Připomenutí. Německá válečná propaganda a kolaborace.

Není pochyb o tom, kdo byl nejpřednějším propagandistou v protektorátu, stejně tak je odpověď jednoznačná i v Nizozemí. Jejich jména jsou Emanuel Moravec a Max Blokzijl, tito dva byli alfou a omegou proněmecké propagandy ve svých zemích. Nejen, že sami psali články, ale především měli žáky, kteří se angažovali ve všech možných oblastech propagandy. Propaganda byla jednou z nejzákeřnějších forem kolaborace a zároveň po válce i jedno z nejopovrhovanějších.

Cíle a formy propagandy

Efektivnost propagandy spočívala především v tom, že pokrývala většinu oblastí života. Rádio i tisk jí byli prostoupené, poslech cizích rádií byl zakázán a při porušení zákazu hrozily tvrdé tresty. V kinech byl před filmem promítán týdeník, ve kterém byly zobrazovány úspěchy německé armády i běžný a spokojený život v obsazených oblastech. Funkce propagandy byly nejen informační a přesvědčovací, ale i konsolidační a rituální.

Německá propaganda nevznikala jen pro zábavu. Plnila velmi důležitou funkci při ovlivňování veřejného mínění. Měla přesvědčit lid, že nacistické Německo je nejlepší, nejsilnější a hlavně neporazitelné, že Anglie a Spojené státy jsou slabé, mýlí se ve svých úvahách, nemají šanci válku vyhrát a strategicky válku prohráli dřív než začala a logicky bylo posledním bodem přesvědčování tvrzení, že tomu už všichni lidé v zemi věří a ten, kdo tomu nevěří je ve svém názoru osamocen.

Ale aby nedošlo k omylu, je nutné podotknout, že se propaganda nezaměřovala jen na obyvatelstvo zemí, které se přímo účastnily daného konfliktu. Německá i spojenecká propaganda se snažily získat na svou stranu také světové veřejné mínění. Proto bylo nutné na německé straně zapojit do tvorby propagandy i domácí činitele z obsazených zemí. Chtěli tím vytvořit dojem, že nejde o

násilné obsazení území, že obyvatelé po vysvětlení situace zcela souhlasí s přítomností německých vojsk, takže se dá říct, že šlo o jistou psychologickou hru. Propaganda informovala zkresleně, podle potřeb jejího zadavatele, varovala před nežádoucími a doporučovala vhodné druhy chování. Hledat v ní pravdu by bylo pro neznalého faktů takřka nemožné.

Propaganda nebyla nikdy dílem samotných novinářů, vždy byl nad nimi vykonáván dozor, který byl svěřen nacistickým pověřencům. Dokonce i nejvyšší představitelé propagandy v jednotlivých zemích podléhali další kontrole, nejvyšší kontrolou bylo Goebbelsovo Reichsministerium für Volksaufklärung und Propaganda (Promi, Říšské ministerstvo pro lidovou osvětu a pro propagandu). Spolupracovníky a zároveň i velkými konkurenty Goebbelse byli tiskové oddělení Zahraničního úřadu, tiskový úřad NSDAP Maxe Amanna a úřad tiskového šéfa říšské vlády pod Ottem Ditrichem. Tito všichni se tahali o moc nad propagandou, navzájem se kontrolovali a hlavně dohlíželi na činnost propagandy v jednotlivých zemích. Pro získání obrazu nálad sbírali informace od členů gestapa a SD v jednotlivých oblastech. Úřady zabývající se propagandou na základě jejich zpráv vypracovávali nové propagandistické strategie.

Vedoucím protektorátní propagandy byl Karel von Gregory, šéf kulturně politického oddělení úřadu říšského protektora, a jeho podřízeným byl Wolfgang Wolfram von Wolmar. Po jejich boku se v propagandě úspěšně prosadili čeští aktivističtí novináři typu Karla Lažnovského, Emanuela Vajtauera a Jaroslava Křemene a kolaboranti jako Emanuel Moravec.

Nacistická protiruská propaganda

Propaganda všeobecně, ale od června roku 1941 velkou měrou protiruská propaganda, se stala součástí nacifikačních snah. K tomu, aby lidé lépe snášeli propagandu a přiklonili se na německou stranu bylo nutné postavit na druhou misku pomyslných vah někoho velmi obávaného, k tomuto účelu se skvěle hodilo právě Rusko. Boj proti bolševismu měl všechny spojit a Německo mělo tento boj vést a zvítězit v něm. Obě země, Nizozemí i Československo, byly demokratické až do vpádu nacistů a rozhodně se jim nezamlouvaly ani poměry v Rusku. Přesto si mnozí uvědomovali, že Rusko je nadějí a snad i jedinou možností, jak Německo porazit.

Podstatou protiruské propagandy bylo tvrzení, že boj proti Sovětskému svazu byl bojem za celou Evropu a dokonce i lidstvo, protože bylo nad slunce jasné, že se sověti chystali k napadení střední Evropy. Proto si měli všichni uvědomit, že „nejen německý národ, ale každý kulturní národ – tedy dozajista i národ český – jsou zavázány německým bojovníkům navždy za jejich statečnost a obětavost.“ Ostatně nacistická propaganda nepřipouštěla žádný jiný konec bojů než vítězný, proč tedy nevzdávat díky už po prvních dnech bojů. Nešlo jen o vděčnost, ale možná také o vzbuzení pocitu sounáležitosti a spoluodpovědnosti. „Čechy a Moravy zůstaly války úplně ušetřeny. […] Český národ však vzal na sebe úkol, prací a svědomitým plněním svých povinností doma podporovati vítězství Říše a budování nové Evropy. […] Budoucnost českého národa závisí na tom, jak tyto povinnosti budou splněny.“ Aby lidé opravdu pochopili, že Rusko a bolševismus nemají budoucnost, byla uspořádána na jaře roku 1942 výstava „Sovětský ráj, “ která měla všem ukázat bídu a nuzný život ruského obyvatelstva.

Němci a jejich armáda jsou neporazitelní a bojují za správnou věc. Zločinní Rusové museli být zničeni. Součástí této protisovětské propagandy v protektorátu se v roce 1943 stala i Česká liga proti bolševismu, která činnost oficiálně zahájila až v lednu 1944. Hlavními iniciátory jejího založení a počátečních aktivit byli Emanuel Moravec, Adolf Leitgeb a také jeden z aktivních novinářů protektorátního tisku Karel Werner.

V prvním výboru ČLPB zasedli mnozí známí představitelé kolaborantského proudu jako např. Rudolf Dominik, O. Havlík, K. Chalupa, Vladimír Krychtálek, František Teuner a Hugo Tuskány. Kolektivně se stala členem proslulá slovácká separatistická skupina NM. První předsednictvo utvořili dr. Josef Drachovský jako předseda a místopředsedové Josef Bartoň, František Zmeškal, Karel Röhlich a doc. Josef Klimeš. Hlavní funkcí celé organizace bylo odsouzení Sovětského svazu a vydávání k tomu vhodných letáků, vedle toho bylo samozřejmé, že se ČLPB bude podílet i na proněmecké propagandě.

Myšlenka využít boje proti Rusku ideologicky jako boje proti bolševismu sama o sobě špatná nebyla. Ale účinek této propagandy byl nulový. Z mnoha osobních deníků, které se v Nizozemí dochovaly bylo zřetelné, že pokud ještě v roce 1939 a 1940 mnozí Nizozemci sympatizovali s Finy napadenými Stalinovým Ruskem, v roce 1941 už bylo jejich mínění na ruské straně, jednoduše proto, že Rusové bojovali proti Němcům.

V Čechách se dokonce ozývaly hlasy, že proruská orientace je nyní jedinou možnou.

Angličané, Francouzi i Američané se v roce 1938 zachovali velmi macešsky, tak zůstalo Rusko jedinou zemí, která se na Československu nedopustila zrady. Dokonce i velmi ostře odmítlo Hitlerovo tvrzení o neklidu a nebezpečí. Neuspěla ani jinak velmi drasticky vedená antičeská propaganda zaměřená na sudetskou krizi, která měla být „patřičně zveličena“ a využita, ale v Rusku se zcela minula účinkem. Přes obavy, které i nejvyšší představitelé Československa doma i v exilu z Ruska měli, se po celou dobu snažili udržet si s Ruskem dobré vztahy.

Úspěch protiruské propagandy by se dal velmi jednoduše shrnout: kdo byl nakloněn nacistické ideologii, na její straně zůstal a propaganda ho jen o správnosti jeho přesvědčení utvrzovala, ale ti, kteří byli protiněmečtí, se jen těžko a maximálně dočasně nechali uchlácholit bojem proti bolševismu. Nepomohla tvrzení o boji za celou Evropu, slábnoucí rudé armádě ani o teroru, který byl v Rusku denním chlebem.

Kolaborace ve své podstatě neznamená nic víc ani méně než spolupráci. Velkým paradoxem je, že nejvíce se v dějinách kolaborací proslavili Židé, kteří vždy spolupracovali s národem, na jehož území pobývali a bez kolaborace by už dávno jako národ zanikli. Paradoxem je tak jejich krutý osud během druhé světové války, ve které zaznamenal tento národ obrovské utrpení a ztráty na životech.

Význam tohoto slova se změnil právě v době druhé světové války, kdy se tento pojem změnil v synonymum zrady neboli vůči státu a jeho obyvatelstvu nečestné spolupráce s nepřítelem během obsazení země. Právě spojení slov nečestná a spolupráce nás upozorňuje na to, že ne každý, kdo za okupace zastával nějaký úřad musel být kolaborantem, tím se stal až když jeho činnost přerostla míru plnění svých povinností a tento člověk se stal služebně horlivým.

Po druhé světové válce bylo v mnoha státech zavedeno mimořádné trestní právo, které se stalo podkladem pro přísné potrestání kolaborantů a přisluhovačů nacismu za jejich zradu. Protože hranice mezi pouhým plněním povinností a kolaborací byla velmi tenká, neměly to tyto soudy v žádném případě jednoduché a u běžných případů často chyběly důkazy nebo svědkové.

Politická kolaborace

Politika je mnohoznačný termín, ale jedno je jisté – v politice se jedná o boj o společenské uspořádání, respektive boj o moc, která umožňuje měnit a ovlivňovat toto uspořádání. Politickou kolaboraci bychom tím pádem mohli definovat jako snahu podílet se na moci v zemi a na uspořádání společnosti pomocí spolupráce s okupantem a podle představ a přání okupanta.

Politické kolaborace se dopouštěli čelní představitelé všech obsazených států jako byly hlavy států, členové vlády, politických stran hlásajících fašistické a nacionalistické ideje, nacionálně - socialistická hnutí a v neposlední řadě i žurnalisté, kteří měli především v počáteční fázi války velký vliv na veřejné mínění.

Zdroj: https://is.muni.cz/th/64510/ff_m_b1/Nevyhnutelnost_kolaborace.txt