EU: na programu Romové

„Přijetím doporučení členské státy jasně prokázaly, že hodlají více a efektivněji investovat do lidského potenciálu, aby se zlepšily životní podmínky Romů v Evropě,“ uvedl komisař pro zaměstnanost, sociální věci a sociální začleňování László Andor. „Nemůžeme je nechat na holičkách. Nyní je na členských státech, aby v období 2014–2020 přidělily podstatný objem prostředků ze zdrojů EU a přidaly i své vlastní finance, a pomohly tak romským komunitám plně využít jejich potenciál a rovněž aby členské státy projevily politickou vůli na všech úrovních, aby se zajistilo, že půjde o dobře investované peníze.“ Doporučení se opírá o zprávy Komise z posledních let o situaci Romů a zaměřuje se na čtyři oblasti, v nichž se vedoucí představitelé zemí EU vyslovili pro plnění společných cílů spadajících do rámce EU pro vnitrostátní strategie integrace Romů – jedná se o vzdělávání, zaměstnanost, zdravotní péči a bydlení. Tolik informace z portálu První zprávy.

Z výše uvedeného lze konstatovat, že se problematikou Romů skutečně EU zabývá a snad má i snahu něčeho pozitivního dosáhnout. Obávám se však, že takové stanovisko tady již bylo několikrát, i když podána možná ne s takovou důležitostí. Sociální aspekt, kterým se EU ohání „nenechat je (Romy) na holičkách“ je sice hodný uznání, ale je otázka, jak dalece budou toto schválené doporučení jak Komise EU, tak jednotlivé členské státy realizovat.

Jestliže se totiž v doporučení praví, že vedoucí představitelé zemí EU se vyslovili pro plnění cílů pro vnitrostátní strategie integrace Romů, tedy konkrétně v oblasti vzdělání, zaměstnanosti, zdravotní péče a bydlení nutno konstatovat, není žádné nóvum, tedy alespoň ne v ČR. Do všech těchto oblastí je již několik let investováno nemálo finančních prostředků, ovšem efektivnost z hlediska sociálního začlenění je zatím nepatrná, zda-li vůbec jaká. Domnívám se, že pouhá cesta finančních investic do jmenovaných oblastí integrace Romů je iracionální potud, pokud nebude důrazně a efektivně uplatňována platnost, zásada a respektování zákonů z pozice povinností, které vyplývají z Ústavy kde se praví, že všichni občané si jsou v právech i povinnostech rovni. Víme dobře, že tento aspekt není u romské komodity evidentně respektován, romské etnikum stále využívá, či lépe zneužívá svého negativního postavení ve společnosti tím, že se vehementně dovolává práv, ale již méně či vůbec nerespektuje povinnosti, jako druhou stranu téže mince.

Investice do vzdělávání, zaměstnanosti bude efektivní tehdy, když se budou nekompromisně po romském etniku vyžadovat respektovat povinnosti, vyplývající ze zákona, stejně jako nepsaný zákon (na rozdíl od totalitního režimu) o potřebě pracovat, jako hlavního zdroje obživy a existence. Objektivnost nedostatku pracovních příležitostí je sice relevantní důvod k obtížnému hledání zaměstnání, na druhé straně však vědomí, že se o ně (Romy) musí stát postarat, je příliš ani nenutí, ani nemotivuje práci či zaměstnání vyhledávat, v případně docházky do školy a vzdělávání dětí, respektovat. S tím také souvisí i problematika vzdělání, resp. kvalifikace pro možnosti zaměstnání. Je-li ve společnosti cca 600 tisíc nezaměstnaných, u kterých se z velké části dá předpokládat, že mají jak kvalifikaci, tak odborné či jiné zkušenosti z předchozího zaměstnání, bude asi značně složité uplatňovat romské etnikum na trhu práce, pokud nejen že mají negativní vztah k práci, ale de facto nic neumí (kromě běžné fyzické, na kvalifikaci nenáročnou práci např. výkopy pro kanalizaci, čištění ulic apod.).

Nicméně z pohledu nezaměstnanosti je a bude situace pro romské etnikum dlouhodobě neřešitelná právě vzhledem ke zmíněné (ne)gramotnosti a nedostatečné kvalifikaci, která bude na trhu práce vždy upřednostňována ve prospěch majoritní části nezaměstnaných, či jiných práci hledajících občanů. Jinými slovy, v této oblasti budou Romové i nadále dlouhodobě finančně podporováni na úkor jiných občanů, protože nedostatek jejich gramotnosti a kvalifikace, jako předpokladu k možnému zaměstnání je svým způsobem „zvýhodňuje“, protože to bude „opodstatněný“ důvod k obtížnému získání zaměstnání, ale na druhé straně také „oprávněný“ důvod žádat o finanční podporu od státu z titulu „neponechání jich na holičkách“!

Snaha Komise EU je pochopitelná a chvályhodná, nicméně samotné (nemalé) finanční investice do problematiky začleňování romské komunity do společnosti jednotlivých členských států by měla být až na druhém místě. Tedy poté, kdy romské etnikum dostatečně důrazně, srozumitelně a závazně přesvědčí ostatní spoluobčany nejen o dobré vůli, ale také o konkrétním plnění toho nejzákladnějšího a tím je respektování zákonných povinností coby rovnocenní občané toho kterého státu. Rovnocennost a rovnoprávnost totiž nespočívá jen v právu žít jako ostatní, pokud na rozdíl od těch ostatních nerespektují, ale obcházejí a porušují zákon z hlediska elementárních povinností.

Podobná, pohříchu stejně nedobrá situace je patrná i ze strany státu, kdy se často v případě soudních projednávání porušování tr. zákona (trestných činů) ze strany tohoto etnika až příliš zohledňuje citlivost romské problematiky (lze-li to tak azvat), činí se ústupky v hodnocení spáchaných činů a tresty nebývají adekvátní ve srovnání spáchání téhož činu majoritním (bílým) občanem. I to jsou momenty, které vnášejí mezi majoritní spoluobčany nevoli, nespokojenost a postupnou nevraživost či nenávist vůči romské komunitě! A tady žádné finanční dotace či investice nepomůžou. Tady především, stejně jako jinde, je potřeba uplatňovat onu chybějící rovnost a spravedlnost, která je alfou a omegou celé problematiky soužití s romským etnikem.

Pokud EU prostřednictvím vlád členských zemí neprosadí tuto elementární občanskou povinnost k uznání rovnoprávnosti pro začlenění romské komunity do společnosti, budou všechny investice bez efektu a jen dalším „vyhozením peněz z oken“. Tudy opravdu cesta k začlenění romského etnika do společnosti skutečně nevede. Dělat to jen proto, že si to „politická“ situace obecně vyžaduje, ale současně neslyšet a nerespektovat hlasy veřejnosti (majoritních občanů), která to cítí a prožívá bezprostředně, je trestuhodné mrhání časem i penězi. Hlasy majoritních občanů jsou považovány za rasistické, xenofobní, nacionální, či za jinak nepřijatelné a jsou proto odmítány, odsuzovány jako nepřijatelné.

Je sice pochopitelné, že forma finančních investic a dotací pro realizaci řešení této problematiky je snadnější, ale postrádá-li osobní, nebo alespoň jmenovitou odpovědnost za jejich efektivní využití a pozitivní výsledek, je k ničemu. Po čase se pouze udělá rekapitulace vydaných investic, možná i nějakých výsledků, ale bude to o ničem. Nechci být škarohlíd, ale dovolím si tvrdit, že ani v r. 2020 nebude tato problematika ani ze 1/3 vyřešena, jen členské státy přijdou o velkou část peněz s tím, že se budou hledat další způsoby, jak z tohoto začarovaného kruhu ven! A jak z něj ven, je naznačeno výše, jenže co z toho, když úředníci v EU mají k problému svůj specifický „evropský“, a hlavně bez osobní odpovědnosti, přístup. A o tom to je.