Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Připomenutí prvého výročí skonu Václava Havla: Přednosti a zápory prvého prezidenta ČR

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

 

Václav Havel celý život bojoval s absurditou. Tím se zákonitě už v mládí dostal do principiálního sporu s komunistickou totalitní mocí. Antipatie k němu u ctitelů totality setrvávají i po pádu moci KSČ dosud. Havlova osobnostní struktura byla pro pochopení složitá, protože za jeho života jej charakterizovalo víc "kým chce být", než "čím byl".

  • pripomenuti-prveho-vyroci-skonu-vaclava-havla-prednosti-a-zapory-prveho-prezidenta-cr

Nejen pro občany zaniklého společného státu Čechů a Slováků, ale i pro svět, zejména pro "Euroatlantickou civilizaci", se v osmdesátých létech minulého století spolu s dvěma Poláky - papežem Janem Pavlem II. a Lechem Walesou, stal třetí ikonou "přemožitelů totality" ve východní Evropě, ve státech tzv. "Sovětského bloku".

Počátky veřejné činnosti Václava Havla spadají do konce sedmdesátých let minulého století, kdy se v undergroundu Husákovy ČSSR stal předním symbolem svobody ducha a slova. Proslavily jej na tu dobu neuvěřitelně odvážné, inteligentní a vtipné dopisy, odesílané "otevřeně" prezidentu republiky a generálnímu tajemníku KSČ, JUDr. Gustávu Husákovi.

Západ, který se příliš nevyznal ve vnitřní situaci svého přirozeného ideologického nepřítele - tzv. "tábora míru a socializmu", Václava Havla zaznamenal a strategicky využil. Obdaroval ho řadou významných cen, např. cenou Erasma Rotterdamského, Mírovou cenou německých knihkupců, Cenou Svobody skandinávských deníků Politiken a Dagens Nyheter atd. a mediálně ho řadil dokonce k papeži Janu Pavlovi II.

Václav Havel strmý vzestup sympatií Západu a vnitrostátních protirežimních uskupení a iniciativ, díky vrozené inteligenci, osobní skromnosti a charizmatu, se ctí a grácií úspěšně zvládl.

S normalizačním Husákovým režimem si Havel nemusel zadávat kvůli existenčním starostem. Z československého hlediska ho Západ nadstandardně finančně zajišťoval proplácením štědrých autorských honorářů za uvádění jeho absurdních her na jevištích divadel v západní Evropě i zámoří. Je na místě konstatovat, že Havlova absurdní dramata nebyla příliš masově srozumitelná v jeho vlasti, snad až na jeho první hru uváděnou již v šedesátých létech před sovětskou okupací - Zahradní slavnost. Po nástupu, do okupace zcela neznámého Gustáva Husáka do čela KSČ, byly Havlovy hry a veškerá jeho umělecká i politická činnost a jejich šíření pochopitelně zcela zakázáno.

Na počátku své prezidentské kariéry byl Václav Havel rozpačitý, v obleku s kravatou se necítil dobře. Kompenzoval to netajeným udržováním kontaktů s některými, často dlouhovlasými kolegy a přáteli z dřívějších uměleckých a disidentských časů. Je lidsky pochopitelně, že ne se všemi. Pro mnoho občanů dost nepochopitelně se víceméně distancoval od některých uznávaných disidentských ikon - například od Karla Kryla, Jaroslava Hutky a jiných.

Jako hlava státu se doma i v zahraničí rád prezentoval jako filosofující bohém a rocker. Například po nadšeném přijetí, kterého se mu dostalo po projevu v americkém Kongresu, pak s partou českých a amerických sympatizantů absolvoval flám, kdy se společně v alkoholovém opojení potáceli v ulicích nočního New Yorku.

Na Západě byl mimořádně uctívaným státníkem a zároveň zůstal respektovaný i jako někdejší bohémský absurdní dramatik. V takovém duchu si přizpůsoboval i Pražský Hrad - jezdil po jeho chodbách na koloběžce, přijímal zde rockové muzikanty, např. Franka Zappu a Rolling Stones, pořádal zde netradiční akce. Na sklonku prezidentské kariéry proslulé hradní panorama dokonce "ozdobil" instalací svého známého symbolu "pravdy a lásky" - svítícím srdcem.

K Havlovým nesporným přednostem patřilo, že politiku a své prezidentování nebral jako zdroj osobního finančního obohacování - to jako dramatik uváděný na Západě a později restituent komunisty zabaveného majetku svých poctivě zbohatlých předků, neměl zapotřebí. Svou veřejnou činnost skutečně bral především jako altruistickou službu národu. Lze mu možná částečně vytknout, že svou prezidentskou činnost praktikoval někdy snad až trochu komicky megalomansky - jako službu nadnárodní - službu celému lidstvu.

Každopádně se v nadosobním zájmu úspěšně snažil být mediálně atraktivní a jako politik a státník respektovaný. Pro svůj národ a svět byl mimořádně prospěšný zejména v aktivitách k ukončení studené války mezi Západem a Východem a pro spoluobčany v obnovení jejich osobních práv a svobod, včetně znovunastolení soukromého vlastnictví a navracení ukradených soukromých majetků v České republice.

Jako prezident dbal na dodržování pravidel nekomunistických "dobrých mravů". Byl v jejich duchu svými rodiči a prarodiči vychován. Prezidentovým otcem byl vlastenecký stavební inženýr a úspěšný podnikatel. Jeho matkou byla dcera někdejšího rakousko - uherského a později prvorepublikového diplomata a literáta, který později zaměnil státní službu za nabídnutý post odborného ředitele Baťových závodů.

Václav Havel měl sklon organizovat politiku jako divadlo. To mu pochopitelně u někoho přinášelo sympatie a u jedinců upřednostňujících formálnost, to vyvolávalo kritiku, antipatie až nepřátelství. Také z tohoto důvodu si nikdy vzájemně "nesedli" s upjatě jednajícím Václavem Klausem.

K Havlovým největším chybám z doby prezidentování patří, že bývalý aktivní husákovský kariérní komunista Marián Čalfa se stal jedním z jeho poradců a stanul v čele první vlády, kterou jmenoval. S touto Havlovou chybou souvisí chyba ještě významnější a to, že hned neprosadil zákaz komunistické strany přesto, že KSČ byla ústavním soudem prohlášena za zločineckou organizaci. Filosofické, ideologické i praktické pragmatické problémy s úspěšnou parlamentní stranou KSČM, která se v našem demokratickém státě svým názvem otevřeně prezentuje jako pokračovatelka zrušené zločinné KSČ, byť prozatím transparentně hájí demokracii, máme dodnes. 

Další Havlovou závažnou prezidentskou chybou bylo, sice dobře míněné, avšak neodpustitelně naivní ukončení lukrativních zbrojařských výrobních programů na Slovensku. Tím proti sobě pochopitelně popudil nejen Slováky, ale i pragmaticky uvažující občany Česka. Nesoulad tohoto rozhodnutí s oprávněnými ekonomickými zájmy nejen Slovenska, oživil latentní národnostní napětí, které zakrátko eskalovalo až do rozpadu společného státu. Primární Havlovou chybou v tomto aspektu bylo, že zjevně podcenil odstředivé tendence Slováků známé z historie společného státu již od roku 1918.

Za další podstatnou Havlovu chybu, která souvisí s jeho nedostatečným zájmem o ekonomii jako důležitý společensko - vědní obor, která se ukázala být, bohužel, osudovou nejen pro ekonomický, ale i morální a sociální vývoj našeho státu, je nutno považovat skutečnost, že přes kontradikční osobní vztah plně respektoval Václava Klause jako seriózního a schopného ekonomického odborníka, kterým tento, po bohatství a kariéře  toužící nevýznamný bankovní úředníček a socialistický ekonomický výzkumník a prognostik, nikdy nebyl /x/.

/x/ Poznámka: Z neoficiálních životopisů našeho druhého prezidenta je známo, že tento někdejší ctižádostivý úředníček, manžel husákovské komunistky, nebyl "ozdoben" členstvím v komunistické straně pouze proto, že domovské pracovní stranické organizace jeho opakované přihlášky do KSČ zamítaly pro "neoblíbenost v pracovním kolektivu".

Osudovým neštěstím pro Český stát a poctivé občany se ukázalo být to, že Havel právě výlučně Klausovi a dokonce bez kontroly, plně svěřil přípravu a realizaci nezbytné rekonstrukce ekonomiky zaniklého socialistického státu na ekonomiku tržní. Klaus Havlovu důvěru a pověření v podstatě zneužil k zorganizování téměř úplného nevratného rozkradení tradiční vyspělé průmyslové základny československého a později osamostatnělého českého státu a zřejmě k osobnímu nemravnému obohacení, byť v tomto ohledu jde dosud o pouhou spekulaci i když důvodnou, protože po tragické "kuponové privatizaci" Václav Klaus a jeho choť Lívie doslova "zázračně" ohromně zbohatli.

Klausovo velmi pravděpodobné nemorální privatizační osobní obohacení na úkor českého státu ale nechme trestně - právním orgánům. Ty ve věci dosud konaly pouze částečně. Letos byl v nepřítomnosti českým soudem odsouzen pouze Klausův hlavní privatizační společník - podle jeho mediálních vystoupení tzv. "motor privatizace" - finanční podvodník Viktor Kožený, užívající svůj privatizační lup z ČR na Bahamách. Druhý český prezident může být vyšetřován příslušnými trestními orgány samozřejmě až po březnu příštího roku, kdy skončí jeho imunita.

Vraťme se ale k Havlovi. Je jisté, že svou naivní důvěrou a bohémským přístupem ke Klausově kuponové privatizaci osobně přispěl k tristnímu "privatizačnímu úspěchu", který náš kdysi hospodářsky vyspělý stát zařadil  mezi rozvojové státy s necivilizovaným obchodním a trestním právem a pokleslou obchodní kulturou na vládní úrovni.

V této souvislosti je na místě také zmínit projev určité Klausovy podivné sebereflexe, možná spíše jakéhosi jeho "nečistého svědomí". Lze pochopit, že skutečnosti o privatizaci důsledně utajuje, ale vypovídací hodnotu mají projevy jeho nedokonale utajované zášti, spojené se závistí vůči Václavu Havlovi, vysvětlitelné dobře známým psychologickým paradoxonem o tom, že "nejvíce nenávidíme ty, kteří nám ničím neublížili, nýbrž prospěli", anebo lidově řečeno - "čin čertu dobře a peklem se ti odvděčí".

Špílce, které Klaus po nástupu na Hrad svému předchůdci za jeho života s oblibou adresoval, lze ještě označit za férové, protože Havel je mohl jako exprezident opětovat. Avšak po Havlově smrti druhý český prezident podpořil mimořádně trapnou pomluvu, které se již nežijící oběť nemůže bránit. Zástupce vedoucího Kanceláře prezidenta republiky Václava Klause - známý paranoidní mystik, spíš mystifikátor Petr Hájek, vydal intelektuálně prázdný a mravně pokleslý spis "Smrt v sametu", kde o Václavu Havlovi zlomyslně hovoří jako o "symbolu lži a nenávisti". Spolupracovník Václava Klause o prvním českém prezidentovi dále nestoudně tvrdí, že Havel byl "součástí velké konspirace proti svobodě". Nechme ale paranoidních pomluv Václava Havla pocházejících z kanceláře současného českého prezidenta a vraťme se k seriozním záležitostem.

Výčet Havlových státnických předností a chyb lze uzavřít konstatováním, že od poloviny XVIII. století byl Pražský Hrad obsazen státními představiteli, kteří kromě Rudolfa II., Tomáše Masaryka a Václava Havla, ve světě neznamenali nic. To platí i pro Havlova nástupce, který se po neúspěchu jako "velký ekonom" snažil rovněž neúspěšně prosadit jako "světový klimatolog" /x/

/x/ Poznámka: Druhému prezidentovi ČR se podařilo skutečně vzbudit  celosvětovou pozornost až vloni v dubnu v Chile, kdy nedopatřením před běžícími TV kamerami "čórnul" vzácné protokolární plnicí pero vykládané drahokamy.

Závěrem můžeme oprávněně konstatovat, že Václav Havel byl přes všechny výhrady prezidentem výjimečným v pozitivním smyslu slova.

Praha a Česká republika se díky jemu stala na krátký čas středem velkých událostí euroatlantické civilizace.

Je na místě si to připomenout právě v těchto dnech - při ročním výročí Havlova skonu.

Facebook komentáře