Pravdo-láskařská pseudoekonomie

Podrobnosti

Z domova / Politika|

18. leden 2010|

Pavel Sirůček |

11087 x

Příspěvek publikaci telegraficky představuje a přináší něco ryze osobních postřehů. Autor recenze ale rozhodně není, ani nechce - a nemůže - být, objektivní. A již vůbec ne politicky, ani jinak, korektní. A do fanklubu Sedláčka & spol. rozhodně nepatří a patřit ani nikdy nebude. Nicméně je třeba uznat, že práce poutavá a čtivá pro mnohé asi je a v mnohém je snad i inspirativní. A to možná nejenom v duchu cimrmanovských slepých uliček.

Omyly a kejklířství Tomáše Sedláčka

Hned zkraje je poctivé přiznat, že autor recenze k recenzovanému textu přistupoval s apriorní nedůvěrou. K podezření, nepříjemnému dojmu, ba přímo nechutenství, významně přispěla nemírná vyjádření na přebalu knihy. Velmi sebevědomý bavič J. Kraus, neúspěšný prezidentský kandidát a prý světový ekonom J. Švejnar, a překvapivě též i T. Halík, totiž při hodnocení nikterak nešetří výrazy „vynikající", „nesmírně potřebná", ba přímo „okouzlující" či „osvěžující elixír" atd. A na s. 9 se z vydání práce nepřekvapivě raduje samotný V. Havel.

Vedle oslavných a jednoznačně doporučujících anotací se po vydání knihy však rychle objevují recenze více či méně kritické, které fakticky kvantitativně zřejmě převažují. Mnozí se pohoršují nad nepřípustným zjednodušováním, přespříliš „postmoderní" metodologií a taktéž nad dehonestací ekonomie coby vědy i řemesla. Diskuze a polemiky tudíž publikace rozhodně vyvolala a její prodejnost (a hlavně ziskovost) taktéž jistě zanedbatelné nebudou.

Např. D. Mervart se zamýšlí nad významem „poselství Sedláčkova eticko-historického výletu do geneze ekonomické vědy ..." („Sedláčkova radostná věda. Dobro a zlo výroby, směny a oběhu v pohledu mladého ekonoma". Respekt, 2009, č. 28, s. 49). Text charakterizuje coby inteligentní a neortodoxní sérii volně navazujících kapitol, resp. jako toulky „historií lidského tázání po civilizaci a způsobech obživy, po cílech člověka a usilování o zisk a prospěch" (tamtéž). Připomíná původní spojení politické ekonomie s morálními otázkami a nalézá dva základní motivy celé knihy (v podobě kritiky soudobého - matematického a redukcionistického - pojetí ekonomie, resp. humanistické kritiky neschopnosti moderního člověka zastavit se a popřemýšlet, o co jde v otázkách růstu a konzumu). Nicméně konstatuje, že na aktuální a palčivé otázky kniha, bezesporu inspirativní, však patřičné odpovědí nenabízí.

Jako velmi úspěšnou představuje a chválí knihu recenze N. Johanisové „Ekonomie žije ve svém vlastním světě" (Sedmá generace, 2009, č. 6). Sedláčka nadšeně prezentuje coby kritika mainstreamové ekonomické teorie z řad samotné ekonomické profese, který se „v českém rybníce konečně objevuje" (tamtéž, s. 40). Za jádro práce považuje odvážnou a zasvěcenou kritiku ekonomické teorie, ke které se autor ale „blíží mnoha oklikami" (dtto). Čtenářům doporučuje především třetí a čtvrtý díl (část), a to nejen coby napínavé čtení. Vyzdvihuje kapitolu „Mechanický pomeranč", osvětlující největší slabinu ekonomické teorie. A „to skutečnost, že vysoce matematizované modely, jako je model dokonalé konkurence, na kterých ekonomie středního proudu stojí, vycházejí z velmi zjednodušených předpokladů, které v praxi neplatí" (tamtéž, s. 41). Kritizuje však Sedláčka za to, že u něj příroda „... vůbec hraje pramalou roli, i když některá témata po její přítomnosti přímo volají ..." (dtto). A doufá, že další jeho díla budou ještě „zdařilejší, zaostřenější a radikálnější" (tamtéž).

Samotný Sedláček přitom v závěru své práce deklamuje: „Nevolám ... po návratu k přírodě či k přirozenému stavu věcí, nevybízím k odříkání či odmítnutí materiálního" (s. 258 rec. publ.). Okázale vyzývá k přiměřenosti, meditaci, ale též i k činům. Samozřejmě stále v korektních a všeobecně přijatelných mantinelech stávajícího společenského uspořádání. Mecenáše a chlebodárce nepřekvapivě nekritizuje. „Duch" se opět vyjevuje naprosto zřetelně.

Na místě je zde doporučení podívat se na skutečně kritické, a tzv. nekorektní, texty N. Johanisové. Tyto alibistickou kritičnost T. Sedláčka v mnohém přesahují (viz „Svět podle ekonomie". Listy, 1998, č. 2 či velmi inspirativní knihu „Kde peníze jsou služebníkem, nikoliv pánem. Výpravy za ekonomikou přátelskou přírodě a člověku". Volary, Stehlík 2008). Za připomenutí rovněž stojí, že moderní matematickou ekonomii nekritizuje zdaleka pouze T. Sedláček (jakkoli je tento dojem nezřídka vyvoláván), nýbrž mnozí další. A to z různých pozic. Namátkou např. nedávno zesnulý M. Sojka (český postkeynesiánec, velký znalec dějin teorií a také Sedláčkův učitel i vedoucí práce, na jehož odkazu T. Sedláček občas přiživuje svou popularitu) nebo P. Gočev. A jejich analýzy a kritiky jsou mnohem fundovanější a serióznější (sr. např. „Epistemologické problémy neoklasické ekonomie". Marathon, 2004, č. 3). Ostatně jméno P. Gočeva vzpomíná, v této souvislosti, ve své recenzi i Johanisová.

Nad knihou, taktéž z tzv. zelených pozic, uvažuje M. Stropnický („Revolučnost dobrovolné skromnosti" (Salon, příloha Práva, 3. 9. 2009). Úvodem konstatuje, že současná neoklasická ekonomie vytěsnila etiku. „Přesněji: udělala to už dávno a vyložila lidem člověka z hlediska nabídky a poptávky" (tamtéž, s. (7)). A Sedláček se rozhodl „vrátit ekonomii její filosofii, znovu nastolit hodnoty, obnovit etično v ekonomickém rozhodování" (dtto). Příliš však nejásá nad Sedláčkovou metodou „pekařovské ankety" sbírající a třídící, co si o ekonomii v lidském životě mysleli dřívější myslitelé. Sice oceňuje, že díky tomu se jedná o krásnou a poetickou četbu, obohacující myšlenkový svět čtenáře. Leč nastoluje kardinální otázku: „V čeho prospěch autor píše? Co obhajuje? Čemu chce pomoci?" (tamtéž). A to v reáliích světové hospodářské krize. Trefně připomíná, že Sedláček nepřichází s žádným převratným konceptem institucionální reformy, už vůbec ne s kritikou tzv. Washingtonského konsensu a o bankovním sektoru cudně mlčí (také zastává významnou pozici v ČSOB, což důvěryhodnosti jeho kritiky ekonomie rozhodně nepřidává). Sedláček se omezuje na pouhou apologetiku kapitalismu „mírně ředěnou nutností etických ohledů ..." (tamtéž). V souvislosti s knihou Stropnický hovoří o „promarněné příležitosti" a bezradnosti i absenci nutné vážnosti.

Ekonomická rozjímání T. Sedláčka, nejenom v představované práci, velmi ostře kritizují ekonomové mimo havlistický tábor. Např. P. Houdek a P. Koblovský přímo reagují na Sedláčkův text z Hospodářských novin (HN) 19. 2. 2009 v příspěvku „Tomáš Sedláček se mýlí. Ve všem" (HN, 23. 2. 2009). Nejsou unešeni analýzami založenými na biblických či beletristicko-pohádkových metaforách a konstatují, že „... jeho vykreslování ekonomické vědy již hraničí s pouťovým kejklířstvím ..." (dtto, s. 10). Ekonomii, ani myšlenky jiných věd, totiž nelze redukovat na pouhou sérii poutavých anekdot. Odmítají Sedláčkovo striktní odsuzování matematické ekonomie, která již nyní ani nedominuje. Za hlavní směr bádání posledního desetiletí označují hlavně ekonomii behaviorální. Sedláčkův přístup k ekonomické vědě, včetně její výuky a popularizace, tvrdě cejchují, že jde „... jen o takové kecání" (tamtéž). Pro zajímavost připomeňme Sedláčkovu ironickou reakci v HN 5. 3. 2009 („Spor o ekonomii aneb Sedláček se mýlí ve všem"). Taktéž plnou invektiv, oslnivých citací, leč ničeho jiného.

Zamítavou recenzi na Sedláčkovu knihu přináší Newsletter CEPu (červenec-srpen 2009). J. Skopeček a M. Loužek publikaci nazývají „neúspěšným pokusem o zkoumání vztahu ekonomie a etiky" (tamtéž, s. 8). Není seriózní, neboť se zabývá velkým množstvím témat. „Není jasné, zda autor píše studii teologickou, ekonomickou, sociologickou nebo jinou" (dtto). Kritice je podrobena ambicióznost cíle i nejasná metodologie, včetně nepřípustných zjednodušování. Některé pasáže (kapitolu o křesťanství) označují spíše za „teologický traktát než ekonomickou úvahu" (tamtéž) atd. Odmítají Sedláčkovu pochybnou a amatérskou filosofii i patrné sympatie s „metodologickým anarchismem (nebo jak on říká s dadaismem)" (dtto).

Tzv. ekonomie dobra a zla

Tomáš Sedláček si promyšleně buduje image intelektuálsko-bohémské mediální star, takže ho netřeba detailněji představovat. Stihl a stíhá toho opravdu hodně. Studoval na FSV UK, na Yale University, poradcoval u V. Havla, byl expertem na ministerstvu financí u B. Sobotky, nestandardně vyučuje řadu disciplín na několika pracovištích, vystupuje v médiích, včetně filmových projektů, pravidelně píše do novin, pracuje v nadacích, dozorčích radách, působí coby hlavní makroekonomický stratég ČSOB, stal se členem vládního NERVu ...

A proslul nejen zařazením mezi světovou „pětici mladých perspektivních ekonomů" na břečťanové Yale, což bylo korektními médii náležitě vyzdviženo. (Také ale např. pověstný plzeňský Mýval se rád pyšnil tím, že kýmsi byl zařazen mezi největší světové osobnosti a mozky). A známo je i to, že recenzovanou práci T. Sedláček neobhájil coby práci disertační na FSV (resp. přesněji kniha má být její zjednodušenou podobou). Pozadí možno jistě interpretovat různě. A možná, že by se posudky či zápisy dokonce někde „vygooglovat" daly. Standardní ovšem je, že kvalifikační práce vycházejí obvykle až po obhajobě. Úspěšné. Uznat na druhou stranu však nutno, že za svou práci diplomovou Sedláček získal Hlávkovu cenu.

Publikace „Ekonomie dobra a zla. Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi" sestává z pěti, dále vnitřně členěných, části. Kapitol je celkem patnáct a u žádné neabsentuje uvození citátem někoho ze slavných, občas i moudrých. Někde dokonce aforismem samotného autora. Závěr knížky patří relativně rozsáhlejšímu seznamu literatury, dokreslujícímu šíři záběru i multi- či interdisciplinaritu. Jde však o takový pelmel a všehochuť různorodých pramenů. Téměř na každé straně jsou poznámky pod čarou s dalšími citacemi a odkazy. Autor přitom v práci objevuje „nové" myšlenky a souvislosti, které jsou již dávno známé a byli formulovány nejenom ekonomy již před mnoha a mnoha lety. Jejich jména se zde však neobjevují. Kniha je doplněna moderními ilustracemi, majícími zřejmě navozovat dojem intelektuálna. Občas není poznat, co jejich tvůrce vlastně myslel, leč rušivě nepůsobí. Překvapením nejsou ani naivní náčrtky a grafy „od ruky". Naprosto a zcela v „duchu" knihy.

T. Sedláček se opakovaně zaklíná pokorou před ledasčím a především medituje nad řadou mnohorozměrných otázek. Snaží se vyvrátit zavedené koncepce a přístupy a především neustále klade otázky. Namátkou ohledně motivů lidského konání a morálky, ohledně blaha jednotlivce a celku etc. A zásadní otázky týkající se ekonomie jako vědy i jejích vztahů s dalšími vědními obory. Ostentativně bojuje s tzv. exaktností ekonomické vědy a vyjadřuje přesvědčení, že biblická podobenství se realitě přibližují více než standardní rovnice a křivky. Nabádá čtenáře, aby na hospodářskou realitu nenahlíželi očima matematika, nýbrž básníka. Sedláčkův filosoficko-historický exkurz se však nejvíce, jak napovídá název, dotýká otázky, „zda se dobro vyplácí". Své úvahy ilustruje příklady a citacemi od dob bájných Sumerů či hebrejských Židů, přes antiku, křesťanství, humanistického Komenského, racionalistického Descarta až k „otci ekonomie a kapitalismu" Smithovi. V závěrečných částech se Sedláček propracovává až do současné hospodářské reality a předkládá čtenářům otázku, zda i krize - coby zlo - může přinést užitek. Ohledně těchto „zásadních" otázek přemýšlivějším zájemcům (včetně nábožensky orientovaných) ale nutno doporučit spíše texty L. Mlčocha či V. Klusoně.

S řadou Sedláčkových „objevů" však lze naprosto souhlasit. Vždy to ale má nějaký háček. Mnozí (včetně autora recenze) by podepsali, že moderní ekonomie je dogmatickou vírou a velkým mýtem zkoumajícím neživé a neskutečné věci. I to, že přehnaná matematizace a „samuelsonovský" aparát jí spíše ublížily a staly se nikoli jenom jazykem, ale samoúčelem žijícím vlastním životem. A náboženstvím. I to, že ekonomie vždy byla, je a vždycky bude vědou hodnotící, a také nutně i ideologickou. Ale co místo standardní teorie T. Sedláček nabízí? Jak by vlastně měla nemodelová - a do sebe nezahleděná - správná ekonomická věda vypadat? Vystačíme si s nadřazováním pocitů a květnatých biblických metafor nad vědeckým instrumentariem? A není to jen marketingový tah, vyprázdněný obdobně jako u politického marketingu dnešních stran? A k čemu jsou dobré kavárenské morální apely na snižování spotřeby, na odříkání či na dodržování etických principů v globálním kapitalistickém ringu?

Ocenit jistě možno, že text je přístupný a srozumitelný prakticky každému. Čtenář je nesporně zaujat, vyzýván k přemýšlení (což vůbec není málo), ale přitom se vlastně mnoho nedozvídá. Na mnohé čtenáře působí text čtivým a živým dojmem, nicméně neustálé citace jsou poněkud únavné a dosti stereotypní a k dlouhodobému udržení pozornosti nepřispívají. Přesto publikace bezesporu přináší celou řadu zajímavých postřehů a aktuálních inspirací. A rozhodně nepůsobí dojmem tradičního a tzv. seriózního vědeckého textu. Což samozřejmě nemusí vždy být pouze problémem, nýbrž i právě naopak. Snaží se nahlížet „ekonomii v běhu historie" (s. 9) a kacířsky zpochybňovat některé standardní „stereotypy jejího současného vnímání" (dtto). Zaměřuje se však na přílišné množství témat a nikde nejde až ke kořenům.

Sedláčkův příběh ekonomie

Po nezbytném silně osobním a citovém věnování „po americku", radostné adoraci z pera V. Havla (včetně obligátního srdíčka) a básni následuje část 1., resp. kapitola „Úvod". Nese v podtitulu název „Tajemná moc příběhu aneb všechny barvy ekonomie". Začíná zde „dobrodružná pouť" až k počátkům lidské civilizace, mající dokladovat, že sledování proměn lidského tázání očima ekonoma může být, a je, vysoce inspirativní. T. Sedláček počíná barvitě líčit ekonomii coby dávný a poutavý příběh, který přitom dříve býval daleko více rozmanitý i daleko více kouzelný. A to zde v krátkých pasážích: „Mýty a namyšlená věda", „Hranice zvědavosti", „Vyplácí se dobro?" a „Neptej se a počítej". Nudu moderní ekonomie se snaží překonat pomocí příběhů a navrátit ji směrem k etice či politické filosofii.

Již tady zřetelně probleskuje autorova nedůvěra k matematice v ekonomické vědě. Nedůvěra a opatrnost, která je pro mnohé - konec konců - i naprosto oprávněná. Samotné rovnice jistě nedělají vědu vědou. Abstrakce ve formě matematiky, formalizace apod. však na druhé straně nelze zřejmě ani ve společenské vědě (kterou by ekonomie být měla) zavrhovat zcela. Je však třeba vždy pamatovat na jejich omezení, v duchu rčení: „Dobrý sluha, zlý pán". Urputná soupeření stoupenců „rovnic" či „slov" v ekonomii ale často připomínají žabomyší války, jakkoli jsou diskuze o charakteru a paradigmatickém zakotvení ekonomické vědy důležité a navýsost aktuální. Přehlíženo by nemělo být ani její ideologické pozadí i vyústění.

Problematická je však Sedláčkova výchozí filosofie a též uplatňovaná metodologie-nemetodologie typu koláže myšlenek jiných - pod heslem „vše se hodí". (Poctivé je ovšem přiznání, že možná v lecčems obdobně autor recenze koncipoval své kvalifikační práce. Je to pohodlnější a také je třeba, v neposlední řadě, práce především obhájit, což při prezentaci skutečných vlastních názorů by bylo silně nerealistické). Většina pasáží Sedláčkovy knihy je přitom psaná svižně, lehce a řemeslně zručně. Ale většinou značně povrchně, kdy text skáče od jednoho autora k dalšímu ze zcela jiného „soudku". Z hlavní linie výkladu Sedláček často odskakuje k dalším morálně-ekonomickým otázkám. Což na první pohled může působit jako výraz encyklopedických znalostí autora (které ostatně možná i má). Leč myšlenky i početné citace, resp. parafráze jsou mnohde zcela vytrženy z kontextu a působí samoúčelně. A jejich hloubka obvykle nepřesahuje rámec toho, co si lze lehce nalistovat v základních učebnicích dějin ekonomických teorií či méně pokročilých učebních textech z dějin filosofie.

Část 2. „Pradávná ekonomie" je kvantitativně nejobjemnější, a možná, že i vůbec nejinspirativnější. Osahuje šest kapitol, ve kterých se autor snaží postihnout vývoj vnímání ekonomické dimenze člověka dávno před zformováním moderní ekonomie coby samostatné vědy. První z kapitol „Epos o Gilgamešovi: o efektivitě, nesmrtelnosti a ekonomii přátelství" je složena z řady kratičkých částí, opírajících se opět o citace a parafráze. Subkapitolky nesou značně atraktivní vyprecizovaná pojmenování (ostatně jako v celé knize): „Neproduktivní láska", „Cedry pokácíme", „Pivo pij, to patří k žití", „Přirozená příroda ...", „... a hříšná civilizace?", „Ráj, apokalypsa a Nový Jeruzalém", „Zapřažení divého zla a neviditelné ruky trhu", „Hledání bliss point", resp. „Pokrok, přírodní božstva a věda". Text dokladuje Sedláčkovo mystické zaujetí interdisciplinární tzv. ekonomickou antropologií coby průnikem ekonomie, filosofie, dějin myšlení a v neposlední i teologie. Zajímavé (možná i zajímavější a přínosnější než mnohé formalizované modely), ale ekonomickou vědu to nikdy plně nahradit nemůže. Škoda, že se autor zase omezuje pouze na povrchní náznaky. A čtenáře, a to nejen zde, napadá otázka, zda Sedláček nechce být originální, zajímavý a odlišný za každou cenu.

V obdobném duchu se nesou kapitoly další. Nejdříve „Starý zákon: zemitost a dobro" (s pasážemi „Realismus a anti-asketismus", „Pokrok a politika", „Řád světa, počátek vědy a chvála moudrosti", „Člověk jako dokonavatel Stvoření", „Zlo a dobro v nás", „Ekonomie dobra a zla: vyplácí se dobro?", „Dobro outgoing, dobro incoming", „Milovat zákon", „Svoboda nomádů a spoutanost měst", „Šabatová ekonomika - svaté a profánní", „Léto milosti, paběrkování, desátky a almužny", „Zapovězený úrok", „Kdo pracuje, sladce spí"). Následuje překvapivě skromnější kapitolka „Antičtí klasikové a „ekonom" Epikuros", resp. její dva paragrafy „Číslo jako podstata věcí" a „Stoikové versus hédonisté". Obsah je naznačen pojmenováním, ale obvykle se omezuje na několikero citátů a jeden či dva odstavce komentářů. Další kapitola nese název „Platon: o askezi a komunismu" a obsahuje již o něco delší pasáže „Odříkání versus ekonomie", resp. „Elitní třída a „mystické zření absolutna"".

Plných dvacet jedna mini-paragrafů („Augustinův asketismus a Akvinského zemitost", „Tomášova oslava reality", „Duchovno versus materiálno", „Zasej své talentoi", „Tělo a jeho touhy", „Ekonomie dobra a zla v Novém zákoně", „Dobro, zlo a strom poznání", „O nezamýšleném, residuálním zlu - a o externalizaci viny", „Teorie her, zub za zub a odpuštění", „Společnost bližních", „Dobrý či zlý člověk - předobraz neviditelné ruky", „O potlačování zla", „Zapřažení zla a orání čertem", „Soukromé a obecné blaho", „Řád lásky a vláda zákona", „Rozum a víra", „Svoboda a specializace", „Kdo nepracuje, ať nejí", „Přebytek a askeze", „Soukromé vlastnictví: kdo vlastní zemi?", „Milosrdenství, ne oběť") vytváří kapitolu „Křesťanství: duchovní bytost v materiálním světě". Teologický ráz tady dominuje velmi zřetelně a leckterý čtenář se již těší, až bude konec. Nicméně mnohé podněty k přemýšlení, včetně i překvapivě aktuálních inspirací, zde nalézat jistě lze. A to opakovaně.

„O lidském kvaltování a ráji srdce" je poslední kapitolou druhé části. Subkapitoly pojmenované „Zlatý věk", „Cesta na bliss point a zpět", „Fedrování a opatrování chudých", „Lichva a úrok", „Monopoly, oligopoly a mezinárodní obchod", resp. „Požehnaný status quo" přinášejí letmé, ale vcelku přínosné, nahlédnutí do myšlení J. A. Komenského.

R. Descartovi a především A. Smithovi je zasvěcena část 3. „Proměny člověka v době vědecké". Kapitola „Mechanik Descartes" je uvozena citátem P. Miniho: „Ekonomie je nejpokročilejším potomkem kartesiánského ega. Zde leží kořeny homo oeconomicus, toho nejužšího vymezení člověka, jakého si jen můžeme představit ..." (s. 140). Obsahuje pasáže: „Člověk jako stroj", „Cogito ergo sum", „Modely a mýty", „Pochyby a pochybování", „Inflační racionalita v kruhu", „Snít budeš vždy sám" a „Objektivita a mnoho barev".

Holandského lékaře a satirika, působícího v Anglii, B. Mandevilla připomíná kapitola „Neřestný úl Mandevilla", s částmi „Zrození člověka ekonomického", „O poctivých lotrech", „Chvalozpěv na neřest a bohatství národů", „Neviditelná ruka trhu a její předobrazy".

Duchovního otce moderní ekonomie blížeji představuje kapitola pojmenovaná „Kovář ekonomie Adam Smith". A to v paragrafech „Smithova etika", „Smith a neviditelná ruka trhu", „Tiché předefinování hříchu v ctnost", „Das Smithproblem", „Mezilidská „empatie" jako předivo vztahů", „Smithův člověk společenský", „Společnost jako racionální volba?", „David Hume a rozum jako otrok vášní" a „Konsolidace dvou Smithů". Je sympatické, že Sedláčkova interpretace nepřehlíží, vedle klasického „Bohatství národů ...", ani práci „Teorii mravních citů" a dokladuje na první pohled „schizofrenní" postoje samotného Adama Smitha. Sedláček se přitom neomezuje pouze na tradiční liberální interpretace. Nicméně i v české ekonomické, filosofické či politologické aj. literatuře lze nalézt rozbory ještě fundovanější.

„Rouhavé myšlenky" části 4. se kriticky dotýkají přímo již moderní standardní ekonomické teoretické vědy. Jejího přesofistikovaného rádoby-vědeckého modelování, od reality odtržených předpokladů, přehnané matematizace, formalizace etc. Tedy charakteristik vlastně popírajících původní smysl ekonomických úvah starých myslitelů či novověkých politických ekonomů, resp. morálních filosofů. Sestává ze tří relativně kratších kapitolek: „Osa dobra a zla" (s paragrafy, resp. spíše výkřiky: „Přísný Immanuel Kant", „Odtažití stoikové", „Křesťanství", „Hebrejské učení", „Utilitarismus", „Epikuros", „Ekonomie", „Mandeville"); dále „Mechanický pomeranč" (pasáže „Matematicky bydlí člověk", „Chrám z lešení", „Tauto-ekonomie", „Trpný svět a svět živých", „Selský rozum a dvojí potíž ekonoma") a konečně „Teorie sítě a smír rozumu s city" (s partiemi „Měkké a tvrdé emoce", „Chvála chybám", „Mod(e)ly jsme my" a „Mimo metodologii - k mysteriu inspirace").

Poslední část 5., pojmenována „Krize dobrá a krize zlá", obsahuje kapitoly dvě. První „Destruktivní kreativita" zahrnuje pasáže „Pták Fénix a křížová strategie", „Uroburos a kreativní destrukce" (kde T. Sedláček ideje třešťského rodáka, stále plně nedoceněného, J. A. Schumpetera a teorii ekonomických cyklů vůbec sice přímo brutálně neprzní, leč představuje na úrovni domácího úkolu ze ZSV na lepší střední škole), „Josef, faraón a Keynes" (s J. M. Keynesem dtto), „Keynesův bastard", „Doba dluhová a Ikarův pád" a „Kvaltování, spočinutí a šábesová ekonomika". Úplně poslední kapitola příznačně nazvaná „Ekonomie krásná" čtenáře zahrne pasážemi: „Přemýšlet jako ekonom", „Přihořívá, hoří ...", „Přátelské tázání", „Determinismus - v jednoduchosti není krása", „Platon a Google: od hmoty k emancipaci tvořivého ducha" a konečně „Budoucnost není, co bývala". Splácáno je tam toho požehnaně, ještě mnohem více, než když čapkovský pejsek s kočičkou pekli pověstný dortík.

Představení pestré škály pramenů ekonomické vědy v předchozích částech knihy je přitom fundovanější, erudovanější a hlavně uvěřitelnější než tzv. kritická reflexe dneška v závěrečných partiích textu. Práce sice obsahuje rádoby-provokativní meditace o tom, proč je nejen ekonomická věda nevědecká a nespolehlivá (viz s. 216 atd.). A je zakončena pokusem o analýzu současné finanční krize ve smyslu příležitosti pro to, aby člověk znovuobjevil sám sebe i přehodnotil svůj vztah k věcem hmotným a duchovním (s. 238 aj.). Nicméně poslední část je však celkově nejslabší, nejplytší a některé vývody a naivní výlevy působí až úsměvně.

Ostatně T. Sedláček nerozdává knížecí rady pouze tady. A sám se jimi i řídí - „další biftek je již moc" - a prý držívá i delší půsty. Nejen kvůli planetě, ale též pro jejich „duchovní náboj". Sedláček velmi rád filosofuje taktéž o nesmyslném kvaltování naší civilizace, lidském štěstí, bohu, etice v podnikání, o současné krizi či je samozřejmě stoupencem výhod Eura ...

V neposlední řadě je však potřeba i vážně připomenout, že nebyla a není pouze jedna ekonomie a neexistují jen standardní ekonomové orientovaní na maximalizaci užitku a růstu. Sedláček však mnohé alternativní sociálně-ekonomické koncepce a přístupy „mimo hlavní proudy" obvykle zcela ignoruje. Včetně toho, že v kriticko-filosofických rozjímáních - třebas nad kategorií užitek (s. 199 aj.) - zapomíná, že vedle subjektivní tradice hodnotových, resp. cenových teorií existuje od antiky i další. Linii objektivní, v čele s teorií pracovní hodnoty.

„Kecací" ekonomie - ano či ne?

„Kecací" ekonomie nemusí být vždy špatná. Ba právě naopak. Je blíže lidem a navrací se k pojetí ekonomie coby společenské vědy a vědy o lidech. A ani vždy nemusí představovat karikaturu ekonomie a ekonomů a jejich řemesla. Musí být však uchopena seriózně a hlavně profesionálně. Takže nakonec lze souhlasit s tím, že: „Tomáš Sedláček se mýlí". Nikoli ve všem, nicméně povrchní výlety do základů dějin myšlení o věcech ekonomických mnoho k řešení palčivých otázek dneška opravdu nepřinášejí. Nehledě na okázalou bezzubost kritiky současného nemocného globálního společensko-ekonomického systému. Vedoucí úloha trhu i soukromého vlastnictví (přes drobná rýpnutí a morální apely) zůstává i zde „Svatým grálem".

Nicméně velmi vydařený, a velmi promyšlený, šikovný marketingový tah Tomáši Sedláčkovi upřít nelze. Ani talent. A nakonec se jeho první kniha držela, a možná stále ještě drží, v žebříčcích nejprodávanějších českých knih velmi zdatně. Tzv. bestsellerem se stala.

Převzato z Marathon

Sedláček, T.: Ekonomie dobra a zla. Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi. Praha, Nakladatelství 65. pole 2009. 272 s. ISBN 978-80-903944-3-8.

Komentáře