Ondřej Krutílek: Kdo se ještě diví disidentům Evropy?

Podrobnosti

ze světa / Evropa|

17. prosinec 2011|

Ondřej Kutílek|

6230 x

Od posledního summitu EU, který měl definitivně rozhřešit situaci v zadlužené eurozóně, uplynulo jen několik dní. Už nyní je ale jasné, že státy, které se rozhodly nepřistoupit na Merkozyho hru, chybu rozhodně neudělaly. Ptejme se po příčinách současného stavu. Budeme-li důslední, dojdeme k závěru, že ti, kteří nyní volají po pomoci a solidaritě, si zavařili sami.

 

Realizovali špatnou, nepředvídavou a krátkozrakou politiku. Na národní úrovni bytněl stát blahobytu a na úrovni evropské se se vší vervou budoval projekt společné měny tendující k politické unii, aniž by pro to či ono existovaly dostatečné předpoklady nebo dokonce důvody. Argument, že dnešní situaci způsobila krize zlotřilého finančního sektoru, která se od roku 2008 přelila nejprve do reálné ekonomiky a následně i do trudného hospodaření států, obstojí pouze do určité míry. Welfare state i projekt eura mají četné, v literatuře popsané defekty v genech, a nebýt finanční krize, stáli bychom na rozcestí, jak se dnes s oblibou říká, o pár let později. Otázkou je, zda by nám takový „odklad" k něčemu byl.

Evropská integrace se nejpozději po Maastrichtu v roce 1993 utrhla ze řetězu a začala požírat sebe sama. Navzdory řečičkám o významu jednotného vnitřního trhu to je právě volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, co v posledních deseti, patnácti letech v EU krnělo a krní nejvíce. Namísto toho se masivně dopřává sluchu „harmonizátorům" všeho druhu. Výsledek je patrný jak v revizích zakládacích smluv (Amsterodam, Nice, Lisabon), tak v běžné sekundární legislativě, jež pokrývá každou prkotinu, a jejíž objem proto permanentně narůstá.

Ruku v ruce s tím jde i postupné tunelování vládnutí v jednotlivých členských státech: schválně se zeptejte svého poslance, kolik národních zákonů má původ v Bruselu a nakolik je možné jejich přijetí ovlivnit. Budete zděšeni! Nejhorší ovšem je, že řada vlád si nad tím myje ruce; jako by EU z jejich kompetencí ukrajovala bez jejich souhlasu.

Pokud se na poslední summit podíváte touto optikou, zjistíte, že nepřinesl nic nového. Znovu se po členských státech chce fiskální disciplína (kdo si dnes vzpomene, že Pakt stability a růstu, který byl nedávno s velkou pompou zpřísněn, požadovalo v roce 2005 rozvolnit právě Německo s Francií), znovu se volá po solidaritě (víme ještě vůbec, co to skutečná solidarita je?), znovu se má revidovat základní právní rámec EU (protože Lisabonská smlouva mající připravit půdu pro fungování EU v 21. století byla anachronismem už v době svého přijetí). A hlavně: dluhy se znovu mají léčit dluhy.

Takové menu dobrovolně akceptuje jen ten, kdo nemá na výběr (země eurozóny), nebo ten, kdo stále ještě (naivně) věří, že EU je nadána schopností sebereflexe. Proto když se objeví pár států, jejichž představitelé namísto bruselského rozumu raději používají ten selský, měli bychom jim spíše tleskat než je plísnit, že neskáčou, jak Merkozy píská.

Ano, Cameronovi lze vytýkat, že se nechal vyprovokovat k prohlášením, která po něm nikdo nechtěl. Český premiér zase na summitu ze své vrozené nerozhodnosti učinil jednu velkou přednost. Jenže postačuje pro přijetí zásadního rozhodnutí, jehož chtěla eurozóna dosáhnout, příslib vytvoření jakési dohody, jejíž formální i obsahové parametry jsou nejasné a jež s největší pravděpodobností nic bezprostředně nevyřeší?

Být klausovským „disidentem Evropy" neznamená být proti evropské integraci, ale proti způsobu, jakým se v poslední době (letech) vyvíjí. Jinak řečeno: klidně nechť vznikne politická unie, ale pouze za předpokladu, že po ní bude ze strany zainteresovaných skutečná poptávka. Dnes jde pouze o znouzectnost; snahu, jak zakrýt, že v Unii a některých jejích členských státech je něco hodně špatně.

Pokud řešit dluhovou krizi, tak rozhodně nikoliv opakováním mantry o stále užší Unii. Dnešní EU není řešením problému, ale jeho součástí, lhostejno, zda dvou-, tří- či sedmadvacetirychlostní. Kdo si nasekal dluhy, nechť si je řeší především doma (se svými voliči). Hraběcí rady z Bruselu mohou zabrat nanejvýš v eurozóně (a i tam pouze pod pohrůžkou), v EU jako celku nikoliv.

Ideální by bylo, pokud by Velká Británie ustoupila ze své radikální pozice a spolu se spřízněnými státy (jejichž počet by v důsledku Cameronova „obrácení" mohl narůst) na summitu v únoru příštího roku prosadila zásadní a především věrohodné změny v rámci skomírajícího projektu vnitřního trhu výměnou za souhlas s revizí smluvního rámce EU v oblasti měnové integrace na půdorysu celé sedmadvacítky.

Pokud se to nepodaří (což je pravděpodobné), nechť se EU klidně vnitřně rozdělí. Vícerychlostní integrace není sprosté slovo. Naopak: Unie by po letech konečně přiznala barvu. A že se „odpadlíci" dostanou na periferii? Jistě. Asi tak jako jádro, které propadlo chiméře bezuzdné integrace za každou cenu.

zdroj:http://www.revuepolitika.cz/clanky/1594/kdo-se-jeste-divi-disidentum-evropy

Komentáře