Psycholog na několika stránkách popisuje své dojmy, které se dají shrnout takto: batole, které právě přišlo ze školky, ignorovalo matčin požadavek, aby si sedlo u jídelního stolu, nicméně po chvíli tak učinilo. Poté, co chlapec chvilku zlobil, najedl se, ale podle znalcova dojmu příliš málo. Pak si chlapec hrál, otec ho přebalil, poté chlapec dobře spolupracoval při oblékání před tím, než šel s otcem sáňkovat. Doma si poté Kai hrál „dobře sám a vypadal, že je zvyklý si doma sám hrát“. Jak v této, tak v následující větě zaráží obviňující tón: „Kai přišel s iniciativou k rozhovoru, hře a kontaktu s rodiči, ne naopak.“
Matka je důsledná a končí se stlaním synovy postele. Když ho chce dát spát, chlapec říká „ne“, hraje si chvíli „na kočku a myš“, ale přichází nakonec do postele a prosí otce o objetí, což se stane, načež se chlapec uklidní. Kai „si sám zpívá během následující půlhodiny a ještě neusnul, když jsem opouštěl rodinu kolem sedmé hodiny večerní“.
Co je tedy to, co vzbuzuje znepokojení? Není tohle situace, v jaké se jistě poznává mnoho rodičů aktivních dvouletých batolat? Není to ten věk, kterému se lidově říká „období vzdoru“? A co dělají rodiče tak dramaticky špatně, že psycholog doporučuje dítě odebrat do pěstounské péče?
Znalec není úplně negativně nastavený: „Matka dávala Kaiovi důsledně zřetelné a jasné instrukce a když bylo potřeba, opakovala je. Oba rodiče s ním mluvili a dávali na něj pozor celé odpoledne. Matka dávala pozor, co Kai říká; potvrzovala, komentovala nebo vyjasňovala mu věci.“ Perfektní, jistě si pomyslí čtenář, ale hned další věta je jako blesk z čistého nebe: znalec je názoru, že rodiče, a zejména matka „chodí kolem syna po špičkách, jenom aby Kai nezlobil“. Možná to není tak překvapující, se znalcem za zády, který hlídá každé slovíčko, každý pohyb, mimiku a řeč těla.
Znalec dále pokračuje: „Vypadá to, že rodiče nemají žádný plán her či aktivit na odpoledne, je to Kai, kdo o tom rozhoduje“. Nabízí se otázka: jak časté to je u norských rodičů mít takový plán her a aktivit na odpoledne u dvouletého dítěte? Nemá toho na hlavě většina zaměstnaných rodičů už dost s těmi běžnými rutinami před tím, než dají dítě spát? Proč by měl kdokoliv mít nerealistické požadavky vůči rodině, která na tom není finančně zrovna nejlépe, když je nechceme ani po jiných rodinách? Proč psycholog ve své zprávě zmiňuje zrovna to jako důvod, proč má chlapec jít do pěstounské péče?
Znalec tedy dává jasně najevo, že chlapcovo chování poukazuje na údajně poškozenou vazbu na rodiče. (Kaiovo) pozorované chování je zveličováno, a mělo-li by sloužit jako důkaz špatné vazby, mnoho jiných dětí v naší zemi by spadalo do téže kategorie. Tedy malý chlapec, který leží ve své posteli a zpívá si, je spokojený a šťastný. Co to má společného se špatnou vazbou? Nemělo by se o tom alespoň diskutovat a rozebrat to? Neměl psycholog alespoň naznačit, že to vypadá jako harmonické, spíš než vážně poškozené dítě?
Reaktivní poškození vazby se charakterizuje jako dlouhodobá odchylka od vzorce vazby dítěte na rodiče a kontaktu. V takovém případě je možné u dítěte pozorovat mimo jiné strach, zvýšenou ostražitost, špatné fungování ve společnosti a agresivitu zaměřenou vůči sobě nebo jiným. Je tedy možné opravdu, na základě pozorování, jak je podáno, přijít se závěrem, že jde o narušenou vazbu na rodiče?
Měl-li by chlapcův domov takhle „závažné nedostatky“, určitě by si toho všimli ve školce. Ale Kai dobře vychází jak s dospělými, tak s dětmi a je popisován jako nadprůměrně hodný, zdvořilý a ochotný poznávat. Porucha vazby na rodiče? Kdo chce, zjistí, nepřekvapivě, že „chlapec testuje hranice akceptovaného chování, nepomůže-li mu někdo se zorientovat v tom, jak se má chovat“. Aha – coby dvouleté dítě asi není sám s takovým problémem, nebo je?
Zpráva je protknutá skálopevnou jistotou, jakoby šlo o přírodní vědu: existují-li jisté příčiny, musí to nevyhnutelně vést k jistému závěru. Znalec ale musí vědět, že přírodní vědy se v mnoha důležitých ohledech od psychologie liší. To, že se rodiče prezentují zcela bezdůvodně jako potenciální násilníci, se bude čtenáři jevit jako pravda. Proč? Protože znalec to tak napsal.
Znalec každou chvíli přichází s premisami, které neexistují nikde, než v jeho vlastní hlavě: „Dalším problémem je egocentrismus, charakterová vlastnost typická pro mnohé psychicky postižené, která způsobuje, že dotyční často dávají přednost svým potřebám před dětskými.“ Může být pochyb o tom, že „psychicky postiženými“ myslí rodiče? Realita je přitom taková, že nikdo z nich žádnou diagnózu nemá. To ale čtenář nemůže vědět.
Krajská rada a soud dávají zapravdu znalci Barnevernu v bezmála devadesáti procentech případů. Z toho se, doženeme-li to do extrému, dá vyvodit, že znalec je ve skutečnosti zároveň i soudcem.
Znalecká komise vznikla mimo jiné přesně proto, aby se zajistila právní jistota. Přesto komise žádné výhrady proti tomuto raportu neměla. Nabízí se tak otázka, přinejmenším po tomto přezkoumání, jestli to není naopak. Tedy zda to, že soudce, či vedoucí krajské komise, ví, že raport je schválen znaleckou komisí, nezpůsobuje, že je čten s menší pozorností a méně kriticky, než by jinak byl čten?
Mluvil jsem o tom s více soudci. Běžnou reakcí bylo, že v principu je těžké soudit v rozporu se znalcovým hodnocením. Dojít k jinému výsledku je velmi nepříjemné, tím hůř, pokud znalecká komise podepsala raport s poznámkou „žádné výhrady“.
Jak může znalecká komise odsouhlasit raport, v němž chybí do takové míry souvislost mezi příčinou a následkem, je natolik záhadné, že pouze komise sama na to může odpovědět. Pokud to tedy dokáže.
Tentokrát měla rodina štěstí, protože u krajské komise „vyhrála“ poměrem hlasů 2 ku jednomu a dnes, necelé dva roky poté, co dotyčný znalec na případu pracoval, víme, že rodina je v pořádku. Na poslední chvíli se tak zabránilo justičnímu omylu, třebaže se znalec velice snažil o to, aby k němu došlo.
Potřebujeme dobrou sociálně-právní ochranu dětí. A potřebujeme, pro některé rodiče bohužel, děti odebírat. Co ale nepotřebujeme, jsou znalecké posudky, jako je tento. Je-li tento posudek reprezentativní, může docházet k mnoha justičním omylům. Někteří si myslí, že reprezentativní je, v míře větší, než bychom rádi věřili. A přitom to pro znaleckou komisi vypadá, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku.
Redakce deníku Bergens Tidende zná identitu dotyčné rodiny.
*******
Tento článek je podle mého názoru natolik závažný, pokud jde o to, jak funguje norský systém sociálně-právní ochrany dětí, že je důležité jej publikovat v českém jazyce. Kterákoliv redakce českých médií může, bude-li chtít, tento článek použít dle libosti jako zdroj.
Poznámka na konec – v tomto případě rodina měla štěstí, protože dva znalci v oboru psychologie opravdu byli na sobě nezávislí, neznali se. Takové štěstí neměla Eva Michaláková, kde dva znalci, kteří hodnotili její případ, byli tou dobou životními partnery.
