Horký brambor církevních restitucí: Václav Kovalčík

Církevní restituce mají – podle záměru – sloužit jako definitivní odluka státu od církví. Z nestranného hlediska jde o to, aby státní pokladnu nezatěžovala jiná náboženská uskupení, která by se později mohla přifařit do naší republiky. Na první pohled je to tah proti sektářství, ale celkově se jedná o ekonomický paskvil, který nás bude stát několik desítek miliard Kč. Právě zde se stala chyba – ve skutečnosti dostane majoritní katolická církev většinu finančního obnosu, ale ostatní křesťanské církve, jež před rokem 1989, jak je často citováno, též „krvácely," utřou nos nepatrným zlomkem. Dalším argumentem církevních restitucí je to, aby náboženské společnosti samostatně konaly tyto funkce: charitativní, vzdělávací, duchovní, zdravotnickou a kulturní.

V diskusních fórech lidé často házejí všechny věřící do jednoho pytle. Říká se, že každá instituce má své černé ovce, což podkopává poslání a dobrou pověst křesťanské víry. Veškerá negativa pak odnášejí poctiví služebníci Boží.

Bohužel se vyskytují pochybní pastýři, kteří zničili morálně a hospodářsky několik náboženských obcí (viz pozorování, jak se Církev československá husitská vyvíjela po roce 1989). Je tragické, že federativní, národní a liturgická církev výrazně ztratila u obyvatel České republiky, což ukázaly výsledky Sčítání lidu 2011.

Co bychom měli udělat se současnými nároky na odškodnění? Dle mého názoru by se měly vytvořit církevně-státní organizace, jež by posílaly finance na dobročinné účely, a tím pomáhaly potřebným – lidem bez domova, sirotkům, obětem kriminality atd..

Neexistuje, aby se v chrámu Sv. Víta v Praze vybíralo povinné vstupné! V každém chrámu a náboženské obci však může být uvedeno: „Vstupné dobrovolné." Nechci, aby věřící byli pronásledováni, znevýhodňováni a odepisováni. Netoužím po apatii a lhostejnosti v občanské společnosti, proto jsem sepsal tenhle článek, aby se podporovalo to dobré a přívětivé a aby zvítězila skutečná víra i rozum.

Václav Kovalčík