov" mělo po republice vzniknout dalších pět.

A na závěr ještě ta "pochválená" píseň :-D

Zdroj: https://jakubmoravcik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=755828

Facebook komentáře