30 let svobody? Ne. Bylo to fajn, ale ke svobodě vede ještě dlouhá cesta

Když jsem tam tehdy stál, říkal jsem si, že teď to přijde. Konec komisí a institucí kontrolujících a schvalujících, jestli je člověk dostatečně politicky uvědomělý, aby mohl dělat to či ono. Konec systémové buzerace. Konec popotahování lidí za to, že ve veřejném prostoru řeknou nahlas, co si myslí. Konec vyhazování ze zaměstnání za politické postoje. Konec doby, kdy lidé mluvili jinak doma a jinak v práci, aby neměli problémy. Konec udávání, šmírování, nasazování provokatérů. Konec vlády jedné strany. Konec jediné správné pravdy. Konec špinění jedné světové strany a nekritické adorace druhé. Konec závislosti politického vývoje u nás na rozhodování za našimi hranicemi. Konec naší účasti ve spolku, ve kterém silové složky mlátí lidi v ulicích. Konec trestání lidí preventivně, protože by mohli něco provést. Konec doby, kdy jste z televize slyšeli slova o rozvracečích socialistického zřízení hned po tom, co vám ukázali nadšené svazáky, straníky a hrdiny socialistické práce. Konec doby, kdy pár lidí se správným profilem ve správné funkci řídilo osudy všech.

 

Když jsem tam tehdy stál, říkal jsem si, že teď to přijde. Začátek doby, kdy si lidé budou moct dělat a říkat, co chtějí, aniž by je za to někdo perzekvoval. Jediným kritériem bude, že svobodným projevem a činy nebudete smět fyzicky či na majetku poškodit jiného. Začátek doby, kdy vás v práci budou posuzovat podle toho co umíte, ne podle kádrového profilu nebo uvědomělosti rodičů. Zrod politicky neregulované výroby, služeb a obchodu. Otevření trhu celému světu. Začátek doby bez indoktrinačních nástěnek ve školách a jejich nástěnkářů, oslavujících povinně výstřižky z novin budovatelkou atmosféru. Zrod doby, ve které si hrdá a samostatná republika bude o svých věcech konečně rozhodovat sama. Těšil jsem se na svobodu.

 

Je rok 2019. Uplynulo 30 let od doby, kdy jsem tam stál a říkal si, že teď to přijde. Co přišlo? Co máme? Co jsme získali? Rozhlížím se kolem sebe a místo svobody nacházím namátkou:

- Ve školách visí ideologické nástěnky a jejich nástěnkáři oslavují pečlivě natištěnými propagačními materiály budovatelskou atmosféru.
- Rodiče se stejně jako dřív občas obávají, jestli jejich dítě neřekne ve škole něco nevhodného.
- Lidé opět říkají něco jiného doma a něco jiného v práci a ve společnosti.
- Pro jiný názor je na některé vyvíjen mediální dehonestující tlak, na základě kterého jsou následně dobrovolně odejiti ze zaměstnání. Vzdali to.
- V televizi vidím nekritickou adoraci jedné světové strany a systematické špinění té druhé.
- Lidé jsou trestáni za verbální trestné činy. Presumpce neviny neplatí. Lidé stojící před státními úřady a soudy musí dokazovat svou nevinu.
- Trh zboží, práce a kapitálu není volný, nýbrž jednotný. Obchodovat s celým světem nejde, protože někdo v politické funkci rozhodl o zavedení sankcí.
- Lidé jsou buzerováni od rána do večera tisíci formuláři, razítky a povoleními. Česká republika má více než 2 miliony zákonů, nařízení a předpisů. Přitom v roce 1990 jich bylo jen cca 500 tisíc.
- Máme nejvyšší zdanění práce široko daleko. Společně s dalšími daněmi sebere stát lidem každý měsíc většinu toho, co vydělají.
- Podnikatelé a živnostníci nemohou svobodně rozhodovat o tom, komu co prodají, koho obslouží a jak použijí svůj majetek, na který si vydělali. Regulace došly tak daleko, že už to chvílemi smrdí takovým novým malým znárodněním.
- Banán, ananas, mandarinku nebo pytlík buráků už koupíme všude a celý rok. Bez fronty a pořadníku. Akorát naše národní ryze domácí produkty, ve kterých jsme byli soběstační, abyste hledali lupou.
- Někteří lidé častěji využívají možnost cestovat na občanský průkaz přes hranice, které nejsou kontrolovány. Jenže jsme to vyměnili za permanentní šmírování všech. Kamery, software na rozpoznávání obličejů, sledování registračních značek našich aut, údaje z bank o platbách, data od mobilních operátorů o našem pohybu a komunikaci. Sen každého autoritáře.
- Na sociálních sítích fungují lidé, kteří práskají a udávají jiné lidi za jejich názory. Dosáhli podle mě stejné morální úrovně, jakou měli svého času gestapo nebo estébáci. Změnily se jen metody, ale cíl zůstal. Jinak smýšlející lidé prostě nesmí projet za žádnou cenu.
- Různé menšiny lidí opět řídí ostatní, přičemž společným rysem je upravit a ohnout za použití legislativního násilí životy většiny k obrazu svému.
- O mé zemi zase rozhodují politici v cizích zemích za našimi hranicemi.
- Ve státech, se kterými jsme v nové politické unii po tom, co jsme před třiceti lety z jiné odešli, mlátí silové složky lidi v ulicích.
- Lidé už nemusí utíkat přes ostnaté dráty ven z republiky. Na druhou stranu neexistuje ochrana hranic, která by zarazila příchod jiných lidí, o které tu zjevná většina ale vůbec nestojí.
- Nemáme v podstatě vlastní armádu, která by mohla v případě potřeby bránit naši zemi. Taktně pak mlčíme, když třeba nějaký náš partner v NATO vyrazí válčit do cizího suverénního státu.

 

Jo, máme se lépe než před 30 lety. Tedy alespoň většina z nás, mě nevyjímaje.

 

Miluju Českou republiku. Opravdu. Narodily se tu generace mých předků z obou stran. A právě proto, že tuhle jednu z nejbezpečnějších zemí na světě miluju, nemůžu letos slavit 30 let svobody. Svoboda totiž podle mě vypadá jinak. Útěchou nám budiž, že jsme v porovnání s drtivou většinou států v Evropě stále ještě nejsvobodnější zemí. To, co se děje ve Francii, Německu, Španělsku, Portugalsku, Belgii, Nizozemí, Itálii, Řecku, Švédsku, ale třeba i ve Velké Británii, je už úplně jiný level.

 

Ať žije Česká republika. Ať žije svoboda! Těch 30 let bylo fajn, ale ke skutečné občanské svobodě vede ještě dlouhá cesta.

.
Autor: František Matějka