Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Brazilské memento

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Liberální koketérií páchá levice politické harakiri
Bouře v brazilských ulicích neutichá. Idyla pokroku, požehnaného i elitami mamonu a moci, se hroutí. James Petras – emeritní profesor americké univerzity - jí nepropadl nikdy. Co píše ve své nejnovější analýze, stálo už v řadě jeho statí z minulých let:

  • brazilske-memento

“Brazílie zažila jednu z nejfrapantnějších sociálně-ekonomických zpáteček moderních dějin” - od “dynamické industrializace” k “primárně exportní ekonomice”. Od poloviny 30. do poloviny 80. let tu výrobní sektor rostl průměrně skoro o 10 % ročně. Profilovala ho hlavně “politika státních zásahů, dotací, ochrany domácího trhu a regulace růstu veřejného a soukromého sektoru”.

Obrat k neoliberální eutanázii se datuje už od poloviny 80. let – a hlavně nástupu prezidenta Cardosa v roce 1994. Odstartoval “masivní privatizaci”, “odnárodňování řídících národohospodářských pozic” a “deregulaci kapitálových trhů”. A tím logicky i “masivní přísun zahraničního kapitálu do agrobyznysu a těžby surovinových zdrojů, sfér financí, pojištění a realit”. Růst úrokových sazeb, nadiktovaný MMF Světovou bankou - a spekulace na trhu nemovitostí - “zvýšily náklady průmyslové výroby”. Tím rychleji ji vytěsnil dovoz. Nastal “relativní i absolutní pokles průmyslové produkce”.

Pramálo na tom změnila i politika obou prezidentů, zvolených za Dělnickou stranu – Ignacia Luly Dilmy Roussefové. Z Brazílie se stal “primárně vývozce komodit”. Jeden z “největších světových exportérů surovin”. Dokonce i vojenská junta, která v 60. letech svrhla levicového prezidenta Goularta, sice zarazila další znárodňování, růst mezd a vlivu odborů, v zásadě však pokračovala v podpoře domácího zpracovatelského průmyslu.

Opozici, jíž vojenský režim nakonec podlehl, dominovaly hlavně dva proudy: “liberální, na volný trh orientované elity byznysu v zemědělství a těžebních oborech, spojené s imperiálními nadnárodními monopoly” – a “nacionalistický blok dělníků, rolníků, zemědělských dělníků a nižších středních tříd”, zainteresovaný na rozvoji “veřejného vlastnictví, sociálních opatření, redistribuci příjmů a agrární reformě”. V podstatě celý se přelil i do Dělnické strany.

“Dluhová krize, hyperinflace, masivní systémová korupce a ekonomická stagnace” v letech 1984-1994 vedly k dalšímu oslabení sektorů, díky nimž si země uchovával relativní ekonomickou svébytnost. Profitovala z něj “aliance kapitálu v agrobyznysu, těžebních oborech a finanční sféře, tuzemského i zahraničního, napojená na zahraniční trhy”.  

Už tehdy si našla “politického lídra a cestu k moci v osobě Fernanda Henriqua Cardosa, původně levicového akademika, z nějž se stal tržní fanatik”. Jeho rukama prosadila definitní rozchod s hospodářskou politikou předchozích šedesáti let. Obrat k “reformám, razantně oklešťujícím veřejné vlastnictví výrobních faktorů, zbavujícím práce a existenčních zdrojů miliony městských zaměstnanců a venkovských bezzemků a urychlujícím asociální koncentraci příjmů a majetku”.

Brazílie se za několik málo let propracovala až na vrchol světového žebříčku sociální nerovnosti. “Průměrný roční růst průmyslu poklesl na pouhé 1,4 procenta. Zaměstnanost v průmyslových oborech se snížila o 26 procent, nezaměstnanost vzrostla na 18,4 procenta. Cardoso využil státních dotací k podpoře zahraničního kapitálu zejména v exportně zaměřeném zemědělství a těžebních oborech, zatímco malí a střední farmáři ztratili přístup k úvěrovým zdrojům. Jeho program finanční deregulace vedl k měnové spekulaci a masivním ziskům padajícím do klína bankám z Wall Street, když režim zvýšil úrokové sazby až nad 50 procent” – a k vyvlastňování “bankrotujících farmářů kapitálem, orientovaným na potravinářský export”. Majitelé vice než 2 tisíc hektarů tak ve svých rukou soustředili plná 43 procenta veškeré zemědělské půdy. To vše dramaticky snížilo podíl oborů a podniků, generujících přidanou hodnotu.

Brazilské ekonomice začal v míře, nevídané už v meziválečném období, dominovat “extractive capital” – tedy primární sféra, omezená na těžbu či sklizeň přírodních zdrojů. I ta se přitom z velké části přesunula do rukou zahraničního kapitálu.          

Drastické sociální důsledky, k nimž to nevyhnutelně vedlo, posunuly politické kyvadlo doleva. Dělnická strana, která už po 11 let vyhrává i prezidentské volby, však jen dovršila “velký skok zpátky” do ekonomiky, jíž dominuje primární sféra převážně v zahraničním vlastnictví.

Jestliže v roce 2005 země vyvezla za 55,3 miliardy dolarů surovin a 44,2 miliardy produkce zpracovatelských odvětví, v roce 2011 exportovala surovin za 162,2 miliardy a zpracovatelské produkce za 60, 3 miliardy dolarů. “Za vlády Luly a Roussefové se Brazílie změnila v pseudomonokulturní ekonomiku, závislou na velice omezeném trhu”. Masa zahraničního kapitálu, kolující ekonomikou země, se zmnohonásobila dokonce i v porovnání s érou neoliberálního fanatika Cardosa -  hranici 400  miliard dolarů překročila už předloni. I z obligací, tak či onak garantovaných státem, inkasuje  8 – 15 procent ročně – “čtyřikrát víc, než v samotné Americe a Evropě”.

Ze všech vládních dotací do zemědělství připadají jen 4 procenta na “rodinné a ekologické farmy” – zato “agrobyznys a velcí pozemkoví vlastníci inkasovali 31,9 miliardy dolarů”. Expanze zahraničního agrobyznysu – hlavně chovu skotu na velkých pastvinách a plantáží sóji – dál zrychluje i “odlesňování země, včetně redukce unikátního amazonského pralesa. Místní pracovní sílu – vesměs z řad původní populace – exploatuje mnohdy za ´podmínek, podobných otroctví´.”

Společnost Vale, privatizovaná už za Cardosovy vlády - za pouhé 3,14 miliardy dolarů - ovládá skoro celou brazilskou těžbu železné rudy. Dnes má tržní hodnotu téměř 100 miliard dolarů – coby nadnárodní struktura s podniky v desítce zemí Severní i Jižní Ameriky, Austrálie, Afriky i Asie. Podíl, jejž z vytěžené rudy odvádí brazilskému státu, činí jen 4 procenta i za vlády Dělnické strany.

Vale je světově největším těžařem železné rudy – a druhým největším u bauxitu. V Brazílii však “platí šestkrát nižší daňovou sazbu, než v konzervativní Austrálii”. V posledních letech dosáhla i dominantní pozice v těžbě rud ostatních barevných kovů. Právě Lulova vláda jí však umožnila “skoupit i železnice, přístavy, kontejnerové terminály, námořní flotilu a minimálně i osm vodních elektráren”; plné “dvě třetiny z nich byly postaveny za Lulova režimu”.

“Monopolní kapitál ua Lulovy vlády vzkvétal” - a dosahoval “rekordních zisků v primární sféře” za cenu “extrémních škod na životním prostředí a masivního vytlačování původního obyvatelstva a malovýrobců”. V porovnání s “geometrickým růstem monopolních zisků se dva dolary na osobu a den, vyplácené jako dávka mající čelit bídě, dají jen sotva považovat za vizitku ´pokrokového´ či dokonce ´levostředového´ režimu”.

Tak strukturálně zranitelnou ekonomiku zasáhla nutně tím citelněji světová finanční a ekonomická krize. Hospodářství roste v posledních letech roste jen kolem 2 procent ročně. Jen stěží drží krok s demografickou křivkou. Neoliberální inspirace čiší i ze ”sociální transformace”. Počet nemocničních lůžek na tisíc obyvatel se za posledních dvacet let snížil ze 3,3 na 1,9. Klesá i podíl výkonů zdravotnictví, hrazených z veřejného zdravotního pojištění – a tím logicky i úroveň zdravotní péče o neprivilegovanou většinu.

Tím větší díl veřejných fondů dotuje infrastrukturní projekty, poptávané “kapitálem primární sféry” –výstavbu dálnic, vodních elektráren a dalších kapacit. Opačným pólem je “neadekvátní veřejná doprava” a “klesající veřejné rozpočty zdravotnictví a školství”. Země je arénou sílící “třídní polarizace”. I oba prezidenti, zvolení za Dělnickou stranu, prosazovali “elitářskou agendu”, zastíranou “paternalistickou politikou”, mající jen “neutralizovat masový odpor”.

Suma, jíž ministerstvo zemědělství dotuje agrobyznys, je šestkrát větší než rozpočet halasně oslavovaného projektuBolsa familia, jímž země “řeší” problém masové chudoby. Zelená zahraničnímu i domácímu velkokapitálu ”stimuluje a zvětšuje rozsah korupce”. Tendry o “těžební kontrakty, granty do půdy a gigantické infrastrukturní projekty” vyhrávají úplatky, vyplácené “straně u moci”. V případě Dělnické strany končí na kontech “výkonného aparátu a stranických předáků (nikoli z dělnického prostředí)”. Jsou to “profesionálové, deroucí se nahoru” a “aspirující na status třídních elit”. Svůj ”počáteční kapitál” by rádi zúročili “dividendami z byznysu”. Je to “počáteční kapitál, akumulovaný z korupce”. Hvězdnou hodinou těchto vrstev se staly masivní investice do kapacit, budovaných pro příští MS v kopané a LOH.

“Lulova éra ekonomické ortodoxie a populistické demagogie” neodvratně končí. Dilma Roussefová na ní nezměnila zhola nic. Její pokusy o oživení domácího zpracovatelského průmyslu byly v podmínkách, kdy vnitřní trh už dávno okupovala levná produkce z dovozu (především z Číny), odsouzena k nezdaru.

“Fušérské návrhy, politické reformy a protikorupční rétorika” – “tváří v tvář milionům lidí, protestujících ve všech větších i menších městech” – se fatálně míjí s “klíčovým problémem koncentrace bohatství, nemovitého majetku a třídní moci agrárních, těžebních a finančních elit.” Jsou to přitom jejich “spojenci z nadnárodních korporací, kdo ovládá i páky politické moci, korupcí nebo bez ní, a blokují jakékoli smysluplné reformy”.

“Investoři z Wall Street” se už přitom “BRIC coby novému dynamickému trhu neklaní. Své investice, což se dalo čekat, přesouvají do lukrativních projektů v nových teritoriích. S poklesem portfoliových investic a stagnací ekonomiky kapitál primární sféry intenzifikuje svůj posun do Amazonie” – za “děsivou cenu pro tamní původní obyvatelstvo i deštné pralesy”.

Klíčoví “obchodníci s komoditami” inkasovali v letech 2003-2013 z brazilské primární sféry na 250 miliard dolarů. “Mnozí tu v polovině minulého desetiletí dosahovali ročního výnosu 50 – 60 procent” – a dokonce ještě letos “kolem 20 – 30 procent”.

Brazílie bývala “světovou jedničkou v počtu stávek”. Už v době krátce po pádu vojenské junty jich tu propukaly až čtyři tisíce ročně. V 90. letech to bylo kolem 500. Za Lulovy vlády – v průměru 300 – 400. Obě hlavní odborové centrály –CUT Forca sindical – se podařilo změnit v “prodloužené ruce ministerstva práce”. “Kapitál si koupil dělnickou aristokracii” – za cenu “degenerace obou odborových konfederací”. Oč víc jsou ”zastoupeny ve vládě”, tím méně “se účastní stávek a dokonce i organizace dělnických prvomájových oslav”. Především proto “chybí masovým protestům jasný politický obsah”.

Dějištěm “střetů jsou ulice, a ne pracoviště”. Požadavky se zdaleka “netýkají jen výše mezd”. Objektivně “konfrontují celý neoliberální model”. Zatím však “postrádají celonárodní organizaci či vedení”. Sílu, která by “masovému hnutí nabídla alternativu”.

Dělnická strana svůj náboj “systémové opozice ztratila už dávno. Její špičky jsou financovány bankami a elitami agrobyznysu a těžebního průmyslu.” Ryze osobní cíle sleduje i většina odborových předáků. “Masové hnutí ve městech” – i v “indiánských komunitách Amazonie” – “bude muset najít nové politické nástroje”.

Už tím však, že vyrazilo do “přímé akce”, zvládlo “svůj první velký krok”.

zdroj:http://www.stripkyzesveta.cz/cz/politika/563/james-petras-brazilske-memento

Facebook komentáře

Nejčtenější