Dvě tváře kariérního Sobotky; lustrační zvyklost či post premiéra?

Po návratu z Francie byl otec vyloučen z KSS a propuštěn z práce, asi tři roky pak rodinu živila matka, která pracovala ve Výzkumném ústavu drůbežářského průmyslu… V roce 1980 vstoupil Babiš do KSČ a v roce 1993 vytvořil firmu Agrofert. Začátkem roku 1995 pak došlo k navýšení jeho kapitálu švýcarským investorem. Vývoj Agrofertu je spojen též s americkou bankou Citibank, která podniku poskytla úvěr ve výši 4 milionů dolarů. Babiš nedávno prohlásil, že jeho hlavním majetkem je 28 listinných akcií reprezentujících 100 procent základního jmění Agrofertu. V listopadu 2011 založil občanskou iniciativu nazvanou ANO – Akce nespokojených občanů. Z Afrofertu pak sám sobě dal výpověď, aby nestrašil údajným střetem zájmů.

A před soudem v Bratislavě se děly věci; jeden z bývalých příslušníků komunistické tajné policie Július Šuman popřel, že by v 80. letech získal nynějšího českého ministra financí Andreje Babiše ke spolupráci se Státní bezpečností (StB) jako agenta. Další svědek a bývalý příslušník StB František Hákač, který měl být Babišovým styčným důstojníkem, si prý nic nepamatuje, protože má kvůli mozkové příhodě výpadky paměti. Je více než schizofrenní, když na jedné straně mnozí tvrdí, že agenti Státní bezpečnosti jsou bezcharakterní lumpové, přičemž jsou ochotní věřit, že své zprávy o svých kořistech nefalšovali a nesepisovali je v hospodách kvůli čárce pro své nadřízené.

Jako další svědek byl též bývalý důstojník StB Andrej Kuľha.“Po analýze skutečností jsem vyhodnotil, že nejde o vědomou spolupráci (Babiše s StB) a spis jsem odložil do archivu,” prohlásil Kuľha. K Babišovu svazku se u StB dostal v roce 1987, tedy pět let poté, co se nynější miliardář slovenského původu údajně stal spolupracovníkem StB. Kuľha u soudu také potvrdil, že Babišův svazek byl veden chaoticky a že v něm chyběly dokumenty. Zpochybnil rovněž okolnosti, za jakých byl Babiš údajně ke spolupráci s StB získán. “Verbování se má uskutečnit v konspiračním bytě, v Babišově případě to byla údajně vinárna,” řekl Kuľha, jenž zpochybnil své předchůdce, kteří si vymysleli gogolovské mrtvé duše, včetně agenta Bureše, jen aby měli aktivitu, čárku a prémie. Prý jedině my, slavní disidenti, máme právo trestat dle lustračního zákona.

Skutečným disidentem byl ovšem jen Miroslav Dolejší, politický vězeň a publicista, známý svou prací “Analýza událostí 17. listopadu 1989”. Byl pro vymyšlenou špionáž komunisty napřed odsouzen na 23 roků, prošel osmi vězením a uranovými doly, propuštěný na amnestii. Podruhé dostal za velezradu 11 roků v třetí nápravné skupině. Závažný zdravotní stav, podezření na rakovinu kůže a názor lékařů, že brzy zemře, vedly v roce 1985 k jeho propuštění před uplynutím trestu. Ve vězení tak strávil celkem 19 let… Úryvek z jeho textu: „Chartu 77 řídilo asi osm desítek osob, jejichž jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými, finančními a podobnými zájmovými svazky. Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových - Uhlových - Müllerových - Tesařových, Paloušových, Rumlových, Pelikánových, Šternových-Kantůrkových, Kocábových… atd. Všechny tyto rodiny jsou exkomunisté nebo jejich potomci či svobodní zednáři a jejich potomci. Dnes je na 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu…“

Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující v Čalfově vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. Prezident Havel nechal jmenovat vládou disidenta Jana Rumla náměstkem Federálního ministerstva vnitra, jenž nechal zmizet přes 15 tisíc osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB. Prezident si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban).

Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: mj. V. Havla, P. Uhla, V. Bendy, Vl. Chramostové, M. Kubišové, P. Pitharta, P. Šustrové, J. Rumla a dalších. Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy “Listy”, Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, Škvoreckého nakladatelství v Torontu, objektové svazky “Rada svobodného Československa”, nakladatelství A. J. Leihma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni.

Super moudrý historik se nechal slyšet, že o nějakém vymazání ze seznamu nemůže být ani řeč; kdo je v něm uveden, tvoří archiválii a s tím se nedá hnout. Fakt nedá? A co ti, jež byli ze seznámů vyjmutí tzv. skartací? Ti jsou čistí, přičemž ale mají na svých rukách nejvíc krve. A většina těch, kteří se obrátili k soudu, svůj spor s Ministerstvem vnitra, ale hlavně s Janem Rumlem, který v této souvislosti potrestá raději 9 nevinných, než aby mu jeden viník utekl, své soudní spory proti MV vyhrála. Na druhé straně upřímně řečeno, je jim to houby platné. Mají cejch lustrátů. Je to strašný cejch. To je možná horší, než byl kastrát. Kastrát aspoň mohl zpívat na kůru, lustrát je dodnes honěn po novinách.

Lustrační zákon je hanebný zákon, je to ostuda našeho právního řádu. Máme se zač stydět; tento zákon zašpinil náš právní řád. Při nástupu do redakce Moravskoslezského dne jsem byl přinucen ke stejnému ponížení, musel jsem o lustraci požádat. Přišla mi s podpisem ministra Langoše. Negativní. Pokud by byla pozitivní, dnes bych tato slova nepsal. V roce 1992 z lustračního zákona federální Ústavní soud vypustil kategorii “důvěrníků” a “kandidátů tajné spolupráce” – tedy lidí, kteří o svém vytipování vůbec nemuseli vědět. (Tyto spisy zkoumala lustrační komise, vedená Jaroslavem Baštou; jen u 13 z 300 případů usoudila, že šlo o vědomou kolaboraci.) V roce 2001 český Ústavní soud schválil i prodloužení platnosti lustrací. Stát podle něj smí vyžadovat od lidí ve veřejné službě věrohodnou věrnost principům demokracie – byť soud dodal, že je “přesvědčen o dočasnosti lustračního zákonodárství” a jeho klesajícím významu v čase. Vztahuje se totiž jen na lidi narozené před 1. prosincem 1971.

“Korektně a slušně udělaná lustrace by mohla trochu vyčistit vzduch – ale asi nic víc,” uzavíral před více než dvaceti lety v Lidových novinách svou úvahu o lustracích Jan Sokol. “Stejně se budeme muset smířit s tím, že svobodná společnost roste pomalu a chemickým postřikem nevznikne.” V roce 2011 vnitro vydalo 4183 osvědčení, z nichž 71 (necelá dvě procenta) bylo pozitivních. O rok později jich bylo skoro dva tisíce, z toho 36 pozitivních. Lustrační zákon: Ano - ne? Upřímně; je mi ukradené StB, stejně jako osnovatelé pučů CIA - zahraničí, či vyšetřovatelé FBI - domácí, nebo KGB. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. StB je něco jako realizace Vlasteneckého zákona v USA. (Podniky, které budou udávat své zákazníky policii, navzdory tomu, že s nimi budou mít dohodu o důvěrnosti informací, dostanou imunitu před soudním stíháním…) Pokud bych tyto “bezpečnostní” organizace dal na váhy, bylo by zcela jasné, která z nich nadělala víc škody než užitku.

Není to náhodou tak, že ne StB, ale CIA je zodpovědná za miliony zákeřně zabitých ve vylhaných válkách ve jménu svobody a demokracie; Vietnam, Korea, Irák, Afghánistán, Libye, Egypt, Sýrie… Svět je rozdělen; na ty zlé a na ty, co lidi obšťastňují. Ti zlí to dělají zákeřně a za prachy, ti dobří obšťastňovači altruisticky zadarmo a z lásky. Utopie. Svět je mišmaš, páchané zlo se misí s dobrem, nikdo prostě nepozná, kde který proud zájmově teče, kam se pragmaticky otáčí, neznáme dne ani hodiny, lumpa ani dobráka, válka stíhá válku, pokoutné zájmy jsou střeženy za nářku etnických čistek a tisíce mrtvých leží bezmocně tvářemi k bezcitnému nebi. A Niccoló Machiavelli ví, jak chytře klamat lidské mozky.. Stb a CIA