Znovuzrození Ruska

Ruská federace má rozlohu 17 075 400 km 2, tím se stává největším státem na světě. Ruské 
území najdeme jak v Evropské části kontinentu, tak v Asijské. Ze strategického hlediska je 
taková rozloha klíčová. Z geopolitického hlediska místy problematická. 
Trvalo mnoho let, aby Rusko usměrnilo svoji mezinárodní politiku. Tvořilo jakousi bariéru 
mezi Evropským a Asijským světem. Bylo třeba si uvědomit, které hodnoty jsou Rusku bližší. 
Ovšem ani nyní nemůžeme jednoznačně nazvat Rusko mentálně evropským státem a 
samozřejmě ani tím asijským.

Ruská federace je nejen největší země světa, ale také země s velkým potenciálem nerostných 
surovin. Tyto faktory z ní dělají téměř automaticky jednoho z hlavních mezinárodních aktérů. 
Jelikož je Rusko federativní prezidentská republika, je jasné, že role prezidenta je důležitá jak 
ve vnitřních záležitostech, tak hlavně v těch mezinárodních. Prezident uvádí směr své země, 
vytváří image, identitu. O prezidentovi takové země, jakou je Rusko, se bude mluvit mnohem 
více, než o mnoha ostatních. Vychází to i s důležitosti tohoto státu z hlediska mezinárodních 
poměrů a nutí to k přebírání obrovské zodpovědnosti za veškerý chod věcí.

Postavení Ruska ve světě je z velké míry tvořeno jeho jaderným potenciálem. Tzv. jaderná 
demokracie patří k těm největším. Přes oficiální smluvní omezení jaderných zbraní, právě 
tento armádní potenciál zaručuje Rusku váhu jednoho z nejdůležitějších mezinárodních 
aktérů. 
Dalším faktorem mezinárodního vlivu Ruska je vytvoření ekonomické závislosti v jiných 
zemích a zajištění dlouhodobého obchodního partnerství, které jak už bylo zmíněno, je často 
založené na surovinném exportu. Na upevnění pozic v těchto mezinárodních disciplínách 
apeluje Putin ve svých ročních spisech.
Specifikou Ruské mezinárodní politiky je jistá sebestřednost, kterou Putin též zdůrazňuje ve 
svých projevech a poukazuje na důležitost zachování takové politiky a rozvíjení státního 
potenciálu pro dosažení tohoto cíle.

Moderní politický svět již není bipolární a je založen na globální spolupráci. Ruska federace 
se do takové politiky musí zapojovat přes veškeré výhrady. Jedinou možností se osamostatnit 
je extrémně rychlý rozvoj, který z realistického pohledu není možný. 
Dřívější tendence spolupracovat se Západem se Rusku neosvědčily a tak s příchodem 
Vladimíra Putina země vyplouvá jiným kurzem. Opouští se od snah o vstup do EU a od těsné 
spolupráce s NATO.

Vladimír Putin vytvořil tak pevnou pozici jak doma, tak ve světě ne tolik díky vlastním 
úspěchům, kolik zjevným neúspěchům Borise Jelcina v době před odchodem.
V Rusku je situace natolik specifická, že při analýze takového autoritářství lze dojít pouze 
k jednomu vysvětlení. Po situaci na počátku devadesátých let a krizi v roce 1998, se lidé bojí 
dalších změn, které by nastaly s odchodem Putina. Nemusely by být vůbec k dobrému. Navíc 
taková sílová mezinárodní politika prospívá národní hrdosti a spokojenosti s vlastním 
prezidentem, který je vidět a slyšet. Politika Vladimíra Putina se silně snaží o znovuzrození 
významu Ruska nejen ve smyslu jednoho z důležitých aktérů, má dokonce tendence se stát 
hlavním dominantním hráčem. Mnozí spekulují o tzv. konci Západu a západní nadvlády, 
proto je velmi důležité pro Rusko mít možnosti, potenciál a významné partnery pro případné 
převzetí štafety. 

Západní země v čele s USA se snaží Rusko a jeho vývoj přibrzdit svou sankční politikou a umělým snižováním cen ropy ve spolupráci se zeměmi OPEC. OPEC sdružuje 12 zemí exportujících ropu a koordinuje ekonomickou politiku členských zemí, a to zejména v oblasti vyjednávání s ropnými společnostmi ohledně objemu produkce a cen ropy.
Situace se snižováním cen ropy je pro současné Rusko nepříjemná, ale nutí ho nespoléhat pouze na export ropy, ale zaměřit se také na svůj vnitřní trh. To může RF paradoxně pomoci k dalšímu rozvoji.

Rusko dnes zaujímá veskrze pozitivní roli při urovnávání mezinárodních vztahů.

Ale jak píše Josef Kůta. Zbývá otázka. Bude i nadále působení Ruska převážně pozitivní, dané jeho současnou silou, směřující ke spravedlivému uspořádání mezinárodních vztahů, nebo podlehne tlaku růstu vlastní velikosti a bude postupně provádět imperiální politiku? To je historické prokletí všech velmocí (podlehl tomu do jisté míry i Sovětský svaz). Rusko je dnes kapitalistickou zemí a chová se podle toho a může tomuto lákání podlehnout. To by vedlo k vážným důsledkům ve střetu s dalšími velmocemi a nakonec by znovu Rusko vnitřně i navenek oslabilo. To je ale otázka pro budoucnost. 

Svět potřebuje Rusko neimperiální.

Zdroj: Vladimír Putin a Rusko v mezinárodních vztazích 
seminární práce Margarita Tsagareyshvili