A ještě jedna divoška do české emigrantské partičky - Madeleine Albrightová. Byla vůbec první ženou v historii Spojených států, která zastávala funkci ministryně zahraničí. Tou se poprvé stala 23. ledna 1997. A také první Češkou. Narodila se totiž jako Marie Jana Körbelová v Praze-Smíchově. Ze Smíchova se rodina Korbelova, poté, co otec Körbel změnil své příjmení na Korbel, stěhovala nejdříve do Londýna, kde otec Josef pracoval pro českou exilovou vládu. Pak ho čekal post velvyslance v Bělehradu v Jugoslávii, odkud ho nepřímo přiměl k emigraci Klement Gottwald se svým Vítězným únorem…
Je to prý náš dluh solidaritě, kterou nám v roce 1968–69 poskytla Evropa, když od nás uteklo na 70 tisíc emigrantů. Kde u nás byla občanská válka? Hlad, bída, umírání lidí v tisících vinou terorismu Islámského státu? Nic takového nebylo, pouze politika západních velmocí s cílem destabilizovat, co se dá a patřičně toho pak využít. To byla příčina, dnes vidíme důsledek – miliony běženců z Afriky a Blízkého východu, kde umně řízení revoluce učinily své devastační povinnosti...
Každý, kdo tvrdí něco o morální povinnosti Čechů vůči uprchlíkům, by měl slyšet představitele Republiky Kongo u Organizace spojených národů (UN, OSN), Serge Boret Bokwango, jenž osvětlil svoje odmítání "uprchlické politiky" Evropské unie a vyjádřil se velmi drasticky: "Afričané, jež nyní vidím v Itálii, jsou doslova vyvrhelové a odpad Afriky. Prodají cokoli a kohokoli a zku.ví i sami sebe... Pociťuji silný vztek vůči těmto přistěhovalcům z Afriky, jež se chovají jako krysy napadající města v Evropě, a silný stud za ně...“
A navzdory tomu je i nadále snahou dostat do Evropské unie tohoto "odpadu" co nejvíc. A politici se dokonce nestydí tvrdit o něm, že to jsou "kvalifikovaní odborníci". Ti, co by dali přednost takzvanému "australskému modelu", nejsou v Evropské unii slyšeni..." Nebo bychom chtěli v rámci naší morální pokory tzv. australský model, kdy lodě s "uprchlíky", přistižené australským námořnictvem nebo pobřežní stráží, nesmějí přistát a jsou poslány zpět. Kdo se utopí, zemře hladem nebo žízní, je si tím vinen sám. Nemusel se přece na takovou cestu vydat...
Připomeňme si tedy ještě, kromě super elity v úvodu zmíněných Čechoameričanů, v rámci vnucované „lekce s humanismu“ jen namátkou ekonomicky u nás „strádají“ hrdiny Národní třídy. Milan Kundera, Jiří Pelikán či Pavel Kohout, jež vzali nohy na ramena a alou za kopečky. Ten maturoval v Praze na reálném gymnáziu. V té době už byl přesvědčeným stalinským komunistou a členem ÚV ČSM. Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Jeho první žena byla herečka Alena Vránová, se kterou se na Kohoutovo vlastní přání oženil v den Stalinových narozenin. Byl pak přidělencem na velvyslanectví í v M osobě, následně šéfredaktorem Dikobrazu a, aby následně zůstal v Rakousku.
Jiří Pelikán, někdejší generální tajemník Mezinárodního svazu studenstva a generální ředitel Československé televize, se po válce se stal aktivním mládežnickým a funkcionářem Národní fronty a ÚV KSČ. Byl spoluzodpovědný za vyhazování studentů z vysokých škol po únoru 1948, kdy stál v čele speciální k tomu určené komise… Zemřel v Itálii, kde zůstal v emigraci jako velvyslanec Československa v Římě. Česká televize uvedla s odkazem na týdeník Respekt, že fakta, že známý spisovatel Milan Kundera žijící ve Francii měl udat za minulého totalitního režimu kamaráda své kolegyně z vysokoškolské koleje v Praze, letce Miroslava Dvořáčka. Ten skončil v uranových dolech, kde strávil 14 let věznění. Dva týdny po sovětské invazi v srpnu 1968 Dvořáček i s rodinou emigroval do Švédska. Nedovedu si představit, že by Kundera byl práskač. Absurdní. V Paříži se mi vysmáli…
I když je tento bývalý aktivní svazák a člen KSČ dnes nejslavnějším žijícím spisovatelem Francie českého původu. Podle Wikipedie patřil k prominentním protagonistům stalinské oficiální literatury a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po komunistickém puči. Tato generace se bystře chopila příležitosti udělat bleskovou kariéru, neboť nastoupila na místa uprázdněná vyhnáním nekomunistů z kultury. Do KSČ vstoupil hned dvakrát - v roce 1948 a po svém vyloučení znovu v roce 1956. Z jeho skvělých prací v češtině vyniká “Život je jinde” či “Nesnesitelná lehkost bytí”.
Všchni prchali za ještě lepším životem, mnozí využívali převaděčů, pašeráků lidí přes státní hranici. Jaký že byl ale osud tzv. “krále Šumavy”, legenda pro Kachyňův stejnojmenný film, alias pašerák Franz Nowotny z dnešní Nové Huti u Kvildy, jemuž se říkalo Kilián. Popularitu si nejprve vysloužil tím, že do Čech z Německa pašoval nedostatkový sacharin. Okolí své rodné vísky znal jako své boty a strážci hranic, kteří do kraje přišli po válce, se mu neměli šanci vyrovnat. měl na svém kontě zhruba dvě tisícovky přechodů. Jako Němec byl odsunut do Bavorska, městečka Rohrnbach, a začal obchodovat se dřevem. Pak přišel Únor 1948 a občas začal převádět lidi, kteří prchali ze země. Jako na proslulého pašeráka se na něj totiž začali v Německu obracet další a další lidé a prosili ho, aby převedl jejich blízké na Západ. Kilián jejich přání několikrát splnil a podle odhadů převedl přes tehdy ještě zelenou hranici bažinami mezi Kvildou a Borovými Ladami zhruba dvě desítky lidí. Žádný český pohraničník ho nikdy nezastřelil…
Staré dobré časy totality se vracejí. Zase existují pašeráci lidí, tentokrát běženců. A situace se opakuje, jen v jiném hávu. Jako kdysi dávno i nyní celé noci hlídají česko-rakouskou hranici v celé její délce stovky policistů z cizinecké, pořádkové a dopravní policie. Muži zákona působí nejen na hraničních přechodech, ale i na zelené hranici. Na silničních hraničních přechodech namátkově zastavují auta, která míří z Rakouska do České republik. Kontroly vlaků odhalují jednoho běžence za druhým; na hranicích opět přibyly závory, ploty, bezpečnostní kamery a kontroly, všechna auta musela na hranicích zastavit. Byl zapotřebí pas. Zlom přišel v dubnu roku 1988: závory byly prý jednou provždy odstraněny. Kdyby tu dnes nebyly cedule, člověk by si ani nevšiml, že vstoupil do Rakouska. Čas ale oponou trhnul, i tou železnou a vše je zpět.
Kdo by čekal nové stěhování národů? Vídeň se v současné době, kdy má co do činění s statisíci migranty, může opřít o dvoustrannou dohodu s Itálií, podle níž nelegální imigrant smí být „navrácen na území státu, odkud se předpokládá, že nelegálně přišel“. Jinými slovy: jsou vaši, tak si je nechte. Všechny dohody a populistické úmluvy se nyní jeví, jen jako popsaný papír. Dnes jsou uprchlíci zatýkáni na nádražích i s platnou jízdenkou. A k tomu mají u sebe manuál, jak lze oklamat policisty a vojáky. Do Rakouska přichází denně přes pět set a víc uprchlíků, zadržovaných v táborech kousek od české hranice. Do toho Rakouska, kde to dobře zná Karel Schwarzenberg.
Po emigraci nejdříve žil nedaleko Salzburgu u babičky z matčiny strany, která ho živila. O několik let později se přestěhoval do bytu ve Vídni, který se brzy proměnil ve společenský salon. A to jen nyní vhodná příležitost, srovnat život dvou nedávno kandidátů na prezidenta ČR. V mládí se Schwarzenberg totiž čile věnoval vídeňskému kavárenskému životu. A zatímco jako lázeňský švihák procházel výchovou k aristokratické etiketě, Zeman psal jako první u nás kritické články o totalitním režimu, když kníže Karel křepčil na vídeňských plesech šlechtické smetánky, arogantní buran Zeman byl prognostikem.
Pak kníže kancléřoval u Havla a Zeman šéfoval socialistům, brzy na to se Schwarzenberg stal spolumajitelem firmy Ringier Print, Zeman premiérem a Schwarzenberg byl u privatizace podniku Karlovarská Becherovka za 1,37 mld. Kč, poté předsedal dozorčí radě ve firmě Jan Becher – Karlovarská Becherovka. Následně gosudara Zemana zradili socaci při volbě prezidenta, začal objímat stromy a měl potíže s muslimskými diplomaty za své antiislámské postoje. To ale Karel Schwarzenberg v roli ministra zahraničí uchvacoval civilizovanou planetu svým názorem, že uznat vražedný Hizballáh za teroristickou organizaci je nesmysl…
Emigrovalo se ale hlavně za velkou louži. Je to s podivem, že přes 65 lety se v USA též rentgenovalo, ne však kvůli stáří, ale pro politické přesvědčení, zda se mezi imigranty také někdo neinfiltroval ne jako terorista, ale levicový element. Začalo to v únoru 1950 na mítinku ve městě Wheeling (Západní Virginie) , kde oznámil senátor Josepf McCarthy, že má v ruce seznam 57 komunistů, kteří pracují na Ministerstvu zahraničí, přičemž Trumanova vláda je tam trpí a ignoruje bezpečnostní riziko, jež představují. Vzápětí se McCarthy stal předsedou senátního podvýboru, jenž měl komunisty ve státní zprávě vyšetřovat.
Je to nějak poučné pro dnešek? Možná je tím poučením příběh Jiřího Voskovce, který byl při příjezdu do USA v roce 1950 obviněn z “předčasného antifašismu” a držen téměř rok na ostrově Ellis Island. Voskovec odpřísáhl, že nikdy nebyl komunistou a je to jistě pravda. Kdyby ale někdo citoval před Komisí pro neamerickou činnost dialogy V+W o SSSR nebo prozradil rozsah jejich spolupráce s komunistickými umělci, Voskovec by na černé listině určitě skončil, američtí spisovatelé byli často pronásledováni za mnohem menší prohřešky.
Resumé mccarthismu?” Jen” 11500 propuštění z práce, 12000 demisí ve státní službě, 300 filmových umělců na černé listině, několik desítek exulantů a sledovaných osob (mezi nimi Charlie Chaplin, Joseph Losey, Leonard Bernstein, Arthur Müller i Robert Oppenheimer), 145 zatčených pro komunismus, miliony prověřovaných… “Miliony osob měly svůj spis a vyskytovaly se na seznamech Komise pro neamerickou činnost, FBI, CIA a Pentagonu….” píše ve své knize mimo jiné Marie-France Toinetová. “
Inu, mám docela neutrální návrh - co kdyby všichni ti, jež dluží a vděčí světu za svoje běženectví, se nyní semkli a vytvořili Národní alianci totalitní otloukánků, která by sečetla obytná místa v haciendách, vilách a zámcích a bytech Schwarzenbergů, Albrightových, Švejnarových, Kunderových a Kohoutových, do nichž by se jistě vešlo oněch cca tisíc pět set běženců z Afriky, zbytek by bivakoval v Halíkově farnosti... A bylo by to v suchu... Vážený pane Cempere, adoptujte houf afrických běženců z vašich údajných hoaxů a napište o tom lidský blog…
Přirozenou součástí kapitalismu už nejsou jen krize, ale teď i vysoké zdi, ploty z ostnatých drátů a železné opony…
Je opravdu islám jen trochu jiná cesta k Bohu, že by zkrátka zkratka? Slyšel jsem a šel do kolen, po přečtení textu Daniela Hermana i do mdlob…
http://outsidermedia.cz/moderni-valka-proti-evrope-americke-lode-privazeji-do-evropy-masy-uprchliku/
http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/-Prdel-hovno-hajzl-prosoustat-predposranost-bordel-Hovori-Karel-Schwarzenberg-344356
