Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Stephen Karganović - Srebrenica: Průvodce pro zmatené

Hodnocení uživatelů:  / 2
NejhoršíNejlepší 

Úvod

Einsteinovu teorii relativity je možné otevřeně zpochybňovat. Každému je dovoleno kritizovat Bibli a do jisté míry i Svatý Korán. Jen Srebrenica je tabu. Kritické uvažování o ní je považováno za odporné kacířství.

  • stephen-karganovi-srebrenica-pruvodce-pro-zmatene

Rozhodli jsme se tento zákaz ignorovat. Z tohoto důvodu jsme vypracovali následující přehled. Naším cílem není zpochybňovat význam muslimských obětí ve Srebrenici, ale poukázat na mnoho sporných aspektů oficiálního líčení tamních událostí. Ve Srebrenici byly také srbské civilní oběti, jenomže toto líčení je neférově vynechává. Nezasloužené utrpení všech nevinných lidí je významné a zaslouží si pozornost. Utrpení jedné skupiny obětí by nemělo být vydělováno a nadsazováno, zatímco jsou lidské bytosti z druhé strany démonizovány a jejich utrpení je systematicky umenšováno – to vše za účelem sledovat jistou politickou agendu.

Moše Maimonides vysvětlil předmět svého díla [Průvodce pro zmatené] takto: „… poskytnout průvodce zmateným,“ i. e. „myslitelům, které jejich studia přivedla do střetu s náboženstvím,“ těm, „kteří studovali filosofii a dosáhli solidního vědění a kteří, ačkoli pevni v náboženských záležitostech, jsou zmateni a v rozpacích, pokud jde o význam víceznačných a figurativních výrazů užívaných v posvátných textech.“

Je pozoruhodné, obrazně řečeno, jak snadno a přirozeně lze vztáhnout Maimonidovy náhledy z 12. století na naše současné okolnosti. Dokonale pasují na hluboce dogmatický a téměř středověký diskurz, který ve věci Srebrenice panuje. Zpochybňování a kritika přijatých vědomostí o tomto předmětu může dnes mít nepříjemné osobní důsledky, nikoli nepodobné tomu, co potkalo nekonformní myslitele v době Maimonida, kteří se dostali „do střetu s náboženstvím“. Někdo by mohl, pokud by chtěl, tuto paralelu rozvést ještě více. Kult Srebrenice má rovněž své „posvátné texty“: rozsudky haagského tribunálu a závazné rezoluce předních politických orgánů, které horlivě usilují o historickou pravdu a morální osvětu – jako je např. Evropský parlament. A tak jako v době Maimonida i dnes existují lidé, „kteří studovali filosofii a dosáhli solidního vědění,“ nicméně „jsou zmateni a v rozpacích“ z doktríny, kterou ony autority prosazují.

Zde jsou některé z důvodů pro jejich zmatky a rozpaky.

 

Otázky

1. Pokud byla Srebrenica skutečně chráněnou, demilitarizovanou a bezpečnou zónou OSN, jak je možné, že byla používána jako cvičiště a základna muslimských sil k útokům proti srbským vesnicím a vojenským pozicím vně Srebrenice? [1] Organizace Spojených národů, která měla tuto „demilitarizovanou“ zónu na starost a byla odpovědná za implementaci dohod, na základě kterých byla ustavena, soudě podle vyjádření generálního tajemníka, si nedělala žádné iluze o tom, co se děje, nicméně z nějakého nevysvětlitelného důvodu učinila politické rozhodnutí sklopit zraky a nedělat s tím nic.

2. Ačkoli si pozorovatelé OSN a zástupci zainteresovaných mezinárodních stran byli velmi dobře vědomi, že zneužívání statutu srebrenické enklávy jako demilitarizované zóny muslimskou stranou k udržování vojenských operací vyvolalo na srbské straně velké rozhořčení a touhu po pomstě, nedokázali silám Nasera Oriće v „masakrech a drancování“ zabránit. [2] Jak je to možné?

3. Proč nikdy nebyla prozkoumána identita a následný osud tisíců muslimských mužů, kteří se po převzetí Srebrenice 11. července prokazatelně dostali živí do Tuzly v rámci kolony 28. divize? Mnoho z nich bylo údajně v tichosti přiděleno k jiným jednotkám muslimské armády nebo se přestěhovali jinam. [3] To, že jsou nadále oficiálně vedeni jako „pohřešovaní“, poskytuje muslimské straně armádu fiktivních „obětí“, které lze použít k doplnění kvantitativních děr historky o „8 000 popravených mužích a chlapcích“.

4. Vskutku, kde jsou ona těla [4], která by podpořila tvrzení o 8 000 popravených obětech? Byla pravidla kriminálního vyšetřování suspendována, aby se prostě vyhovělo žalobcům srebrenické kauzy a přívržencům genocidy, když byly při dokazování zločinu vraždy eliminovány požadavky na předložení důkazu? Byl vůbec někdy proces posmrtného ohledání ostatků ve srebrenických masových hrobech překontrolován nestranným týmem forenzních expertů?

5. Oněch přibližně 3 500 „obětí srebrenické genocidy“, které jsou pohřbeny v pamětním centru v Potočari vyvolává mnoho komplexních otázek. Pohřební procedura je plně pod kontrolou muslimských náboženských autorit, což by neměl být za běžných okolností problém. Nicméně tím, že uplatňují islámské náboženské učení, podle něhož prý nemají mít ne-muslimové cokoli do činění s pohřbíváním muslimských věřících, vytvářejí vážný verifikační problém. [5] V podstatě to znamená, že od světských autorit – a celého světa – očekávají, že budou věřit všemu, co jim tyto náboženské autority řeknou o počtu pohřbených obětí, stavu jejich ostatků a přesnosti forenzních závěrů ohledně příčiny a způsobu smrti. [6] To vyvolává vážné nesnáze. Poté, co forenzní týmy ICTY přestaly v roce 2001 provádět exhumace, byla exhumacemi masových hrobů pověřena Komise pro pohřešované osoby, která je pod kontrolou většinově muslimské vlády v Sarajevu. Komise tvrdí, že v lokalitách, které předtím týmy ICTY neprozkoumal, našla stovky nových obětí. Tyto oběti se nyní každoročně kolem 11. července s velkou fanfárou přivážejí do pamětního centra, aby tam byly pohřbeny. [7] Nikdo si nemůže být jist identitou pohřbívaných jedinců, nebo zda mají nějakou souvislost se Srebrenicí. Dokonce, i kdyby zde nějaká taková souvislost existovala. Nepodlehl někdo z nich ve Srebrenici před červencem 1995 smrti z přirozených příčin? Nebyl tam někdo z nich před červencem 1995 zabit během vojenských operací? Je možné každou jednotlivou smrt ve Srebrenici či okolí, ať již k ní došlo kdykoli a jakkoli, automaticky přičíst na vrub genocidě? [8]

6. Byli jsme ujištěni, že vaky na těla, které jsou každoročně v červenci pohřbívány podle muslimských zvyků, obsahují uvnitř fyzické důkazy. Podle islámského náboženského učení může náboženský pohřeb proběhnout, pokud je k dispozici alespoň 75% těla. Nicméně praktická realizace tohoto zvyku vyvolává nové otázky. Značné procento exhumovaných lidských ostatků sestává z částí těl a fragmentů. Přezkum forenzních důkazů ICTY, které provedl dr. Ljubiša Simić, ukazuje, že z 3 568 „případů“, o kterých forenzní týmy tribunálu sepsaly posmrtné zprávy, se 1 583 čili 44,4% zakládá na tělesných fragmentech či jen na několika kostech. Byla islámská pravidla pro náboženské pohřby dodržena i v těchto případech? Pokud ano, existuje nějaký záznam o tom, že byly ony neúplné ostatky z pohřbu v Potočari vyloučeny? To samé platí i pro oněch 92% ostatků, které nebyly pouze nekompletní a velmi roztříštěné, ale u kterých nebyli forenzní experti pracující pro obžalobu schopni stanovit způsob či příčinu smrti. Pokud byl někdo takový pohřben v Potočari jako oběť genocidy, zjevně se tak stát nemělo. To se ale nedozvíme dříve, než budou odstraněny údajné náboženské překážky, uplatněny běžné evropské vyšetřovací postupy a zaručen ničím neomezený přístup pro zjištění faktů na potočarském pamětním centru. Otázek ohledně skutečného počtu obětí a poctivosti pohřebních postupů bude samozřejmě neustále přibývat.

Tyto otázky získaly novou razanci v souvislosti s tím, že mezi nálezy jednotlivých soudních komor ICTY panuje ve věci počtu srebrenických obětí značný nesoulad. Od procesu s Krstićem (2001) do procesu s Popovićem (2010) v ICTY činil standardní odhad počtu obětí poprav 7 000 až 8 000. Nicméně nedávný rozsudek v procesu s Tolimirem uvádí číslo 4 970. [9] To samé platí pro všechny dřívější srebrenické procesy, které se zaobíraly popravami na branjevské farmě, kdy byly odhady počtu obětí založeny na tvrzeních Dražena Erdemoviće – jednoho z pachatelů –, který uzavřel s obžalobou dohodu o vině a trestu. Tehdy přijatý počet obětí činil 1 200 bez ohledu na skutečnost, že na místě činu bylo exhumováno pouze 115 těl. Nicméně v rámci procesu s obžalovanými spolupachateli, Francem Kosem a třemi dalšími, který se konal v Sarajevu, došla soudní komora (2012) k závěru, že počet obětí je „až 800“. [10] Při všech těchto procesech si soudní komory vyslechly v podstatě ty samé svědky a byly předloženy tytéž důkazy, přesto ale dospěly k rozdílným závěrům. To naznačuje, že pracují bez seriózní metodologie a že ke všem jejich závěrům je třeba přistupovat se zdravou skepsí.

7. Kde jsou ony pověstné satelitní snímky, o kterých Madelaine Albrightová prohlašovala, že představují definitivní důkaz, že v okolí Srebrenice došlo ke zločinu obřích rozměrů. Proč jsou zapečetěny na čtyřicet let, když mají tak značnou důkazní hodnotu. Neměli by všichni prospěch z toho, pokud by dnes byly poskytnuty veřejnosti a nezávislým expertům ke kritické analýze, neboť by se tím mnoho přetrvávajících pochybností ohledně Srebrenice vyřešilo? [11]

8. Proč se pozornost srebrenických vyšetřovatelů soustavně odkláněla od přímých pachatelů a organizátorů tohoto zločinu? Identita a místo pobytu většiny členů Erdemovićovy skupiny popravčích byla následně po Erdemovićových [12] odhaleních úřadům známa po dobu deseti let. Dokud ale nevyšla kniha Korunní svědek [13] od Germinala Čivikova, která je pronikavou analýzou Erdemovićova pochybného svědectví, neexistovala žádná snaha je dopadnout či jen vyslechnout. Když byli někteří z nich nakonec zadrženi, jeden z obviněných spolupachatelů [Marko Boskić] přistoupil na dohodu o přiznání viny výměnou za relativně mírný desetiletý trest. Se zbývajícími čtyřmi, kteří nebyli ochotni spolupracovat, byl veden fraškovitý proces v Sarajevu, který se omezil čistě na jejich osobní odpovědnost a neumožnil zkoumat odpovědnost nikoho dalšího. Milorad Pelemiš, velitel jednotky, která byla zodpovědná za popravy vězňů, je stále na svobodě a poskytuje rozhovory médiím. Neexistuje snaha o jeho zadržení či zjištění, od koho obdržel příkazy k popravám.

9. Je provedení srebrenicko-žepské vojenské operace v červenci 1995, nahlížené jako celek, slučitelné s teorií genocidy? Abychom toto stanovisko mohli přijmout, museli bychom se domnívat, že to, co na začátku července 1995 začalo jako řádná vojenská operace, degenerovalo kolem 11. července po setkání srbských vojenských představitelů v Bratunci v genocidní projekt, přičemž se náhle objevil zákonem požadovaný dolus specialis [zvláštní úmysl]. Tato pozoruhodná proměna údajně vedla během několika dnů k popravě 8 000 muslimských vězňů, kteří byli zajati ve Srebrenici. Když ale o deset dní později došlo na  Žepu, operace opětovně nabyla více méně řádné vojenské podoby, aniž by došlo k většímu odchýlení od pravidel a zvyků války či k masovým vraždám. V průběhu 15 let od oněch událostí až do nedávného procesu s generálem Tolimirem v ICTY nebyl učiněn žádný pokus získat soudní potvrzení pro obvinění, že došlo ke genocidě také v Žepě. Na základě intenzivního politického a mediálního tlaku soud v procesu s Tolimirem shledal, že tam k ní došlo. Nicméně jediným důvodem, který mohl uvést pro svůj závěr, bylo zabití tří představitelů z vedení obce Žepa. Jejich odstranění, jak argumentovala soudní komora, představovalo genocidu, protože značně oslabilo šance na přežití místního společenství. [14] Soudržnost tohoto závěru je věcí diskuze.

V souvislosti se Srebrenicí a Žepou existují závažné otázky. Přicházel a odcházel genocidní úmysl, tak jako ve Srebrenici, v nepravidelných intervalech? Jak vysvětlit absenci jakéhokoliv srbského rozkazu či plánu, který by obsahoval údajnou intenci vyhladit muslimské společenství, byť jen v rámci vymezených hranic srebrenické obce? Jak si vysvětlit zjevný rozdíl v zacházení se dvěma podobnými skupinami poražených Muslimů, s jednou ve Srebrenici a druhou v Žepě, když byly srbské síly v té době motivovány genocidním úmyslem? Ve Srebrenici bylo obětí nespočetně. V Žepě jich bylo minimum. Přičemž pouze na základě nepřijatelného uplatnění soudního legerdemain [eskamotérství] bylo možné dojít k závěru, že také Žepa byla místem, kde došlo ke genocidě.

10. Bojové ztráty. Status kolony 12 000 až 15 000 vojáků a civilistů (převážně mužů), která 11. července 1995 opustila pěšky srebrenickou enklávu směrem k Muslimy kontrolovanému území v Tuzle, je klíčovým faktorem ohledně toho, co se událo. Richard Butler, vojenský expert obžaloby, uznal, že ona kolona byla smíšená, což z ní činí podle mezinárodního práva legitimní cíl. [15] Když svědčil v Popovićově případu, tak své stanovisko zopakoval. [16]

Právní status této kolony a rozsah jejích ztrát mají zásadní význam, protože aby se dosáhlo magické cifry 8 000, jsou bojové ztráty způsobené této koloně směšovány s oběťmi poprav. Tento přístup je nesprávný, protože ztráty v rámci kolony jsou legitimní a neplyne z nich žádná trestní odpovědnost. Jean René Ruez, hlavní vyšetřovatel obžaloby ICTY, v souvislosti s kolonou řekl:

„Značný počet [Muslimů] byl zabit v boji. Zvornická brigáda drinského sboru VRS organizovala přepady a tehdy [Muslimové] měli nejvíce ztrát za celou válku. Mnozí z nich byli zabiti, když se snažili dostat přes minová pole. Neznámý počet z nich pravděpodobně spáchal sebevraždu ze strachu, že budou mučeni, než budou posláni na smrt. Nelze vyloučit, že někteří zastřelili ty, jež by se chtěli vzdát.“ [17]

Vskutku, na základě výpovědí, které poskytli přeživší příslušníci kolony, jež se dostali do Tuzly [18], a které jsou dostupné v elektronické databázi ICTY [19], bylo identifikováno mnoho míst bojových střetů a očití svědci poskytli odhady obětí. [20]

Odhad těchto ztrát poskytl Richard Butler, vojenský expert obžaloby, když svědčil v procesu s Popovićem. V období od 12. do 18. července 1995 mělo jít o 1 000 až 2 000 obětí, přičemž během dalšího procesu se toto číslo zvedlo na 2 000 až 4 000. [21]

V interní zprávě OSN ze 17. července 1995 se v souvislosti s kolonou odhaduje, že cestou zahynuly „až tři tisíce, hlavně kvůli minám a při střetech s BSA [bosensko-srbskou armádou].“ [22] Když „UNMO HQ Daily Sitrep“ ze dne 18. července 1995 hovoří o koloně, odhaduje, že 3 000 lidí „pravděpodobně zemřelo kvůli minovým polím, odstřelovačům a přepadům ze strany BSA.“ [23] Všechny tyto odhady a zprávy sice postrádají absolutní přesnost, nicméně se shodují v závěru, že 28. divize utrpěla během průlomu ze Srebrenice do Tuzly významné ztráty.

Technický problém, který kolona představuje, je dvojího rázu. Za prvé, vyvstává zde potřeba samostatné analýzy a pojednání o ztrátách, které utržila během legitimního boje a které není možné napasovat na Prokrustovo lože genocidy, jak požaduje uhlazený a naivní výklad srebrenických událostí. Z hlediska jak politického, tak psychologického, existence těchto obětí značně mění zjednodušené představy, které byly po léta vytrvale šířeny. Za druhé, tyto ztráty jsou statisticky významné, neboť se jedná o tisíce, a nemohou být spojovány s válečnými zločiny. Vzhledem k závažnému nedostatku nesporných obětí poprav vyvolává existence tisíců legitimních obětí jisté rozpaky, ale na druhou stranu poskytuje určitou příležitost. Tj. smíchat je s oběťmi poprav, čímž se tento problém eliminuje a zároveň se tak užitečně navýší celkový počet obětí, i když stále zůstává pod cílovou cifrou 8 000.

Soudní komory haagského tribunálu se rozhodly této příležitosti využít. Obecně připustily, že kolona byla zasažena dělostřeleckou palbou a ručními granáty, což pravděpodobně zapříčinilo rozsáhlé ztráty, a že někteří příslušníci kolony spáchali sebevraždu. [24] Nicméně rozsah ztrát pak byl v poměru k počtu obětí poprav snížen na minimum. Například soudní komora v případu Popović tvrdí, že co do svého složení byla kolona neodlišitelně promíšena ženami, dětmi a postaršími obyvateli srebrenické enklávy, kteří se shromáždili na základně OSN v Potočari. Poté, co se takto pokusila zatemnit onu právní distinkci, soudní komora dochází k přirozenému závěru, že kolona (a její oběti) tvořila součást „rozsáhlého a systematického útoku proti civilnímu obyvatelstvu.“ [25] To otevírá dveře možnému směšování bojových ztrát s oběťmi ilegálních poprav a následně pohodlnému navyšování „genocidních“ počtů.

Tento závěr slouží praktickým účelům haagského tribunálu, aniž by zde existovala nějaká subtilní či vytříbená právní analýza. Vymazáním právní distinkce mezi těmito dvěma skupinami se haagský tribunál také zbavil nutnosti obtížně zjišťovat, kdo byl obětí nezákonných poprav a čí smrt představovala legitimní ztrátu. Vzhledem k závažnému nedostatku obětí poprav a přání soudní komory trvat na genocidě je toto její pragmatické řešení pochopitelné. To však nepřispívá k její profesionální důvěryhodnosti o nic víc, než její pokroucený výklad o tom, co lze očekávat od výsledků analýz DNA.

11. Legitimní ztráty. Je možné vypracovat dostatečně spolehlivý výčet legitimních bojových ztrát na muslimské straně poté, co Srebrenica 11. července 1995 padla? Naše nevládní organizace Srebrenica Historical Project uveřejnila údaje z 33 výpovědí přeživších účastníků onoho průlomu, který podnikla 28. divize, v nichž bylo vyjmenováno 19 lokalit na trase kolony, kde došlo k boji se srbskými silami. To vrhá na celou záležitost nové světlo. Podle těchto očitých svědectví utrpěla srebrenická kolona mimořádně těžké bojové ztráty. Skutečnost, že „značný počet Muslimů zemřel v boji,“ potvrdil Jean-René Ruez, hlavní vyšetřovatel Úřadu žalobce haagského tribunálu. [26] Ruez dále řekl, že „pokud jde o ty, kteří zemřeli v lesích, musíme je považovat za zabité v bitvě.“ [27] To znamená, že podle mezinárodního práva za jejich smrt nikdo nenese trestní odpovědnost. Richard Butler, vojenský expert ICTY, sdělil během křížového výslechu v procesu s Popovićem, že podle jeho profesionálního soudu zahynulo v bojích během průlomu přibližně 2000 srebrenických Muslimů z kolony. [28] Existují také další odhady: podle náčelníka štábu Armády Bosny a Hercegoviny Envera Hadžihasanoviće bylo bojových obětí 2 628 [29] a podle mírového vyjednavače Carla Bildta jich bylo „více než 4 000.“ [30]

Přesný počet bojových ztrát asi nikdy stanoven nebude, nicméně kombinace očitých svědectví a analýz expertů či klíčových představitelů naznačuje, že byly obrovské.

To vyvolává jisté velmi závažné otázky. Když byly provedeny exhumace, byli jsme uvedeni v omyl, že to, co jsou ve skutečnosti ostatky lidí zabitých v boji, patří obětem poprav? Na základě jakého mechanizmu, existuje-li vůbec, odlišit tyto právně velmi odlišné kategorie? Na druhou stranu, pokud tyto bojové ztráty představují kriminální akty, proč nebyl nikdo v ICTY nebo před soudem pro válečné zločiny v Sarajevu obviněn za střelbu na kolonu? Pokud za tyto oběti nelze nikoho trestat, jakou máme jistotu, že na rozdíl od obětí s páskami přes oči a pouty, jejich smrt představuje bezpráví a nikoli důsledek legitimního boje? Připomeňme, že důkazní břemeno je vždy na straně obžaloby.

12. DNA. Forenzní důkazy spíše nepomáhají tvrzení obžaloby o 8 000 obětech poprav ve Srebrenici, než pomáhají. Ani po deseti letech není ani stopy po 4 805 tělech, o nichž soud ve svém rozsudku v procesu s Krstićem lehkověrně prohlásil, že byly „detekovány“ v neexhumovaných masových hrobech ve Srebrenici. [31] Počítání těl i forenzní analýza v klasickém smyslu se dostaly do zarážející slepé uličky.

V případu Popović se soudní komora rozhodla tomuto tématu vyhnout a přenést důraz z pitevních zpráv k nové technice – k analýze DNA:

„Na základě důkazů soudní komora shledala, že přinejmenším 5 336 identifikovaných jednotlivců bylo následně po pádu Srebrenice zabito při popravách. Uvědomujíce si však, že dřívější důkazy nezahrnovaly vše, je soudní komora potěšena, že počet identifikovaných jednotlivců poroste. Soudní komora se tudíž domnívá, že by počet jednotlivců zabitých při popravách následně po pádu Srebrenice mohl být až 7 826.“ [32]

Zmínka o „identifikovaných jednotlivcích“ naznačuje, že zdrojem informací komory byla Mezinárodní komise pro pohřešované osoby (International Commission for Missing Persons – ICMP), nevládní organizace s vazbami na USA, která sídlí v Tuzle. [33] ICMP tvrdí, že dosud identifikovala 6 414 srebrenických obětí. [34] Na první dojem to zní, že se jedná o ryzí pokrok v kritické oblasti identifikace obětí. Problém nicméně spočívá v tom, že během Popovićova procesu, v rámci kterého byly údaje ICMP o analýzách DNA oficiálně představeny, byly tyto informace předloženy v rámci uzavřeného jednání a za podmínek, které značně oklešťovaly možnosti obhajoby. Obžalovanému nebyl poskytnut čas ani přiměřené zdroje, aby mohl tento důkazní materiál pomocí důkladné vědecké analýzy vyvrátit. ICMP usilovně odmítá přezkum a verifikaci svých závěrů zvnějšku, a to z důvodu, že by to mohlo způsobit další bolest pozůstalým. Komise tudíž podmiňuje uvolnění svých syrových dat písemným souhlasem ze strany dárců vzorků. Netřeba říkat, že v rámci napjaté a nepřátelské situace na Balkánu, to znamená prakticky totéž co odmítnutí přístupu.

Zdá se, že sklon ICMP k tajnůstkářství jde ve skutečnosti mnohem dále. Poté, co si Radovan Karadžić stěžoval na diskriminaci obhajoby, jelikož ICMP odmítla zpřístupnit svá data, odhalila žalobkyně Hildegarda Uertzová-Retzlaffová k všeobecnému překvapení, že ICMP nebyla vstřícnější ani vůči obžalobě:

„ICMP nám žádné vzorky DNA neposkytla. Není to tak, že nám je dali, ale jiným ne.“ [35]

Je překvapivé, že i tak vehementnímu zastánci tohoto důkazního materiálu, jako je obžaloba ICTY, měla být odepřena možnost jeho náležitého přezkoumání.

Ačkoli si soudní komora vyslechla ústní prezentaci Thomase Parsonse [36] , ředitele forenzních studií ICMP, ohledně výsledků analýz DNA, není jasné, zda tato komora vůbec viděla podpůrné důkazy. Dejme tomu, že do nich nahlédla, nicméně záznamy neukazují, že by se zatěžovala získáním nějaké odborné pomoci, aby se v nich lépe zorientovala.

Přijetí a nekritické spoléhání se [37] na neprověřené důkazy ICMP představuje v 21. století smělý akt víry. 

I kdybychom věřili ujišťování o ochraně soukromí pozůstalých, kteří poskytli krevní vzorky, tak by v současné době, když byla cifra 5 336 identifikovaných obětí vtělena jako svaté dogma do oficiálního soudního rozsudku, [38] bylo patrně vhodné a velmi nápomocné k rozptýlení pochybností zveřejnit jméno a příjmení všech těchto 5 336 jednotlivců. To by nemělo urážet ničí city, protože tisíce jmen údajných srebrenických obětí již byly vytesány do obrovské kamenné desky v potočarském pamětním centru, kde je může vidět každý. Zveřejnění jmen by také velmi pomohlo zvýšení transparentnosti. Umožnilo by to další ověření autenticity a statusu těchto obětí. Další užitek by mohl spočívat ve zvýšení důvěry v profesionalitu soudu a platnost jeho závěrů. Žádný takový seznam nicméně k onomu rozsudku připojen není.

Největší problém této soudní komory nicméně nespočívá v tom, že nedokázala uvést jména oněch identifikovaných osob (identifikace znamená určení jména a příjmení každé osoby, což je něco jiného než pouhé uvedení celkového počtu údajně identifikovaných osob). Nejde ani o nonšalantní predikci (učiněnou soudní komorou v případu Popović), že „počet popravených osob následně po pádu Srebrenice mohl být až 7 826,“ prognózu, pro kterou neexistuje zjevná opora a která hrozivě připomíná podobně mylnou předpověď soudní komory v případu Krstić z roku 2001, že téměř 5 000 neexhumovaných leč „detekovaných“ těl bylo na pokraji odhalení. [39] Největším problémem soudní komory je spíše její zjevná neznalost, jak analýza DNA funguje a čeho může či nemůže dosáhnout.

Tato neznalost se odráží v nálezu soudní komory ICTY, že „přinejmenším 5 336 identifikovaných osob bylo zabito při popravách následně po pádu Srebrenice.“ Činit taková prohlášení je z vědeckého hlediska nepřípustné. Nalezením shody mezi vzorkem od zesnulé osoby a vzorkem, který byl získán od potenciálního pokrevního příbuzného, může analýza DNA s různým stupněm přesnosti určit pravděpodobnou identitu zesnulého. Nicméně z hlediska trestní odpovědnosti ve věci vraždy nemůže učinit více než toto. Nemůže pomoci s určením data a způsobu smrti. Zesnulý, jehož jméno a příjmení mohlo být určeno na základě výsledku úspěšného nalezení shody DNA, mohl být zabit v boji, nebo při nějaké nehodě, či mohl zemřít z přirozených příčin. Ležérní tvrzení učiněné touto soudní komorou, že 5 336 identifikovaných osob „bylo zabito při popravách následně po pádu Srebrenice,“ nelze z vědeckého hlediska podpořit důkazním materiálem vzešlým z analýzy DNA. Toto tvrzení, jak by mohl každý student biologie sdělit soudu, je na první pohled absurdní. Není možné, aby někdo činil taková tvrzení na základě údajů z DNA, aniž by se naprosto zesměšnil.

Soudní komora toto svévolné určení musela učinit, protože pokud by onen pompézně prezentovaný důkazní materiál, postavený na analýze DNA, nebyl představen jako podpora tvrzení obžaloby o době a způsobu smrti, byl by pro účely odsouzení zjevně nepoužitelný.

Lze říct, že si tato soudní komora počínala nemoudře, když se obrátila k technikám analýzy DNA, aniž by se předtím zeptala třebas jen studenta biologie na skutečné možnosti tohoto přístupu. Jelikož bylo toto matoucí využívání analýz DNA odhaleno, ICTY zaznamená další značný pokles své důvěryhodnosti. Standardní forenzní přístup, který je postaven na autopsiích, sice nemohl dospět ke kýžené cifře 8 000 obětí, nicméně poskytuje alespoň určité potřebné důkazní podklady. Standardní přístup dospěl k číslu 947 potenciálních obětí poprav (442 s páskami přes oči plus 505 se střelnými zraněními). Pokud jde o právně relevantní kritéria, metodologický obrat k analýze DNA nemůže prokázat, že se v případě nějakého úmrtí jednalo o zločin. Tento obrat k analýze DNA se snaží navodit auru high-tech, ale podobně jako každý podvod může fungovat jen tak dlouho, dokud nebude, tak jako v tomto případě, kriticky přezkoumán.  

13. Srbské oběti. Důležité téma, o kterém se v souvislosti se Srebrenicí téměř nikdy nehovořilo, představují srbské oběti. Trik s jejich vyloučením se provádí tak, že se relevantní chronologie srebrenických událostí prostě omezí na tři dny v červenci 1995, přičemž se naprosto ignorují události z předcházejících tří let.

Během tříletého období, které předcházelo masakru Muslimů v roce 1995, bylo několik desítek srbských vesnic v okolí města Srebrenica napadeno a zdevastováno muslimskou armádou ze srebrenické enklávy. [40] Podle Nizozemského ústavu pro válečnou dokumentaci (NIOD) tyto útoky „… sledovaly jistý vzorec. Nejdříve byli Srbové vyhnáni z etnicky smíšených měst. Poté byly napadeny srbské vesnice obklopené muslimskými městy a nakonec byly napadeny zbylé srbské osady. Jejich obyvatelstvo bylo povražděno, jejich domy byly vyrabovány a zapáleny či vyhozeny do povětří.“  Celkově „se odhaduje, že při těchto útocích zahynulo 1 000 až 3 000 Srbů a 3 000 jich utrpělo zranění. Z 9 390 srbských obyvatel srebrenického okresu jich tam nakonec zůstalo pouze 860…“ [41]

Proč se v diskuzích o Srebrenici tak málo informuje o těchto závažných faktech či se jim věnuje jen letmá pozornost, ačkoli nepochybně tvoří integrální součást celkového příběhu, přičemž je jejich relevance v souvislosti s událostmi z července 1995 nesporná? Za prvé proto, že právě tohle vedlo k „nahromaděné nenávisti“, které si byl velmi dobře vědom generál Philippe Morillon, velitel UNPROFOR v Bosně, který o ní hovořil jako o důsledku oněch „příšerných masakrů.“ [42] Za druhé možná proto, že tyto pogromy stvořily motiv pomstít se těm, kteří byli považováni za pachatele, poté co tato možnost v červenci 1995 nastala. To druhé zjevně nabourává tvrzení o genocidě, neboť postuluje jiný přesvědčivý výklad motivů.

Naléhavá potřeba držet masakrování srbského obyvatelstva stranou veřejnosti a z dosahu soudní moci nachází svůj odraz ve zlovolném odsuzování jakéhokoliv pokusu o jeho připomínání, jež je s rozhořčením zavrhováno jako „relativizování genocidy“. Ve skutečnosti se nestoudného relativizování dopouštějí ti, kteří zametají oběti jiného společenství pod koberec. Jediným slušným a férovým přístupem je uznat absolutní hodnotu a důstojnost všech lidských bytostí, a nejen těch, kteří patří k jedné skupině, zvláště pokud jde o konflikt tak nesmyslný, jako byl ten nedávný v Bosně.

14. Prehistorie Srebrenice. Výraz „prehistorie Srebrenice“ byl poprvé použit norským filmovým režisérem Olou Flyumem v jeho významném dokumentu „Srebrenica – Zrazené město“. [43] Dokument nepojednává o událostech, ke kterým došlo v neolitu, ale o machinacích a špinavých politických dohodách na mnoha úrovních, které na konci roku 1993 připravily půdu pro tragédii muslimského obyvatelstva Srebrenice. To je další do značné míry skrytá dimenze tohoto nesmírně složitého příběhu.

Započal v září 1993 v Sarajevu, v době, kdy vojenská situace vypadala pro Aliju Izetbegoviće a jeho Muslimy ovládanou vládu mimořádně pochmurně. Bylo svoláno setkání vládnoucí strany, SDA, kterého se zúčastnila delegace ze srebrenické, OSN chráněné, enklávy. Podle jednoho z účastníků a očitého svědka, Hakiji Meholjiće, tehdejšího šéfa srebrenické policie, si Izetbegović nechal zavolat delegáty ze Srebrenice, aby jim přednesl jistý překvapivý návrh. Během údajné rozmluvy, kterou měl Izetbegović s prezidentem Clintonem, mu Clinton navrhl, že pokud by Srbové byli nalákáni k dobytí Srebrenice, ze které se již tehdy stal mocný mezinárodní symbol, a „zmasakrovali“ tam 5 000 Muslimů, tak by skeptické veřejné mínění ve Spojených státech bylo natolik rozhořčeno, že by se smířilo s vojenskou intervencí na straně Izetbebovićovy vlády v Sarajevu. Aby tato dohoda byla přijatelnější, bylo mužům ze Srebrenice řečeno, že již byly učiněny dohody o definitivní výměně území, že srbské předměstí Vogošća bude postoupeno zbylým obyvatelům Srebrenice jako náhrada za jejich ztráty. [44] Autenticita a implikace tohoto šokujícího plánu byly podrobně zkoumány Olou Flyumem v jeho dokumentu.

Namísto odmítání Meholjićova svědectví stojí za to posoudit jisté potvrzující „shody okolností“. Z hlášení [45] nizozemského praporu vyplývá nejen to, že v rámci této enklávy nedošlo k demilitarizaci, jak stanovila dohoda z dubna 1993, na jejímž základě byla zřízena chráněná zóna OSN, ale že po celou dobu nizozemské přítomnosti (od února 1994 do července 1995) byla tato enkláva beztrestně využívána tamní muslimskou armádou jako odrazový můstek k útokům proti okolním srbským územím. [46] Někdo by si mohl položit otázku, zda cílem těchto útoků nebylo takovou prudkou reakci ze strany Srbů vyprovokovat, aby posloužila jako katalyzátor vytoužené intervence. Jak se válka zjevně blížila ke svému konci, tak se v očekávání konečného vyrovnání stalo nutným vypořádat se s teritoriálními záležitostmi. V dubnu 1995 byl Naser Orić, muslimský velitel ze Srebrenice, a jeho nejvyšší vojenští spolupracovníci odvoláni do Sarajeva – údajně kvůli „dalšímu výcviku“ –, čímž byla enkláva ponechána bez účinného vedení. Na konci června 1995 uskutečnily jednotky z této enklávy přepad srbské vesnice Višnjica, čímž definitivně došla srbské straně trpělivost, a ta oprášila plány na vojenskou intervenci proti srebrenické a žepské enklávě. Nicméně poměr sil byl velmi neobvyklý. Srbští útočníci shromáždili 400 pěšáků a čtyři tanky [47], přičemž na druhé straně čelili 28. divizi muslimské armády, která čítala 5 500 vojáků. Podle názoru Carlose Martinse Branka [48], vojenského pozorovatele OSN, bylo odmítnutí bojovat učiněné ze strany dříve bojovného srebrenické-muslimského kontingentu nevysvětlitelné, protože početní výhoda a zvrásněný terén, ideální pro obranné akce, jasně favorizovaly obránce. Místo toho ale byli muži vojenského věku shromážděni ve vesnici Šušnjari a odtud podnikli 60km dlouhou cestu přes minová pole a srbské léčky do Tuzly. Je pochopitelné, že kdyby zůstali na svých pozicích a bojovali, tak by to mělo značné politické nevýhody. Mohlo by se například ukázat, že byli velmi dobře vyzbrojeni, čímž by riskovali, že ohrozí svůj status obětí. Pokud jde o ženy, děti a starší osoby, ty byly zanechány v areálu OSN v Potočari. Je docela dobře možné, že z nich byla udělána vhodná návnada v očekávání, že je Srbové zmasakrují. Ale ať již bylo motivem cokoli, nic hrozného se nestalo. Oněch zhruba 20 000 obyvatel enklávy, kteří byli odloženi v Potočari, Srbové naložili do autobusů a bezpečně je evakuovali na muslimská území.

Co by mohlo být cílem masakru muslimských válečných zajatců? Kdo by z toho měl prospěch? To je jedna z klíčových srebrenických záhad, která vyžaduje racionální vysvětlení. Jak rozumně poznamenala soudní komora ICTY v případu Krstić: „… toto rozhodnutí popravit bosensko-muslimské muže je z vojenského hlediska nepochopitelné.“ [49] Soudní komora poté pokračuje citací ze stanoviska vojenského experta obžaloby Richarda Butlera o tom, že si lze těžko představit lepší vyjednávací pozici, než zadržovat několik tisíc zajatců v Potočari pod dohledem OSN a Červeného kříže. [50]

Žádné z těchto klíčových badatelských témat nebylo stoupenci institucionalizovaného vyprávění o Srebrenici zkoumáno uceleným a vědeckým (či poctivým) způsobem. Mezery v oficiálním výkladu a nevyřešené problémy, na které jsme poukázali, činí nevyhnutelným neustále pokládat kritické otázky a nenechat se zastrašit účelovou srebrenickou lobby.



[1] Zprávy generálního tajemníka OSN z 16. března 1994 a 30. května 1995.

[2] „… srebrenická enkláva stále více získávala statut chráněné oblasti pro ABiH, ze které ABiH mohla provádět operace typu ‚udeř a uteč‘ proti svým cílům, často civilním. Tyto operace pravděpodobně přispěly ke skutečnosti, že VRS byla na konci června připravena situaci nadále netrpět, načež se rozhodla zasáhnout, tj. krátce poté se VRS rozhodla enklávu dobýt. Spojenými státy podporované ilegální noční lety do Tuzly a nepřetržité dodávky zbraní ABiH ve východních enklávách v tomto smyslu pravděpodobně přispěly ke konečnému rozhodnutí na tuto enklávu zaútočit. V souvislosti s tím nepřekvapí, že si na to Mladić a další bosenští Srbové neustále stěžovali, zpravidla se jim ale na tyto stížnosti nedostalo žádné odpovědi…“ Viz Zpráva NIODu (Nizozemský ústav pro válečnou dokumentaci) Srebrenica – A Safe Area? Appendix II – Intelligence and the war in Bosnia 1992-1995: The role of the intelligence and security services, Chapter 4, Secret arms supplies and other covert actions.

[3] Hubert Wieland, vysoký komisař OSN pro lidská práva, společně s pěti asistenty uskutečnil s těmito muslimskými uprchlíky ze Srebrenice velké množství rozhovorů poté, co se dostali na muslimy kontrolované území. Zajímavým faktem je, že podle Wielanda nikdo z nich neprohlásil, že by byl svědkem spáchání nějakého válečného zločinu. (London Telegraph, 24. července 1995)

[4] Za daných okolností je nepravděpodobné, že se někdy najde 8 000 relativně neporušených těl. To, co lze čekat, že nalezneme, jsou kostry a části koster, s nimiž by se ale nemělo čachrovat, aby vznikl dojem většího počtu obětí. Přístup Dr. Ljubiši Simiće, který je založen na sčítání stehenních kostí, o kterých je známo, že je má každý člověk pouze dvě, představuje důvěryhodný postup, jak se dobrat pravděpodobného počtu obětí.

[5] Je naprosto samozřejmé, že náboženské city je třeba respektovat vždy, kdykoli to je rozumně možné. Nicméně k dějišti tak obrovského zločinu uprostřed Evropy je třeba primárně přistupovat na základě evropských sekulárních standardů, které se obvykle v takových situacích používají. To znamená, že všechny cesty zkoumání, které by nás mohly přiblížit k pravdě a pomoci nám objasnit tento zločin, by měly zůstat principiálně otevřené.

[6] Je třeba poznamenat, že pokud jde o „sekulární“ stranu, těmito otázkami se obvykle zabývá Komise pro pohřešované osoby, kterou dodnes kontroluje Amor Mašović, činovník s úzkými vazbami na bosňácké politické a náboženské kruhy v Sarajevu.

[7] Když začal vysychat přísun potvrzených masových hrobů s popravenými ze Srebrenice a začal být nedostatek těl, která byla zapotřebí k podpoře tvrzení o 8 000 obětech genocidy, bosenskými Muslimy kontrolovaná Komise pro pohřešované osoby se mimo jiné zaměřila na lokalitu Kamenica. Komise bagatelizovala skutečnost, že Kamenica byla na cestě, kudy se v červenci 1995 stahovala 28. divize a že tam došlo k velkému střetu s bosensko-srbskými silami, který měl za následek množství ztrát na muslimské straně. K přívalu zpráv o exhumacích v Kamenici viz Dnevni Avaz 24/11/08 a BH Vijesti.

[8] Pokud jde o Kamenici, viz zprávy: Radio Sarajevo 17/7/09, Fena 15/9/09 a Slobodna Bosna 10/12/08, abychom zmínili alespoň některé. Muslimská strana se o nich nešíří, nicméně tyto zprávy otevřeně uznávají skutečnost, že kamenické oběti padly v boji: „… z prvního masového hrobu v Kamenici bylo exhumováno 84 těl. Jsou to těla těch, kteří nepřežili průlom ze Srebrenice v červenci 1995.“ (Slobodna Bosna, „Bajram u dolini masovnich grobnica“, http://www.genocid.org/readarticle.php?article_id=96

[9] Prosecutor v. Tolimir (ICTY), Trial Judgment, odst. 1184. Nově udávaný celkový počet obětí srebrenické genocidy zhruba odpovídá 4 700 nevinných civilistů, kteří byli podle senátora Lindseye Grahama dosud zabiti při útocích amerických bezpilotníků na různých bojištích na Středním východě a ve Střední Asii. Senátor Graham, vyjadřujíce politování, k tomu řekl: „Někdy zasáhnete nevinné lidi, to se mi protiví, ale jsme ve válce…“ [The Telegraph (Londýn), 21. února 2013)]

[10] Prosecutor v. Kos at al. (State Court of Bosnia and Herzegovina), Trial Judgment, odst. 340.

[11] Udávaný důvod pro utajování oněch fotografií, že by prý jejich zveřejnění mohlo ohrozit metody shromažďování zpravodajských informací, je směšný. Toto odůvodnění je urážkou inteligence veřejnosti, protože metody používané v roce 1995 jsou již dávno zastaralé.

[12] Dražen Erdemović byl členem 10. sabotážního oddílu, multietnické jednotky nejasného původu, která operovala v letech 1994 a 1995 během občanské války v Bosně. Poté, co byl předveden před haagský tribunál, podepsal dohodu o vině a trestu. Výměnou za dohodu, že bude svědčit na straně obžaloby, dostal mírný pětiletý trest, přestože se přiznal, že se podílel na masakru muslimských vězňů na branjevské farmě a že jich osobně zabil 70 až 100. Jeho kontroverzní svědectví podrobil kritické analýze Germinal Čivikov, bulharský novinář a dlouholetý korespondent Deutsche Welle.

[13] Germinal Čivikov, The Star Witness (Belgrade: 2010). Z němčiny přeložil John Laughland, http://www.srebrenica-project.com/DOWNLOAD/books/Star_witness.pdf

[14] Prosecutor v. Tolimir (ICTY), Trial Judgment, odst. 782.

[15] Richard Butler, Expert report, odst. 3.21, 1. listopadu 2002, EDS (databáze tribunálu) č. 03072366.

[16] Prosecutor v. Tolimir (ICTY), stenozáznam z procesu, str. 20244, ř. 19-25, str. 20445, ř. 1.

[17] Časopis Monitor (Černá Hora), 19. dubna 2001, EDS (databáze tribunálu) č. 06038344.

[18] K ucelené analýze a posouzení svědeckých výpovědí o ztrátách, jež kolona utrpěla, viz Stephen Karganović a Ljubiša Simić, Srebrenica: Deconstruction of a Virtual Genocide (Belgrade: 2010), dostupné na internetu: http://www.srebrenica-project.com/DOWNLOAD/books/Deconstruction_of_a_virtual_genocide.pdf

[19] Viz Karganović, „Analysis of Muslim Column Losses Due to Minefields and Combat Activity“, Proceedings of the International Symposium on ICTY and Srebrenica, str. 376-391 (Belgrade-Moscow: 2010). Dostupné na internetu: http://www.srebrenica-project.com/DOWNLOAD/books/Moscow%20Conference%20Proceedings.pdf

[20] V rozsudku nad Krstićem se připouští, že kolona byla vystavena „masivnímu ostřelování z ručních a těžkých zbraní,“ odst. 65. Soudní komora nezpochybnila závěr, ke kterému dospěli experti obžaloby a obhajoby, že „kolona představovala legitimní vojenský cíl,“ odst. 163.

[21] Prosecutor v. Popović (ICTY), stenozáznam z procesu, str. 20251, ř. 6-8 a 12-14. O několik let později, když byl Butler podroben křížovému výslechu v rámci procesu Jević et al. před Státním soudem Bosny a Hercegoviny v Sarajevu, zvýšil svůj odhad bojových ztrát kolony 28. divize na „2000 až 4000“, Jević et al., 19. září 2011.

[22] Elektronická databáze ICTY č. R043-3424.

[23] Elektronická databáze ICTY č. R003-8723.

[24] Viz např. Popović Trial Judgment (ICTY), odst. 381.

[25] Popović Trial Judgment (ICTY), odst. 782.

[26] Rozhovor pro časopis Monitor, 19. dubna 2001.

[27] Tamtéž.

[28] Prosecutor v. Popović (ICTY), 23. ledna 2008, stenozáznam z procesu, str. 20251.

[29] Prosecutor v. Krstić (ICTY), 6. dubna 2001, stenozáznam z procesu, str. 9532.

[30] Carl Bildt, Peace Journey: The struggle for peace in Bosnia, (London: 1998), str. 66.

[31] Prosecutor v. Krstić (ICTY), Trial Judgment, odst. 80, pozn. 166.

[32] Prosecutor v. Popović et al., (ICTY), Judgment Summary, http://www.icty.org/x/cases/popovic/tjug/en/100610summary.pdf

[33] Prosecutor v. Popović et al., (ICTY), Trial Judgment, odst. 638 a passim.

[35] Prosecutor v. Karadžić (ICTY), Status conference, 23. července 2009, stenozáznam z procesu, str. 364, ř. 21-23.

[36] Prosecutor v. Popović et al., (ICTY), Trial Judgment, odst. 639.

[37] Prosecutor v. Popović et al., (ICTY), Trial Judgment, odst. 624.

[38] V rámci případu Popović [2010] připsala soudní komora 5 336 identifikací obětí úspěšnému nalezení shody mezi vzorky DNA, přičemž sebevědomě tvrdila, že použitím této technologie bude nakonec obvyklá cifra 7 000 až 8 000 prokázána. V rozsudku nad Tolimirem [2013] činí prokazatelný počet obětí 4 970.

[39] Prosecutor v. Krstić, (ICTY), Trial Judgment, odst. 80, pozn. 166.

[41] Zpráva NIODu, Part I: The Yugoslavian problém and the role of the West, 1991 / 1994; Chapter 10: „Srebrenica under siege“.

[42] Prosecutor v. Milošević (ICTY), 12. února 2004, stenozáznam z procesu, str. 32031.

[44] Hasan Hadžić, „5000 Muslim Lives For Military Intervention“, Dani (Sarajevo), 22. června 1998, http://www.ex-yupress.com/dani/dani2.html.

[45] Report based on the Debriefing on Srebrenica, 4. října 1995, http://www.slobodan-milosevic.org/documents/debrief.pdf.

[46] Report based on the Debriefing on Srebrenica, 4. října 1995, odst. 2.43 a 2.46.

[47] Celkový počet srbských sil byl odhadnut na 1 500 mužů. Jedná se o odhad majora Wrighta z pozorovatelské mise OSN na str. 5 jeho zprávy „Postscript to Srebrenica“ z 26. července 1995. Soubor je v EDS pod č. R0050422. Major Wright ve své zprávě odhaduje celkovou sílu srbských útočníků na 1 500 plus několik tanků a sílu bosensko-muslimské armády v enklávě na 4 000. Podle jeho názoru by početní převaha ve spojení s výhodami, které poskytoval terén, měla umožňovat úspěšnou obranu.

[49] Prosecutor v. Krstić, (ICTY), Trial Judgment, odst. 70.

[50] Prosecutor v. Krstić, (ICTY), Trial Judgment, odst. 70.

 

ZDROJ: www.srebrenica-project.com, překlad: Karel Hyka

Kosovoonline děkuje panu Karganovićovi za souhlas s uveřejněním překladu.

Kosovoonline wishes to thank Mr. Karganović for his permission to publish this translation.

Stephen Karganović je ředitelem nizozemské NGO Srebrenica Historical Project. Tato badatelská organizace vydala na začátku roku 2011 sborník: Deconstruction of a virtual genocide: An intelligent person’s guide to Srebrenica. 

 

Facebook komentáře