Vydavatel českých novin v Austrálii: Nelíbí se, že píšu proti komunistům a muslimům. Jsem prý zpátečnický
- Podrobnosti
- Doporučujeme / CFP! doporučuje|
- 2. červenec 2019|
- Milan Vidlák|
- 3609 x
Do svého pravidelného pořadu Na prahu změn si tentokrát bývalý policejní prezident a předseda Asociace nezávislých médií Stanislav Novotný pozval Vratislava Ricarda Evžena Mariu Jana Křtitele Bejšáka Colorado Mansfelda, vydavatele a šéfredaktora krajanských novin v Austrálii.
Hned v úvodu pořadu se překvapivě první ptal Vratislav Bejšák. „Můžu se zeptat, jak bylo tolik lidí teď na té Letné, oni se tam šli jenom podívat?“ – „No byl to takový happening, kdyby to pro ně mělo znamenat nějaké nebezpečí a demonstrovali proti něčemu nebezpečnému a zlému, tak tam nikdy nebudou…“ odpověděl mu Stanislav Novotný. „Mě fascinovalo, že se tam šli na hodinku a půl podívat a pak šli zase někam jinam. Co z toho nakonec vyplynulo? Stalo se u vás něco?“ ptal se muž, který se pohyboval v undergroundu kolem psychedelické rockové kapely Primitives Group, na niž až později navázali The Plastic People of The Universe, před komunisty utekl až do daleké Austrálie.
„Vy jste se narodil po válce, to byla doba, kdy taková Jiřina Šiklová vyhazovala nepotřebné lidi z vysokých škol, aby nám dnes mohla přinést na zlatém tácu genderovou ideologii, nebo otec paní Šabatové rovnal všechny do latě, abychom se všichni měli rádi, a dnes nám paní Šabatová vysvětluje, jak je to s lidskými právy, nebo Luboš Dobrovský, který tehdy sloužil v Československé lidové armádě, a teď okusuje tlapku Madeleine Albrightové, byla to taková krásná doba, to jste si musel užít…“ podotkl trošku sarkasticky Stanislav Novotný. „Delší vlasy, rebelství… Jak jste prožil 60. léta?“
„Měl jsem rád big beat. Angažoval jsem se i na prvním bigbeatovém koncertě v Lucerně. V 60. letech se hádaly dva typy komunistů mezi sebou – ti, co chtěli být bohatí, a ti, co byli pro dělníky. Chleba byl ale pořád stejný a pro normální lidi se nic nezměnilo,“ vyprávěl Vratislav Bejšák, jenž se v 70. letech dostal do problémů. „Dělal jsem na poliklinice u Apolináře. Chtěli po mně podepsat Chartu, ale ke mně se nikdy nedostala. Pak taky chtěli, abych podepsal Antichartu. Byl jsem první v abecedě, řekl jsem, že se bojím, aby mě kvůli tomu nezavřeli. Jenže paní Kobylková se namíchla, někam zavolala a já za tři týdny dělal očišťovače na metru. No a pak mi řekli, že mě chtějí zavřít za to, že jsem měl velkou hubu. Tak jsem se sebral a utekl.“
Na otázku, jak se mu podařilo prchnout, když po něm šli, dobře naladěný pan Bejšák odpověděl: „Já nerad cestuju. Celý život sbírám brouky. Jeden kamarád pracoval na vysokém postu u policie a já mu řekl, že jsem dostal pozvánku na výstavu brouků do Jugoslávie, což nebyla pravda. A že potřebuju rychle pas. ,Nemáš nějaké známé?‘ ptal jsem se ho. ,To nebude problém, říkal, stav se v pátek v šest ráno na Olšanské. Vydali mi tam na počkání pas, dali mi i devizový příslib, půjčil jsem si dodávku, naložil brouky, knížky a přítelkyni Hanu, vzali jsme se. V pátek v poledne jsme odjeli na Slovensko a v sobotu v noci do Maďarska. To byl listopad 1981. No a když jsem přijel do Jugoslávie a volal jsem mamince, tak mi říkala, že mě doma hledají policajti, že mám něco špatně v pase.“
Z Jugoslávie co nejrychleji prchl až do Austrálie, protože je nejdál. „Tam jsem se taky nestačil divit,“ vyprávěl. „Situace ve světě i tady se mění každým okamžikem. Tehdy byly hostely, kde byli uprchlíci jako Češi, Poláci a Maďaři. Byli tam vždy tak pět měsíců, vláda je učila anglicky, vysvětlovala, jak se tam žije. Tam bylo všechno úplně jinak, to byl zlatý čas. Všechno bylo volné, řidičský průkaz byl jen cár papíru napsaný na psacím stroji. Lidi si pomáhali, nezamykali auta…“
Na otázku, proč se nevrátil po roce 1989 domů, pan Bejšák odpověděl: „Protože ten listopad byl jen vnitrostranický převrat. Bylo kolem toho až příliš mnoho estébáků, StB to celé organizovala. U moci zůstali oni nebo to převzaly jejich děti. Bál jsem se, že když se vrátím, tak třeba zmizím.“ Stanislav Novotný, který byl v první polovině 90. let policejním prezidentem, jej doplnil: „Za to se v 90. letech nikdo neztrácel, to bylo spíš kvůli handrkování o majetek, který ukradli. Ale máte pravdu, že to byl řízený převrat, tak zněla dohoda mezi Gorbačovem a Reaganem, že se převrat stihne ještě před Maltskou konferencí. Západ nás přebral podle dohody tak trochu pod sebe…Když jsem byl policejní prezident a zjišťoval, jak to s tím převratem bylo, a když jsem se ozval proti tomu, že restituuje pan Havel na Václavském náměstí, bylo zle a měl jsem to spočítané.“
Poté přišla řeč na to, jak se žije v Austrálii. „Svět, stejně jako Austrálie, se začal islamizovat. Nevím, kdo to organizuje, ale vidím, že my nic nezmůžeme. Když sem přišli dubčekovci, najdete je dnes v knihovnách, na univerzitách… Pomohla jim místní komunistická strana a dělnická strana a dali je na dobrá a teplá místa. Labours a Liberals, ti jim všem pomáhali. Dneska sem vozí Číňany. A muslimy. Ti je pak volí.“
Češi se prý v Austrálii nijak nesdružují, na rozdíl třeba od Židů, Maďarů, Řeků nebo Poláků. „V Sydney je možná 10 000 Čechů, do krajanských klubů chodí tak 50 lidí. Malinkaté skupinky spolu kamarádí, ale že by něco organizovali, to ne. Slováci taky moc ne. Když jsem tu byl asi tři neděle, jel jsem se podívat na slavnou Bondi Beach autobusem. Když jsem vylezl, slyším češtinu. Ten pán mi odpověděl: Ano, jsem z Čech, ale s Čechy se nestýkám. To jsem slyšel od Čechů mnohokrát.“
V Austrálii se ale panu Bejšákovi pořád líbí, obzvláště příroda. Ta ale podle něj také pomalu začíná mizet. Z velké části to přisuzuje možná překvapivě čínské menšině. „Číňani ji ničí. Oni vůbec nemají smysl pro přírodu. Tady se Číňan nastěhuje do domu s krásnou zahradou a první, co udělá, je, že všechno porazí a vykácí a zaleje to betonem.“ K dobru přidává i jednu konkrétní historku. „Máme tu obrovský park, něco jako Petřín, a tam bývávaly kachny. A ty začaly mizet. No a pak se zjistilo, že tam chodí Číňani a ty kachny chytají a žerou.“
„A jak to mají Australané s Čechy? Znají nějaké naše významné osobnosti?“ zeptala se posluchačka, která se dovolala do studia. Prý vůbec – o Česku ani Češích se v Austrálii nic neví, dokonce ani naše pivo tam moc neznají.
Ve druhé polovině pořadu přišla řeč na krajanské noviny, které se jmenují Noviny, jež pan Bejšák vydává. V Austrálii vycházejí různé české noviny už od 50. let minulého století. V 50. letech vycházel časopis Pacifik, ten ale vycházel pouze anglicky, protože v češtině mu to nebylo úřady povoleno. V 60. letech pak vycházely populární noviny Hlasy, to již v češtině, které byly moc pěkně dělané. Měly ale ekonomické problémy. Pan Váňa, vydavatel, ale vyhrál v loterii, a tak noviny vycházely až do jeho smrti. „V 70. letech založil noviny jakýsi Petr Rada, který napsal známou píseň Modlitba pro Martu. Ten se ale v roce 1989 vrátil zpátky do Česka, což udělalo hodně lidí, protože se tady zkrátka pořád cítili jako v cizině.“
V roce 1999, když se pan Bejšák vrátil do Austrálie z Čech, si chtěl dát inzerát do novin. Jenže žádné nebyly. „A protože mám velkou hubu, tak jsem na to nadával, až mi jedna paní řekla, když jsem tak chytrej, ať si udělám noviny sám. No tak jsem si je udělal sám.“
Černobílé Noviny nemají obrázky, je to šestnáct stran čistého čtení. Pan Bejšák říká, že když chce někdo obrázky, má si koupit National Geographic nebo Mateřídoušku. Noviny jsou malé a nikdo v nich zpravidla neinzeruje, až na obchod s alkoholem na zadní straně. Místo aby platili, dávají panu Bejšákovi alkohol s názvem Praděd. „V sedm ráno se probudím, dám si loka Praděda, oblíknu si, udělám si kafe a dělám noviny, nebo sbírám brouky.“
Když pan Bejšák s vydáváním začínal, pomohl mu třeba český konzulát, a také si několik kusů předplatil. Jenže upadl v nemilost, protože píše proti komunistům či muslimům nebo Číňanům a není „stranicky vyspělý“. „Já si dobře vzpomínám, když jsem šel do jednoho místního národního muzea a nabízel tam svoje noviny. Paní se podívala a říká: Ty noviny jsou zpátečnické a s těmi novinami nechci mít nic společného.“ Podobně dopadl u Sokola.
Je zkrátka úplně jedno, jestli žijete v Česku nebo v Austrálii. Svět se zbláznil kompletně celý.
Pořad Na prahu změn, který si můžete poslechnout zde, každý týden poslouchá a shrnuje Milan Vidlák, šéfredaktor, vydavatel a jediný autor časopisu Šifra. Nezávislý měsíčník vychází v tištěné i digitální podobě, www.casopis-sifra.cz
Komentáře
Facebook komentáře
Nejčtenější za poslední týden
- PODZEMÍ: RUSKÉ VZDUŠNÉ SÍLY ZASÁHLY UMÍSTĚNÍ FRANCOUZSKÝCH ŽOLDÁKŮ VE SLAVJANSKU
- SOHU: RUSKO BYLO PODVEDENO. SRBSKÝ PREZIDENT VUČIČ MOSKVU PŘEKVAPIL
- KOZACKÝ RUSKÝ ATAMAN VZKAZUJE MAKRONOVI
- V.V. Putin směrem k USA: "Pokud Spojené státy zaútočí na území Íránu, aby podpořily Izrael, podpoříme Írán"
- Z Russkoj Vesny (15.4.2024)
- Írán vrací úder. Izrael zasypaly rakety Hizbaláhu.
Související články