Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

VÁCLAV JAN NEJEDLÝ: STRACH NAD MĚSTEM. UKÁZKA Z KNIHY

Hodnocení uživatelů:  / 3
NejhoršíNejlepší 

Sedím na hřbitově nad Seinou a snažím se nevnímat paní Eiffelovou, která ke mně z protějšího břehu zvědavě natahuje svůj dlouhý krk, pomrkává korálky pouťově rozblikaných žároviček a snaží se mi přetrhnout rozjímání. Ticho věčnosti mezi náhrobky hřbitova v Passy promlouvá o Paříži mnohem pravdivěji, než mumraj turistů beroucích ztečí ocelové krajkoví nejslavnější z ošklivých rozhleden světa. Na melodii z carouselu tančí rozzářené displeje mobilů, jimiž světoobčané všech ras fotí tisíce stále stejných snímků.

  • vaclav-jan-nejedly-strach-nad-mestem-ukazka-z-knihy
  • vaclav-jan-nejedly-strach-nad-mestem-ukazka-z-knihy

V počínajícím šeru vypadají jako vábící světýlka převaděčů na šumavských močálech, strážených pohraničníky s chladnými pohledy, jak je známe z kachyňovských a sequensovských filmových fantazií. I kolem Seiny bloudí tento podvečer, jako každý jiný, nespočet vojáků s nabitými samopaly, ale jsou tu jen v roli diváků. Přihlížejí, jak celá Francie nezadržitelně bourá Železnou oponu civilizační hranice, jak se omámená Evropa nechává bez odporu převádět temnými stezkami do jiného světa, světa, odkud není návratu – do Třetího světa.

Tahle návštěva je v řadě mých nespočetných výprav do Paříže výjimečná, neboť je poslední. Už se nevrátím. Ne, že bych se chystal umřít, ale vím, že umírá město, které jsem miloval, a já nechci být bezmocným svědkem jeho skonu. Erotická láska se změnila v lítost. Paříž je jako krásná žena, která onemocněla smrtelnou chorobou, je natolik dámou, že se to snaží zamaskovat nánosem šminek, aby zůstala elegantní, ale vrstva pudru už je odpudivě silná a znemožňuje rozeznat rysy tváře. Očima pod umělými řasami uhýbá, už není kudy nahlédnout jí do duše, a užívá stále silnější dávky léků proti bolesti v podobě lží a předstírání, že je všechno v nejlepším pořádku. Když nános šminek setřete, objevíte na smrt pobledlou ztrápenou tvář, a pod drahými šaty se skrývá na kost vyhublá, nahrbená postava, která se jen občas dojemně napřímí a z posledních sil vypne ňadra, aby nalákala ještě nějaké kunčofty.

Ta nemoc se samozřejmě jmenuje Velká výměna. Charakter města ještě z posledních sil odolává, ale zároveň je jasné, že prohrává, a že si to kdesi uvnitř svého genia loci jasně uvědomuje. Do jisté doby dokáže město invazi moderních dobyvatelů odolávat tím, že je částečně přizpůsobí sobě, ale od určitého momentu nastává nevratný pád, kdy lidé z jiných kontinentů začnou evropská města neodvratně přizpůsobovat sobě, své mentalitě, svým hodnotám, svému myšlení, svým bohům. Obávám se, že ten moment zlomu už nastal – alespoň na západě Evropy, k němuž jsme kdysi vzhlíželi.
Jako z křišťálové koule lze budoucnost číst v pařížském metru, ve spleti tmavých děr s masami zamračených nepřátelských lidí, jimž se bůhvíproč říká barevní. Jakoby úzké katakomby podzemky nemilosrdně koncentrovaly bídu a zmar budoucí Francie, které se na povrchu ještě občas milosrdně rozlijí do šíře, a lze pak předstírat, že je nevidíme. Říká se, že v Paříži jezdí metrem jen chudí a turisté, ale nemylme se, tohle jsou budoucí Pařížané, ne ty zbytky rezignovaných francouzských floutků či intelektuálové v Latinské čtvrti, radující se z afrikanizace, kterou nazývají diverzita.

Já mám ale velkou naději, že si ještě pár dní užiju klidu a skutečné francouzské atmosféry, bez davů turistů a imigrantů. Nejen Passy, ale celý můj šestnáctý obvod, kde bydlím a kam se vždycky vracím, totiž leží na západě Paříže. A Západ a Východ, to jsou pojmy, které v tomhle městě pořád mají svou váhu!

Paříž samotná je rozlohou poměrně malé město, mnohem menší než Praha. Většina obyvatel regionu žije v okolních obcích, které s Paříží vytvářejí ohromnou aglomeraci. Celá oblast je charakterově velmi rozmanitá, přičemž existuje pomyslná sociální hranice mezi její západní a východní částí. Samotné město Paříž je administrativně členěno na 20 obvodů. Od okolních obcí je odděleno okružním bulvárem, který tvoří přímo fyzickou hranici. Etnické a sociální složení okrajových obvodů Paříže přitom odpovídá podobě sousedních obcí, takže se kulturní výraz západní i východní části města skrz okružní bulvár prolíná s výrazem navazujících předměstských částí. A tak zatímco šestnáctý obvod leží u Boloňského lesíka na západě Paříže v sousedství luxusních enkláv jako Boulogne-Billancourt, východní a severovýchodní obvody sousedí s tradičně dělnickými předměstími, která jsou dnes prakticky kompletně okupována imigrací z Třetího světa, s velkým podílem muslimů. Zkusíte-li jet z letiště Charlese de Gaulla do města od severovýchodu ne přímo po dálnici nebo železnicí, ale skrze předměstí, poznáte, že Paříž je město v obležení, do něhož se musíte probojovat nepřátelským územím.

O mizejícím kouzlu Paříže, tak nostalgicky jímavém v čase svého odcházení, je tato knížečka, napsaná z lásky i rozhořčení. Je i o tom, jak fanatičtí neomarxisté nenávidí místa příliš francouzská, a udělají všechno pro jejich likvidaci, stejně jako nenávidí i místa příliš německá, příliš maďarská, příliš česká nebo prostě příliš evropská, a k jejich zničení používají stále stejnou metodu – mísení původního obyvatelstva s jinými etniky, až do úplného vymizení bílých evropských národů. A také je o těch šťastných končinách, kde je ještě Paříž tak krásně příliš francouzská (…) – více o knize zde

Facebook komentáře