Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

ads

Kdo jsem? Jména nových bohů a uříznutí pindíci

Emil Kalabus

„Všichni žijem' v blázinci“, tvrdí renomovaný psychiatr a psychoterapeut Radkin Honzák a vypomáhá si citací z Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce.

  • kdo-jsem-jmena-novych-bohu-a-uriznuti-pindici

Labyrint světa a ráj srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli uspokojení a radosti že přichází.“

Co z toho můžeme plně použít pro dnešek, je jednak absence bažení po konzumních přáních – už Sókratés hulákal na tržišti: „ To je věcí, které nepotřebuji!“ - a jednak pevné osobní hodnoty. Odhodlání, že některé věci prostě dělat nebudu, protože se neslučují s mým přesvědčením. I za cenu, že s tím budu někdy sám a budu se cítit osamělý...

Možná ti šťastnější z nás povznesli své vědomí na vyšší úroveň a došli nějakého univerzálního mystického poznání, které leží za veškerými obrazy, slovy a symboly. Možná naplnili přikázání všech věků, aby poznali sami sebe...Možná, že mají to štěstí, že žijí v blaženém míru, lásce a nekonečné radosti... Bohužel, většina z nás je stále nepřítelem sama sobě a je v neustálé válce se sebou samým, a potřebuje na vlastní kůži zažít to Komenského klokotání a lopotování a v nastalém chaosu se marně ptát: „Kdo jsem? “

Ve vašich duších probíhají nekonečné války mezi myšlenkami, mezi názory, mezi přesvědčeními a vaše myšlenky bojují o vládu nad lidskou myslí.

Ano, neustále dochází k obětování lidí, které nabízíme bohům. Měníme význam všech starších symbolů a slov a hledáme nové, abychom mohli pokračovat v obětování či sebeobětování právě vzniklým novým bohům.

Možná již nevěříme v Apollona, již nevěříme v Dia, již nevěříme v Osirise, ale věříme ve spravedlnost, věříme ve svobodu, věříme v demokracii, věříme v multikulturalismus, neomarxismus, buddhimus, křesťanství, islám, gender filozofii, liberální demokracii atd.

Toto jsou jména nových bohů. Těmto symbolům předáváme svou moc, povznášíme je a obětujeme vlastní životy.

K obětování lidí dochází neustále na celém světě a výsledek je zjevný: násilí, kriminalita, věznice plné lidí, války. Lidé vedou války a my posíláme své potomky, aby byli v těchto válkách obětováni. A ti mnohokrát nevědí, za koho a za co bojují.

Ve velkých městech a v no-go- zónách propukají války gangů a paramilitantních jednotek. Mladí lidé se obětují a zabíjejí jeden druhého ve jménu hrdosti, ve jménu zisku, ve jménu drogových obchodů a jakéhokoliv boha, v nějž věří. Bojují za svou hrdost za vládu nad kouskem země, za symbol, který nesou v rukou nebo mají na svých bundách, a obětují sebe sama. Válka zuří v lidském nitru a mnozí ji šíří dál a zabíjejí jeden druhého.

Carl Gustav Jung švýcarský lékař a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie si povšiml jedné věci: „V roce 1927 jsem rozváděl toto: Stará náboženství se svými vznešenými i směšnými, dobrotivými i ukrutnými symboly nevznikla totiž ze vzduchu, nýbrž z lidské duše, z té, která v nás žije i v tuto chvíli. To všechno, její praformy v nás stále žijí a mohou se na nás každým okamžikem sesypat zničující silou, mohou nás postihnout ve formě masové sugesce, proti níž je jednotlivec bezbranný. Naši strašní bohové se dnes jmenují jinak a jejich jména končí na -ismus.“

Jung popisuje, jak všechny metafyzické jistoty středověkého člověka nám zmizely a my jsme je vyměnili za ideál materiální jistoty, obecného blaha a humanity. Ten, kdo má tento ideál ještě dnes neotřesený, je asi obdařen víc než běžnou měrou optimismu. I tato jistota se obrátila v nic, neboť moderní člověk začíná vidět, že každý pokrok ve vnějším světě vytváří také stále vzrůstající možnost ještě větší katastrofy.

Dnes je možno změnit si jméno, příjmení, je možno nechat si uříznout pindíka a z vědecké všemohoucnosti si nechat vytvořit pindulku. Není problém zahájit substituční hormonální léčbu, aby mužům rostla prsa a ženy se staly naopak více maskulinní. Není problém změnit genderovou identitu, aby byla v souladu s pohlavím. Problém je v naší mysli v našem vědomí.

Také znám jednu, která chtěla být raději mužem, léta chodila na psychologickou přípravu, na substituční hormonální léčbu, kamarádi už ji říkali mužským jménem i když nebyla ani mužem ani ženou. Nakonec si celou transformaci rozmyslela, promiňte rozmyslel, a dodnes neví kým je. A kamarádi to také neví. Já to vlastně také nevím…A ono to také neví.

Jak píše psychiatr R. Honzák: „Všichni žijem´ v blázinci.“

C.G.Jung si dávno povšiml pravdy, že otřes našeho světa a otřes našeho vědomí jsou jedno a totéž. Všechno se stává relativním, a proto problematickým. Zatímco vědomí váhavě a nejistě pozoruje problematický svět, kde to duní mírovými a přátelskými smlouvami, demokracií a diktaturou, kapitalismem, bolševismem, dnes i neomarxismem, rodí se v duši touha po odpovědi na množství pochybností a nejistot. A jsou to právě temnější vrstvy národa, ti tolik vysmívaní tiší na zemi, kteří jsou akademickými předsudky opilí méně než zářivé špičky obyvatelstva a kteří se poddávají nevědomému tlaku duše. Právě tito tiší, hledají odpověď na otázku: „Kdo jsem?“ Tito tiší nepodléhají tlaku nových vůdců a mravních gender karatelů.

Tito tiší jsou si vědomi, že jakmile nějaká skupina lidí dojde k přesvědčení, že oni sami jsou něco lepšího než ostatní a že jsou určeni k tomu, aby ty ostatní vedli, poučovali atd., pokaždé to skončí katastrofou. Bez výjimky.

Lidé na Západě se nechali příliš snadno připravit o princip svobodné diskuze. To, kvůli čemu umíraly celé generace osvícenců a vlastenců, bylo ve druhé polovině 20. století hozeno do koše. Svoboda slova byla příliš snadno nahrazena politickou korektností a vnucováním jediného správného názoru.

Staří bohové byli sesazeni z bájného Olympu a byli dosazení bohové noví. Průšvih je, že také tito noví bohové nám odmítají prozradit, kým doopravdy jsme.

Můžeme si nechat změnit jméno, příjmení, můžeme si nechat uříznou pindíka a stát se kýmkoliv co se nám zlíbí, ale ani přes to všechno nepoznáme kým opravdu jsme. Nedosáhneme pochopení, ani toho vytouženého míru ve vlastní duši. Snad proto máme pocit, že všichni žijem' v blázinci.

Od nepaměti se ptáme sami sebe: „Kdo je člověk? Kdo jsem?“ Existuje bezpočet filozofií, psychologií, náboženství, antropologií, ale jen jedna správná odpověď...Zřejmě má pravdu Komenského dílo Labyrint světa a ráj srdce. Nevěřím ve jména nových bohů, nevěřím v inkluzi a uříznuté pindíky, ale přesto mohu přijmout všechno co existuje, v takové podobě jaké to je, a nikoli v takové, jaké chci, aby to bylo. Tomu se říká respekt. Duchovně realizovaný člověk přijme ostatní takové jací jsou, už je nebude posuzovat. Až dokážeme být takoví, pak se stane něco neuvěřitelného. Nalezneme mír. Nebudeme v konfliktu sami se sebou, nebudeme v konfliktu s nikým jiným. Veškeré konflikty, které lidé mají, jsou způsobeny tím, že chybí respekt. Ke každé válce dochází proto, že nerespektujeme způsob života ostatních. Namísto respektování jejich práv začínáme druhým vnucovat to, čemu věříme my sami. Namísto míru tak vznikne válka.

Zdroj: Kniha – Pátá dohoda, Miguel a Jose Ruiz

Všichni žijem´v blázinci, Radkin Honzák

Prolomení hradeb, Petr Hampl

PodporteCFP QR 22 KAFE KÁVAS

Komentáře

Přidat komentář

Bezpečnostní kód Obnovit

Facebook komentáře