Nikdo nikoho NESMÍ NUTIT nechat si píchnout do těla látku, které nevěří

Nevěřím-li něčemu, pak mě žádná vláda ani žádný úřad nemůže donutit tomu uvěřit. Důvěra se prostě už z definice vynutit nedá. Jsou to totiž dva pojmy, které se vzájemně vylučují - jsou dokonce vzájemně komplementární stejně jako dobrovolnost a nedobrovolnost.

A pokud je neočkovaným odpíráno něco, co jinak patří k běžným součástem života, pak je to jednoznačné porušení principu dobrovolnosti. Za dobrovolné přece nelze považovat rozhodnutí, za které může být člověk znevýhodněn, postižen či sankcionován.

Platí-li, že je očkování proti COVID-19 dobrovolné, jsou všechna omezení pro neočkované nezákonná a zločinná.

Pokud tato nebo příští vláda zavede otevřenou a nezamaskovanou POVINNOST nechat se očkovat, nebude to možné bez toho, aby převzala plnou ODPOVĚDNOST za následky očkování pro každého jednotlivce, který se té povinnosti podvolí.

Vláda se ale už dnes své odpovědnosti za nezákonnou šikanu neočkovaných zříká tím, že přesouvá břímě restrikcí na provozovatele služeb, kteří jsou pak "povinni" kontrolovat zdravotní dokumentaci potenciálního zákazníka (doklad o absolvovaném očkování ničím jiným není).

Odpor (případně nečinnost) provozovatelů je v tomto případě zcela legitimní, protože se opírá o ZÁKON, tedy VYŠŠÍ právní normu než je vládní nařízení, které je ve své podstatě pouze PODZÁKONNÝM právním předpisem. Nic by jim tudíž nemělo hrozit, pokud se z právníků a soudců nestanou prodejné děvky.

Naopak uposlechnutím podzákonného (a nezákonného) vládního nařízení by se mohli dostat do příkrého rozporu se samotným zákonem a naplnit tak skutkovou podstatu trestného činu přisvojení pravomoci úřadu (§ 328 zákona č. 40/2009 Sb.).