Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Jak utvářet více než socialistický stát ? Aneb Válka médií a reality! Čili Hugo Chavez nadále? (2)

 

Spravedlivější přerozdělování zisků je neudržitelné ?
 
Spravedlivější přerozdělování zisků z vývozu ropy pro všechny občany je tedy /aovšem/  neudržitelné, jak tvrdí Karel Wichs  a musí dle této logiky dojít  na politické a ekonomické reformy, které logicky zavedou nespravdlivé přerozdělování.
 

 

  • jak-utvaret-vice-nez-socialisticky-stat-aneb-valka-medii-a-reality-cili-hugo-chavez-nadale-2

„Armáda podle všeho nebude podporovat neústavní převzetí moci a opozice, aktuálně sjednocená kolem neúspěšného prezidentského kandidáta Henrique Caprilese, si to zřejmě uvědomuje, tím spíš, že podle některých názorů levicová Brazílie, která už není mocností jen regionální, nějakou nestabilitu ve Venezuele nedopustí....zájmem domácích politických stran i regionálních sil je, aby se přechod k postchávismu odehrál co nejklidněji.“ „..magazín Energy Tribune, který se věnuje Venezuele coby významnému členovi ropného kartelu OPEC, soudí, že více voleb než mezi socialismem a sociální demokracií, Venezuela beztak nemá. Oba proudy se od sebe ve Venezuele liší ve sféře sociálních a politických svobod, nikoli ale v hlavním směru hospodářské politiky. Jakákoli postchávezovská vláda navíc bude muset vyřešit dva základní problémy: z čeho nahradit většinu Chávezových veřejných výdajů a jak oživit ropný sektor země.“

.Oba proudy se od sebe opravdu liší ve sféře sociálních a politických svobod, které by byly v případě výhry politického manekýna Caprilese, nebo jiného posluhy, omezeny.
Také možností je samozřejmě a bohužel více, než Energy Tribune podsouvá a těch proudů a podstatných rozdílů také. Bolivarský socialismus je především více nežli pouhý směr hospodářské politiky, která ostatně nikdy není systémově a eticky neutrální a nepodstatná pro míru sociálních a politických svobod. K jeho zpomalení a likvidaci by mohla být zvolena jiná cesta, než ta nejklidnější. Brazilie a Unie jihoamerických národů bezpochyby nemohou nestabilitu Venezuely a případnou intervenci na jakýkoliv způsob připustit, i když patrně plány na to existují. K tomu se za jiné vyjádřil nekompromisně a jednoznačně Fidel Castro : “Obamův omyl může za této situace ve Venezuele způsobit potoky krve. Venezuelské krve, ekvádorské, brazilské, argentinské, bolivijské, chilské, uruguayské, středoamerické, dominikánské a kubánské krve.”
Kulturní základny pro ekonomickou nadstavbu
Autopoiesis (from Greek ατo- (auto-), meaning "self", and ποίησις (poiesis), meaning "creation, production") literally means "self-creation" and expresses a fundamental dialectic among structuremechanism and function
 
“to make structural change, to change society, is to make history.To make history it is necessary to retain empowered imagery of the past which condemns the distortions of humanity that are wrought normal by objective pretensions of present. It demands, as Benjamin says,to seize hold of memory as it flashes up in  a moment of danger. For as Herbert  Marcusse remind us," all reification is a process of forgetting.” Art fights  reification  by making the petrified world speak, sing, perhaps dance.”
Nejde však jen o strategii, taktiku, přizpůsobení místním podmínkám ani dokonce o pouhé oživení původního neimportovaného  latinsko-amerického marxismu. Jde o radikalismus ve vlastním slova smyslu, návrat ke kořenům, k podstatnosti. V Latinské Americe je viděn evropský vývoj také jako kolonialita počínající Renesancí, pokračující  plochým a mechanizujícím, nadřazujícím se, despotickým Osvícenectvím, kantovským znehodnocujícím kosmopolitismem, karteziánskýmCogito postrádajícím určující Ubi, hegeliánskou filosofickou rozpínavostí legitimizující imperiálnítheo-ego  politiku, ale také  marxismem, v míře poplatné tomuto vývoji a zdrojům, na které a jak, se odvoláva.
 Současně s obnovující dekolonialitou následující po dekolonialismu a neokolonialismu, je nutností vytvoření kulturní základny pro ekonomickou nadstavbu, větší rozsah a zesílení revoluční etiky.
Mimo monologickou monokracii kapitalismu
 Pro Západ a „Euro-Atlantidu“ stále více platí, že
 Socialism was not able to replace the desire that nourishes and makes capitalism work….                                                                                                    The desire for accumulation and possession is stronger than the desire for distribution that was the socialist alternative, although within the logic of capitalism…..                                                                                                                                    socialism emerged as an alternative within an alternative that changes the content of the conversation and maintains the terms of capitalistic production            …It is crucial for the ethics, politics, and epistemology of the future to recognize that the totality of Western epistemology, from either the right or the left, is no longer valid for the entire planet. “                                                                                Walter D. Mignolo, The Geopolitics of Knowledge and the Colonial Difference
 
Co dělat ?
“ Why socialism then? The primary reason is because capital by its very nature is incapable of adressing the perilious problems of its structural problems”                   Isván Mészáros
1) Ve zcela prozaické rovině zjevné nutnosti platí, že politický kontrapunkt a souhra zemí Latinské Ameriky jsou dúležitější nežli cestovní průvodci po revoluci z předvčerejška a stylové Prokrustovo lože pro budoucí kandidáty teoretického následnictví.
Understanding the Venezuelan Revolution,Hugo Chavez talks to Marta Harnecker
                                                                                                                 Venezuela má své místo v Unii jihoamerických národů, procesu zabezpečení nutných systémových předpokladů jejich emancipace a svůj úkol a povinnosti z toho vyplývající. U kritiků zleva většinou zůstává zcela nepovšimnuta i prostá nutnost   politické, ekonomické a technologické transformace v rámci statu quo a posílení v rámci globálního systému.
Chavez nemíní jednat tak, jak si přejí jeho protivníci a  nepřátelé.
Což je odpověď na většinu  námitek zleva.
  2) „Jameson pociťoval jako skandál, že se kapitalismu podařilo proniknout i do samotného podvědomí; skutečnost, že si kapitalismus dnes podmanil niterný život veškeré populace je pokládána za něco tak triviálního, že si nezaslouží dokonce ani komentáře. Bylo by nebezpečné a zavádějící namlouvat si, že nedávná minulost byla jakousi zlatou érou hýřící politickými alternativami, a není tedy vůbec od věci připomínat si klíčový podíl, jaký měla v průběhu dvacátého století na kulturní produkci komodifikace. Nicméně stále ještě bylo podle všeho možné hrát starou osvědčenou hru mezi alternativou a mainstreamem, mezi subverzí a následnou reintegrací subverzivních prvků do středního proudu. Dnes však k zpětné integraci podnětů, které by mohly disponovat subverzivním potenciálem, nedochází; namísto toho jsme svědky jakési předintegrace: předběžného formování tužeb, aspirací a nadějí pozdně kapitalistickou kulturou......„Bez věrohodné alternativy a koherentní alternativy ke kapitalismu bude kapitalistický realismus i nadále ovládat politicko-ekonomické nevědomí.“
Mark Fisher,  Kapitalistický realismus
3) Pochopení možností a nutnosti přesáhnout marxismus, nejen  nedostačující..klasický, ale do jisté míry i současný ( bez jeho popření ) a pochopení komplementarity a principů jihoamerickéautopoiesisdewesternizace, korektivní a integrující dekoloniality, demodernitykulturní a epistemologické reflexe a revoluce,  je naprostou vzácností. Ti, kteří hodnotí Latinskou Ameriku z evropského a severoamerického „univerzálního světonázoru“, by tento limitovaný nadhled měli rozšířit o pohled Latinské Ameriky na  Evropu a USA..
4) Důraz, který je kladen na pedagogiku utlačovaných a naděje,  pedagogiku revoluce, mnohovýznamové hermeneutiky a kulturu je na Západě nesprávně pochopen, pokud je vůbec vnímán.
  5) Menší míra kolektivity a role kultury a tradice indigenních a afro-venezuelských společenství, nežli je tomu v jiných latinskoamerických zemích na cestě k socialismu, venezuelský individualismus a dosud silné působení ideologických prostředků kapitalismu vývoj samozřejmě brzdí. Proto  konstrukce  a tvorba socialismu nemůže být lineární a monocentrická. Pro Západ a v menší míře i pro  část obyvatel Latinské Ameriky doposud westernizovaných, platí poznatek Madana Sarupa: naléhavě potřebujeme model, který překlene opozici mezi individuálním a sociálním, poněvadž žádná politická revoluce nemůže dovršena dokud charakterové struktury zděděné po předrevoluční společnosti nebyly transformovány“. Pokud jde o jihoamerickou realitu, která má nejen pouhé modely pro transformaci charakterových struktur předrevoluční společnosti, viz Návraty do budoucnosti
Chavisté jsou si vědomi významu kultury, která musí předcházet, provázet a následovat ekonomické a politické změny.
více Nikolas Kozloff, RevolutionSouth America and the Rise of the New Left
 
The Hugo Chavez Phenomen,Anti-imperialism Above or Radical Democracy from Bellow zde  in  Empire and Dissent, The United States and Latin America  

-Venezuela: Hugo Chávez and the Decline of an Exceptional Democracy zde 

Svět  mnoha světů  a demokracie jediného
Nežijeme v epoše změn, ale ve změně epoch“                                                     Raffael Correa
V rámci Světa mnoha světů  tyto modely mohou být realizovány a koexistovat  a doplňovat se navzájem s rozvojem a rozprostraněním společenství, která tyto vlastnosti uchovávají po staletí a tisícileti.
 
Sociální struktury a mentální a kulturní kategorie.
The gradual conquest of true freedom leads to the creation of a new humankind and a qualitatively different society. This vision provides, therefore, a better undestanding of what in fact is at stake in our times"
"Poverty is not fate, it is a condition; it is not a misfortune, it is an injustice. It is the result ofsocial structures and mental and cultural categories, it is linked to the way in which society has been built, in its various manifestations."
Gustavo Gutierrez
 “The new organizational forms we see in action are not substitutes for old formulas - Leninist or social democratic.They provide something different: inspiring examples of worktable solutions to the post-socialist problem of revolutionary organization and struggle”
Harry Cleaver
 
Venezuela je nyní ve stádiu a situaci, kdy pro ni platí: „Přechod k socialismu ve Venezuele je dialektickým politickým procesem, v němž se spojují objektivní podmínky se subjektivními materiálními možnostmi.... Od prvého výrazného přihlášení se k socialismu v roce 2006 bylo strategií vlády vedené Chávezem využívat objektivní materiální moci k demontování a zlomení kapitalistického státu, při současném vzrůstu participační demokracie občanů – organizovat a mobilizovat „nové síly a nová zaujetí“, kapitalistickou společností až dosud spoutávané (Marx 1867).....Venezuelská strategie využívání „revolučního státu“ postupuje podél dvou vzájemně se prolínajících linií s odpovídající taktikou vytvářející hnutí nátlaku na kapitalismus, na třídu kapitalistů a na kapitalistické vztahy. Předně, revoluční vedení využívá svou pozici jako legitimně zvolené vlády k takové politické správě a praxi, která je výhodná pro dělnickou třídu a současně oslabuje kapitalistické společenské vztahy.  Státní moci v rukách Cháveze a bolívarských socialistů je využíváno k podkopávání kapitalistických vztahů a k rozvoji socialistické demokracie, zvláště k účasti na rozhodování....
Bezprostřední využívání vládní moci bylo ve venezuelském „revolučním státu“ doprovázeno druhým, doplňujícím přístupem: paralelismem...
Paralelismus je nepochybně prospěšnou strategií umožňující formování nové hegemonie, utváření vedení, praxe, společenských vztahů a ideologie – které na úkor zisku upřednostňují novou kulturu solidarity, spolupráce, participace a potřeb lidí. Paralelní instituce ve formě společenských misí se vyhýbají přímé konfrontaci s existujícím kapitalistickým státem, ale současně anticipují, že jakékoli příští pokusy tyto mise zrušit či narušovat jejich působení, se pravděpodobně setkají s angažovanými, sebejistými a zkušenými komunitními aktivisty, kteří nebudou ochotni se svých práv či mocí vzdát.....                               Strategie „revolučního státu“ je cílevědomým procesem výstavby nezávislých institucí dělnické třídy, které mají moc rozhodovat a kontrolovat.                                 Tato strategie má tři vzájemně spjaté prvky, jež odpovídají třem složkám charakterizujícím státní moc, jak byly uvedeny dříve: výrobě a vlastnictví; politické moci; kulturním normám. “
Socialismus předpokládá...
 „ participační kulturu určující, jak bude společenské bohatství aplikováno v zájmu posílení humanity (nahrazující kulturu konzumpce, hyper individualismu, etnocentrismu a soukromého zájmu).“
  Lee Artz
V toto je chavismus doposud v přehledném, ale nutném,  počátečním stádiu pouhé dewesternizace.
Nepoučeni z krizového vývoje?
John Riddell, "From Marx to Morales: Indigenous Socialism and the Latin Americanization of Marxism" zde
Teodor Shanin's  Late Marx and the Russian Road, Marx and the Peripheries of Capitalism zde a zde
  Kevin B. Anderson , Marx's late writings on Russia re-examined  zde
 
 Tom Keefer, Marxism, Indigenous Struggles, and the Tragedy of "Stagism"  zde
Letter To Vera Zasulich by Karl Marx   zde
Je kapitalismus planetární dějinná nutnost a nevyhnutelné fatum, nebo jen  přijatý, zdánlivý úděl?
Hledání alternativ mimo Systém
„Evropa své zraky ale stále upírá na Severní Ameriku. Přitom se stačí podívat trochu jižněji a pod dojmem viděného by možná bylo možné zlepšit životní podmínky prostých obyvatel Evropy“
Kapitalismus  zcela prohrál v oblasti kultury, ale dokázal v podřízeném prostoru kulturu nahradit lacinou a lehce stravitelnou, konzumovanou, manipulativní a kastrující pseudokulturou. Spiritualita existuje v 1. světě téměř výhradně v neškodné a relaxující podobě. Skutečnou životnou kulturu uchovávají a předávají především a převážně přehlížená etnická a kulturní společenstvi, takřka hermetické kruhy kulturních “citlivců” a nezištných kurýrů hodnot mimo masu, izolovaní a izolující se jedinci, podobní mnichům z počátků anticko-křesťanské civilizace a rozptýlení “neškodní” osamělci, spadající do kategorie vyloučených. Ve většině nezplanýrovaných zemích  dělnická, kultura, původní, ne pouze vnesená  workerizovaná, ale dělnická původem, charakterem, rozsahem i významem, zatím čeká na svou příležitost nebo početí. V Latinské Americe existuje díky přistěhovalectví z venkova, především Indiánů také v etnické a lidově náboženské, převážně katolické a synkretické formě, ne uměle, ale přirozeně transformovaná a asimilující. Ryze .městský folklór, existuje a je vnímán, ale bývá v nebezpečí zkomercializování a zpoplatnění. Větší schopnost rezistence má latinskoamerická lidová a oprávněně populární kultura. A nesčetné subkultury. Současný marxismus Internacionál je v posouzení významu a role těchto faktorů poplatný době svého vzniku a závislosti  na buržoazním hodnocení kultury. Juchající svazáci ve svérazu k tomu patří také. Kapitalismu  tak zbývá poslední možnost. Boj o zdroje jako podmínka přežití.
 „Tlak kapitálu v krizi je bitvou o zbývající zdroje. A není potřeba brát ohledy na pracovní sílu, která už z hlediska ekonomického není příliš potřeba (v případě finančních trhů už ani jako zadlužený spotřebitel). Přeci jen ale krize přináší pro kapitál určité ohrožení: prozření lidu. Propaganda už tolik nefunguje, protože ji může přebít reálná sociální situace, která vede k demonstracím, nepokojům a co je pro kapitál nejděsivější: hledání alternativ MIMO systém.
Neoliberální kapitalismus DEMOKRACII, kterou můžeme v nejširším pojetí chápat jako právo volby, nepotřebuje. Ba co víc, demokracie ohrožuje jeho hegemonii a jeho infrastrukturu, kterou si pracně během posledních cca třech dekád vytvořil.
Současný neoliberální kapitalismus má totalitní povahu a je proto s demokracií nekompatibilní a bude se ji snažit (i za pomoci autoritářských fašizoidních režimů) odstranit, jako poslední překážku svého nekonečného rozvoje“.
Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript., Demokracie jako překážka rozvoje kapitalismu    
“Ohledně Venezuely stačí stručný pohled do wiki: Země významná jedním z nejkvalitnějších druhů ropy a zemního plynu v lokalitách těžby ropy. Země ložisek železné rudy, zlata, bauxitu, diamantů, černého uhlí, azbestu, asfaltu, magnezitu, niklu, zinku, olova, mědi, stříbra, rtuti, manganu, uranu, titanu, soli, fosfátů, sádrovce. Země, kde 70 % energie se přitom klidně vyrábí jen ve vodních elektrárnách. Země, kde jsou ropovody, hutě a rafinerie, montují se tam auta a staví lodě, kde je chemický a farmaceutický průmysl, gumárenství, průmysl skla a keramiky, stavebních hmot atd. Země, kde gramotnost obyvatel dosahuje 93 % a průměrná délka jejich života je 73,45 let. Nesvědčí to náhodou (vedle nerostných zdrojů) také o rostoucí inteligenční vyspělosti obyvatelstva, a o jeho rostoucí životní úrovni? .. Je možné se potom divit, že Chávezova politika, která brání venezuelskou národní suverenitu, samostatnost a soběstačnost vadí finančním elitám USA, když je tam tak obrovské bohatství zdrojů, které už tak snadno nemůže být koloniálně vykořistěno, jako tomu bývalo v minulosti?”
  
Skutečná i limitovaná demokracie, která /pokud/ by se mohla vymknout z kontroly oligarchií byla vždycky překážkou a hrozbou kapitalismu, proto se v nemálo případech volilo jako řešení její omezení i nahrazení diktaturami a totalitarismem. Co však bylo pouze taktikou stává se strategii a trendem. Současně s bitvou a válkami o zdroje se vede bitva a bezkonečná válka jako prostředek kontroly, modelování  a směrování mas.
 
Kissinger má zkušenosti
 Jestliže US nedokáží kontrolovat Latinskou Ameriku, jak mohou dominovat světu?" 
Henry Kissinger
 
Kissinger má zkušenosti s Latinskou Amerikou a Latinská Amerika má zkušenosti s Kissingerem a jeho klóny. Prozatím jsou volná sdružení a shluky pinochetů i spříseženectva pretendentů na vládu pevné ruky a pěstí, u ledu a v záloze. Upřednostňují se metody, které se osvědčily  ve většině  evropských zemí, /především tzv, post-komunistických a částečně i v některých post-sovětských/ a trochu jinak v Paraguay, jsou ovšem vyjímky, jakou je Honduras. Kontrola Latinské Ameriky dnes už není pouze otázkou zdrojů, levné pracovní síly a vojenských předností, ale mnohem podstatnější. Pravice si to uvědomuje, levice nemá většinou jasno.Předzkouška
 
 The transformations that Venezuela is making toward the creation of another socio-economic model could have a global impact if these projects are successfully carried out,"
Noam Chomsky
Mezi vyjímky patří i umírněný Chomský, který na rozdíl od „radikální“ levice vidí význam a účinek venezuelského socio-economického  modelu  zcela jinak nežli předstižení  žalobci  chvátající k budoucnosti konzervované dle neměnitelných receptů. Stejně tak přísný, pravověrný marxista I. Mészáros, za jiné.
István Mészáros, The Challenge and Burden of Historical Time 
Socialism in the Twenty-First Century 
zde

Pathfinder of Socialism zde
Structural Crisis of Capital zde

Revolutionary Democracy In The Economy? Venezuela’s Worker Control Movement zde
Realizaci těchto alternativ a špatným příkladům, které by mohly vyvolat domino efekt i mimo Latinskou Ameriku, je tedy třeba rozhodně zabránit.
Nové fantazie a nové Utopie.
„Chceme-li změnit naši sociální realitu nebo se z ní alespoň vymanit, musíme ze všeho nejdříve odvrhnout fantazie, které nás činí součástí této reality.“
Zaujetí pozice vyloučených rozbíjí systém, který vytváří jejich neutěšenou situaci; je to zaujetí pozice, která nemůže být uznána, má-li systém pokračovat a přežít. Úkolem strany je zpochybňovat hegemonické ideologické koordináty, problematizovat a prolamovat převládající způsoby myšlení, aby tak byl vytvořen prostor pro něco nového”.
S. Žižek
 SOK - Jodi Deanová: Žižek o významu strany a revoluce

 

“..reflection of human life in nature is not a relationship of cause and effect but one of analogy ...”
 “The individual terms are not viewes atomistically. They do not conform to the Newtonian corpuscular paradigm or what A.N. Whitehead calls philosophy of external relations. Instead they conform to an organic philosophy of internal relations in which each of of separate terms embodies the total set of relationships of which it is a part”
Michael Taussig,The Devil and Commodity Fetishism in South America

 

To ovšem není práce pro klasické partaje, které mnohdy i ve svém “revolučním” zápalu dělají pravý, v tomto smyslu kontrarevoluční opak, nežli je odvržení fantazie, které nás činí součástí této reality. Dosahují tedy toho, že vlastně v volbu “místa, zbraní a taktiky” ponechávají protivníkovi, kterého napodobují, následují a posilují. Což zatím neplatí tak docela nebo někde i vůbec, mimo  za účelem historické neplodnosti podvázaný ( Severo) Západ. Ovšem prostor, který kulturně a spirituálně vyschlý kapitalismus ztratil, ani tyto strany nedokážíobsadit a zúrodnit. zde. Chavismus a PSUV nemůže příliš / a nesmí schváceně přespříliš / překročit daný a dosud pevný rámec kapitalismu, může zatím jen postupovat v tomto rámci a využívat jej jako beranidlo, dokud  tento rámec nebude uvolněn a trouchnivějící. Venezuela je stále ve stádiu vytváření předpokladů, předstupňů, struktur a podmínek. Pak teprve může přijít čas akcelerace kulturní revoluce, ne v podobě čínské kulturní revoluce, ale synchronizací  koexistujících nekapitalistických forem a částí společnosti a jejich kultur.
 
Na cestě k socialismu 21. století !
Jedním z příkladů kritiky chavismu a Chaveze zleva je zmíněný článek Jakuba Horňáčka Na cestě k socialismu 21. století? Horňáček hodnotí Chaveze, chavismus a socialismus 21.století, nebo pro 21.století, oceňuje jeho výsledky a kritizuje skutečné nebo zdánlivé nedostatky a nedůslednosti. Vyslovuje pochybnosti o tom zda změny ve venezuelské společnosti a hospodářství opravdu mohou vyjadřovat zárodek socialismu dnešního věku. Protože tyto změny vidí z povzdálí bez osobní zkušenosti a znalosti latinsko-indoamerické reality, kultury, jeho hodnocení vycházející z pouhých dostupných údajů a patrně ideologických předpokladů není vždy přesné a jdoucí k podstatě. O Chavezovi tvrdí nepřiměřeně a bez důkazů, že je spíše jen posledním pokračovatelem tradice progresivních caudillů tolik typických pro tyto části světa. Z čeho tak usuzuje není jasné. Patrně je třeba připojit upřesñující poznámku. Pojem caudillo zpravidla bývá u Evropanů spojován s frankismem, případně přímo  fašismem a vůdcovským principem v negativním smyslu, vylučujícím demokracii. Jistý odór zůstává, i když jde o caudilla progresivního. Tak tomu není v Latinské Americe. Chavez však není ani přibližně posledním pokračovatelem tradice progresivních caudillů. Není totiž vůbeccaudillem. Venezuelané ho po jihoamericku nazývají Comandante, tzn. velitel. Tím je Chavez nejen jako voják a vrchní velitel, ale také jako revolucionář. Rozhodnost není autoritářství, které je obsedantně  Chavezovi přisuzováno. Velitel velí, ale Comandate Hugo, který je socialistou v kapitalistické zemi, předává více a více moci lidu. Média nejen ve Spojených státech se shodují na dvou tématech: prezident Hugo Chávez je caudillo, populistický diktátor, který tento svůj charakter skrývá za opakovanými pseudovolbami a obyvatelstvo uplácí sociálními programy těžícími z naftového bohatství země; Chávezovo protidemokratické působení prokazují jeho autoritářské útoky na média a na svobodu projevu, přičemž sociální problémy zůstávají neřešeny. Tato témata ukazují přezíravost Spojených států vůči veškeré participační demokracii a zamlžují fakt, že ve skutečnosti v této zemi existuje demokracie pro občany a dělníky, kteří ve zdrcující většině schválili ústavu se "závazkem k solidaritě, společenské odpovědnosti a humanitární pomoci". Reálným problémem pro média v USA a pro severoamerický kapitál je, že Venezuela demonstruje před celým světem, že demokracie může skutečně fungovat, nikoli však v podmínkách neoliberálních, tržních vztahů. Demokracie vyžaduje socialismus.
Lee Artz
Volební klání... bylo, tak jako i všechna předchozí,  jednoznačně a nepochybně demokratické anepříznivé prognózy byly často  způsob jak volby ovlivnit. Pochybnosti, které má část levice a zcela postrádá pravice, zda změny ve venezuelské společnosti a hospodářství opravdu mohou vyjadřovat zárodek socialismu dnešního věku..není nesnadné vyvrátit. J.Horňáček uvádí k jakým sociálním změnám  za Chavezova velení došlo. To ponechme bez dalších poznámek, i když těch pozitivních změn bylo mnohem více. K ryze ekonomickému hodnocení sedoufejme, vyjádří ekonom-ka znalý- znalá venezuelké ekonomiky. Stačí tyto jednoznačné úspěchy na poli sociálního zabezpečení, dostupnosti vzdělání a zdravotnictví k tomu, aby se dalo mluvit o "socialismu 21. století", nebo se jedná spíše o určitou paternalistickou formu sociálního a pečovatelského státu? De facto již zmíněné úspěchy mohou být jen určitými druhotnými výrazy socialistické politiky, u níž je středobodem politické akce strukturální přeměna hospodářství...ptá se autor. Jistě nestačí, máme-li na mysli socialismus ekonomický, politický, kulturní a eticky fundovaný systém nebo jako určitý stav společnosti . Také nikdo netvrdí, že socialismus v tomto smyslu  ve Venezuele existuje. Existuje však určitý zárodek socialismu, jeho enklávy, předsunuté tvrze a socialismus jako hnutí, požadavek, projekt a úsilí. V rámci kapitalismu a v obklíčení  pravá otázka zní..čeho  mohlo být dosaženo. Zaměstnanecká samospráva existuje ve větší míře, než by se zdálo podle J.Horňáčka, ale není vynucována. 
Po příslibu vysokého stupně zaměstnanecké samosprávy ve znárodněných podnicích nakonec vláda přistoupila k centralizaci jejich řízení pod záminkou, že se jedná o "strategická odvětví".Byla to opravdu jen záminka, nebo jde skutečně o strategická odvětví, která prozatím nemohou být řízena jinak. Na některé námitky si odpovídá J.Horňáček sám. Druhým problematickým rysem byla okolnost, že některá vyvlastnění byla provedena vyplacením odškodného soukromým vlastníkům. Tento krok jde souběžně s rozhodnutím bolívarské vlády, že neprovede audit veřejného dluhu a že uzná celou jeho výši, a to nezávisle na tom, k jakému účelu byly využity vypůjčené prostředky. Bylo by však nespravedlivé nevidět, že vyvlastnění bez náhrady a zpochybnění dluhu by vedly k ještě hlubší izolaci Venezuely na mezinárodních trzích. Vyvlastnění bez náhrady a zpochybnění dluhu by  skutečně vedly k ještě hlubší izolaci Venezuely na mezinárodních trzích, takže není co vytýkat. Neobstojí také, že Socialistická politika by se měla co nejvíce snažit o alespoň částečné plánování hospodářství a o to, aby se ve společnosti demokraticky rozhodovalo o vytvořené nadhodnotě. Ani jedno se zatím nepodařilo. Demokratické, participační plánování se zatím podařilo nakolik mohlo. Odpověd na to už v tomto článku byla několikrát. Vláda však při každém závažném rozhodnutí organizuje dialog a vyhledává souhlas veřejnosti.  Pokud jde o povinné zaměstnanecké rady ve všech soukromých podnicích s více než pěti (?) zaměstnanci, není nutné a možné je plošně prosazovat a oprávněné vnucovat bez ohledu na zájem dělníků a okolnosti, včetně politických, a na  dosažení nezbytných předpokladů.
 „Oprávněná snaha Cháveze hledat spojence na mezinárodním poli někdy vede bolívarskou vládu k přešlapům, které lze chápat jen v optice "nepřítel mého nepřítele je můj přítel". Styky s Ahmadínežádem jsou sice vizuálně odpudivé důsledku zatím neškodné...“optická odpudivost“ je předsudek zavánějící poněkud arogancí držitelů pravé univerzální ideologie a je jakoby vyčteno zneo-konzervativního severoamerického tisku. V čem by měly tyto styky být nebezpečné a pro koho a  proč je třeba aby byly „zatím neškodné“ není řečeno. 
„Méně kontroverzní, ale společensky nebezpečnější je přiblížení k Číně a k jejímu modelu společenského a hospodářského uspořádání: již teď celá řada byrokratických elit neboli takzvaná bolívarská buržoazie (boliburžoazie) sní o "čínské cestě" k dosažení ekonomického rozvoje. Jinými slovy, sní o kapitalismu bez přívlastků a bez práv pro zaměstnance a životní prostředí v prostředí monokracie vládnoucí strany.“ Sny o čínské cestě mohou být sny bezvýznamné nové a staronové skupiny zbytnělých byrokratů a neadekvátní odhad autora. Vývoj ve Venezuele nenasvědčuje, že by je bylo třeba brát vážně a v čem se bolivariánská Venezuela, třeba jen náznakem, přiblížila čínskému modelu společenského a hospodářského uspořádání je záhadné, o kapitalismu bez přívlastků a bez práv pro zaměstnance a životní prostředí v prostředí monokracie vládnoucí strany...sní spíše kapitalisté, nejen v Latinské Americe. Komunální a komunitní  rady nejsou na ústupu a je jasné, že jsou vládou i Hnutím, jehož jsou nutnou součástí, podporovány.
 “Communes are a structure of community self-government. Adopted into law in 2010, they are the latest part of the Chávez government’s efforts to build a separate, participatory state apparatus referred to as the ‘communal state.
The idea of the commune is inspired by the experiences of indigenous and Afro-Venezuelan people, as well as socialist ideas and the work of Latin American Marxist thinkers such as Peru’s José Carlos Mariátegui
Comrade Chavez, If You Want to Know What Happened to the Communes, Ask the People zde
Upřílišněné jsou obavy z nichž vychází požadavek „aby strana vyšla ze stínu svého prezidenta, aby byla schopna autonomně formulovat svou politiku, nebyla jen převodovou pákou své vládnoucí vrstvy. Avšak i v tomto ohledu se PSUV jeví v zajetí vnitřních byrokracií, určitých forem klientelismu a jejímu vnitřnímu demokratickému životu nepřispívajíani neustálé mobilizace proti nepřátelům bolívarské revoluce. Všechny tyto fenomény tvoří překážky k tomu, aby se PSUV stala místem lidové participace na formulování cílů, programů a prostředků bolívarské revoluce.“Strana je sotva pouhou převodovou pákou a zcela nemístné je hovořit o  její vládnoucí vrstvě. Problém stranické a státní byrokracie existuje jako vedlejší efekt, kterému lze zábranit v zemích, kde tento problém není pouhý vedlejší efekt, ale součástí systému a vžití každodennosti, stejně jako klientelismus a korupce.Chavez zdědil státní aparát se všemi chorobami, který nemůže změnit ze dne na den.  Na místě je  prostý návrh...co dělat ?...a srovnání s dobou před Chavezem a opozicí ! Byrokracii lze prozatím pouze zadržovat, vyvažovat, odzbrojovat, především aktivitou ve straně a hnutím zdola... a využívat.
„Socialistický stát ma menší nároky na množství úředníků, protože politiku a praxi iniciují, uplatňují a hodnotí dělníci a společenstevní  organizace sami a samostatně....
Kapitalistický stát podněcuje atomizaci konzumentů  ( a udržuje konzumentství kultury atomizovanými  konzumenty. poznámka  jm), privatizaci společenských aktivit a zavádí tržní pravidla....
Socialistický stát by měl spoléhat na lidskou solidaritu, kolektivismus, rovnost, participaci a veřejnou transparentnost; prosazuje veřejné disputace a diskuse, veřejné vlastnictví a spolupráci, demokratické rozhodování....Možná, že už více než 8 miliónů dělníků dá přednost továrním výborům. Více než 30 tisíc dělníků může být členy dělnických milicí. Přesto Venezuela zůstává kapitalistickou zemí. Zatím  .“Lee Artz
“In theory, the ‘communal state’ is supposed to eventually replace the bourgeois state. The new state will be subordinate to ‘popular power’ and overcome the division between ‘civil society’ and ‘political society’ that underpins the capitalist system. The emphasis on grassroots participation is also seen as a departure from the undemocratic, centralist tendencies of some previous socialist experiences” zde
Tím nezamlčujeme problémy a neidealizujeme skutečnost.
Docela jistě jsou na místě „mobilizace proti nepřátelům bolívarské revoluce“, ti nepřátelé totiž existují, jsou ekonomicky  i mocensky silní a vlastní 80% masmédií. Strana a Hnutí nesmí ztratit tempo a energii. Odbory vzhledem k participační demokracii a ekonomice nemusí hrát roli jaká by měla nebo mohla být potřebná v jiných zemích. Jejich význam a autonomii však J. Horňáček podceňuje. Demokratická jednota revoluční fronty a soustředění sil v tomto stádiu je zcela namístě; významem převažuje negativní důsledky a nevylužitelná zanedbání. Jistá forma personálního propojení může naopak přispět k prosazení požadavků odborů. Odborové organizace ve Venezuele  pochopitelně jsou nejen socialistické a chavistické, ale také silně opoziční. Obavy z jejich podřízení vládnoucí vrstvě strany nebo vládě jsou tedy nepřiměřené zde.  
Program i činy  Chaveze a chavistů jsou jednoznačné a  tvrzení /osočení/, že  „spojovat Cháveze se snahou vytvořit socialismus 21. století je nadsazené a v mnoha ohledech mylné.“ se nezakládá na ničem. Utváření revolučního státu a socialismus 21. století není jen záležitost ekonomiky, řízení a rozdělování nadhodnoty. Jde o více. V Latinské Americe jde dokonce o více nežli socialismus, obzvláště kodifikovaný a cizorodý. Na závěr J.Horňáček usuzuje, že pro Chaveze „hlavním cílem je zajistit relativní blahobyt nejchudších vrstev, omezit vliv Spojených států v regionu, posílit vlastní mezinárodní prestiž a vytvořit z Venezuely mocného regionálního hráče. Jedná se o cíle legitimní a v mnoha ohledech progresivní, jež byly v různé míře naplněny. Avšak bylo by chybou hledat v dnešní Venezuele a politice jejího prezidenta zárodky, nebo dokonce naplnění socialismu 21. století, který by měl být vzorem pro radikální levici.“ Zajisté se jedná o cíle legitimní a nutné pro další vývoj revoluční reality.
Pro Chaveze je nejdůležitější zajistit všem lidskou důstojnost. Odstranění chudoby je samozřejmou  podmínkou a součástí tohoto úkolu, ale nejde o  “ konzumní socialistickou“ společnost, gulášový socialismus nebo gruntovní blahobyt,  jakoliv relativní, ale o lidskou důstojnost, z toho vylývá ostatní.
V dnešní Venezuele pochopitelně dosud není a nemůže být naplnění socialismu 21. století a sotva si to někdo ve Venezuele myslí. Co má být vzorem pro krátkozrakou levici bez vize, která se považuje za radikální a zůstává v zajetí lokálních a dobových schémat, podle kterých posuzuje skutečnost  vycházející z jiného, podstatnějšího a transformujícího vidění a vědění,  je problém této levice.  
Chavizmus je jen počátek a ve Venezuele předpoklad více - než socialismu.

  

 
Ariana Cubillos/AP Photo
 
Dodatky, doplňky, zdroje a doporučení
 
 
The Meaning of 21st Century Socialism for Venezuela
The second way in which the government is shaking loose the influence of private capital is by introducing participatory democracy in numerous areas of the state. This is happening through local planning councils, citizen participation in social programs, and a variety of other institutionalized mechanisms for civil society involvement in government (referenda, selection of high-level state officials, and citizen audits of state institutions).
"In Venezuela, Conditions for Building Socialism of the 21st Century Have Been Created"  http://venezuelanalysis.com/analysis/2162
Ecology and Venezuela: A program for 21st-century socialism
http://rabble.ca/columnists/2012/12/ecology-and-venezuela-program-21st-century-socialism

Venezuela: Can the Revolution be Liberated from the Oil Economy? 

Grace Livingstone, Zadní dvorek Ameriky: USA a Latinská Amerika od Monroeovy doktríny po válku s terorem
 
James Petras, Cultural imperialism in the late 20th century
http://www.rebelion.org/hemeroteca/petras/english/cultural_imperialism.htm
 
 Most within the National Network of Commoners would subscribe to what Azzellini calls the ‘bottom-up’ perspective, which views the Chávez government as creating the enabling conditions for building popular power, but sees the ultimate goal as moving beyond the (bourgeois) state form.
 See this article by Atenea Jimenez (SpanishEnglish translation). Following the October 2012 elections, Chavez reprimanded his cabinet for the lack of progress on stimulating the construction of the communes and asked his newly nominated Vice President, Nicolas Maduro, “Where are the communes?” In this piece, Jimenez responds that the communes are alive and well but that their work has been under-recognized for various reasons. They also discussed the creation of a communal state department to articulate with other organizations in the region and globally, with the goal of combating imperialism and working to create socialism at the global level.” zde
 Rebecca McMillan and Calais Caswell
 
Clara Irazábal and John Foley, Venezuela’s Communal Councils and the Role of Planners  zde

 

The “Assemblies of Revolutionary Militants in Solidarity with Chavez”, held throughout the country, also aimed to raise awareness of the contents of the national constitution, especially articles dealing with the presidential inauguration and the declaration of absences.
Organisers indicated that this exercise of mobilisation and consciousness-raising was in reaction to the stance of the right-wing opposition, who claim that the delay in Chavez’s inauguration amounts to a “violation” of the constitution and a “coup d’état”, and have called for a “massive” demonstration in protest.
In this capacity, Dario Vivas, PSUV Coordinator of Mobilisation, made a call “to all revolutionaries to be very aware, organised, disciplined and united…to defend the nation”.

Planning the Next 6 Years of Venezuela

Chavez’s plan is available here and Capriles’ here)http://venezuelanalysis.com/analysis/7091
The Ministry of Popular Economy became the "Ministry of Communal Economy" in 2007, and was merged into the Ministry of Communes and Social Protection on 3 March 2009, along with the Ministry of Participation and Social Protection.Consejos Locales de Planificación Pública

ECONOMIC AND SOCIAL DEVELOPMENT

These skills regulation, formulation and monitoring of policies, planning and implementation of activities of the National Executive on citizen participation in the area of the communes. The completion of the analysis of the management of the communal economy in the country and making recommendations to the competent organs and bodies. Regulation, formulation and monitoring of policies, planning and implementation of activities of the National Executive as it pertains to the operational rules and instruments of promotion, self-management and co-management of the population under the state's economy, which harmonizes the action of the entities involved in such sectoral policy, and the efficient use of resources for financing.

Venezuelan Ministry for Communes and Social Protection

 
 
Comrade Chavez, If You Want to Know What Happened to the Communes, Ask the People
...Comrade Chavez, if you ask us directly we will tell you that the communes and the workers’ councils/workers control are a concrete possibility for everyday socialism which can be carried out through instruments and tools that we must also create, because they still don’t exist, that have not been created, we have to do this, to unmake and remake, guided by certain basic signals which point us in the right direction, knowing that the struggle is against the exploitation of the human being and for the construction of a popular and permanent constituent process, participatory and protagonistic democracy, solidarity, mutual-support, legitimacy over legality, new socialist ethics, the strengthening of our ability to co-manage and self-manage, participatory planning, collective leadership, balancing our accounts, fraternal debate and opening up a dialogue on knowledge, amongst others things.
 

Obstacles and Opportunities to a Socialist Transition

Building socialism or a new productive capitalist economy is a complex and difficult journey in any rentier economy, including Venezuela.
Reaffirming the socialist objective of the Bolivarian Revolution as a strategic goal depends first of all making the Ministries and their sub-officials accountable to their constituents via empowered citizens councils and professionally trained oversight committees of ‘users of the services’. Current abuses, corruption, inefficiencies, non-delivery of services are chronic, politically costly and mock the socially progressive projects promised by President Chavez. Periodic ‘renovation’ and replacements of Ministers, civilians by military, provide at best a temporary respite: but under conditions of unchecked power, the rentier culture and mentality promptly reasserts itself in the same dysfunctional behavior. Citizen oversight with the power to sanction errant officials provides a more permanent corrective. Elections of citizens’ oversight councils would represent a ‘revolution within a revolution’ – because it will result in greater accountability and the implementation of some of President Chavez’s initiatives.
Article 231 of the constitution only states that the new president should take the oath in front of the national assembly on that date, but “if for any supervening reason, the person elected President of the Republic cannot be sworn in before the National Assembly, s/he shall take the oath of office before the Supreme Court”. No date is specified in that case.
 Actually, the October 7 election has not allowed the bourgeoisie and imperialism to halt the Bolivarian revolution. The country continues to pursue an orientation of relative independence in relation to imperialist domination. The bourgeoisie has not managed to gain the space that would allow it to restore its neo-liberal policies and its direct control of the state, of which it was deprived by the revolutionary process.
Gonzalo Gómez: With regard to the regional impact, with the victory of Chavez, the relationship of forces in Latin America continues to be favourable to the revolution and the so-called “regional integration”. The interventionist imperialism option was weakened and delayed, which opens the way to other strategies which they attempt to use to neutralize the Bolivarian revolution on the Latin American geopolitical scene.
 
Marina Sitrin , Everyday Revolutions: Horizontalism and Autonomy in Argentina - Excerpts from New Book
Socialism in the Twenty First Century
A breakthrough in the development of socialist thought, The Challenge and Burden of Historical Time is both a companion volume to Mészáros’s seminal Beyond Capital and a major theoretical contribution in its own right. Mészáros, one of the foremost Marxist thinkers of our age, focuses on the tyranny of capital’s time imperative and the necessity of a new socialist time accountancy, and provides a strong refutation of the popular view that there is no alternative to the current neoliberal order.… | more |
Structural Crisis of Capital    http://monthlyreview.org/press/books/pb2082/                                                        Steeped in the philosophical roots and revolutionary world outlook of early Marxism, broad in scope and stunning in its erudition, Beyond Capital brilliantly challenges the European-based conceptual framework of socialist theory and begins the urgent task of elaborating a new socialist theory of transition.
Peter McLaren,Che Guevara, Paulo Freire, and the
Politics of Hope: Reclaiming Critical Pedagogy
 
 Paulo Freire, Pedagogy of the Opressed 
 
Pedagogy and emancipations in Bolivarian Venezuela: education policies for the 20th Century socialism
Critical Pedagogy and Empowering in Teacher Education in Venezuela [microform]
  Carmen T. Chacon and Luisa Cristina Alvarez
 
Venezuela's higher education: a model of real social inclusion political battle over education has necessitated the establishment of a new system, known as Bolivarian education.

Michael Baker,Teaching and Learning About and Beyond Eurocentrism

 

Eurocentrism, Modern Knowledges, and the "Natural" Order of Global Capital

http://muse.jhu.edu/login?auth=0&;type=summary&url=/journals/nepantla/v003/3.2lander.pdf
 
Rodolfo Kusch, Indigenous-Thinking-western-Canon-or-another-kind-of-commemoration

Anibal Quijano,    Coloniality of Power, Eurocentrism,and Latin America

 
Boaventura de Sousa SantosAnother Knowledge is Possible: Beyond Northern Epistemologies
 
 
Madina V. Tlostanova a Walter D. MIgnolo, On Pluritopic Hermeneutics, Trans-modern Thinking and Neokolonial Philosophy.

Decolonial Aesthetics (I) | TDI/Transnational Decolonial Institute

 
 “The hegemonic Eurocentric paradigms that have informed western philosophy and sciences in the "modern/colonial capitalist/patriarchal world-system" (for the last 500 hundred years assume a universalistic, neutral, objective point of view.”
Rámon GrosfoguelTransmodernity, border thinking, and global coloniality. Decolonizing political economy and postcolonial studies
Garcia Linera,De demonios escondidos y momentos de revolución: Marx y la
revolución social en las extremidades del cuerpo capitalista (On Hidden Demons and Revolutionary Moments: Marx and Social Revolution in the Extremities of the Capitalist Body),
 
Field Environmental Philosophy and Biocultural Conservation
http://digital.library.unt.edu/ark:/67531/metadc102296/m1/4/
 
 Jan Keller: Globalizace pokračuje v logice vývoje systémů moderní společnosti za posledních zhruba dvě stě let. Obnovila to, co bylo zřetelné už někdy v polovině 19. století, to znamená, že zisky jdou těm nahoře a rizika padají na ty dole. Globalizace k tomu přidala jen to, že vytvořila mocenskou asymetrii mezi vším, co se může rychle pohybovat, a tím, co zůstává fixováno na národní teritorium. To, co se může rychle pohybovat – investice, části nadnárodních firem, – to si přisvojuje zisky jako v 19. století, zatímco to, co zůstává vázáno teritoriálně – krajina, komunita, zaměstnanci, odbory, - na to padají všechna rizika.
Zásadní zvrat by mohl nastat jen za předpokladu, že by se tato logika zlomila. To znamená, že to, co zůstává fixováno lokálně, by získalo větší možnost rozhodovat o svém osudu. Je třeba vytvořit nějaký systém, kde by tato asymetrie mezi pohyblivým a stabilním byla narovnána.
 
Ecology: Socialism v. Capitalism --Chris Williams   ">">

Ecology & Socialism                                               
" target="_blank">">

Marxism and ecology John Bellamy Foster Marxism 2011
" target="_blank">">

“Human activity is altering the dynamics and functioning of the Earth system to a degree never before seen. The capitalist system is the principal cause of the imbalance because it puts the rules of the market and the accumulation of profit above the laws of nature. Nature is not simply a sum of elements, it’s not a source of resources that can be exploited, modified, altered, privatized, commercialized and transformed without any consequences.......
A socialist society is not only a necessity that arises from the growing scarcity of resources and the imperative of conservation of the natural basis of life, it is also desirable if we consider equality, justice, co-operation, solidarity and freedom to be highly important values. A solidary and peaceful coexistence of individuals and the peoples of the world requires an eco-socialist society, in all countries of the world.”

Saral Sarkar / Bruno Kern, Eco-Socialism or Barbarism. An up-to-date Critique of Capitalism                                
http://www.oekosozialismus.net/en_oekosoz_en_rz.pdf
 

"Chavez zemřel - chavizmus žije"

 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře