Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Terezínští hrobaři

Hodnocení uživatelů:  / 9
NejhoršíNejlepší 

Vážení,

včerejší televizní relace Terezínští hrobaři mi připomněla pana Viktora Laše, jehož jsem učil řídit v r. 1977 v autoškole. Možná by stálo za to připomenout to, co říkal v televizi těm, co se nekoukali, ale i těm, kteří se pokoušejí Němce ze zvěrstev vyvinit.

V úterý k nám promluvil z televizního záznamu Viktor Laš (*1923), který přežil Terezín i Osvětim. V červnu 1977 si dělal autoškolu a vyprávěl mi o svých zážitcích v cvičném autě. Jeho příběh jsem publikoval v tehdejším krajském deníku SVOBODA a dodnes neztratil nic ze své působivosti. Proto vám jej znovu předkládám.

  • terezinsti-hrobari

Zpověď v autě

Práce učitele autoškoly není prosta překvapení všeho druhu. Učitel se sejde s mnoha zajímavými lidmi, od nichž se leccos doví. Jedním z takových žáků autoškoly Praha-západ byl i Viktor Laš.

Je to muž menší, ale sporé postavy, s prošedivělými kudrnatými vlasy. Člověk, z něhož navzdory invaliditě čiší nezdolný životní optimismus, člověk sdílný a veselý.

Toho dne však přišel do autoškoly na jízdu ochablý a nervózní. To, co se mu jindy dařilo celkem snadno, kazil, a byl viditelně z formy. Zastavili jsme v odlehlé ulici a začal náš rozhovor, na který budu dlouho vzpomínat.

„Nedivte se, soudruhu, že mi to dnes nejde, toto období je pro mne vždy nešťastné.“
„Nešťastné? A proč? Podívejte se kolem. Příroda se probudila, vše se zelená, kvete, po zimě se rozvíjí nový život“, pokouším se trochu násilně rozptýlit jeho chmury.

„Víte, to máte pravdu. Ale pro mne je červen obdobím vzpomínek na nejdrastičtější chvíle mého života. Před 35 lety jsem byl nasazen na odklizovací práce v Lidicích.“
Jeho slova mi vyrazila dech a na chvíli jsme se oba odmlčeli. Slunečný mírový den jako by zmizel, zmizely květy v zahradách a prostor výcvikového vozu se náhle změnil ve zpovědnici.

„Nerad vzpomínám na tento úsek svého života. Když se ale chýlí květen ke konci a blíží se osudné výročí, v noci se probouzím a úděsné vidiny ničí můj spánek.

Snad už po tisící se kodrcám s několika dalšími nešťastníky v náklaďáku. Vezli nás, sud chlorového vápna, lopaty a krumpáče, českou krajinou do neznáma. Usuzovali jsme zprvu na nějaké důlní neštěstí, ale najednou nás čeští četníci předali tzv. Schutzpolizei a přijeli jsme do nějaké hořící vesnice. Dodnes se mi vynořuje před očima ten hrůzný výjev z apokalypsy: domy v plamenech, peří létající po ulicích, rozbitý nábytek před domy, pobíhající drůbež a všude spoušť. To nejhorší nás ale teprve čekalo.

Zavedli nás k hořící stodole, u jejíž zdi stály matrace, slamníky a skříně. Když jsme přišli blíž, zmocnila se nás hrůza: zem byla poseta mrtvolami.

Než jsme se stačili vzpamatovat, gestapácký křik a nadávky nás zahnaly do práce. Dostali jsme za úkol vykopat tři metry hluboký společný hrob. Bičíky fašistických policajtů a hrůza z masy mrtvol nás poháněly k vysilujícímu tempu. Večer jsme museli nanosit dveře, ploty a nábytek, a za svitu plamenů osvětlujících mrtvé, jsme museli prohlubovat výkop. Dřeli jsme celou noc a celé ráno. Opilí gestapáci pobíjeli drůbež a vařili si oběd, zatímco my jsme odnášeli mrtvoly do hrobu. Před uložením jsme je museli svléci, zout a odebrat jim peníze a cennosti. Skoro každý měl u sebe balíček s jídlem.

Gestapák Seidl nám nejdříve pohrozil zastřelením, jestliže si něco z věcí necháme, a pak nám milostivě dovolil vzít si jídlo. Ačkoli jsme se dřeli už 24 hodin, a padali únavou a hladem, nikdo nebyl schopen pozřít ani sousto. Nedivte se! Nosili jsme starce i téměř děti, lidi s rozbitou lebkou, vytřeštěnýma očima a s tváří plnou hrůzy.

Nakonec hodili gestapáci do hrobu i dva psy. Na rozkaz jsme zasypali mrtvé vápnem, zalili vodou a zaházeli. Teprve večer, po 36 hodinách strašné práce bez jídla a pití, nás odvezli zpět do Terezína. Z celého komanda jsem se po válce vrátil domů jediný…“
Ohromeně mlčím. Čas pomalu plyne a V. Laš pokračuje:

„Několikrát jsem byl u psychiatra a ptal se ho, co mám dělat. V mladších letech jsem ty hrůzy tak neprožíval. Říkal, že je to normální, abych si našel nějaké rozptýlení.“

„A našel jste?“ ptám s nesměle.

Našel i nenašel. Dělám si autoškolu, abych si mohl vyjet na ryby, vylepšuji chatu, aby syn měl kam jezdit, až se stanu dědečkem. Nic tak člověka neuklidní jako rybařina. Pak přijdu domů, otevřu rozhlas a slyším, jak se revanšisté opět šikují. A je po klidu, znovu se mi objevují tváře lidických vrahů, znovu slyším fanatické hajlování a vidím žalující oči obětí z Lidic.“

„Proč o tom nenapíšete?“

„Nemohu. Je to pro mne dodnes živý zážitek a namohu se vrtat v nezahojené ráně. Byli za mnou mnozí novináři, ale nepřijal jsem je. Prostě to nejde. Nabízeli mi i peníze, ale odmítl jsem vydělávat na neštěstí spoluobčanů.“

Na blízký plot přilétl kos a jeho trylky vyvolaly ohlas ve větvích nedalekého stromu. Vítr přinesl závan kvetoucích azalek. Obří letadlo, posel dalekých kontinentů, se snáší na ruzyňské letiště.

Žák Laš se chápe opět volantu, postupně nachází lepší náladu a vracíme se na základnu.

Končí vyučovací hodina, na niž budu dlouho vzpomínat.

Ivo Krieshofer

Facebook komentáře