Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Co by Bismarck poradil Angele Merkelové?

 

V rozhovoru pro německý časopis Zuerst! uvažuje Srdja Trifković o významu dědictví Otty von Bismarcka 200 let po jeho narození.

  • co-by-bismarck-poradil-angele-merkelove

 

Doktore Trifkovići, jak by reagoval Bismarck, kdyby viděl mapu dnešní Evropy?

 

Trifković: Byl by zpočátku šokován, že německá východní hranice leží podél řek Odry a Nisy. Otto von Bismarck byl ryzí Prus. Podle jeho názoru jsou města jako Königsberg [Královec], Danzig [Gdaňsk] či Breslau [Vratislav] mnohem „němečtější“ než ta v Porýní. Jeho prvním dojmem by bylo, že se Německo „posunulo“ na Západ a že důležitý sociální a kulturní aspekt jeho Německa se ztratil. Když by překonal tento původní šok, podíval by se na mapu Evropy ještě jednou a mnohem podrobněji. Pravděpodobně by ho ohromila značná vzdálenost mezi Německem a Ruskem. To, co bylo v Bismarckově době hranicí mezi Německem a Polskem, je nyní „Velké Polsko“, které v jeho době neexistovalo. A bývalé provincie Ruské říše jsou dnes nezávisl& yacute;mi státy: tři pobaltské republiky, Bělorusko a Ukrajina. Bismarck by to pravděpodobně považoval za nežádoucí „nárazníkovou zónu“ mezi Německem a Ruskem. Vždy kladl velký důraz na silnou německo-ruskou alianci a nepochybně by se podivoval, jak k tomu všemu mohlo dojít. Pravděpodobně by uvažoval, jak takové kontinentální partnerství dnes opět přivést k životu. Byla by to diplomatická výzva hodna osobnosti jeho formátu, tj. jak vytvořit alianci mezi Berlínem a Moskvou, aniž by jí znepokojené menší státy, ležící uprostřed, házely klacky pod nohy.

 

Co by poradil Angele Merkelové?

 

Trifković: Asi by jí řekl, že i když nemůžete mít těsnou alianci s Ruskem, měli byste alespoň usilovat o lepší balanc, jinými slovy, o obdobně blízké vztahy s Washingtonem i Moskvou. Koncept Spolku tří císařů z roku 1881 je dnes sotva možný, ale existují i jiné možnosti.

 

Bezpečnost a válka na Ukrajině by budily Bismarckovu pozornost…

 

Trifković: Merkelová zaujala k Ukrajině velmi předpojatý postoj, což by Bismarck nikdy neudělal. Vždy se snažil zabezpečit svou zem ze všech stran. Na Ukrajině můžeme s jasností sledovat scénář krize, který byl vypracován ve Washingtonu. Bismarckova politika v případě moderní Ukrajiny by spočívala v tom, že Berlín bude jednat jako důvěryhodný a neutrální arbitr evropské politiky a nikoli jako předsunutá transatlantická základna.

 

Před chvílí jste řekl, že se Německo po Bismarckovi posunulo na Západ. Myslíte nejen geograficky?

 

Trifković: Již od svého mládí, kdy byl pruským vyslancem ve frankfurtském spolkovém sněmu, si Bismarck ošklivil převážně západoněmecké liberály. Zároveň se později snažil zajistit, aby se katolické Rakousko drželo stranou rodící se Německé říše. Již v jeho mladých letech můžeme postřehnout Bismarckovu představu Německa, tj. jako ústřední kontinentální velmoci bez silných katolických prvků a liberálních idejí. Také si uvědomoval, že taková středoevropská mocnost si musí být vždy dávat pozo r na možnost obklíčení. Bismarck věděl, že musí zabránit, aby se Francie a Rusko staly partnery.

 

Po celou dobu to vypadalo, že vztah s Ruskem je důležitější, než vztah s Francií…

 

Trifković: Tady existuje v Bismarckově politice jistá podivnost. Po válce proti Francii v letech 1870-71 anektovala nově vzniklá Německá říše Alsasko a Lotrinsko, čímž si zajistila, že bude existovat neustálé napětí s revanšistickou Francií. Z hlediska reál-politiky mělo být jasné, že přínosy z anexe Alsaska-Lotrinska budou vyváženy nevýhodami. Francouzský iredentismus učinil z Francie trvalého nepřítele Německa. Žádné politické sblížení s Paříží nebylo možné. Veškerá politika Třet& iacute; francouzské republiky (1870-1940) se následně vyznačovala hlubokým protiněmeckým resentimentem.

 

Jako Američan se srbskými kořeny znáte Východ i Západ. Existují nějaké rozdíly v jejich přístupu k Ottovi von Bismarckovi?

 

Trifković: S lítostí musím říct, že s výjimkou několika lidí ve vědecké komunitě, není Otto von Bismarck přiměřeně zhodnocen ani na Západě, ani na Východě. Na obou stranách se často setkáte s pokřiveným obrázkem Bismarcka jako krvežíznivého válečného štváče a nacionalisty, který nemilosrdně usiloval o sjednocení Německa a jehož dráha je poseta mrtvolami. Nic není vzdálenější pravdě. Tři války, které předcházely sjednocení, byly omezenými ozbrojenými konflikty s jasně definovan&yac ute;mi cíli. Dvě z těchto válek Bismarck ukončil bez zbytečného ponížení poraženého nepřítele; Francie byla výjimkou. Zejména válka proti Rakousku v roce 1866 ukázala, že jediným Bismarckovým zájmem bylo zabezpečit pruskou svrchovanost v německých záležitostech. Jen o pár let později uzavřel alianci s Rakousko-Uherskem. Znovu opakuji, Bismarck nebyl brutální válečný štváč, byl to brilantní politický realista, který rychle pochopil své výhody a slabosti svého protivníka. V tom spočívá jistá ; ironie, kterou dnešní moralisté nedokáží pochopit: Bismarck byl skvělý počtář a jeho rozhodnutí se zřídkakdy řídila etickými kritérii, nicméně výsledkem jeho Realpolitiky byl relativně stabilní německý stát, kterému se za Bismarckova kancléřství podařilo přizpůsobit Evropu svému vzestupu, aniž by došlo k ozbrojeným konfliktům. V letech 1871 až 1890 byla Německá říše celkem vzato stabilizujícím faktorem v Evropě. Během Berlínského kongresu, který měl ukončit balkánskou krizi roku 1878, Bismarck vystupoval jako poctivý zprostředkovatel, respektovaný celou Evropou. S Bismarckovým odchodem v roce 1890 skončilo období uvolnění napětí v Evropě a stabili zujícího vlivu Německa.

 

Co se pro Evropu změnilo po roce 1890?

 

Trifković: Po Bismarckovi nepřišel už žádný neochvějný a spolehlivý kancléř a německá politika ztratila svou obratnost. Náhle začal převažovat neurotický duch mladého císaře Viléma II., horečnatá atmosféra „musíme něco udělat“. Byl zahájen masivní námořní program, ale nebyla obnovena Zajišťovací smlouva s Ruskem (z roku 1887), což byl úhelný kámen Bismarckova scénáře, jak zabránit válce v Evropě. Carská říše zpočátku naléhala na obnovení této bilaterální smlouvy s Berlínem. Císař zaujal stanovisko, že by bylo lepší Říši chránit posílením vlastní armády než prostřednictvím aliancí. A Bismarckova noční můra se najednou stala skutečností. Jelikož Rusko náhle zjistilo, že nemá žádné spojence v zahraničí, a německo-ruské vztahy se stále více ochlazovaly, obrátilo se na Francii a uzavřelo s ní v roce 1892 vojenskou dohodu. V roce 1894 pak byla stvrzena pevná aliance. Neměla ideologický ráz. Liberální, zednářská, světská a republikánská Francie byla ve svazku s pravoslavně-křesťanskou, hluboce konzervativní a autokratickou Ruskou říší. A Německo zůstalo uprostřed. Bismarck se vždy děsil takovéto koalic e na dvou frontách, která položila základy bloků mocností, které válčily v 1. světové válce. V současnosti můžete vypozorovat jisté paralely s politickým obratem z roku 1890.

 

V jakém smyslu?

 

Trifković: Často neurotická politika Berlína po Bismarckově propuštění připomíná agresivní styl lidí jako je dnes Victoria Nulandová či John McCain. Při pohledu na Německo v letech 1890 až 1914 je možné vidět nápadné paralely s dnešními americkými neokonzervativci. Posedlost Ruskem jako nepřítelem je jedna z podobností. Po Bismarckově propuštění bylo Rusko líčeno v médiích Německé říše v těch nejtemnějších barvách: jako zaostalé, agresivní a nebezpečné. Když si vezmeme dnešní z&a acute;padní média hlavního proudu, včetně těch německých, tento obrázek byl pouze posílen: nebezpečná, zaostalá a agresivní Putinova říše.

 

Bismarck nebyl německým neokonem?

 

Trifković: (smích) Ne, právě naopak! Nebyl snílek, ani ideolog. On se nechtěl vydat do světa, aby jiným přinášel germánské dobrodiní, v případě potřeby silou zbraní. Bismarck byl vždy při zemi se držícím pruským statkářem. Zatímco Británie jakožto námořní velmoc otevírala obchodní stanoviště a zakládala kolonie po celém světě, a britské posádky byly umístěny po celé Indii a Africe, Bismarckovo Německo bylo vytvořeno jako klasická pozemní kontinentální velmoc. Dokonce bych řekl, že Bismarck sám měl k oceánu averzi. V 80. letech velmi neochotně souhlasil s nákupem prvních protektorátů pro Německou říši. Celkově vzato, německý koloniální program byl ekonomicky sporný. Německu bylo v 80. letech přenecháno to, co ostatní velké koloniální velmoci nechtěly, zejména Velká Británie. Bismarck to věděl a uvědomoval si, že důležité úžiny a strategické body, jako byl Mys Dobré naděje, jsou pod britskou kontrolou. V Německu byla koloniální otázka hlavně věcí „prestiže“ a „důvěryhodnosti“, přičemž politický velikán Bismarck neměl na podobné úvahy čas.

 

Bismarck měl rovněž jasný postoj k Balkánu. V roce 1876 řekl v jednom proslovu, že Německá říše nemá na Balkáně žádný zájem, „který by stál za kosti jediného pomořanského granátníka.“ Zdá se, že se to změnilo. Němečtí vojáci jsou dnes na Kosovu. Spolková republika Německo byla první zemí, která uznala v roce 1991 nezávislost Slovinska a Chorvatska na Jugoslávii…

 

Trifković: Ottovi von Bismarckovi se nikdy nechtělo vázat osud Německa na Rakousko-Uhersko. Jeho rozhodnutí vyhnout se konfliktům na Balkáně bylo rozumné. Německo po Bismarckově odvolání zažilo vzestup protiruského a protisrbského smýšlení, které napodobovalo to, co vycházelo z Vídně. Mimochodem existuje jiný Bismarckův výrok, který je skutečně prorocký: „Dnešní Evropa je sud s prachem a vůdcové jsou jako lidé, kteří kouří ve skladu zbraní,“ varoval. „Jediná jiskra spustí explozi, která nás pohltí v&sca ron;echny. Nemohu vám říct, kdy k té explozi dojde, ale mohu vám říct kde. Spustí to nějaké zatracená hloupost na Balkáně.“ Pokud jde o Srbsko, tak zde existují paralely se současnou situací v Evropě. Dynastická změna z roku 1903 v Bělehradě učinila konec dřívějšímu dominantnímu vlivu Rakouska-Uherska na tento malý sousední stát. Rod Karadjordjevićů orientoval Srbsko na velkého slovanského bratra, na Rusko. Vídeň se tomu snažila zabránit tím, že vyvinula na Srbsko hospodářský a politický tlak. Nicméně Srbsko vyšlo z této tzv. celní války ve skutečnosti posíleno. Dnes si všímáme paralel s Ruskem. Celní válku Vídně s Bělehradem je možné sr ovnat se sankcemi proti Rusku. Sankce nutí zemi diverzifikovat své hospodářství, čímž ji činí odolnější. V Srbsku to dobře fungovalo před sto lety, v Rusku to může fungovat dnes. Když Rakousko-Uhersko anektovalo Bosnu a Hercegovinu v roce 1908, nastala krizová situace, kterou ukončilo až Německo, jež se postavilo na stranu Vídně. Německo nakonec zatáhlo účet. Po vypuknutí 1. světové války se rakousko-uherským jednotkám nepodařilo porazit Srbsko. Potřebovaly vojenskou pomoc od Německa. Pruský polní maršál August von Mackensen nakonec Srbsko porazil a prokázal, že byl skutečně ušlechtilým protivníkem: „V Srbech jsem našel ty nejstatečnější vojáky Balkánu,“ zapsal si do svého deníku. V roce 1916 necha l postavit padlým Srbům památník v Bělehradu, na němž stálo: „Zde leží srbští hrdinové.“

 

Když my dnes v Německu uvažujeme o Bismarckovi, vracíme se opětovně ke vztahům s Ruskem…

 

Trifković: Samozřejmě!

 

Je možné tyto vztahy shrnout následovně: pokud spolu Německo a Rusko vychází, je to požehnání pro Evropu ; když spolu válčí, celý kontinent leží v troskách?

 

Trifković: Těmi jedinými státy, které jsou chronicky zděšeny z německo-ruského dorozumění, jsou stále a vždy námořní velmoci. V 19. století se Britové snažili zabránit vzestupu vznikajících supervelmocí na kontinentu, např. německo-ruské alianci. Když se podíváme na britské impérium a jeho námořní základny, člověka překvapí, jak byl euroasijský Heartland účinně obklíčen. Halford Mackinder to vyjádřil nezapomenutelně: „Kdo ovládá Východní Evropu, ovládá Heartland; kdo ovládá Heartland, ovládá Světový ostrov; kdo ovládá Světový ostrov, ovládá svět.“ Nizozemsko-americký geostratég Nicholas J. Spykman rozvinul Mackinderovu teorii ještě dále. Je to „Rimland“, který obklopuje Heartland, jenž je klíčem ke kontrole zemské masy. Spykman je považován za předchůdce poválečné americké politiky zadržování.

 

Spykman se zaměřoval hlavně na komunistický Sovětský svaz, na Německo už tolik ne…

 

Trifković: Zajímal se o kontrolu „Heartlandu“ zcela nezávisle na ideologii dominantní pozemní velmoci. Spykman napsal na začátku roku 1943, že Sovětský svaz od Uralu až po Severní moře není z amerického hlediska něčím méně nepříjemným než Německo od Severního moře po Ural. Kontinentální velmoc v Euroasii musí být okleštěna či přinejmenším fragmentována. V tom přesně spočívá kontinuita strategie globální námořní velmoci do dnešních dnů.

 

Pokud jde o sankce proti Rusku, spory USA a EU, Německo stojící uprostřed, co by kancléř Bismarck dělal dnes?

 

Trifković: Rychle by ukončil režim sankcí proti Rusku, protože by viděl, že Německo platí příliš vysokou cenu bez ohledu na reálný zisk. Snažil by se také snížit nadměrný americký vliv na utváření německé politiky. Evropa však nepotřebuje nutně nového Bismarcka. Ještě před 50 lety měla několik evropských politiků s váhou a morální integritou. Lidé jako Charles de Gaulle či Konrad Adenauer měli více charakteru než kdokoli ze současných politiků EU. Evropa je za současné situace nutně potřebuje.

 

Zdroj: www.chroniclesmagazine.org, překlad: Karel Hyka

 

Přílohy - Stáhnout všechny přílohy najednou

Bismarck.jpg (40 kB)Stáhnout
Památník.jpg (262 kB)Stáhnout
Heartland a Rimland.jpg (68 kB)Stáhnout
 

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře