VŠE, NA CO ČEKÁME, JSME MY SAMI

Za téměř čtvrt století od Sametové revoluce se na naší politické scéně střídá, jak můj dobrý známý s oblibou říká, tatáž pakáž. A to s pravidelností téměř obdivuhodnou. A střízlivý divák ví, že není příliš rozhodující jméno osobnosti, která zrovna stojí v čele té které strany. Dokonce ani nové osobnosti a strany, kterým v naději na změnu, dává divák svůj hlas, k obrodě politické kultury nijak nepřispěly. Ba spíš právě naopak.

Vzpomeňme na Martina Bursíka a jeho Stranu zelených nebo současného Víta Bártu a Věci veřejné. Konečně i první přímá volba prezidenta vynesla zpět do politiky Miloše Zemana. Kdo dnes vzpomene na jeho aféry Olovo, Bamberk a další.

A tak se motáme stále v kruhu. Někdo s tím, že je to jedno, že si "ti tam nahoře" stejně budou dělat, co chtějí, někdo pro změnu s tím, že "ať tam půjde kdokoliv, byť člověk sebelepší, stejně ho semelou," volí menší zlo. Tak jak z toho ven?

Možná je to právě proto, že se občan vžil do role prostého diváka, který jednou za čtyři roky přepne program. Stal se pasivním pozorovatelem, zcela odděleným od skutečných příčin svých každodenních starostí. Jako by prostý občan stále neztratil víru, že kdo problémy způsobil, jednou je napraví nebo ještě hůř, žije v přesvědčení, že se o něho za volební hlas kdosi postará a vše udělá za něj.

A zde se vracím k úvodu. Vážně věříte, že ti, kteří se zasadili o stávající situaci, se tzv. chytí za nos a začnou usilovně odstraňovat její skutečné příčiny? Vážně věříte, že vaše problémy někdo vyřeší za Vás? Že přijde moudrý spasitel, který jednou všechno změní, stačí mu dát hlas?

Myslím, že to se nestane. Vše, na co čekáme, jsme my sami. Dokud budeme lhostejní k budoucnosti našich dětí, dokud nám bude jedno, co bude, až zde nebudeme, dokud budeme lhostejní jeden k druhému, jsme odkázáni nést za svou lhostejnost tvrdé důsledky. Není třeba činit cokoli mimořádného. Stačí malá změna – začít myslet trochu jinak.