Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Není dlužník jako „dlužník“, aneb „kde nic není, ani smrt nebere!“

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Stane se, že i obyčejní slušní lidé, se občas nebo i zcela výjimečně prohřeší nějakým tím přestupkem, např. tím, že si např. jen z roztržitosti opomenou koupit či označit jízdenku MHD, potká je revizor a na problém je zaděláno. Dostanou pokutu, která samozřejmě nikoho nenadchne, nicméně někteří z nich tuto pokutu z různých důvodů nezaplatí.

  • neni-dluznik-jako-dluznik-aneb-kde-nic-neni-ani-smrt-nebere

Třeba proto, že se rozhodli pokutu nezaplatit v naději, že se na to zapomene a pokutu platit nebudou muset. Nebo také proto, že na to zapomněli případně, což je horší, že na pokutu nemají, protože neměli-li na jízdenku, tím méně mohou mít na pokutu! Výsledkem mohou být dvě řešení. Buďto dlužnou částku z pokuty dodatečně zaplatí, nebo také ne a pak narůstají úroky a dluh je vymáhán soudně, nebo cestou exekutora. Dopad či následky zásahu exekutorské ruky zákona pro dlužníka, snad ani není nutné popisovat, ale že někdy mohou být až fatální, tj. likvidační nebo tragické, což není výjimkou.

Jsou však také lidé-neplatiči, kteří prohřešky, či lépe přestupky páchají (vyrábějí) zcela vědomě, resp. je jim to, jak se říká, „šuma fuk“! V takovém případě člověk na svou roztržitost, nepozornost, liknavost, případně insolventnost může doplatit tím, že jej postihne exekuce. V jiném případě, což je meritum věci tohoto článku, je potřeba se osobou neplatiče zabývat v širším kontextu. Jde totiž o tzv. notorického alkoholika nebo „závisláka“ na drogách a dostáváme se do prekérní situace naší legislativou neřešenou.

Zcela logicky musíme alkoholiky, případně závisláky, rozlišovat mj. z hlediska jejich sociálního postavení. Zatímco jeden notorik má či může mít práci, slušný a pravidelný příjem, druhý je nezaměstnaný, k tomu bezdomovec a zcela bez přijmu. Nějaké finanční prostředky sice dostává ze zákona jako příspěvek na nezaměstnanost, ale ty sotva stačí na jídlo, alkohol a cigarety. Protože však jeho život má cenu mrtvého koně, většinou jej stráví vybíráním popelnic a kontejnerů, následně požíváním levného alkoholu (drahých drog) a to někdy či často v míře nepřiměřené. Následky pak jsou různé, často však takové, kdy musí zakročit policie a tento člověk končí na protialkoholické záchytné stanici. Poněkud lakonicky poznamenám, že zatím co on tady končí, na druhé straně tady začíná anabáze následků, důsledků a problémů jeho opilství nebo zdrogovanosti ve formě vznikajícího dluhu (dluhů), který vzniká jeho neschopností či nemožností zaplatit „nocležné“ v záchytné stanici. Tento rest jde samozřejmě na účet subjektu, tj. záchytné stanice, potažmo min. zdravotnictví a tedy i státu.

Z obecného pohledu je požívání alkoholu v nepřiměřené míře značný sociální a společenský problém, zvláště z hlediska funkce rodiny, výchovy dětí, zaměstnání a tím pádem i faktické dopady na společnost jako takovou. Otázka financí zde může a nemusí hrát roli, to záleží na sociálním postavení nejen alkoholika resp. závisláka, ale také celé rodiny. Relativně dobře situovaný člověk-alkoholik je schopen pobyt na záchytné stanici, pokud se tam dostane, jistě uhradit, avšak v případě člověka nezaměstnaného, bezdomovce nebo insolventního jedince, notabene je-li jím závislák na drogách, je zaplacení poplatku za pobyt v záchytce v tom lepším případě nepředpokládané, spíše jisté, že zaplacený nebude.

Podle neoficiální statistiky z r. 2012 bylo na území ČR celkem 17 protialkoholických záchranných stanic se 152 místy, které v r. 2012 „navštívilo“ cca 23 500 „klientů“. Cena za jednu noc se v průměru pohybuje okolo 2 000 Kč (cena v luxusním hotelu za jednu noc může být do 2.500 Kč), což ve svém výsledku znamená, že v těchto protialkoholických zařízeních by mělo být za rok 2012, za předpokladu použití jejich služeb zmíněnými 23 500 klienty, vybráno cca 47 milionů Kč. Mělo by, otázka však je, kolik bylo vybráno ve skutečnosti a kolik činí dluhy. Pokud připustíme, velmi skromně, že z uvedeného počtu klientů nezaplatila jen třetina klientů, pak stát prodělal cca 15,6 milionů korun, které budou jen sotva kdy ještě zaplaceny a které v rozpočtu ministerstva zdravotnictví, resp. ministerstva vnitra (spoluúčast policie na zákroku, přepravě atd.) budou jistě chybět.

Častými klienty záchranných stanic jsou nebo mohou být bezdomovci, lidé bez zaměstnání a tedy bez příjmu z čehož plyne fakt, že velký počet návštěv a použití služeb stanice, zůstane nezaplaceno. Není tomu dávno, co v TV byl uveden případ, kdy bezdomovec za dlouhodobé, zato velmi časté (3krát až 4krát za měsíc) použití služeb protialkoholické záchranné stanice dluží víc jak 220 (slovy dvěstadvacet) tisíc Kč! Je to ojedinělý případ? Zcela jistě ne a tak ve výsledku na alkoholické či jiné radovánky tato zařízení doplácí, resp. jsou dotovány státem z našich daní. To je však jen jedna stránka věci, neboť tato problematika se dotýká i jiné oblasti.

Je všeobecně známo, jaké metody jsou používány proti dlužníkům v případech, kdy zasahuje exekuce. Víme, že mnohdy za zanedbatelnou částku bývají vyčísleny náklady exekuce na „astronomické“ částky, které jsou dlužníkovy dány k úhradě v rámci likvidity dluhu. Dám-li nějaký příklad pak za dlužnou částku např. 25 tisíc Kč přišel dlužník o celý majetek včetně rodinného domu, při dluhu 12 a půl tisíce po zásahu exekutora se dlužník ocitnul v holém, neobývatelném bytě, při dluhu 2 a půl tisíce korun přišel dlužník nejen o úspory, ale byly mu odňaty i příspěvky na invaliditu apod. Tak je možno pokračovat, ale to už je problém z jiného soudku.

Použijeme-li případ člověka, který dluží 220 tisíc korun, jaký je asi předpoklad, že se věřitel dočká nějaké satisfakce z dluhu, který je nereálný tímto člověkem jakkoliv splatit? Paradoxní na tom ovšem je, že o takového člověka nemá zájem ani místní samospráva, ani policie, protože takový člověk je pro ně přítěží a neřešitelný problém, protože si z něj nikdo nic nevezme. „Kde nic není, ani smrt nebere“, říká staré české přísloví a tak tito lidé tímto způsobem vegetují dál, de facto bez zájmu společnosti o jejich (mnohdy jimi nezaviněný) osud. Případy těchto lidí ve srovnání s dlužníkem, dlužícím pár tisícovek, jsou neřešitelné, zůstávají (byť v nezáviděníhodné situaci ale přesto) na svobodě, zatím co ten méně společnosti škodící je naopak odsouzen nejspíše posílit řady bezdomovců.

Stejný problém a stejná neřešitelnost (zatím) je v případech, kdy byl spáchán úmyslný trestný čin se škodou např. 5 milionů korun. Pachatel je sice odsouzený a v rámci trestu je mu uložena i povinnost uhradit vzniklou škodu 5 ti milionů, ale ukažte mi osobu pachatele, člověka ve věku např. 55 let, který by byl schopen takovou částku uhradit, jak mu bylo soudem uloženo. V případě, kdy škoda byla vyšší (viz např. kauza Opencard) než 5 milionů, např. 10, 20 nebo 30 milionů (a že jsou případy, kdy pachatelé mají na svědomí škody i vyšší jak 100 milionů!) je absurdní si myslet, že takovou částku odsouzený vůbec kdy vrátí či uhradí. Přesto – jedeme dá!l

Co z toho vyplývá? Že se páchají úmyslné trestné činy se škodami v řádu nejen několika milionů, ale v řádu desítek, stovek ba i miliard korun, které se nikdy nevrátí tam či tomu, kdo byl poškozen. Proto všichni exponenti „slavné“ listopadové revoluce a osobnosti z devadesátých let, kteří restituovali, privatizovali, tunelovali, zkrátka jedním slovem KRADLI ve velkém si byli jisti, že není možné, aby škody, které státu způsobili, byli schopni, tím méně ochotni, uhradit. Ne snad proto, že by peníze neměli, ty účelově proinvestovali a majetky převedli na příbuzné a známé a jiné subjekty, ale také hlavně proto, že se ani dnes nikdo (až na malé výjimky) ani nesnaží legální cestou tyto zloděje, pachatele krádeží státního majetku a peněz vůbec zažalovat a vydat je tak spravedlnosti. A že je jich pěkná řádka!

Z výše uvedeného vyplývá, že existuje dost vážný a známý problém, který kromě toho, že existuje, má i značný finanční deficitní dopad na státní rozpočet. Rozhodně si nemůžeme říkat, že „my si to můžeme dovolit, my máme peněz dost“, právě naopak. Jenže co naplat, minulá koaliční pravicová vláda dělala, že reformami zlikviduje rozpočtový deficit, způsobeným rozkrádáním ve velkém zmíněnými polistopadovými politiky, aniž by však na pachatele ukázala, podala trestní oznámení a vydala je spravedlnosti. Tedy bohužel nikoli cestou práva a spravedlnosti, ale cestou vědomého ožebračování nejpotřebnějších občanů, tj. na děti, nemocné, tělesně postižené, sociálně slabé, nezaměstnané, důchodce atd. K tomu dala Nečasova vláda občanům do vínku církevní restituce a bylo vymalováno. Že by se se současnou vládou blýskalo na lepší časy, se bohužel říci nedá, protože ani dnes nejsou politici schopni projednat a nastolit takový zákon a uplatňovat právo a spravedlnost, která by vedla k eliminaci případů nedobytných pohledávek, které v nemalé míře poškozují nejen stát, ale i občany. Jak dlouho ještě?

Facebook komentáře