Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Proměna světového řádu

Emil Kalabus

Skončilo americké století a začalo čínské? Jakou roli budou hrát USA a Evropa, až se Čína stane dominantní světovou velmocí? V jakém stadiu je úpadek USA a nezadržitelný vzestup Číny? Jak vypadá svět, v němž žádná země není dostatečně silná, aby převzala po USA světovou vůdčí roli?

V sedmdesátých letech 20. století po první ropné krizi a zhroucení brettonwoodského měnového systému vznikla skupina sedmi ekonomicky nejvyspělejších zemí světa G7 – USA, Spolková republika Německo, Kanada, Japonsko, Velká Británie, Francie a Itálie –, jejímž cílem bylo diskutovat o globálních problémech. Po konci studené války se rozšířila o Rusko na G8 a na začátku nového tisíciletí vzniklo G20, sdružení 19 zemí a Evropské unie, jehož iniciátorem byl Paul Martin, v letech 2003 až 2006 kanadský premiér.

  • promena-svetoveho-radu

Martin jako jeden z prvních světových politiků pochopil, že nadvláda západních, ekonomicky vyspělých zemí se chýlí ke konci, a proto je třeba rozšířit tehdejší G8 o hospodářsky se rozvíjející státy. Jeho cílem bylo vyměnit prvotřídní postavení Kanady na potápějící se lodi za méně privilegované, ale jistější místo na větším plavidle. Problémem G20 však je, že nemá jednoho respektovaného kapitána, a spíše připomíná obrovský hrací stůl, u kterého si každý hráč bedlivě střeží své žetony.
Předtím než skupina G7 přestala být relevantní, určovala pravidla a poháněla světové hospodářství. Oproti ní je G20 nefunkční, protože její členské země neakceptují jednotný světový řád, nýbrž každá sleduje vlastní zájmy.

Tato neschopnost nacházet společná řešení je dnes všudypřítomná a tvoří podstatu světa, v němž mezinárodní politice vládne mocenské vakuum. Prostě nikdo nestojí u kormidla.

Otázkou je, kdo by měl ve světovém společenství převzít vůdčí roli. Evropská unie má v současnosti svých problémů dost. Japonsko se zřejmě role lídra neujme. V důsledku imperiální a koloniální minulosti mu jeho sousedé nedůvěřují. Navíc japonská ekonomika přes 20 let stagnuje a potýká se s obrovským vnitřním dluhem.

Globální vedení nepřevezmou ani země takzvaného společenství BRICS – Brazílie, Rusko, Indie, Čína a Jihoafrická republika –, jež se začínají prosazovat ve světovém řádu, protože je na plný úvazek zaměstnávají problémy spojené s jejich ekonomickým vývojem.
Státy společenství BRICS sjednocuje požadavek většího vlivu na rozhodování mezinárodního společenství, a nic víc. Dle obecného přesvědčení by z těchto zemí pouze Čína mohla převzít dnešní vůdčí postavení USA, protože k tomu má nejlepší předpoklady. V uplynulých letech Peking skutečně významně investoval v zahraničí – nejen v Africe, ale i ve vyspělých západoevropských zemích. 

Upadající role USA byla patrná i na summitu G 20.
Akademický web Brookings zveřejňuje nové poznatky, které přinesl summit G20 v Hamburku. Autor článku, Thomas Wright, se pozastavuje především nad tím, jak média během summitu vnímala současnou roli Spojených států. Tato země dle Wrighta v očích mnohých médií přestává být nejdůležitější světovou velmocí, přičemž na tomto vnímání má velký podíl i odstoupení amerického prezidenta od Pařížské klimatické dohody. Donald Trump tak ve svém postoji vůči klimatickým změnám zůstal osamocený. Wright tvrdí, že americký prezident a jeho administrativa na summitu působili přinejmenším nepřesvědčivě.

Je pravděpodobné, že mocenské vakuum v mezinárodní politice vyvolá soupeření na regionální úrovni.

Je jisté, že ve světě, v němž nebude existovat žádná vůdčí velmoc, vzniknou noví vítězové a poražení. Vítězné státy se stanou bohatšími a bezpečnějšími, budou moci určovat vlastní pravidla a ve své sféře vlivu získají větší rozhodovací prostor. Poražené země naopak zchudnou a ztratí veškerý svůj vliv.
USA sice díky své ekonomické a vojenské síle zůstanou velmocí, ale zvýší se potenciál jejich konfliktů s ambiciózní Čínou. Tento střet se ukazuje již dnes v kyberprostoru a v ekonomice. Čína na rozdíl od svých západních konkurentů vlastní svůj ambiciózní strategický plán na propojení Číny s Euroasií, které má Pekingu zároveň umožnit hrát větší roli v regionu i na globálním poli. Velká čínská partie se jmenuje nová Hedvábná stezka a je větší než Marshallův plán.


Mnozí analytici a ekonomové obří rozsah projektu přirovnávají k poválečnému Marshallovu plánu, v rámci kterého Spojené státy masivními investicemi do obchodu, průmyslu a infrastruktury postavily na nohy zpustošenou Evropu. 
Ačkoli tato paralela v mnoha (zejména historických) směrech pokulhává, čínský projekt ten americký mnohonásobně převyšuje. Podle někdejšího ekonoma Mezinárodního  měnového fondu Stephena L. Jena je v absolutních číslech dvanáctkrát větší než Marshallův plán. Investice do obchodní superdálnice budoucnosti se nyní odhadují na 1,4 bilionu dolarů (asi 44 bilionů korun).

Mezinárodním řád se mění. V tomto řádu budou noví vítězové a noví poražení.  Čínskou Hedvábnou stezku pro 21. století může do budoucna provázet řada problémů, ale Čína je v současnosti jedinou zemí, která má tak dlouhodobou strategii. Její uvažování se děje v horizontu 30 až 40 let. Je to vypovídající obzvlášť v porovnání se Západem, který dnes přemýšlí téměř výhradně v krátkodobém časovém horizontu. 

Možná, že globální vedení oficiálně Čína nepřijme. Přesto... Pokud dokáže svou dlouhodobou strategii uskutečnit, bude právě ona tahounem světové ekonomiky a vědeckotechnického pokroku. 

Všichni bychom měli pochopit, že svět se velmi rychle změnil a mění. Kyvadlo moci se vychyluje na Východ.
 
Svět není bipolární ani unipolární s jedinou velmocí v čele. Svět, ať se nám to líbí nebo nelíbí se stal skutečně multipolárním s možností spolupráce mezi velmocemi a národy.

Zdroj: https://www.czechfreepress.cz/emil-kalabus/multipolarni-svet.html

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře