Po 25 letech vytlačil slzu. Kdo? Ivan Hlas!

     Jubileum 25 let od památného 17. listopadu 1989 jakoby některým lidem dávalo odvahu si vymýšlet, lhát, podbarovovat a zveličovat svou minulost, protirežimní činnost, svěřují se se svými zážitky a snaží se tak umocnit svou „trpkou a krutou“ minulost v totalitním režimu. Uf! To vše po 25 letech,   kdy toto výročí dostává jistý dobový a historický rozměr u  Havlistů,  Schwarzenbergovců  zvláště, když Havlovi byla  v Kongresu USA odhalena busta ( spíše nepodobný paskvil). Fenomén lidských práv má své nezadatelné místo u věrných a loajálních pravdoláskařů. To ostatní počká, vždyť oni jsou již zabezpečeni, tak proč se zabývat nějakými komerčními jednáními, ekonomickými záležitostmi, obchody zvláště v Číně, Rusku apod.

     Ivan Hlas si po čtvrt století vzpomněl, že by svůj autobiografický portrét mohl, když už bude mít tu možnost v TV,  posílit o poměrně citlivou záležitost a to právě úmrtím svého synka. Je to obyčejná vyčůranost, když do této doby takovou věc nevzpomněl, ač  k tomu měl jistě dost a dost příležitostí. No, asi nyní přišla ta pravá chvíle. Nechci nějak snižovat jeho, sice už dávno vyléčený, nicméně přece otcovský bol, ale když už řekl „A“, že chlapec zemřel na vadu, která se prý dala docela dobře odstranit a léčit, mohl by také  říct „B“, o jakou vadu u dítěte se jednalo.  Suchým konstatováním „dalo se docela dobře odstranit a léčit“ jako by chtěl naznačit, resp. veřejnosti sdělit,  že ti zkur.... komunisté dítě schválně neléčili a nechali jej  zemřít!

     Bohužel neuvádí ani, v kterém to bylo roce, ale mohu tipovat, že někdy v 70 tých létech (mohu se mýlit, neznám rok narození I.H.) ale pokud vím, bylo naše dětské lékařství na jednom z prvních míst na světě. Pan Hlas chce zřejmě  citově vydírat, což tímto mlčením jen dokazuje, protože když už zmínil úmrtí dítěte nevidím nejmenší důvod nesdělit veřejnosti také důvody této nešťastné události. Ale proč by to dělal, účel přece světí prostředky!