Máme pohádkový život. Nevěříte?

Pohádkový mód? A cože to je ten "pohádkový mód"?

V podstatě jde o aktivování genu touhy na příjem zpráv o tom, jak je svět krásný a hlavně spravedlivý. Genu, který potřebujeme k tomu, abychom věděli, že dobro vždy vítězí nad zlem a ne naopak. Možná trochu strohé přiblížení, ale proč to rozvádět, když všichni tento gen máme v sestavě DNA. Nemáme ho sice od narození, ale byl „vytvořen“ nebo lépe – byl nám naprogramován během dětství. A i kdyby teď někdo netušil o co jde, nevědomky je mu vlastní z pohádek, bajek, říkanek, písniček a omalovánek.

Nejspíše se najde dost z vás, kteří řeknou, že je to blbost a že pohádkám už dávno nevěří. Že ty jsou jen pro malé a že oni samozřejmě vědí, že skutečný svět funguje úplně jinak.

Opravdu? Skutečně jste nikdy neměli nával spravedlnosti? A nelžete si tak náhodou sami sobě do kapsy? Nikdy jste nepoužili úsloví o "pomalých božích mlýnech"? Nebo že "karma je prevít", že "lež má krátké nohy", že „pro každou svini se už voda vaří“ a podobné záchvaty spravedlnosti? Nikdy vás nepotěší, když třeba na slizkého pedofila dopadne ruka zákona a ten si pak do týdne v base nešťastnou náhodou na třech místech rozrazí lebku? Nejspíše ano. Pohádkový mód tedy znáte opravdu důvěrně a pak je otázkou, proč někteří chtějí sami sebe balamutit, že už jsou velcí.

Ale to je fuk. Prý máme svobodu, tak ať si každý mluví co libo jest. Nicméně další čtení bude spíše pro ty, co sami sobě nelžou a svůj "pohádkový mód" nepopírají.

A o co jde? O to, že žijeme v pohádce.

Samozřejmě si to nepředstavujte tak, že náš vlastní život je pohádkový a že vás někdo bude vážně oslovovat „princi“ nebo „kouzelná vílo“. Na to zapomeňte. Jde spíše o to, že naše myšlení je vázáno na naučené konstrukce a náš všudypřítomný pohádkový gen nás nepustí přes okraj bubliny, ve které žijeme. Lidštěji to lze říci tak, že spravedlnost nekonáme a ani o ní nijak zvlášť moc nepřemýšlíme, protože z pohádkových knížek víme, že to vždy dopadne dobře. Že se vždycky nějak zařídí, aby zlo bylo potrestáno. Nevěříte? Můžeme ukázat na kterýkoli bod našich dějin a ten se stane důkazem předešlého.

Pro lepší pochopení můžeme začít dnešními dny a pak se třeba přesuneme do nižších let Páně. Zlo se dá totiž najít v kterémkoli čase této reality.

Tak copak se nám to dnes děje? No přece naší galaxií zrovna lítá jakýsi zlotřilý moribundus, který byl navzdory zdravému rozumu uměle vyšlechtěn, načež byl úmyslně vypuštěn. Od počátku roku je tenhle moribundus vládami a hlavně médii soustavně přikrmován a tak v celém světě způsobuje nepředstavitelně rozsáhlé škody. To je hrozné, že? Když se nad tím zamyslíme, tak ano, skutečně je to příšerně velké zlo. ...a tak pohádková spravedlnost je kde? Nevíte? Asi jste už zapomněli, tak si to připomeneme. Ta je přeci schovaná v dohadech, kdy Spojené státy z nákazy obviňují Čínu, Čína zase z viru obviňuje Spojené státy, což znamená, že my to tím pádem máme za vyřešené. Přece když se do hledání viníka pustili dva největší světoví giganti, klidně to můžeme pustit z hlavy a hodit nohy na stůl, protože spravedlnosti jistě bude učiněno zadost. To, že to americko – čínská hra je jen divadýlko pro blbečky a že tento uměle vytvořený virus samozřejmě má svého páníčka, který má jméno i příjmení a který celý výzkum a distribuci financoval, nás už zajímat nemusí. …a jak vidět, skutečně to nikoho nezajímá.

A jak to skončí? Přece jako vždy – pohádkově. Většina z nás bude mít (spíše už dávno má) v oné herecké dvojici svého favorita o kterém bude přesvědčen, že je tím zlým; Američani s Číňany se budou ještě chvíli naoko handrkovat o (ne)vinu a my tu pohádku budeme dál tiše hltat. A onen skutečný páníček koronaviru? Namísto aby byl souzen, nato pro výstrahu demonstrativně veřejně stažen z kůže a zasypán solí, bude dál v tichosti škodit lidstvu. To ale nevadí. Náš pohádkový gen je nasycen, protože my v oblasti potrestání zla máme už celé měsíce hotovo. Poznáte to tak, že spravedlnost v tomto případě už nikdo nepožaduje.

Možná by někdo řekl, že to s tou koronou není tak jasné a že na tomto příkladu se existence pohádkového syndromu dokázat nedá. Jasné to sice je, ale klidně tento argument uznejme. Akce s virem, testy a vakcínami je zcela nová, navíc stále probíhá, takže mnoho ne příliš bystrých účastníků této korofikce svou roli ještě ani nezaznamenalo. Důkazem může být například Slovensko a ta jejich monstr testovací akce minulý víkend - podle počtu na moribudus 19 dobrovolně otestovaných: údajně 3/5 obyvatelstva tam absolutně nic netuší a nelze očekávat, že tady u nás je tomu nějak zásadně jinak.

Nu což, někteří asi svou realitu odmítnou s tím, že všechno je relativní. To ale nevadí - dějiny poskytují nepřeberné množství důkazů o existenci pohádkového genu kdesi v našem těle. Kdy si přejete začít? Objevením Ameriky s následnou genocidou původního obyvatelstva? Pokud ano, tak si zkuste vzpomenout na podrobnosti, které jste se o této brutální aktivitě evropských západních států učili ve škole. Nic? Tak zkuste aspoň v Ústavách těchto zemí najít sebeodsouzení za své činy a pojistné paragrafy, že se tyto hrůznosti již nebudou nikdy opakovat. Taky nic? To je divné. Takže, to ovšem znamená, že tady ta teorie o pohádkovém genu neplatí! To je ale dost trapné. Hodilo by se omluvit za dezinformace. Vždyť tady zlo ve skutečnosti vůbec nebylo potrestáno a my přesto uznáváme agresorské západní státy jako pohádkově čisté a legitimní státní útvary! Jak se to jen mohlo stát? Že by ti agresoři byli vlastně zlí a krvelační indiáni a proto je západní země ztrestaly? „Amerika The Great Again“ und „America First“? Aha, to je ono! Takže nakonec i taky vlastně dobro zvítězilo nad zlem. Sice ještě pár indiánů na území Ameriky žije, ale věřme milé děti, že se i tyto zbytky zla jednoho dne podaří dobru zcela vymýtit.

To byla samozřejmě drsná ironie, pro lepší uvědomění si, jakými jinými metodami je docílena aktivace pohádkového genu. Takže zahlédli jste už aspoň hlavičku toho svého? A všimli jste si už kulis tohoto pohádkového světa? Jestli ne, tak to jsme asi možná šli zase moc do minulosti a školní učivo i s působením televize je z hlavy dávno to tam. Navíc náš pohádkový gen je nesmělý a skrývá se před námi, abychom o něm nevěděli. Zkusíme druhou světovou válku? O tom by nějaké školní vzpomínky měly ještě uvíznout.

Tak jakpak jste si to našprtali? Hnusní a odporní němečtí fašouni vojensky napadli celou Evropu, mučili, týrali a zabíjeli lidi, kradli zlato, cennosti, nerostné suroviny a pustošili vše, na co přišli. To se jeví jako celkem dost velké zlo, že ano? To by se hodilo pořádně potrestat. Jednak tehdejší viníky jmenovitě a jednak celou zem, aby se nic takového už nikdy nemohlo opakovat. Jistě souhlasíte, protože byl opět aktivován váš syndrom pohádkové spravedlnosti.

A jak to dopadlo? Pro nás přece pohádkově – norimberský soud odsoudil zlotřilé německé lumpy, země byla rozdělena do správy vítězů a svět zakázal Němcům válečný zbrojní průmysl. Spokojenost? Samozřejmě, že ano, když zlo bylo potrestáno! Naše dušička je i zde pohádkově spokojená, takže to pro nás skončilo. Konec, hotovo. A to, že většina nacistů utekla s pohádkovým bohatstvím do celého světa; že obrovská část z nich byla převezena do Spojených států, aby americké vládě pomáhali a v pokusech na lidech a ve vývoji dokonalejších zbraní; že dnes je Německo vyzbrojeno tak, že v rámci NATO opět pomáhá zabíjet lidi a že si dnes v tichosti konečně nacisté vybudovali svou vytouženou čtvrtou říši, která opět ničí celou Evropu, to se už přes pohádkový gen neprotlačí. A už vůbec se přes něj nedostane, že nebyli ztrestání ti, kteří druhou světovou válku zrežírovali a pak financovali. Nám stačí ke spokojenosti málo: zlo bylo pohádkově potrestáno hned po roce 1945, formou odsouzení pár chudáčků. Tím to pro nás skončilo.

Kampak si přejete šlápnout nyní, milé děti? Třeba jak jsme se po roce 1989 vypořádali se zlem zvaným komunisti, státní tajná policie, udavači, spolupracovníci a tak podobně? To už vezmeme zkratkou, protože to všichni máme v živé paměti. Tady jsme přeci pohádkový gen uspokojili odsouzením Miroslava Štěpána, takže máme taky hotovo a díky tomu můžeme v noci klidně spát. To, že se tisíce skutečných viníků převléklo za oběti a začali nám vládnout, tak to jsme si přes pohádkový gen ve tvaru otylého Štěpána, už ani nevšimli. Takže pohádka, kam se podíváš.

A schválně, ještě uděláme kontrolní zkoušku a zeptáme se, zda jsme se vypořádali i s rozkradením našeho státu po roce 1989? Potrestali jsme zlo, milé děti? Byli viníci odsouzeni třeba na doživotní galeje? To se sice tak úplně říct nedá, ale náš pohádkový gen byl také uspokojen a to krabicí od vína v rukách Davida Ratha. Lotr všech lotrů musí být potrestán a taky že potrestán byl. A to exemplárně! Jak vidět, i zde pohádka dopadla tak jak měla. Prostě maximální spokojenost ovlažila naši spravedlivou dušičku a dál není třeba nic řešit.

Jak vidět, funguje to. Zlo je vždy potrestáno, takže by se snad i nakonec dalo říci, že v té pohádce žijeme. Jistě máte taky ten intenzivní pocit ideálního světa.

Cože? Že to tak není? Že je ztrestáno vždy jiné, náhradní zlo a nikdy to skutečné?

Ale to přeci nevadí! Náš pohádkový gen, sice falešně, ale přesto je vždy naplněn, takže už ničeho dalšího nevyžaduje. Rozum sice dobře ví, jak to je ve skutečnosti, ale tento pohádkový syndrom nám vždy sváže ruce. Je to stejné jako by jste byli nacpáni polystyrenem namísto pravé svíčkové s nádhernými, kyprými knedlíky. Polystyren je sice falešná strava, a vy to víte, ale už nemáte potřebu jiné a na svíčkovou se ani nepodíváte. Přesně takto pracuje v našem podvědomí náš, v dětství vypěstovaný, pohádkový gen.

Pohádky naši civilizaci zformovaly do této podoby. Možná někteří nevěříte, ale ano, přesně takto pracují pohádky. Čtete je dětem, vám je četli vaši rodiče a těm je vyprávěli jejich rodiče. Dělá se to tak celé věky. Jak to vzniklo a v čí prospěch, si sice můžeme snadno domyslit (že by díky prostému rozdělení slova „pohádka“ na „po“ a „hádka“?), ale ponechme to nyní stranou. Spíše se podívejme na zajímavý výsledek. Ten je takový, že sice máme různě silný a často nezvladatelný smysl pro spravedlnost, ale v tomto ohledu se bohužel neuvěřitelně snadno necháme opít rohlíkem. Stejně jako malé děti, které lze také velmi snadno obelstít.

Jenže doba se mění. Děti stále stejně lačně hltají pohádkové příběhy (spíše již jen příběhy, než pohádkové příběhy), ale způsoby jejich distribuce se změnily. Ruce maminek a babiček s knihami, nahradila neovladatelná televize a svobodný internet, takže rodiče zcela ztratili kontrolu nad obsahem předávaných příběhů. Jediné, co zůstalo zachováno, je poražení zla dobrem, ovšem podivovat se nad tímto fenomenem v této části textu již asi nebudete - tyto konce příběhů, které „kdosi“ zařídí, zachovány být prostě musejí stůj co stůj.

Jak vidět, roste nám další generace na spravedlnosti závislých lidí, kteří budou ještě navíc zpracováni scénářem novodobých příběhů (neúcta k rodičům, láska k duhové zvrácenosti, podpora absence citu, láska k cizákům, odpor vůči kritickému myšlení, hodní a chytří černoši vs. zlí a hloupí běloši, atp.) a asi nebude příliš obtížné odečíst budoucí myšlení další generace. Známe naši přítomnost, poznali jsme, že pohádkový gen existuje a už jsme také zjistili, že po celá staletí skutečně funguje. A to dokonale: my sice vyžadujeme naučenou spravedlnost a jsme na ní téměř existenčně závislí, ale sami nic pro její naplnění neuděláme.

Příklad? Tak třeba ten nejčerstvější - letošní velké antirouškové demonstrace. Slováci ji měli 17.10. a my v Praze o den později. A jak to dopadlo? Nezapomněli jste? Jediní, co na demonstracích začali projevovat skutečný nesouhlas s totalitními nařízeními vlády, byli jak v Bratislavě tak i v Praze, policajti v civilu. Je pravda, že svou odbojnost brali plat, protože jim tou dobou běžela pracovní doba, ale co dělali ostatní? Jedna skupina dětí pohádky vykládala a ta druhá je poslouchala. Opravdu velmi silný projev odporu proti lžím a totalitě. Ostatně, jestli si vzpomenete, tak v roce 1989 to bylo nemlich to samé – kdyby listopad tehdejší policajti řádně nenaplánovali a lidi nevedli, ani by se nekonal.

Zní to neuvěřitelně, ale jsme děti. Děti, které čekají na někoho, kdo je povede. Na někoho, kdo jim bude vyprávět hezké pohádky o pohádkách s dobrým koncem.

Už tušíte, jak to musí zcela nutně skončit?