Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Jaká byla jižní Morava?

Hodnocení uživatelů:  / 9
NejhoršíNejlepší 

Veronika Ondráčková

V pátek jsem se po pěti dnech vrátila z Pánova a Hrušek a celý víkend jsem si říkala, že se z toho musím nějak vypsat a třeba někomu pomůžu udělat si obrázek, jak to na místě vypadalo (prézens je absolutně mimo mísu, situace se mění z hodiny na hodinu). Dnes už můžu. Příspěvek je opravdu dlouhý, takže jestli si chcete jen pomačkat dopaminové tlačítko, scrollujte dál.
---

  • jaka-byla-jizni-morava

V neděli večer jsem dojela na vlak v Hruškách. Ve čtvrtek dostali dva neskuteční kluci nápad, že když je všude kolem všechno poničené, tak tam to ubytování prostě dostanou po kolejích. Začali obvolávat, zařizovat a v pátek stálo na starém nádraží v Hruškách sedm lůžkových vagónů s kapacitou pro více jak 300 lidí, měli zajištěné jídlo, pití, elektřinu a tekoucí vodu. To všechno dřív, než si Babiš se Schillerovou přijeli na místo udělat dojemnou fotku.

V pondělí ráno jsem s partou zdravotníků z Budějovic vyrazila do Pánova. Je kouzelné, jak rychle člověku spadne hřebínek. Člověk si říká, jak má titul, dělá si další, kolika jazyky se domluví a že je vlastně vcelku šikovný. Pak přijde na hlavní stan a ptá se s čím může pomoci.

„Co umíš?“ ptá se mě slečna, která to tam má pod palcem. „Jsi zdravotník? Jsi truhlář? Jsi klempíř? Jsi zedník? Jsi pokrývač? Co umíš?“
Vlastně nic, probleskne mi hlavou. „Jsem překladatel.“
„Super. Tak budeš překládat palety s vodou, odtud támhle.“

Od palet s vodou jsem se přes čepování piva, rozvážení vody, organizace skladu zdravotnického materiálu dostala ke zdravotníkům, kteří mě poslali mazat klukům záda, protože v hlavě měli úplně jiné problémy a na opalovací krém si v tom zápřahu nikdo nevzpomněl. A tady se konečně dostávám k hrdinům. Příběhů, které jsem si za ten příběh vyslechla ze všech stran, je nespočet. Přijela úžasná parta kluků řemeslníků z Adršpachu, další z Frýdku-Místku, přijela stavební firma, kterou sem poslal Chorvat, jejich šéf: „Kluci, na Moravě je Vás teď třeba víc, zakázky počkají.

Hodinovka funguje pořád stejně, známe se roky, tady máte 150 tisíc na materiál, až prachy dojdou, vraťte se.“ Bavila jsem se na obědě s šikovným klučinou, když odešel, přišel za mnou kamarád zdravotník a říká: „Ten borec, co tady teď byl... je tady od pátku. V neděli volal šéfovi, že si bere dovolenou a ať mu pošle kluky na práci, protože je jich tady třeba. Šéf mu řekl, že mu volno nedá, že má zakázku a ať nakluše zpátky. Ten kluk mu dal na hodinu výpověď, s tím že má prachy na dva měsíce a odtud nepojede, dokud všechny baráky nebudou svítit.“ Odešel zdravotník, přišel tesař: „Ten zdravotník, co teď odešel, vytáhnul klukům z paty už alespoň 50 hřebíků. Skoro nespí, je tady od pátku.“

Bylo úterý. Třetí, čtvrtý den jsem na lidech začala cítit, jak se to v nich láme. Pomalu je pouštěla heroická fáze, měli chvilku času přemýšlet a začalo to na ně doléhat. Když jsem obcházela kluky s opalovákem, stahovala jsem pak na lavičky starší lidi, že mají ztuhlý krk a trochu jim to namasíruju. Sedli si, sáhla jsem na ně, uvolnili se a po chvilce to z nich začalo padat. Všechno. Začali mi vyprávět, jak to tady ve čtvrtek vypadalo, jak jim měli přijet vnoučata, která spí normálně v podkroví, ale teď jim do toho zrovna něco vlezlo a jeli jinam. Ve dvě ráno přišel na improvizovanou sklepní ošetřovnu s mizerným osvětlením pán s tím, že ho bolí záda a nemůže spát. Vzala jsem Voltaren, začala ho masírovat a až když jsem si dřepla za židli, abych se dostala k bedrům, všimla jsem si modřiny o velikosti dezertního talířku: „Jak se Vám to stalo?“ ptám se ho.S klidným hlasem, jako by se byl pořezal o papír mi odpovídá: „Spadla na mě garáž.“Další den jsem přišla jsem za jiným pánem, že ho namažu padesátkou: „Jasně, pojďte tady k baráčku do stínu,“ říká mi.„To je Vás domek?“ ptám se ho. „Jsou tady strašně šikovní kluci z Adršpachu, už jsem se s nimi bavila zítra Vám tady natáhnou plachtu a pomůžou Vám se střechou,“ říkám mu. „Ne, ne, já mám tady vedle. Já Vám ho ukážu,“ říká a natahuje ruku k obzoru.„Tamhle ten? Jak tam teď kluci natahují plachtu?“ ptám se ho.„Ne, tady ten blíž.“ Sklopím zrak a koukám na 6x8 metrů základové desky obehnané policejní páskou: „To je můj slep,“ říká.Na chvilku oněmím, ale pak ze sebe sypu: „Hlavně, že Vy jste v pořádku. Dokud jsou to jen cihly, spal to čert. Hlavně, že Vy jste tady nebyl.“„Já jsem tady byl,“ podívá se na mě. „Mám to natočené. Já vám to pustím.“Lidi, to video mělo minutu a půl. První půl minuty byl záběr z okna na to, co všechno lítalo vzduchem, židle, zahradní stolek, všechno možné. Po půl minutě zmizel obraz a byl slyšet už jen zvuk tříštícího se skla, když jim to vymlátilo okna, a ten šílený randál, když jim na hlavu padala střecha. Pak se na toho pána podíváte a řekne Vám jen: „Je to zázrak, že bylo jenom šest obětí. Je to zázrak.“

Do tady toho všeho lítaly světlušky. Malé světlušky dobrých zpráv, naděje a radostí, které nás dobíjely. Čepuju takhle jeden večer na hlavním stanu klukům piva, když za mnou přiběhne pán s úsměvem od ucha k uchu: „Co se stalo?“ ptám se ho.

„Po třech dnech se mi vrátily domů kočky...“
Ve čtvrtek nám dovezli dvě vaničky zmrzliny. Ale takové té... opravdové zmrzliny, kleštičky, kornoutky. Naskákaly jsme s holkami do auta a s úsměvem jak z reklamy na zubní pastu jsme objížděly celý Pánov a podávaly lidem kopečkovou zmrzlinu z okýnka. Působí to absurdně. Bylo to absurdní. Ale tyhle drobné radosti pohladily po duši a dovolili nám pustit se zase do práce.
Každý večer, když jsme se vrátili na vlak jsme se objali, dali si panáka, povykládali, co jsme za další den zažili, a šlo se hrát na kytaru a zpívat. Tušila jsem to celý život, ale teď to vím stoprocentně. Hudba léčí.

Původně jsem ji sem nechtěla dávat a styděla jsem se za ní, ale už začínám přehodnocovat. Lidi... je to náročné. Jak fyzicky, tak psychicky. V pátek večer jsme seděli s našima doma v obýváku, vykládala jsem, co a jak, když se ke mně brácha otáčí s notebookem s fotkou z iDNES, jestli to prý nejsem já: „Jo... to budu já. Já ti tu fotku možná vysvětlím... To je foceno dneska odpoledne (2.7.). Asi 10 minut před tím přijel do Pánova se svým týmem Babiš. Chodili po lidech, přivítali se, chvíli se s nimi bavili. Kdyby se zeptal: „Co potřebujete? Kolik potřebujete? Večer máte peníze na účtu.“ Místo toho se zeptal: „A co všechno Vám to vzalo?“ protože tam jsou přece emoce... Přišel k dalším lidem: „A vy jste na mě nějaké naštvané, ne?“ Paní, které seděly na schodech u bytovek se ani nezmohly na odpověď. Během rozhovorů koukala většina jeho týmu do telefonu, ale to nevadí, protože ti na kamerách přece nejsou. Celý týden tam chodíme na suché záchody, koupeme se pod hadicí a teď nám na dva dny přistavěli supr čupr kontejner se dvěma sprchami a dvěma splachovacími záchody. Shodou okolností zrovna v době, kdy si sem přijel udělat reportáž. Dívám se na tu šarádu a po týdnu se mi po tváři kutálí první slza. Naproti mi vychází krizová interventka, skvělá holčina, kterou jsem poslední dva dny posílala za vytipovanými lidmi, kteří si potřebují popovídat: „Verunko, co se děje?“ ptá se mě.

„Já už nemůžu,“ padám ji do náruče. „Mě tady lidi týden brečí na rameni, jak přišli o souseda, jak jim spadl barák na hlavu, jak mají polovinu rodiny v nemocnici a tenhle xxx si sem přijede dělat PRko. To, co se tady stalo minulý týden je tragédie, ale tohle, tohle je hyenismus.“ Po půl hodince, kdy jsem pod jejich dozorem zapíjela čokoládu kofolou mě dali dohromady a vyrazili jsme na další obhlídku.

Každý má svůj melting point. Kamarádku zlomilo, když jsme se bavily s otcem, který přišel o manželku a o dceru, člověk mu na očích viděl, jak strašně moc se mu chce brečet, ale nedal to na sobě znát kvůli druhé dceři, která ve čtvrtek v Pánově nebyla a teď se mu chodila chlubit s plyšáky, které zachránila z trosek. Dalšího pána položilo to, že jeho manželka, neskutečná ženská, je už týden na stanu, denně vyřídí 500 telefonů, zajišťuje jídlo, pití, materiál a on nedělá žádnou „chlapskou práci“, protože má špatná záda a když s nimi blbě pohne, může skončit na vozíku. Tloukla mu do hlavy, že se týden stará o jejich tři děti, že telefonuje, zařizuje, je nejlepší rychlá spojka mezi obcemi jakou si umí představit a že je úžasný. Tady není ženská a chlapská práce. Tady se nehraje na pohlaví, na věk, na profesi. Tady se maká. 75letý pán jezdil z Hodonína do Pánova každý den na kole, aby klukům podával tašky. Děti mi pomáhaly dělat popisky ve stanu, páťačka Terezka je po dvou dnech nejlepší výčepní, co znám. Tady se počítají ruce, ne roky.

Rozepsala jsem se víc, než jsem původně chtěla, ale asi to potřebovalo ven. V závěru chci říct dvě věci. Zaprvé, jeďte! Pokud můžete jeďte. Té práce je tam neskutečně moc a bude ještě dlouhé týdny. Nejde jen o to odtáhnout bordel a udělat střechy, bude třeba pomáhat s čištěním pokosených lesů, potom pomoci udělat omítky, vymalovat, kromě toho je spousta práce se zařizováním jídla, pití a ubytování pro místní a pro všechny dobrovolníky. Jestli máte pocit, že nejste odborník a nic praktického neumíte, chtěla bych Vám připomenout, že já jsem překladatel... Každý odborník (a teď fakt líbám zlaté ruce všem řemeslníkům) může mít k ruce jednoho pitomce jako jsem já, který mu bude podávat tašky. A věřte, že toho pitomce bude potřeba.

Za druhé... člověk začne přehodnocovat a vidí ty věci jinak. Ti lidé, které jsem tam za týden potkala, to nebyli tesaři, zdravotníci, hasiči a nespočet dalších povolání. To byli hrdinové. Bez patosu, bez nadsázky, prostě hrdinové. Děkuji Vám za to, že jste přijeli, hned a bez váhání, že jste si na to vzali v práci dovolenou, místo toho abyste jeli do Chorvatska. Děkuji Vám všem, udělali jste obrovský kus práce, ty vesnice rostou před očima! Jste neskuteční! Udělám zkoušky a jedu zpátky. Jak říkali kluci: „Budeme jezdit, dokud nebudou všichni svítit. Patro po patru, barák po baráku, ulici po ulici. Držte nám palce.“

zdroj: FB Veroniky Ondráčkové

Facebook komentáře