Facebook Twitter RSS

O CFP!  | 

Czech English French German Russian Spanish

ads

Srebrenica: IDEOLOGICKÉ POZADÍ

Hodnocení uživatelů:  / 1
NejhoršíNejlepší 

Co vězí za těmito hrůznými činy spáchanými na Srbech? Dá se něco takového vysvětlit jen tím, že byla válka? Není k tomu třeba určitého zvláštního smýšlení, bez nějž by takové barbarské zločiny nebyly možné? Ono strašné je už to, když na sebe protivníci ve válce vzájemně střílejí a vyhazují se do vzduchu, ale přece - odkud pochází onen propastně hluboký sadismus, s nímž mnozí muslimští bojovníci tehdy Srby vraždili? Jistě, Srbové zabíjeli také, a také ne vždycky jen podle ženevských konvencí.

  • srebrenica-ideologicke-pozadi

A nejednu vraždu Srbové určitě také spáchali z nenávisti. Avšak muslimská strana nemůže jako motiv činu uvádět pomstu, protože tehdy byli Srbové v roli oběti jako první. A ve které oblasti Bosny vraždili Srbové muslimské civilisty po tisících, vypichovali jim oči, uřezávali nosy a uši, usekávali hlavy, rozpárávali břicha, vyrývali srbské symboly do kůže a zapalovali těla obětí? Ve Srebrenici každopádně určitě ne, protože muslimští civilisté byli po obsazení města na rozkaz srbského vedení dokonce evakuováni do muslimských oblastí! Co by za to nejeden z těch mnoha mrtvých Srbů dal, kdyby ho muslimské vojsko evakuovalo! Ona někde muslimská strana občanské války přepravila tisíce Srbů z válečné oblasti do bezpečí? Kde tedy byl motiv těchto zločinů? Dá se to nalézt opět v knize Ibrana Mustafiče, ve které o svém starém známém Naseru Oričovi sděluje, že Orič je obdivovatelem fašistických ustašovců. Pro vysvětlení: Ustašovci resp. Ustaša byla za druhé světové války klerofašistická chorvatská organizace kolaborující s nacisty, kterou vedl „poglavnik“ Ante Pavelič a která realizovala myšlenku velkochorvatského státu. Kromě Chorvatska tento stát zahrnoval také Bosnu a části Srbska. Ustašovskému teroru ve Velkém Chorvatsku padly za oběť statisíce Srbů, Cikánů a Židů, odhady sahají až k číslu 800 000 obětí. (Abychom hned na začátku neutralizovali námitku srbské propagandy: mnohé z těchto odhadů pocházejí od Nesrbů.) Velký počet lidí byl zlikvidován zejména v neslavně proslulém chorvatském koncentračním táboře Jasenovac, většinu z nich tvořili Srbové. Ustašovci, k nimž se přidali i mnozí muslimští bojovníci, postupovali proti Srbům a Cikánům natolik brutálně, že proti tomu dokonce protestovalo i německé nacistické vedení!26 Již zmíněný článek z Europe News ze dne 30. května 2008 Oričovu libůstku ostatně také zmiňuje:

Podle Mustafiče byl srebrenický válečný baron Naser Orič obdivovalem ustašovského hnutí již od svého raného mládí. Své hrdiny si volil z řad obávaných chorvatských nacistických hrdlořezů jako byli Jure Francetič, Kadrija Softič, Nurif Orič a další členové tzv. „černé legie“ ustašovců a bosenskomuslimské 13. divize SS „Handžar“, kteří byli indoktrinováni veškerými předsudky a nenávistí vůči Srbům. (viz poznámka č. 17)

Díváme-li se na Oriče jako na stoupence fašistických ustašovců a bosenkomuslimské divize Handžar, která za druhé světové války stála na straně Hitlera a spáchala mnoho zločinů, pak si brutální zločiny vůči srbskému obyvatelstvu můžeme již snáze vysvětlit. Existoval však ještě jeden další důležitý faktor. Orič totiž tehdy nejednal na vlastní pěst, nýbrž vykonával rozkazy z nejvyšších míst. Onen faktor se jmenuje Alija Izetbegovič. Izetbegovič publikoval v roce 1970 nákladem vlastním svou knihu Islamska Deklaracija, která byla roku 1990 v Sarajevu znovu vydána a obsahuje dosti jednoznačné poselství, jak vyplývá z následujících citátů:

První a nejdůležitější závěr z doposud řečeného je zřejmý: je absolutně nemožné uvést islám do souladu s neislámskými systémy. Mír a koexistence islámské víry s neislámskými sociálními a politickými institucemi nemůže existovat. [...] Islám na své půdě jasně vylučuje jakékoli právo jednat a dokonce každou možnost jednat na základě jiných ideologií. V důsledku toho jsou jiné názory vyloučeny a celý stát musí odrážet a podepírat morální koncepci náboženství. [...] Islám musí prostoupit všemi oblastmi osobního života v rodině i ve společnosti, a to obrozením islámské víry a vytvořením jediné jednotné muslimské obce od Maroka po Indonésii. [...] Stejně jako jednotlivec, který se jednou obrátil k islámu, již není schopen žít nebo zemřít pro jiný ideál, tak takový obrat může udělat i stát, který jednou islám přijal. Pro Muslima je nemyslitelné obětovat se pro vládce jakéhokoli jména nebo pro slávu národa či strany, protože Muslim v takovém chování instinktivně spatřuje rouhání se a modlářství. Muslim může zemřít pouze se jménem Alláha na rtech a pro slávu islámu anebo může z bojiště utéci. [...] Výchova národa a zejména hromadné sdělovací prostředky – tisk, rozhlas, film a televize - by měly být v rukou lidí, jejichž islámská morální a intelektuální autorita je nesporná. [...] Islámská obnova může začít teprve poté, co se uskutečnila náboženská revoluce. Avšak aby se mohlo v obnově úspěšně pokračovat a bylo možné ji dokončit, je nutně třeba i politické revoluce. [...] Islámské hnutí by mělo převzít moc v okamžiku, kdy bude morálně a početně dostatečně silné, a mělo by nejen svrhnout stávající neislámskou vládu, nýbrž vytvořit i novou vládu islámskou. [...] Jeden z již zmíněných argumentů pro islámský řád v dnešní době zní, že je jednou z přirozených funkcí islámu, pokusit se spojit všechny muslimy a muslimská společenství na celém světě. V dnešních podmínkách to znamená boj za vytvoření velkého islámského svazku států od Maroka po Indonésii, od tropické Afriky po střední Asii.

A o Židech Izetbegović napsal:

Pod vedením sionistů však začaly v Jeruzalémě sílit požadavky, které jsou nejen krátkozraké a opovážlivé, nýbrž stejnou měrou i nelidské a nemilosrdné. Tato politika přihlíží jen k současným, dočasným poměrům a ztrácí při tom ze zřetele trvalá, neměnná fakta a celkový poměr sil mezi židy a muslimy. Svojí politikou v Palestině Izrael hází rukavici všem muslimům světa. Jeruzalém není výlučně problémem Palestinců nebo problémem Arabů jako celku. Je to otázka, která se týká všech muslimských národů. Aby si židé mohli Jeruzalém ponechat, museli by zvítězit nad islámem a muslimy, a to není – díky bohu – v jejich moci. [...] Budou-li však dále kráčet cestou arogance, a to se nyní zdá více než pravděpodobné, existuje pro islámské hnutí a pro Muslimy v celém světě jen jediné řešení: musí pokračovat v boji, musí jej zesilovat a rozšiřovat, den ze dne, rok co rok, lhostejno kolik obětí to bude vyžadovat a jak dlouho to potrvá, a to až do dne, kdy Židé budou nuceni navrátit i sebemenší kousek jimi okupované země. Každé jednání a každý kompromis, jimiž by byla ohrožena elementární práva našich bratří v Palestině, představuje zradu, která by mohla zničit morální systém, který je základem našeho světa.27

Tyto výroky pocházejí od muže, kterého většina médií dlouhá léta prezentovala jako jakéhosi dobrosrdečného multikulturního strýčka, jehož údajným jediným cílem bylo spojit cestou míru národy Bosny, a který s radikálně-extremistickou stránkou islámu nemá nic společného. Pohled za kulisy ale i v tomto případě prozradí něco úplně jiného. V roce 1946 byl Izetbegovič za výzvy k náboženské nenávisti a k násilí odsouzen jugoslávským soudem ke třem letům vězení. O pozadí této události referuje Jürgen Elsässer:

Od roku 1941 patřil tehdy šestnáctiletý mladík k organizaci Mladí Muslimové (srbochorvatsky Mladi Muslimani). Toto sdružení založil v roce 1928 v Egyptě současně s Muslimským bratrstvem (MB) Hasan al Benna. Mládežnickou organizaci Al Benna chápal jako jakési předpolí muslimského bratrstva, jehož členové již tehdy čelili hrozbě zákazu kvůli svým radikálním názorům. Obě organizace se v následujících letech rozšířily i do jiných islámských zemí a oblastí, přičemž v Bosně vznikla pouze organizace Mladi Muslimani. Izetbegovič však během svých pozdějších kontaktů se zahraničními zástupci Muslimského bratrstva konstatoval, že obě organizace „mají opravdu stejný světový názor“. Tato ideologická identita je významná proto, že Muslimské bratrstvo se dnes právem považuje za výchozí bod veškerého islámského terorismu. Po uchopení moci v Egyptě Násirem byla tato extremistická organizace vícekrát zakázána a její nejdůležitější teoretik Seyyid Qutb byl roku 1966 v Káhiře popraven. Jeho bratr uprchl do Saudské Arábie, kde působil jako profesor na universitě v Džiddě a dál přednášel ze zakázaných spisů mj. i jednomu mladému studentovi jménem Usáma bin Ládin. Popravený Qutb byl „intelektuálním hrdinou všech skupin, které později spolupracovaly v rámci Al Kajdá, byl to jejich Karl Marx, jejich ‚vůdce‛“, jak shrnuje Paul Berman v novinách New York Times. Z Muslimského bratrstva každopádně vzešly organizace jako je Hamás v Palestině nebo Islámský džihád v Egyptě. Vůdce egyptských džihádistů, Ayman al Zawahiri, posílal v devadesátých letech bojovníky na Balkán a později se spojil s Bin Ládinem. Muslimští bratří tedy tvořili duchovní prostředí, které živilo Mladé Muslimy i mladého Aliju Izetbegoviče. Za druhé světové války se většina Mladých Muslimů účastnila milicí muslimského vůdce Muhameda Pandži, který rekrutoval vojáky pro divizi SS „Handžar“. [...] Po vítězství Titových partizánů padla vůči členům Mladých Muslimů řada rozsudků smrti - Izetbegović vyvázl se třemi roky vězení ještě velmi hladce. Pro jeho odsouzení nebyla rozhodující činnost do roku 1945, nýbrž činnost pozdější: jako zakladatel a redaktor novin El Mudžahíd byl odpovědný za zveřejnění (bez uvedení jména autora) básně, která vyzývala ke Svaté válce. V ní se mimo jiné uvádělo: „Muslimské bratrství zavazuje nás, my chceme smrtí pohrdat a do bitvy jít, čas nadešel, kupředu hrdinové, do džihádu, my do džihádu táhneme“.

Izetbegovič pokračoval ve svých aktivitách i po svém propuštění na svobodu. K tomu ještě

jednou Jürgen Elsässer:

Po svém propuštění z vězení Izetbegovič kolem sebe shromáždil lidi stejného smýšlení. Členové Mladých Muslimů se od padesátých let soukromě scházejí v ilegalitě. "Komunikují s arabskými studenty, budují kontakty do zahraničí, píší články, organizují diskuse a přednášky", píše člen Mladých Muslimů (MM) Ismet Kasumagič, v domě jehož rodičů se konspirační schůzky konaly.28

V roce 1983 poté, co u něho je znovu zajištěn islamistický propagandistický materiál a je usvědčen z extrémistických aktivit, je Izetbegovič v Jugoslávii odsouzen na čtrnáct let do vězení, z nichž odseděl jen pět. Nakonec v roce 1990, kdy je teprve dva roky na svobodě, zveřejňuje Izetbegović v Sarajevu svou Islámskou deklaraci v novém vydání. Později, když se stal presidentem Bosny, neutrousil západní tisk o jeho temné minulosti ani slovíčko. Pochybné jsou i okolnosti, za kterých se Izetbegovič tehdy presidentem stal. Původně byl nejoblíbenějším muslimským politikem již zmiňovaný průmyslník Fikret Abdič, kterého Izetbegovičovi lidé za dodnes ne zcela vyjasněných okolností vyhnali z parlamentu. Mezi Srby tehdy narůstala nervozita, když bylo zřejmé, že by se Izetbegović mohl dostat k moci. Radovan Karadžič tehdy v parlamentu před takovým krokem důrazně varoval. Pro bosenské Srby by bylo nepředstavitelné, že by Bosně měl vládnout islamistický fanatik, a to zejména se zřetelem k masovým vraždám, které v průběhu druhé světové války spáchali na Srbech ustašovci a islámská sdružení - a Izetbegovič byl příznivec těchto sdružení. Je tedy pochopitelné, že Srbové hlasování o nezávislosti Bosny tehdy bojkotovali. Bosenskomuslimský spisovatel Dževad Karahasan hájil postoj Radovana Karadžiče v rozhovoru pro Frankurter Allgemeiner Zeitung:

Radovan Karadžič byl dlouhá léta lékařem, a to nikoli špatným, jak mi potvrdila řada mých známých. Znám ho i trochu osobně. Myslím, že vzhledem ke svému charakteru ani nemohl být zlý člověk. Měl tu smůlu, že si v okamžiku hlubokého historického převratu na sebe naložil příliš těžké břemeno. Nevěřím, že by nějaký jiný člověk na jeho místě v té době mohl jednat podstatně jinak.29

Zlé předtuchy bosenských Srbů se měly jen o málo později potvrdit, když se Izetbegovič skutečně presidentem Bosny stal. Rovněž pozdější výroky muslimského vicepresidenta Ejupa Ganiče měly srbské obavy dodatečně legitimovat. Michael Rose, bývalý generál vojsk OSN v Bosně, o Ganičovi ve své knize napsal:

Jako velitel bosenské armády odpovídal Ganič za realizaci vládní strategie, podle níž měly být do války na straně Bosny zataženy USA a NATO. Zdálo se, že ho nezajímá ani mír, ani prodlužování utrpení bosenského obyvatelstva. Namísto toho krmil média politickou koncepcí „státu-oběti“. Jednou řekl, že Muslimové z Bosny, Sandžaku, Kosova a Albánie by koneckonců měli tvořit jeden jediný společný politický útvar.30

Srbská strana se sice právě tomu snažila až do vypuknutí války zabránit, avšak Izetbegovič a USA ji udělali čáru přes rozpočet. Tuto skutečnost potvrzuje v jednom svém rozboru např. analytička americké politiky Sara Flounders:

Dne 18. března 1992 byla za zprostředkování Evropské Unie vyjednána v Lisabonu dohoda mezi Muslimy, Chorvaty a Srby ve prospěch jednotného státu. Tato dohoda mezi třemi stranami bývala mohla zabránit zničující občanské válce, která začala v témže roce. Statisíce uprchlíků, jejichž život válka zničila, by mohly žít nerušeně a v míru. Washington ovšem dohodu sabotoval, a to tak, že dal bosenskému režimu pod vedením Aliji Izetbegoviče na srozuměnou, že s podporou USA by se z věci dalo vyrazit mnohem víc – možná dokonce vláda nad celým regionem. Roli, kterou USA při sabotáži této pečlivě vypracované dohody sehrály, potvrzují všechny tři zúčastněné strany. Dokonce i noviny New York Times informovaly dne 17. června 1993 o roli Washingtonu v této věci. Vláda Spojených států Izetbegoviče, předsedu pravicové Strany demokratické akce, povzbuzovala k tomu, aby Bosnu jednostranně vyhlásil za nezávislý stát pod svým vedením.31

Špinavá role USA v bosenské válce se bohužel neměla omezit jen na torpédování mírové dohody z Lisabonu. USA muslimskou stranu občanské války také tajně vyzbrojily. Britská novinářka Sheena McDonald o tom natočila film s názvem Allies and Lies (SF I-Productions, Velká Británie). Německá verze byla odvysílána stanicí WDR dne 11. března 2003 pod titulem Doppeltes Spiel - Wie die USA ihre Verbündeten im Bosnien-Krieg betrogen haben (Dvojí hra – jak USA podvedly své spojence v bosenské válce). Ve filmu dosvědčují dodávky zbraní norští důstojníci i muslimští velitelé. Společně se sabotáží mírové dohody se právě toto vyzbrojení postaralo o rozsáhlé a zbytečné krveprolití. O zapletení USA do dodávek zbraní do Bosny informoval také Richard J. Aldrich.32 Je šokující, že do těchto zločineckých akcí byl osobně zapleten tehdejší president USA William Clinton. Potvrzuje to jedna ze zpráv amerického Kongresu.33 Je z ní zřejmé, že Američané za účelem vyzbrojení armády bosenských muslimů tehdy spolupracovaly dokonce s Íránem.34

Využití islámských sil Spojenými státy jako nástroje k rozpoutání války – není nám to povědomé? Ono by to vlastně bylo poněkud kuriózní, kdyby Spojené státy tehdy byly v Bosně andělem míru, zatímco se v jiných ohniscích konfliktů vždy osvědčily jako žháři. Zdá se však, že k tomuto logickému závěru mnozí zainteresovaní pozorovatelé událostí na Balkáně nedokázali sami dospět. Raději si vzájemně opakovali své vlastní žvásty o všem možném i nemožném a současně hromadně štvali proti Srbům. Co to je za dobu, v níž je investigativní žurnalistice vyhrazen prostor jen v hrstce idealistických časopisů a v nakladatelstvích s nejnižšími možnými náklady knižních titulů? Demokracie a svoboda projevu - nebo spíš politický a mediální hightech-středověk?

---------------------

Srebrenica. Příběh politicky korektního rasismu aneb Největší lež v Evropě od konce 2. světové války - Předmluva (Václav Dvořák)

Alexander Dorin

Překlad z němčiny (Pavel Křivka), titul originálu Srebrenica, Geschichte eines salonfäfigen Rassismus.

Vyšlo původně u Kai Homilius Verlag, Berlin, 2012 (2. vydání)

Mediálním partnerem českého překladu knihy "Srebrenica. Příběh politicky korektního rasismu aneb Největší lež v Evropě od konce 2. světové války" je CFP!

Facebook komentáře