Majetek ani idea volného trhu nevedou lidské bytosti ke štěstí. Nemocný člověk a nemocná společnost

Majetek ani idea volného trhu nevedou lidské bytosti ke štěstí.

Nemocný člověk a nemocná společnost.

Emil Kalabus

Na svém blogu se dnes zamýšlím nad otázkami, které trápí člověka a lidstvo po celou dobu jeho vlastního vývoje. Člověka vždy zajímalo kam vlastně směřuje, jaký je cíl jeho existence a jak nalézt štěstí.

Podobné otázky si kladli lidé již tisíce let před Kristem. Písemné doklady o tomto hledání a poznávání se zachovaly ve filozofických a náboženských dílech tehdejší doby.

Podstata člověka a jeho směřování byla vysvětlována náboženstvím a učením o duši. Moderní věk však tuto skutečnost nepřijal. Bylo použito mnoho jiných teorií o vzniku člověka, jen aby se vymazal z povědomí bůh. Bůh byl nahrazen povrchními vědeckými poznatky a materialistickými ideologiemi, které měly přinést lidem rovnost a neomezené štěstí.

Každý člověk chce být šťastný. Existuje množství lidí, kteří o své vlastní štěstí vysloveně cílevědomě usilují a přesto ho nikdy nedosáhnou.

Komunismus i neoliberalismus byla a jsou svým způsobem mesiášská hnutí, který používala jazyka rozumu a vědy, ale ve skutečnosti je řídila víra. Obě bez rozdílu slibovali lidem prosperitu a štěstí.

Na první pohled úhlavní nepřátelé se lišily tyto dvě víry jen v doktrinálním detailu – zda se konečného zdokonalení lidstva dosáhne univerzálním socialismem nebo globálním demokratickým kapitalismem. Stejně jako Marxův revoluční socialismus i globální volný trh slíbil konec dějin. Jak se dalo očekávat historie pokračuje – s potoky krve.

Dnes si začínáme s hrůzou uvědomovat, že historie není vzestupnou spirálou lidského pokroku a dokonce ani drápáním se krok za krokem do lepšího světa. Naopak přicházíme na to, že jde o nekonečný cyklus, v němž na sebe působí měnící se znalosti a neměnné lidské potřeby. Svoboda se střídavě získává a ztrácí v opakování, která obsahují dlouhá období anarchie a tyranie, a není důvodu předpokládat, že tento cyklus kdykoliv skončí. Ve skutečnosti tím, že vzhledem k rostoucím vědeckým znalostem vzrůstá lidská moc, se společenství může stát jedině násilnějším.

Anglický filozof a politolog John Gray v knize Kacířství pokračuje ve vytříbeném, avšak velmi nelítostném odhalování jedné lidské iluze, která se nazývá víra v pokrok. Gray píše: „Jestliže byl komunismus tragédií je neoliberalismus fraškou. Po všem tom povídání o neodolatelném šíření demokracie a volného trhu je skutečností válka. Pokoutní politika tajností a korupce“.

Pro zajímavost vzpomeňme co řekl o demokracii řecký filozof Sókratés:

„Demokratické zřízení doplatí na to že bude chtít vyhovět všem. Chudí budou chtít část majetku bohatých, a demokracie jim to dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, a cizinci budou chtít práva občanů, a demokracie jim to dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce, a demokracie jim to umožní. A až zločinci demokracii nakonec ovládnou, protože zločinci od přírody tíhnou po pozicích moci, vznikne tyranie horší, než dovede nejhorší monarchie anebo oligarchie.“

Americký psycholog a filozof Erich Fromm si všiml jedné zásadní skutečnosti: „Chtivost a mír se navzájem vylučují“.

Naše touha po majetku a bohatství se stává patologickou. Náš žebříček hodnot je poněkud obrácený od duchovních hodnot k hodnotám pomíjivé hmoty. Fromm si všímá, že naše společnost vytváří nemocného člověka a nemocnou společnost. Hodně kritiků liberalismu si všímá skutečnosti, že člověk i když je hmotně zabezpečen, přestává být šťastný. Lidé nějak cítí blížící se ekonomickou a ekologickou katastrofu.

Dvě zprávy Římského klubu ve své době přinesly návrh řešení hrozící krize. Pestel dochází k závěru, že pouze drastické ekonomické a technologické změny v globálním měřítku a to dle řídícího plánu, mohou „zabránit obrovské a nakonec globální katastrofě“.

Pan Mesarovič a Pestel, kteří se zabývali otázkou odvrácení katastrofy se shodli na jedné věci. Je potřeba vytvořit člověka, který by měl naprosto jiné postoje k základním lidským hodnotám a ne tak jak tomu je dnes, kdy cílem života je štěstí viděné v maximálním uspokojování slasti a jakékoliv žádosti. Egoismus, sobectví a chtivost nevedou totiž k harmonii a míru jak nám bylo architekty liberalismu předkládáno. Bohužel kapitalistický systém musí vytvářet právě onen egoismus, sobectví a chtivost, aby mohl vůbec fungovat. To však lidským bytostem nepřináší automaticky štěstí.

Štěstí nespočívá ve zkutečnosti kolik čeho vlastním, ale kolik a čeho ze sebe druhým dávám.

Erich Fromm věří v lidskou dobrotu, a proto se nespokojuje s výkladem vrozené agresivity Konrada Lorenze. Ptá se například, proč se tolik mluví o lidem vrozené agresivitě a zároveň se mlčí o vrozeném puzení k útěkové reakci, které dávají v laboratorních pokusech zvířata přednost před samotnou agresí. Zároveň dodává, že vnitrodruhovou agresivitu mezi lidmi bychom (až na výjimky) jen těžko hledali ve společnostech primitivních lovců a sběračů. Takovou agresivitu Fromm pokládá za výdobytek moderních civilizací stejně tak jako války. Jejich množství totiž narůstá se stoupajícím „pokrokem“ naší civilizace. Dále tvrdí, že lidé jsou předurčeni ke spolupráci a solidaritě a k dávání přednosti morálce před mocí. Lidská destruktivita podle něj není lidem vrozená a ani není součástí naší „lidské přirozenosti“.

Podle Fromma má nárůst lidské destruktivity kořeny kromě možnosti hromadění majetku a bojů o něj také v nudě a s ní související chronické depresi. „Lidé dnes nepociťují radost, ale ani smutek nebo bolest. Jsou apatičtí a pasivní. Iracionálně se předhánějí ve zbrojení a vymýšlejí nové jaderné zbraně i v dobách míru.“ (Fromm, 1997a)

Znovu si připomeňme, skutečnost, že každý člověk chce být šťastný. Existuje množství lidí, kteří o své vlastní štěstí vysloveně cílevědomě usilují a přesto ho nikdy nedosáhnou.

Jsou mnozí lidé, kteří usilují o peníze doufajíc, že když je budou mít dostatek, přinese jim to štěstí. Ale žel, většinou jim to dlouhodobé štěstí vůbec nepřináší, protože při získávání peněz obvykle ztratí zdravou míru a dostanou se do začarovaného kruhu závislosti. Do závislosti zvané chamtivost.

A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Kde se však skrývá a v čem spočívá tajemný a lidem nepoznaný recept na dosažení štěstí?

To velké a neznámé tajemství spočívá v poznání, že štěstí nelze paradoxně dosáhnout tím, že o něj budeme usilovat! Každému takovému lidskému úsilí se totiž pravé štěstí zdaleka vyhne!

Proč je tomu tak? Neboť v podobném úsilí se nachází velký kus osobního egoismu! A skutečné, pravé štěstí je neslučitelné s jakýmkoliv osobním egoismem. Je s ním neslučitelné, protože ono může být vždy jen vedlejším produktem. Vedlejším produktem našeho úsilí o správný život. O správný život naplněný úsilím o spravedlnost, čestnost, ušlechtilost, lidskost a dobro. Kdo usiluje o tyto hodnoty, kdo jim podřídí své jednání, svá slova, ba dokonce i své myšlení, ten žije správně a jako spravedlivá odměna za jeho správný život k němu zavítá štěstí.

Komu leží na srdci štěstí jiných, kdo dokáže sám sebe dávat druhým, kdo dokáže hledět především na dobro druhých, ten štěstí najde. Toho bude trvale doprovázet!

Žijme proto svůj život tak, abychom se stali hodnými pravého štěstí. Žijme svůj život správně tím, že ho naplníme skutečnými hodnotami. Jestliže tento svět není šťastný znamená to, že lidé nežijí správně. Že ve svém životě opravdu vážně neusilují o dobro, laskavost, čestnost, lidskost, spravedlnost, ušlechtilost a takovýmto způsobem jsou pak na míle vzdáleni od správného života. A proto je od nich na míle vzdálené i pravé, velké a skutečné štěstí.

Náš současný systém stojí na principu trvalého růstu výroby a logicky také spotřeby. Kdo má víc, nebo kdo je výš (ve společenské, podnikové či jiné hierarchii), je zpravidla ten úspěšnější a obdivovanější. Potřeba úspěchu a obdivu je zakódována do nejistého lidského ega, které potřebuje ujišťovat, soutěžit, vyhrávat a získávat obdiv. A tak se snažíme vyškrábat se na vyšší a vysoké posty a také vydělat hodně peněz. Za ty si pak kupujeme věci, které v podstatě nepotřebujeme, abychom předehnali lidi, které většinou nemusíme. A zpravidla platí staré moudro, že s jídlem roste chuť, a tak čím víc vyděláme, tím víc utratíme. Najednou máme pocit, že potřebujeme věci, o kterých jsme včera ještě ani nevěděli.

Čím víc věcí potřebujeme, tím víc peněz musíme vydělat. Čím víc peněz musíme vydělat, tím více času trávíme prací. Čím více jsme v práci, tím méně času máme na lidi a aktivity, které nás skutečně naplňují a baví. A tak je to neustále dokola. Kolotoč: nákupy – peníze – práce – další nákupy – víc peněz – víc práce – méně radosti.

Pokud jste v tomto denním kolotoči pak nemáte čas na empatii, lásku, porozumění. Jste závodník, který nemá na nic čas, nevidí kolem sebe. Na sklonku svého života pak poznáte holou skutečnost. Poznáte, že nic z toho co máte a vlastníte jste ve skutečnosti nikdy nepotřebovali...Poznáte, že štěstí spočívá v naprostých maličkostech. V obdivu nad tím jak nádherně voní růže, jak krásně zpívá slavík, jak příjemné je hřejivé slunce jak milý je úsměv někoho komu jste právě udělali radost.

Realizace individuálního egoismu nevede k míru a harmonii; znamená slast z vlastnictví a nikoli sdílení; důsledkem je chtivost a cílem je mít; člověk nemůže být nikdy spokojen - závidí těm, co mají víc, a má strach z těch, co mají méně.

Myslím, že naše víra v něco vyššího a svým způsobem obohacujícího, byla nahrazena vírou v pokrok, liberalismus s neviditelnou rukou trhu a nekonečným zvyšováním HDP s vidinou osobního bohatství. To nás nutí naskočit do kolotoče z něhož nelze vystoupit...Prostě šlapete do úmoru aniž by jste vnímali onu vůni růže, zpěv slavíka či svit a teplo slunce.

Není náhodou, že svět se potýká s epidemií deprese.

Není náhoda, že od začátku 90. let vzrostly globální dopady onemocnění o 38 procent.

Podle studie Mezinárodní organizace práce ve Spojených státech, Německu, Velké Británii, Polsku a Finsku trpí přetížením, stresem, úzkostí a depresí každý desátý člověk. Tyto poruchy se začínají stávat nejčastějším důvodem k vyplácení invalidních důchodů. V České republice trpí těmito potížemi až dvě třetiny lidí v produktivním věku...

Stále vyšší nároky na pracovní výkon, z toho vyplývající stres a následné deprese se stávají celosvětovým problémem číslo jedna.

Připomeňme - Naše touha po majetku a bohatství se stává patologickou. Náš žebříček hodnot je poněkud obrácený od duchovních hodnot k hodnotám pomíjivým. Psychologové si všímají, že naše společnost vytváří nemocného člověka a nemocnou společnost. Hodně kritiků liberalismu si všímá skutečnosti, že člověk i když je hmotně zabezpečen, přestává být šťastný. Čísla o výskytu celosvětové epidemie depresivních stavů hovoří jasně. Majetek ani idea volného trhu nevedou lidské bytosti ke štěstí.

Zdroj:

Kniha John Gray Kacířství

Kniha Erich Fromm Mít, nebo být

http://zdravi.e15.cz/clanek/priloha-pacientske-listy/stres-a-deprese-se-stavaji-svetovym-problemem-cislo-jedna-136741?category=profesni-aktuality

http://nasepsyche.blogspot.cz/2011/12/erich-fromm-jeho-odkaz-dnesni-dobe.html

http://supa.blog.idnes.cz/c/437119/Jak-dosahnout-stesti.html

http://www.celostnimedicina.cz/psychologie-stesti.htm