Málo naštvané ženy a mrtvý princ

Vskutku nečekaná výtka od muže. Má však pravdu? Skutečně jsme se přestaly zlobit? Nebo jsme s tím nikdy nezačaly. Měly bychom se čílit víc? Měly bychom vykřičet tuhle křivdu do světa? A co by se stalo, kdybychom tak doopravdy učinily?

V jedné knize jsem objevila opačný názor, dle jejího autora se ženy příliš stylizují do role obětí a měly by své zájmy propagovat s větším akcentem na humor. Zkrátka odlehčit situaci a umět se zasmát sami sobě spíše než se stylizovat do rolí krvelačných fúrií.

Je spoustu rad hovořících o tom jaká by žena měla být, jak by se měla chovat, jakých etických a morálních hodnot by měla dostát. Jenže jak ubíhá čas mění se i doba a mnoho pravidel, jak ženy často na vlastní kůži poznávají dnes už neplatí. Leč naštěstí či naneštěstí ještě nikdo nenapsal nová. My ženy v takzvaném „západním světě", jsem teď prý svobodnější, než kdy byly naše matky a babičky a máme svá nezadatelná práva, jak nám to alespoň všichni tvrdí, ale jak to tak vypadá a jak statistiky neúprosně praví, jen malá část z nás je ochotná s těmito dary něco skutečného udělat. Napadlo mě: Proč je to tak? Proč jsou ženy tak pasivní?

Ano ženy byly k pasivitě po dlouhá staletí vychovávány. Zašla bych dokonce dál byly šlechtěny. Žena musela dlouhou dobu splňovat určitá fyzická i psychická kriteria, aby se vdala, nebo alespoň předstírat, že je splňuje. A neboť vdavky byly v mnoha případech jedinou cestou k přežití vzhledem k absenci či omezení jiných možností, žena se buď sama adaptovala nebo k tomu byla donucena okolnostmi. Její cestou k přežití nebyla aktivita a prosazení se, ale pasivita a potlačení sama sebe k naplnění mužových ideálních představ a potřeb. Žena, která se nevdala – nepřežila a tudíž ani nemohla přispět do našeho genového fondu. Není pochyb o tom, že k podobné selekci docházelo i u mužů, jen na základě jiných kriterií.

Od těchto časů uběhlo spousta vody, ale pasivita tu zůstala a vlastně se není čemu divit. Ženy jsou stále zaměřeny více na rodinu a její fungování než na okolní svět a mnoho z nich se necítí bez muže/rodiny celistvě. „Asi to tak má být." napadne hned jednoho. Ale co když je všechno jinak?
Ať už si to přiznáme nebo ne, společnost nás vychovává. To ona, vědomě či nevědomě a pomocí různých nástrojů, zasévá do našich myslí uspořádaní světa, státu a rodiny a zároveň s tím i určité vzory chování. Dříve sloužili k tomuto účelu kostely, dnes je to televize a jiná média, která nám říkají co si máme myslet a jak se správně chovat abychom dostáli nepsaným normám.

Vzpomeňme si jen na všechny ty pohádky, na princezny ve slojích, věžích či skleněných rakvích, pasivně vyčkávající až je nějaký princ či hloupý Honza zachrání před drakem, chudobou či věčným spánkem. Princezna, a to si zdůrazněme, je krásná, nesobecká a hlavně rozumná, nekřičí a nebrání se, ale trpělivě čeká na prince, nebojuje sama za sebe, nebere spravedlnost do svých rukou a je-li jen trochu pyšná, moudrý princ okamžitě přispěchá a napraví jí hlavu. Nu a pak se vezmou a budou zázračně šťastní až do smrti. Jaké poučení si má z těchto příběhů žena vzít? Jaký žebříček hodnot si vytvoří? Až ji bude skutečně někdo ohrožovat, co asi udělá?

Uhladí si vlasy a sukni, sedne si a počká na prince.
Jenže ve skutečnosti, žádný princ nepřijde... PRINC JE MRTEV a mrtvým zůstane. A snad nikdy neexistoval mimo naši představivost. Vlastně je to důvod k oslavě. Radujte se! Už nemusíte klopit oči a mlčet, aby si vás vybral a odvedl na svůj zámek.

Jen my sami si musíme umět pomoci. Jen my sami jsme zodpovědné za naše životy a jejich podobu. A ti kdo nám ubližují zajdou jen tak daleko kam až je zajít necháme. Naučme se smát se sami sobě a taky křičet, když o něco jde. A až přijde drak prostě popadněte pánev; pláč a sebelítost nejsou vždycky těmi nejlepšími rádci, i když v některých situacích je i prostý odchod dobrým řešením.

;feature=share&list=RD8hC0Ng_ajpY&index=1