Zelenského Dilema (doplněno)

V úvodu tohoto volného překladu úvahy jinak vždy facsinujícího The Sakera, který i tímto článkem uhodil hřebík přímo na hlavičku a vyvolal tak ve mně naléhavou potřebu podělit se o skvělý zážitek z jeho čtení s českým a slovenským čtenářem, bych rád citoval z jednoho z komentářů k původnímu článku na The Uny Review:

Ukrajina je klasickým příkladem toho co v tomto případě nazvu ustašizace. Národ (často uměle vynalezený či uplácaný, ale nemusí to tak být vždy) s komplexem méněcennosti (protože neexistoval, nebo nedokázal prokázat žádný důvod, proč by měl existovat nebo být uznán), vytváří jako raison d'etre [důvod své existence] nenávist vůči národu/národům, ke kterému/kterým skutečně patří.

Hmm, pozoruhodná myšlenka …

Nedávné volby do Ukrajinské rady přinesly dva velice zajímavé výsledky:

Zaprvé, téměř žádná z početných nacionalistických stran nezískala místo byť jen jediného zástupce v Radě (s vyjímkou stran Porošenka a Timošenkové, které získaly každá po 25 křeslech ze 450) …

Za druhé, poprvé od vyhlášení nezávislosti Ukrajiny bude mít strana jejího prezidenta v Radě absolutní většinu.

Toto k výsledkům voleb uvádí Unianská informační agentura:

„Strana Sluha Lidu s 43,17% zůstává v čele. Strana Opoziční platforma – Za život se umístila na druhém místě s 13,01%, strana Julie Tymošenkové Batkivščina se umístila na třetím místě s 8,18%, Strana Evropské Solidarity Petra Porošenka má 8,11% a strana Svjatoslava Vakarčuka Hlas získala 5,83%. Žádná z ostatních stran do Rady žádného zástupce nezískala.”

Za povšimnutí může také stát zisk strany „Opoziční platforma - Za život“ (Rabinovič, Bojko, Medvědčuk), která získala celkem 44 křesel.

Řečeno jednoduše a stručně – pro-válečné strany utrpěly zdrcující volební porážku.

Jeden by si mohl bláhově myslet, že to je pro Zelenského skvělá zpráva. Jenže skutečností je pravý opak: tento výsledek voleb pro něj vytváří naopak velice nebezpečnou situaci.

Proč je výsledek voleb pro Ukrajinu extrémně nebezpečný

První věc, kterou si musíme uvědomit je to, že jakkoli neonacisté utrpěli krátce po sobě dvě drtivé porážky (jak ve volbách prezidentských tak i v následých volbách parlamentních), nacisti se nevypařili.

A tady je klíčová skutečnost, na kterou nesmíme nikdy zapomenout:

Nacistická Ukrajina není demokracií (opírající se o výsledky voleb), ale plutokracií - vládou oligarchů - obarvenou ochlokracií, tedy silou lůzy.

Zjednodušeně a s jen lehkou nadsázkou lze říct, že dnes na Ukrajině vládnou oligarchové, lůza a komanda smrti.

Celý ten Euromajdan nebyl vlastně ničím jiným než násilným svržením vlády jednoho gangu oligarchů spolkem jiných oligarchických gangů, které k získání moci využily neonacistické lůzy. Na tom, že zjevně neonacistický převrat měl a má podporu US a EU není nic zarážejícího: Západ se vždy bratříčkoval s kýmkoli a s každým, kdo kdy byl a je jakýmkoli způsobem proti Rusku. To platí už od dob středověku a platí to i dnes. (Neostýchám se tvrdit, že i Hitlerův rapidní nástup k moci byl jen jedním z dalších projektů Anglosionsféry, pokusem ovládnout evropský continent včetně Ruska; to, že se nakonec nacistický golem obrátil proti svému páníčkovi na této skutečnosti pranic nemění).

Oligarchové tam zůstávají, stejně jako neonacistické tlupy a komanda smrti. A to pro Zelenského představuje nesmírný problém: složení nově zvolené Rady může nakrásně reprezentovat názory a přání většiny ukrajinských lidí, ale skutečná moc v zemi není ani zdaleka v rukou Rady ale v rukou zdivočelé ulice a jejích vůdců.

Formálně a z právního hlediska by dnes Zelenskij měl mít v rukou všechny potřebné nástroje k účinnému zásahu proti oligarchům a neonacistům. Ale prakticky má ruce prázdné.

Dobrá, možná ne úplně „prázdné“ – ale ať už má jakoukoli reálnou moc, pak ta stojí téměř výlučně na podpoře uber-oligarchy Kolomojského (jehož dnes mnozí považují za skutečného „prezidenta“ Ukrajiny; Zelenskij je ničím víc než komickou loutkou). Nu a Kolomojskému jde především o vyřízení si účtů s Porošenkem. Můžeme si být jisti tím, že jeho primárním motivem a cílem je dosáhnout toho, aby mu jeho nepřátelé z předešlého režimu muesli i s úroky zaplatit za potíže, které mu s takovou chutí působili.

Takže si to pojďme shrnout.

Obyvatelé Ukrajiny si zoufale přejí mír. Alespoň svým složením, Rada tuto do očí bijící skutečnost zatím odráží. Říkám „zatím“, protože různé frakce a jednotliví členové Rady, kteří v současnosti Zelenského podporují, tak dosud činli jen proto, aby získali moc. Nemají však společnou ideologickou platformu ani společný program. Jakmile se to vše začne (nevyhnutelně) razantněji otáčet břichem vzhůru, mnoho (ne-li většina) z nich se obrátí proti Zelenskému a přikloní se na stranu kohokoli, kdo bude schopen shromáždit největší davy a vyvolat nejvíce násilí a strachu.

Teoreticky by Zelenskij mohl „jít cestou Putina“ a oligarchy rozdrtit. Ale Zelenskij, řečeno velice ohleduplně, není Putin. Navíc, skutečný důvod, proč ukrajinští oligarchové Rusko tak nenávidí a mají z něho strach netkví ani v nejmenším v tolik proklamovaném velko-ruskému nacionalismu nebo imperialismu, ale v tom, že chtějí za každou cenu udržet Ukrajinu v nefunkčním a pro ně tak výnosném stavu. Ve stavu, ve kterém tuto dnes zbídačelou zemi úspěšně udržjí od roku 1991 až dodnes. Když Putin přišel v Rusku k moci, ukrajinští oligarchové sledovali v panické hrůze jak si tam došlápl na ruské oligarchy. Tehdy se rozhodli udělat cokoli, aby zabránili tomu, že by se i na Ukrajině mohlo stát něco podobného.

Na Ukrajině mají dnes už příslovečný slogan:

„Путин прыйдэ - порядок навэдэ“, neboli „Putin příjde a pořádek obnoví“.

Právě toto představuje tu nejděsivější noční můru Ukro oligarchů. Jak patrno z dění ve světě, je to také nejhorší noční můra Anglosionistické říše. A tady je důvod toho bizarního spojenectví mezi Anglosy, sionisty a nacisty: všichni se bojí, že by Putin mohl obnovil na Ukrajině pořádek. Přidejte k tomu halucinace Hillary Clintonové („Putin chce obnovit SSSR“) a Brzezinského („Rusko potřebuje, aby Ukrajina byla supervelmocí“) a máte jednoduché a všeříkající vysvětlení toho, co můžeme na Ukrajině od dob Euromajdanu sledovat.

Je pozoruhodné, že na Ukrajině už nelze přehlédnout známky toho, že Putin začíná být u většiny Ukrajinců velmi populární (viz zde, zde, zde nebo zde). To by mohlo alespoň částečně vysvětlit, proč Porošenkova kampaň postavená na dominantním konceptu „Buď já, nebo Putin“ propadla tak těžce. Vzhledem k drtivé porážce, kterou Porošenko utrpěl, skutečným vítězem posledních voleb by vlastně mohl být viděn Putin. Lidi snad hlasovali pro Zelenského jako pro nejméně pro-válečného a nejvíce anti-porošenkovského kandidáta: tedy pro anti-Anti-Putinovského kandidáta? Tak se Zelenskij, alespoň ve své kampani, prezentoval. Ale dnes, když byl zvolen, Zelenskij kvazi-okamžitě přechází na porošenkovskou rétoriku. Na přesně takovou, která Porošenka pohřbila.

Proč?

Protože Zelenskij se bojí, že neonacistická lůza a komanda smrti proti němu při první příležitosti vytáhnou do otevřeného boje. Vždyt neonacisté mu už nový Majdan skutečně slibovat začali (viz zde a zde) …

Závěr:

Zelenskij má jen dvě možnosti, obě velmi nebezpečné

Pravdou je, že Zelenskij si musí vybrat mezi jednáním podle vůle lidu a čelit hněvu neonacistů nebo poslouchat neonacisty a čelit hněvu lidí: Terium non datur! [Třetí možnost vyloučena]

A jakoby toho nestačilo, proti Zelenskému tu hraje další bolestná skutečnost: nemá nikoho, kdo by mu mohl smysluplně pomoci.

Letitá všeobecná zkušenost ukázuje, že Anglosionisté snadno slibují a jen vyjímečně své sliby plní. Jisti si můžeme být jen tím, že kromě prázdných proti-ruských hesel může Západ Ukrajině nabídnout jen velmi málo. Upřímně řečeno, USA a EU mají k řešení dost svých vlastních problémů, než aby ztráceli čas, energii a peníze s něčím, co Trump (zatím jen soukromě) s upřimností sobě vlastní nazývá „a shithole“ [řiť světa, zapruzená díra]. Velkoryse přitom přehlíží nepopiratelnou skutečnost, že Ukrajina, v sovětských dobách nejbohatší a nejrozvinutější sovětská republika, je dnes jen shithole především díky nesmírným protředkům vynaloženým Říší na to, aby se ze všeho nejdříve Ukrajina tou shithole stala.

Hypoteticky by Rusko samozřejmě pomoci mohlo. Můžeme si však být jisti tím, že pokud by Zelenskij naznačil jakkoli smysluplnější krok vstříc Rusku, neonacisté okamžitě zorchestrují nový Majdan. Jejich pobouřeným výkřikům a hailování pak bude opět unisono tleskat celý „sbor“ západních (a středoevropských …) politiků neméně upřimně vyděšených Ruskem jako byli v roce 2014.

Dnes zatím Zelenskij ještě jen mluví stejnou řečí, jakou mluvili Porošenko, Timošenková a ostatní nacisté. Měl by si však uvědomit, že pokud začne také konat jako oni, skončí stejně nenáviděný, jako je nyní Porošenko.

Co tedy může udělat?

Ukrajina zoufale potřebuje lepší vztahy s Ruskem. To je ale nemožné dokud bude na Donbasu válka.

Navíc je tu otázka, na kterou dnes musí každý ruský a ukrajinský politik najít odpověď:

Čí je Krym?

Otázka, která dnes snad nejíce polarizuje společnost jednak na tábor ochránců Říše (hlásajících za všech okolností „Krym patří Ukrajině navždy“) jednak na tábor tolerujících Putinovo Rusko (v němž všichni kromě nevyléčitelně tupých liberálních politiků volají „Krym patří navždy Rusku“).

Zatím je zjevné, že Zelenskij se rozhodl zůstat jen při tom mluvení. Jednoduše proto, že ho jeho volební vítězství posadilo doprostřed ohromného minového pole. Kamkoli se dnes hne, každý jeho krok ho přijde draho. Velmi draho. Právě teď a v kratší časové perspektivě, neonacistická lůza pro něj představuje mnohem větší nebezpečí než dezorganizovaná, demoralizovaná a obecně apatická většina lidí. Ale to se nevyhnutelně změní se zjevně postupující devastací hospodářství a s dalším politickým úpadkem země.

Smutnou realitou je, že nacistická okupace Ukrajiny změnila zemi ve zcela nefunkční pa-stát a že se nikde na obzoru neobjevují jakékoli náznaky obratu ve vývoji společnosti. Ani ty nejmenší.

Osobně začínám mít důvod věřit tomu, že tou nejméně bolestivou cestou dále pro tuto uměle vytvořenou zemi je rozdělit se na menší přirozenější části, možná spojené v nějakou velmi volnou konfederaci, možná se společnou deklarací neutrality. To by nejen vyřešilo problém nepřirozené umělosti dnešní Ukrajiny samotné, ale také by to usnadnilo vnějším aktérům (USA, EU, Ruské Federaci, OSN, OBSE, EEU, SCO atd.) pomáhat novým státům, které se budou po rozpadu současného monolitu formovat (jak ekonomicky tak politicky).

Prozatím se ale zdá, že Zelenskij je vážně rozhodnut opakovat chyby Porošenka: