Nemlčet ke zvěrstvům, co se u nás dějí

Ale my nejsme tupci, kteří nemyslí! Stačí si otevřít www.svedomi-naroda.cz nebo archiv slovenské televizní stanice Slovan www.televiziaslovan.sk ! A k situaci nemlčí ani duchovní celebrita neověnčená řády od mocných, ale svou osobní moudrostí, ing. Jan Konfršt, toto jsou jeho slova z 18.8.2021:

ČT24 18.8.2021

„Za úterý přibylo 294 nových případů Covidu, o 34 více než před týdnem.“

Inu, žijeme v čase pandemie, tak je třeba denně připomínat, že nám hrozí velké nebezpečí, nebudeme-li dbát bezpečnostních nařízení, jak se s dosud bezprecedentní situací vyrovnat.

Je pravdou, že i v době před tím, než jsme začali být informováni o tom, že se v daleké Číně začíná šířit nebezpečná nemoc, bylo v denním zpravodajství pozitivních zpráv jako šafránu. V současnosti se však tato nerovnováha, nevyváženost zpravodajství v obecné rovině prohlubuje nebývalou měrou. Umlčeny byly hlasy volající po kulatém stolu a nabízející hledat řešení v nastalé jistě nelehké situaci v pluralitě názorů. Ne, z pozice moci se dozvídáme, že k návratu ke spokojenému životu stačí udělat jediné. Nechat se naočkovat.

A aby ti, kteří jsou toho času u moci, dodali svým slovům váhu, zvou si na pomoc známé osobnosti jako ambasadory zvěstující, jak je očkování prospěšné až nezbytné. Jiným osobnostem naopak sluchu dopřáno není možná proto, že právě oni těmi skutečnými osobnostmi jsou. Kdo přichází s jiným řešením, nemá pravdu. Jinak řečeno, kdo nejde s námi, jde proti nám. Trochu zamrazí při vzpomínce, co tato slova znamenala v časech jen nedávno minulých.

„Udělejme tečku za Covidem, pojďme se očkovat.“ Postavme se do řady a hlavně nepřemýšlejme, pro co se v ten okamžik rozhodujeme. Vždyť je to jen píchnutí, které ani tak nebolí.

Při aplikaci jakéhokoliv léku, i toho nejbanálnějšího, jsme vyzýváni, abychom si přečetli příbalový leták. V něm je psáno, jak lék užívat, abychom předešli možným nežádoucím účinkům např. v kombinaci s jinými léky. Vždyť jde ve všech případech o chemické sloučeniny, které mohou v nevhodné kombinaci vyvolat nežádoucí reakce. I proto je každý nový lék dlouhodobě testován, aby se jim v maximální možné míře předešlo. Dlouhá cesta vede ke schválení, než je lék uvolněn k běžnému užívání.

U současných vakcín užívaných pro očkování proti Covidu to však neplatí. Mají status EXPERIMENTÁLNÍCH, s čímž se výrobci, právně zbaveni jakékoli odpovědnosti, nijak netají s tím, že potřebné dokumenty ke schválení WHO dodají v nejbližších letech. A v kolonce, jak reagují na jiné léky (OBECNĚ) stojí: nebylo zkoumáno.

Z uvedeného nemohu vyvodit jiný závěr, než že se všichni stáváme součástí obludného experimentu, jehož dopad vyhodnotí teprve budoucnost.

A tak si pokládám otázku: Co vede politiky ke tvrzení, že jsou užívané vakcíny naprosto bezpečné? K tomu, s jakou bohorovností vyhlašují jedno nařízení za druhým, něco, co by ve skutečně právní státě mohlo spatřit světlo světa pouze ve formě zákona? Za jak důvěryhodné mít vrcholné představitele státu, kteří se na tiskové konferenci schovávají ve svých prohlášeních za závěry expertní skupiny? Za ty anonymní, jejichž odpovědnost zůstává veřejnosti skryta? Jak důvěryhodným může být politik, ministr, který prohlásí, že se ve svém rozhodování nemůže řídit zdravým rozumem, protože je odborník? Možná i proto byl na svém postu po krátké době svého působení vystřídán. Ano, politici se střídají. Politiků je mnoho, jen skutečných státníků je stále poskrovnu.

Avšak důvěrou svých občanů se může pyšnit pouze ten stát, který stojí na pevných právních základech. Důvěryhodnou se nemůže stát politická reprezentace, hlásající polopravdy či otevřené lži. K udržení moci však stačí poměrně málo. Šířit strach. Přesvědčit ty, kteří jim dali ve volbách hlas, že nezachovají-li se dle jejich jistě dobře míněných rad, mají se čeho obávat. Přirozeně, čím více člověka opanuje strach, tím více se snižuje jeho schopnost logického vyhodnocení, zda má své opodstatnění. A navíc – pod jeho vlivem pak snadno přesvědčí sám sebe, že udělat ten či onen krok je dobré, jinak by přišel o mnohé. A začínáme tak vydírat sami sebe. Stáváme se rukojmím svého strachu. O cokoli. O zaměstnání, o majetek, o zdraví...

Ztrácíme přitom mnohem víc – úctu před sebou. Nenápadně, krůček po krůčku. Vždyť rozhodnout se pro ten či onen krok... to ještě jde... ještě to není tak zlé... tím nikomu neuškodím... ale – ANI SOBĚ?

Stačí poměrně málo. Stačí neříkat pravdu, stačí neříkat jí celou a polopravda bývá záludnější. Nebezpečnější než otevřená lež, ta je alespoň zpočátku snadněji odhalitelná. Stačí cíleně a dlouhodobě zamlčovat, že existuje i jiná cesta k nápravě věci.

Myslím, že k současnému neblahému stavu společnosti napomáhá selhání sdělovacích prostředků a selhání lékařské obce. Nejsme pravdivě informováni o tom, jakou roli v odolnosti proti Covidu hraje přirozená imunita lidského organizmu a už vůbec ne o tom, jak ji dlouhodobě budovat a posilovat. Nezaznamenal jsem v posledních dvou letech žádné informace, či dokonce pořady, vysvětlující jak zdravě žít, či k jakému životnímu stylu se dopracovat, abychom plně respektovali i jiné formy života, než jsme my sami. Abychom s nimi mohli spolužít, aniž bychom se jich museli obávat. Včetně virů.

Pravda, heslo „Spolu to zvládneme“ je údernější a na první pohled se jeví i účinnější. Těmi spolu jsou však k naší společné škodě míněni jen ti, kteří ať již vědomě či bezmyšlenkovitě zastávají většinový názor na věc. A ti ostatní? No ti přece jen maří naše společné úsilí.

Skutečné potíže, které vyvstanou v budoucnu, však spočívají v tom, je-li většinový názor vydáván za absolutní pravdu, což bylo dosud v historii předznamenáním jediného: úpadku práva a morálního rozkladu společnosti, která se ze všech sil přitom snaží prezentovat jako demokratická. Rychlost úpadku morálních hodnot, na nichž má být vystavěno každé vskutku demokratické společenství, vypovídá o tom, jak cíleně je přehlížen a potlačován názor člověka v tom čase slabšího.

V přímém přenosu jsme svědky uplatňování prastarého principu, jak nejsnadněji vládnout – stačí rozdělit společnost. Stačí přesvědčit ty již dostatečně vystrašené, že ti druzí jsou pro ně nebezpeční. Stačí jim namluvit, že ti, jejichž smyslem jejich přítomnosti tady a teď je být odpovědnými za svůj život, za své činy, za své zdraví, jsou ve skutečnosti neodpovědnými a je ohrožují, neboť odmítají podřídit se často i nesmyslným nařízením.

Stačí opravdu málo a začínáme sočit jeden na druhého, začínáme se vydírat navzájem. Ožívá institut domovních důvěrnic, evidujících, kdo z obyvatel jejich panelového domu ještě na 1.máje nevyvěsil vlaječky. Pardon – kdo ještě není očkovaný. Vracíme se o 40 let zpátky, jen kulisy okolního světa se proměňují. Tehdy vstupoval otec do strany nejmoudřejší jen proto, aby syn mohl vystudovat vysněnou vysokou školu. Dnes se nechá očkovat (nedobrovolně, nikoli na základě uvědomělého rozhodnutí) jen proto, aby mohl jít s malou dcerkou do bazénu a naučit ji plavat, neboť

NEOČKOVANÝM VSTUP ZAKÁZÁN

Mnohé nasvědčuje tomu, že se se zákazy tohoto typu budeme setkávat stále častěji. Jen ty odznaky na kabátech už chybí. Ale pravda, žijeme v moderní době, máme Covid-pasy. Doba se proměňuje a čas se zrychluje. To, co se před několika lety jevilo jako těžko představitelné, natož uvěřitelné, se stává smutnou realitou. I to, co bylo mnohdy označeno za ubohou konspiraci, se stává trpkou pravdou. Ověřujeme si na vlastní kůži, že rozdíl mezi konspirací a bolestnou pravdou je již jen otázkou času. A čas se zrychluje.

Soudím, že největšího zločinu se dopouštíme na nejmladší generaci. Na dětech předškolního věku a školácích prvního stupně. Nejenže jsme je ochudili o sociální kontakt se svými vrstevníky, nejenže je nutíme dýchat pod rouškou vydýchaný vzduch, nejenže je nutíme zakrývat si obličej v čase, kdy vzájemné odezírání miminky tváře je rozhodující pro duševní rozvoj rodící se osobnosti, dopouštíme se čehosi mnohem horšího. Nutíme je vyrůstat v prostředí množícím se nařízeními a zákazy toho či onoho, v prostředí nesvobody, v prostředí prosyceném všudypřítomným strachem.

Vychováváme je k pasivitě. Nevedeme je k poznání, jak důležité je brát postupně život do vlastních rukou. K přemýšlení o tom, co je v životě smysluplné. Může je k tomu ale vést kupříkladu ten vystrašený otec, kterého jsem potkal na procházce na hraně lesa, a který si pro jistotu ve chvíli, kdy jsme se míjeli, ještě více utěsnil respirátor? Venku? Na okraji lesa?

Ano, procházíme životní zkouškou, testem poslušnosti. Nemyslím, že se nacházíme uprostřed pandemie nemoci (tomu ostatně ani neodpovídají čísla, podle nichž je statisticky definovaná pandemie dle WHO), ale uprostřed vyvolávané a cíleně živené pandemie strachu.

Mocnými jsme cíleně vedeni k pasivitě. Jen prosím nepřemýšlet. Přemýšlivý člověk byl a vždy bude pro mocné nepohodlný, nebezpečný.

Jsme atakováni ze všech stran a každý den, že cesta k lepším zítřkům vede jen skrze očkovací centra. A třeba i za úplatu. I v této spojitosti nabízejí mocní koblihy, jen aby bylo co nejvíce poslušných. Avšak – co lékařská obec? Nabízejí snad každému, kdo se postaví v mnohdy nedůstojném prostředí, označeném za očkovací centrum do řady, příbalový leták? A vyzvou ho, aby si ho přečetl a vysvětlí všem, co podstupují? Nepláče v tu chvílí Hippokrates? Nezpronevěřují se svému slibu, že „...Nemocné budou léčit podle svého vědění a svých znalostí k jejich užitku a prospěchu...“?

A firmy vyrábějící vakcíny, vymiňující si, že nemoc bude léčena vždy jen jejich výrobky, i kdyby se prokázalo, že nalezen byl účinnější a současně i lacinější lék?

Tak jde o zdraví, či o peníze, o astronomické zisky?

Utvrzováni jsme v tom, že dál můžeme žít v klidu, jak jsme žili, jen tehdy, necháme-li se naočkovat. Navíc zadarmo. Což nám ale není známo, že „zadarmo ani kuře nehrabe“? Neuvědomujeme si, že za takto pro druhou stranu snadno koupenou poslušnost jednou zaplatíme všichni? Poslušnost podmíněnou a vykoupenou strachem? Není kombinace těchto dvou vlastností – poslušnost a strach –

alarmující?

Nestojí ani teď za to, položit si spolu s Cicererm otázku starou jako lidstvo samo?

CUI BONO?

Zamýšlet se nad výhodami či případnými ztrátami vždy stojí za to, mělo by to být výsadou každého člověka. Všichni jsme přece byli obdařeni vůlí a rozumem. Přemýšlivý člověk, ten, který jen odmítl splynout s davem, je však pomalu vytěsňován na okraj společnosti. Jsou mu cíleně oklešťována jeho práva. Zakazován vstup tam či onam. Absurdní situace?

S analogickými situacemi jsme se za minulého režimu setkávali často. I proto si vysloužil přízvisko Absurdistán. Stává se snad v současnosti celý svět jedním velkým ABSURDISTÁNEM?

Zpráva ČTK 17.8.2021

„Stačil jediný případ Covidu a ostrovní země (Nový Zéland) se uzavírá na 3 dny do celostátní karantény, některá místa na 7 dní.“

Chvályhodná obezřetnost, či hysterie?

A dále.

Zpráva ČTK 17.8.2021

„V Izraeli, nejproočkovanější zemi na světě se z důvodu narůstajícího počtu nakažených rychle připravuje 3. vlna přeočkováni.“

Není už víc než zřejmé, že samotným očkováním se nedokážeme před nemocí ochránit?

Není snad už víc než zřejmé, že těm, kdo se nás trvale snaží přesvědčit o opaku, nejde o naše zdraví, ale o upevnění jejich postavení a zisky jim z toho plynoucí?

Co dál? Budeme z domova už vycházet jen tehdy, půjdeme-li se přeočkovat? Budeme i nadále na palubě jen tancovat, byť se loď stále více potápí? Není už opravdu na místě začít přemýšlet nad jinou alternativou, jak dát DARU ŽIVOTA člověku důstojnější podobu? Není na místě zamyšlení nad tím, zda není cestou skutečné nápravy hluboká změna životního stylu? Rozloučení se s představou, že k nápravě může dojít bez našeho vlastního přičinění?

Říká se, že naděje vždy umírá jako poslední. Vždyť jen díky ní dosud člověk přežil všechny těžké chvíle. Aby však byla hodna čistoty a hloubky svého významu, nesmí být znehodnocována, zneužívána. Spojována s heslem SPOLU TO ZVLÁDNEME, do něhož jsou vloženy emoce, jimiž se navzájem vydíráme.

I NADĚJI jsou schopni vyprázdnit ti, kteří mají jako zvolení zástupci společnosti sloužit národu. Ti, kteří ji spojili s polopravdami a nezřídka i s cílenou lží, vedeni snahou dosáhnout co největšího osobního prospěchu.

OMNIA TEMPUS HABENT

Pravda, všeho do času. I to je ověřeno historií, ale což vyjít běhu času v ústrety a nebýt jen ve vleku událostí.

A naděje se pousměje.

Jan Konfršt

Zdroj: https://bohumilatruhlarova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=774700