Pár slov o Evropské unii

Velmi často se při těchto debatách setkáváme s tvrzením, že Evropská Unie je dílem katolických křesťanů, jakými byli Konrad Adenauer, Robert Schuman, Alcide De Gasperi, či Charles de Gaulle. Je ale zapotřebí si uvědomit, že zmínění otcové Evropy nezakládali ještě útvar, který dnes známe jako Evropskou unii, nýbrž tzv. Evropské společenství uhlí a oceli, což byla tehdy šestice států, jejichž hranice se zhruba překrývaly s hranicemi někdejší říše Karla Velikého. Tyto státníky zrodila 2. světová válka, jež byla rozpoutána silami, které se zcela postavily proti křesťanským kořenům Evropy. Po válce bylo zapotřebí pomoci zničené Evropě k nastolení míru a ducha vzájemné spolupráce. Suroviny jako je uhlí a ocel, jež hrály svou zásadní roli v obou světových válkách, se nyní staly symbolem smíru.

Vývoj, který postupoval dále, ukázal jasně, že je nezbytné toto společenství rozšířit. Proto vzniklo Evropské hospodářské společenství, které sice mělo své těžiště v zemích západní Evropy, přesto velmi úzce spolupracovalo se Spojenými státy americkými, jak o tom svědčí i přítomnost amerického ministra zahraničí Johna Fostera Dullese při podpisu římských smluv v roce 1957.

Evropský duch je dnes jiný, než po válce

Evropská unie je nový produkt, který vzniká až začátkem 90. let na základě Maastrichtské smlouvy. Zakládali ji politici, v jejichž řadách se praktikující katolíci objevují již jen v nepatrné menšině.

Lisabonská smlouva už pak ani neobsahuje odkaz na židovsko-křesťanské kořeny Evropy. Říká nám tím, že už nemá stejného ducha jako měla Evropa, jež byla založena výše zmíněnými „otci zakladateli“.

Už při našem vstupu do EU jsem říkal, že Evropská unie bude taková, jakou ji uděláme. S panem biskupem Lobkowiczem jsme se tehdy zúčastnili pouti z Madridu do Santiaga de Compostely a vzpomínám si, jak jsem byl překvapen názory mnohých jejích účastníků. Bylo vidět, že velká část poutníků nehájí myšlenky, které byly vlastní zmiňovaným mužům, kteří po válce stáli na počátku evropské integrace. Během této pouti jsme diskutovali s řadou politiků, včetně několika europoslanců, a všichni nás ujišťovali, že připravovaná „euroústava“ (v roce 2007 ji nahradila tzv. Lisabonská smlouva) ponese ducha židovsko-křesťanských zásad. Jak to dopadlo, víme.

Je třeba ale připomenout, že zodpovědnost za vývoj Evropy nesou i politici, kteří se otevřeně hlásí ke křesťanství. Politika je uměním možného a křesťan musí umět při politických jednáních a vytváření politických kompromisů vznášet křesťanské požadavky. Současná situace je ovšem taková, že velká část politiků, kteří se v evropské politice tak rádi zaštiťují křesťanstvím, připouští kompromisy takové povahy, že se ideály, na nichž byla myšlenka Evropy postavena, ocitají zcela na okraji, nejsou-li zcela pošlapávány.

EU potřebuje reformu

Považuji diskusi, která požaduje bičování kritiků Evropské unie, za neadekvátní a nepravdivou. Nepohrdám Evropskou unií. Ale připomínám, že všechno to úsilí o vytvoření „Spojených států evropských“ může mít teprve tehdy naději na úspěch, když se bude držet idejí zmíněných otců zakladatelů. Jinak platí známá slova T.G. Masaryka, že státy, které nežijí z idejí, z nichž se zrodily, jsou odsouzeny k zániku.

Současná politika EU v mnoha směrech naznačuje, že největším nepřítelem evropské integrace jsou právě instituce Evropské unie. Zúčastnil jsem se kdysi velké diskuse v pasovské hale, kterou pořádaly Passauer Neue Presse. Hlavními diskutéry byli dva rodáci z naší země: tehdejší prezident Václav Klaus a vídeňský kardinál Christopf Schönborn. Václav Klaus tehdy prohlásil, že z geopolitického hlediska není možné z EU vystoupit. Připojil ale, že EU potřebuje velkou reformu. S touto výpovědí plně souhlasil i vídeňský kardinál, který zároveň dodal, že tak jako potřebuje reformu EU, potřebuje ji i katolická církev. Dodejme jen, že skutečné reformy se neuskutečňují pouze na papíře, ale především změnou smýšlení.

Dominik Duka