Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Quo vadis OSN?

Hodnocení uživatelů:  / 0
NejhoršíNejlepší 

Generální tajemník OSN Pan Ki-mun musel v posledních dnech připomenout Američanům, že bombardování syrského území bez oficiální žádosti syrské vlády, nebo bez odpovídajícího rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, bude považováno za porušení mezinárodního práva.

  • quo-vadis-osn

Rád bych se zamyslet nad skutečností, jakým způsobem se vyhodnocují legitimní a nelegitimní války a jakou roli zaujímá OSN v dnešním světě.

Krize v Perském zálivu, Bosna a Hercegovina, Kosovo, Afghánistán a Irák se staly důležitými milníky v historii organizace.

S koncem studené války a rozkladem Sovětského svazu na počátku 90.let 20.století se Organizaci spojených národů naskytla příležitost dosáhnout významnějšího postavení než kdykoli předtím. Bipolární svět byl minulostí a podle mnoha prognóz mělo dojít ke vzniku světa multipolárního, v němž mohla OSN hrát roli „nejvyššího arbitra". Přes veškeré prognózy však došlo k utvoření uni-multipolárního systému, v jehož čele stanuly Spojené státy, které svým způsobem provádění zahraniční politiky ovlivnily postavení OSN ve světovém systému.

Legitimita zásahu v bývalé Jugoslávii

Zatímco v případě krize v Perském zálivu by se mohlo zdát, že konec studené války přinesl dlouho nevídanou, ale o to více vítanou jednotu světového společenství, problematika Balkánu v devadesátých letech ukázala, že mezinárodní koalice zasahující proti Iráku byla jen výjimečnou shodou okolností, která se nebude opakovat s železnou pravidelností a že řešení konfliktů pomocí OSN či regionálních organizací bude silně ovlivněno postoji jednotlivých světových velmocí.

Když už bylo jasné, že tzv. druhá rezoluce RB OSN pro bývalou Jugoslávii nebude schválena, přesunulo se řešení celého kosovského problému z celosvětové na regionální úroveň. Hybatelem použití síly se namísto OSN stalo NATO.

Zásah NATO v tehdejší Jugoslávii, vyvolal velmi bouřlivou světovou diskuzi, protože
Severoatlantická aliance poprvé zasáhla bez mandátu Rady bezpečnosti. Diskuse
se vedly nejen o samotném uskutečnění zásahu, ale také o jeho formě. Mnozí již tehdy poukazovali na skutečnost, že bombardování Jugoslávie a následné odtržení Kosova vyvolá nebezpečný precedens v mezinárodní politice. Přibylo varovných hlasů o oslabení role OSN.

Tato válka byla zahájena ve zcela odlišné mezinárodněpolitické situaci, než tomu bylo v případě první irácké války v Perském zálivu. V čele USA již nebyl G. H. Bush, ale jeho nástupce Bill Clinton. A v Kremlu již nebyl M. Gorbačov, nýbrž impulzivní a těžko předvídatelný Boris Jelcin. Navíc na rozdíl od svého předchůdce již nebyl prezidentem SSSR, ale Ruské federace (RF) jakožto největšího a nejvýznamnějšího nástupnického státu někdejšího impéria. Ale ještě závažnější byla ta skutečnost, že vzájemné vztahy mezi USA a RF se za necelých deset let posunuly od někdejší věcné a partnerské spolupráce směrem ke konfrontaci.

Základní rámec neshody mezi USA a RF se vytvořil během rozšiřování NATO ve druhé polovině 90. let. To bylo ve své době často prezentováno jako proces šíření demokratických hodnot a norem, jako proces, který by i RF měla vnímat jako pozitivní, protože na jeho západní hranici přináší stabilitu a prosperitu. /Dnes vidíme podobnou situaci. NATO má opět snahu se posouvat na východ bezprostředně k hranicím RF/.

Otázkou ale zůstává, jak se na akci NATO v bývalé Jugoslávii dívat z hlediska mezinárodního práva. Jedni budou tvrdit, že byla neoprávněná, protože nebyl udělen mandát Rady bezpečnosti, druzí budou argumentovat nemožností získat souhlas Ruska v OSN a na druhé straně nutností zasáhnout proti konfliktu, který hrozil rozšířením nestability do dalších oblastí jihovýchodní Evropy.
Přitom zásah byl ze strany NATO vysvětlován ochranou civilistů.
Stalo se smutnou ironií osudu, že letecké údery NATO vedly k ještě větším surovostem Srbů v Kosovu, a tím zahájily další vlnu uprchlíků. Ta pak byla mnohem silnější než všechny předchozí násilnosti dohromady.

Všechny výše uváděné důvody byly vyřčeny v době, kdy už se vědělo, že vojenský úder na Srbsko nebude mít zmocnění užít všech nezbytných prostředků, a bude tudíž nelegální. Proto se věnovalo tolik úsilí a důvtipu na to, aby se zkonstruovala pádná a naléhavá argumentace, která by mohla vojenský zásah alespoň zdůvodnit, tedy legitimizovat. Záměr by se býval mohl naplnit za podmínky, že by se takto sestavované důvody skutečně potvrdily. Jenomže něco takového se nakonec nestalo.

První válka v Iráku

Dnes je všeobecně známo, že operace Desert Storm 1991 byla zcela legální, protože měla jasný mandát RB OSN, měla jak první, tak i druhou rezoluci RB OSN. První rezoluce, č. 660/1990, označila Saddámovo chování za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost. Druhá rezoluce, č. 687/1990, dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Ale tato operace byla velice významná a pozoruhodná i z hlediska legitimnosti. Z tohoto úhlu pohledu mají zásadní význam důvody, kvůli kterým byla zahájena. Jednalo se přitom o důvody vojenské, politické, mezinárodněprávní a ekonomické.

Vojenským důvodem byla především brutální vojenská agrese a po ní následující okupace, které se dopustil režim Saddáma Husajna. Tato skutečnost byla zcela zřejmá, naprosto nezpochybnitelná, nijak ji nezastíral ani sám Saddám Husajn. Všude byly k dispozici snímky postupu iráckých vojsk a jejich počínání na území Kuvajtu.

Druhá válka v Iráku

Jak dnes všichni víme, druhá válka v Iráku, byla naprosto nelegitimní.

Pokud jde o tzv. druhou iráckou válku, dnes víme, že především nebyla legální, protože nedostala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Pro posuzování její legitimnosti jsou rozhodující důvody, kvůli kterým byla zahájena. Před jejím zahájením hovořil tehdejší americký prezident o dvou hlavních důvodech, kterými měly být existence iráckých ZHN a propojení mezi Saddámem a Usámou bin Ládinem. Důkaz by znamenal potvrzení, že se skutečně jednalo o naléhavou hrozbu. Ale na konec se nenašel důkaz ani pro jeden z těchto dvou hlavních důvodů, kvůli kterým byla válka zahájena. A tak operace Irácká svoboda 2003 neobstála ani z hlediska legitimnosti. Její oficiální zdůvodňování přineslo velkou blamáž a diskreditaci nikoliv Radě bezpečnosti OSN, jak naznačoval Dopis osmi z 30. ledna 2003. Skončilo diskreditací zcela jiných významných aktérů tehdejšího světa.

Prvním zdiskreditovaným aktérem se stala administrativa 43. amerického prezidenta, v jejímž rámci se vedle samotného G. W. Bushe nejvíce angažovali především viceprezident Cheney, ministr obrany Rumsfeld a jeho první náměstek Wolfowitz. Dále došlo k těžké diskreditaci tehdejšího britského premiéra T. Blaira a jeho španělského kolegy J.-M. Aznara.

Velice vážné diskuze vyvolala tzv. druhá irácká válka také v Holandsku, které spolu s Velkou Británií a Španělskem tuto válku podpořilo nejen politicky, ale také vojensky, tedy nasazení jednotek od samého počátku. Na podzimu roku 2009 byla v Holandsku vytvořena Davidsova komise, a ta dospěla k velice kritickým závěrům ve třech hlavních směrech. Především tehdejší holandské vládě vytkla tzv. tunelové vidění, v jehož rámci se podporovala nelegální válka a stále se opakovaly pouze argumenty pro zahájení války. Další výhrada odsuzovala slepou podporu tehdejší americké administrativy a přezíravý vztah k těm spojeneckým zemím, které byly proti. A konečně zpravodajské služby byly zkritizovány za cynický postup vyznačující se tím, že pouze přebíraly z vnějšku přicházející tvrzení.
Velice tvrdé byly nejen závěry Davidsovy komise, ale také stanoviska řady nizozemských odborníků. Ti hovořili o politickém selhání, o podpoře nelegální a zločinné války (illegal and criminal war), o papouškování amerických tvrzení, o špatném politickém rozhodnutí, o hrubé politické chybě, o nesprávném postupu, který vyústil v podporu války, jíž chyběla opora v systému mezinárodního práva.

Velmi důležitou úlohu ve snaze o legitimizaci druhé irácké války sehrál zmiňovaný Dopis osmi z konce ledna 2003. Podobně jako v případě OAF 1999 se stalo kontraproduktivním, že se vymýšlely důvody, které ale nebyly podloženy nevratnými důkazy. A stejně tak se ukázalo, že tento obraz legitimity chtěla vytvořit tehdejší administrativa USA, jež usilovala o prosazení nových mezinárodních pravidel a zásadní změny v politickém uspořádání islámského světa.

Velký význam měla skutečnost, že mezi signatáře Dopisu osmi a stoupence druhé irácké války se zařadil také prezident Václav Havel. Ten jej podepsal, přestože původně ani nebyl osloven.

Afgánistán

Rozhodnutí Rady bezpečnosti bylo uplatněním tzv. „but for" přístupu. Znamenalo, že Afghánistán byl potrestán nikoli za agresi, „ale za to, co dovolil mezinárodní teroristické síti al-Ká'ida. Takto pojatá rezoluce se brala za základ legálnosti americké vojenské odpovědi na 11. září 2001, a tak už v podstatě nikdo netrval na tom, aby se ještě čekalo na schválení další rezoluce, která by dala i „zmocnění užít všech nezbytných prostředků".

Z dnešního pohledu to je poněkud škoda, jasný mandát by celou operaci postavil do lepšího světla. Celkově však vojenský úder na Afghánistán není z hlediska zapojení OSN zpochybňován, nevytýká se mu, že by byl nelegální. Důležité je také to, že během této války nebyly, například na rozdíl od války v Jugoslávii v roce 1999, žádné velké ztráty na životech civilního obyvatelstva, které by vzdušnou operaci nějak vážněji zdiskreditovaly, a které by se zpětnou platností vyvolaly polemiky o jejím celkovém smyslu. Nicméně, operace byla sice legální, ale problematická, dala se předpokládat její délka. Mohla se provést jinak – např. zničit výcvikové tábory a dále pokračovat sofistikovanými operacemi jako byla likvidace bin Ládina.

První irácká válka mj. upozornila na skutečnost, že když stálí členové Rady bezpečnosti OSN mají zájem posuzovat hrozby nikoli individualisticky, ale z hlediska jejich dopadu na mezinárodní mír a bezpečnost, pak se mohou dobrat ke společným závěrům, a také ke společným postupům proti těmto hrozbám. Takový přístup je pak přínosem nejen pro věrohodnost a mezinárodní prestiž OSN, ale především pro mezinárodní mír a bezpečnost a potažmo i pro všechny stálé členské státy RB OSN.

Naproti tomu byla pro OSN zcela nejvýznamnější a nejzávažnější válka, oficiálně nazvaná operace Irácká svoboda 2003. Ta byla jak nelegální, tak i nelegitimní. Během její přípravy se OSN, Rada bezpečnosti, dostaly pod silný nátlak dvou zemí, USA a Velké Británie, které prosazovaly vojenské řešení. Následně se RB OSN rozštěpila ještě výrazněji než během studené války. Na přelomu let 2002-2003 tak byla OSN vystavena velice vážné zkoušce, která prověřila podstatu jejího přístupu k mezinárodnímu míru a bezpečnosti na samém počátku 21. století.

Vážnost zkoušky představované americko-britským tlakem na použití síly proti Iráku nejvýstižněji zhodnotili D. Deudney a H. Maull, když napsali, že kdyby George W. Bush v roce 2003 býval přesvědčil Radu bezpečnosti a kdyby býval získal mandát na změnu režimu na základě nepravdivých údajů a velmi pochybných domněnek, pak by velmi vážně utrpěla i věrohodnost a legitimnost celé Rady bezpečnosti. Je nesmírně důležité nejen pro OSN jako takovou, ale pro celé mezinárodní společenství, že tato vážná zkouška dopadla dobře, že OSN se v ní nezdiskreditovala a neztratila svoji věrohodnost jako mezinárodní organizace usilující o zajištění mezinárodního míru a bezpečnosti.

Z průběhu událostí týkajících se těchto čtyř významných válek po roce 1990 můžeme vyvodit závěr, že OSN i nadále bude taková, jakou ji budou chtít mít stálí členové Rady bezpečnosti. Budou-li hledat společné přístupy k bezpečnostním hrozbám, budou-li usilovat o kompromisy a vzájemné porozumění, pak OSN může i nadále sehrávat důstojnou a důležitou úlohu. Ale pokud budou postupovat jednostranně, jako tomu bylo např. na přelomu let 2002-2003, pak může být OSN oslabována nebo paralyzována a nadále také kritizována, přičemž skutečným viníkem nebude OSN, ale ti politikové, kteří budou postupovat příliš asertivně.

Dnes se bombarduje území Sýrie opět bez mandátu RB OSN. Pro OSN to není dobrá zpráva. Zpětně sice může OSN dodat legitimitu této misi USA a její koalice proti IS/ISIS, ale to jen v tom případě pokud nebude skutečným cílem koalice, svržení stávajícího režimu syrského prezidenta Asada a nastolení proamerického režimu v Sýrii.
Osobně souhlasím s názorem, že politika vůči různým krizím musí vycházet z mezinárodního práva a hodnověrných faktů, předpoklady a dohady nelze přizpůsobovat jednostranným geopolitickým projektům.

Libyi již jsem zde nepřipomínal. Fakta jsou všeobecně známá. Pokud by někoho dění v Libyi přece zajímalo pak odkaz zde: http://literarky.parlamentnilisty.cz/blogy/tereza-spencerova/17692-valka-proti-teroru-v-libyi-odhaluje-silu-al-kajdy

Zdroj: http://www.vojenskerozhledy.cz/kategorie/legitimni-a-nelegitimni-valky-po-roce-1990

Zdroj: Postoje USA vůči OSN po skončení studené války
Magisterská práce
Bc. Věra Matějová

Facebook komentáře