Lesk a bída despotů z Rijádu

Boj proti islamismu nebo hra pro západní média?

Hlavní změny v režii Muhammada bin Salmána mají spočívat v odklonu od radikálního islámu. To by mělo být obsaženo i v jeho formálních proklamacích. Pro pochopení jeho skutečných záměrů bychom se však měli podívat na konkrétní kroky. Jedním z těch mediálně nejpropíranějších bylo povolení ženám řídit auto. Tato událost byla prezentována pomalu jako přelomový okamžik v dějinách regionu. Nefalšované nadšení médií připomínalo radost učitele, když pomalý žák dokáže na střední škole zvládat násobilku. Je to ale pro práva žen skutečně takový zlom? Trápí ženu to, že nemůže řídit auto nebo spíš to, že si není s muži rovna před soudy a zákonem? To je jen jeden z dlouhé řady příkladů. Odlišný přístup saúdských soudů je známý a ženy se jako svědkyně uplatní na stejné úrovni jako děti.

Mohli bychom takto pokračovat dál, ale na ilustraci to stačí. Podstatné však je, že není cítit upřímná snaha o skutečné zlepšení situace saúdských žen. Zmíněné zrušení zákazu připomíná spíše kalkul, kterým se saúdské elity snaží vytvořit určitou iluzi především směrem do zahraničí. Povolení takové banality jako řízení auta provázela v Saúdské Arábii vzrušená debata, ve které měli co říci i tamní vlivní klerikové. Není to tak dlouho co povolili ženám jezdit na kole. Kdo ví jaký zázrak nás čeká příště. Možná dokonce budou moct ženy za pár desetiletí bez povolení manžela k doktorovi!

Ohrožení Íránem nebo vlastní neschopnost?

Saúdi, kteří mají tendenci považovat se za reprezentaci sunitů jako takových, jsou v dlouhodobém konfliktu s Íránem. Tento konflikt, který naštěstí zatím ještě nepřerostli ve skutečné vojenské střetnutí, je i v médiích obecně prezentován jako pokračování tisíciletého boje mezi šíity a sunity. Ve skutečnosti nese všechny rysy klasického mocenského střetu mezi dvěma regionálními mocnostmi, ve kterém jsou sunité obecně zneužíváni pro prosazování striktně saúdských zájmů. Je zajímavé, že po letech izolace, sankcí, omezení vývozu ropy a příjmů, je Írán schopen válcovat v regionu stát, kterému formálně hraje všechno do karet. Zatímco se takzvané mezinárodní společenství pokoušelo Íránce udusit sankcemi, byznys Saúdům šlapal bez jakýchkoliv problémů.

Jejich rozpočet na zbrojení se blíží světovým mocnostem. Přesto všechno nejsou Saúdi ani se širokou arabskou koalicí schopni porazit šíitské povstalce s jejich zastaralými zbraněmi v jedné z nejchudších zemí světa Jemenu. Saúdi tam za okázalého přehlížení takzvaného mezinárodního společenství dohnali zemi až na pokraj hladomoru a to vše jen pro to, že se tam lidé nechtějí s pokorou poklonit vznešeným despotům respektive jejich loutkám. Není bez zajímavosti, že klíčovou roli při rozpoutání jedné z nejbrutálnějších novodobých válek měl všemi milovaný princ Salmán. Čím se tam mohou před takovou převahou držet? Prý s pomocí dodávek z Íránu, což je pro totální blokádu Jemenu na moři, na souši i ve vzduchu nepravděpodobné. Nicméně to Saúdům nebrání dělat ramena, jak dokazuje video níže, které obletělo arabský internet. Hrdinná saúdská armáda, která není schopná porazit ani špatně vyzbrojené kmenové milice, tam vede bleskovou válku proti Íránu. Když nejsou úspěchy v reálu, je nutné o nich alespoň natočit film s podřadnou kvalitou....

Spojenec západu nebo skutečný nepřítel?

Ze všeho zmíněného se ve finále dostáváme k zásadnímu rozporu v zahraniční politice toho, co si tak hrdě říká mezinárodní společenství. Snažíme se prezentovat jako bojovníci za demokracii a ušlechtilé hodnoty svobody. Ve jménu toho vedeme války, svrháváme vlády a posíláme politiky, kteří jsou s našimi hodnotami údajně v rozporu, na dlouhá léta vězení nebo rovnou na popraviště. Náš klíčový spojenec na Blízkém východě je však režim, který je ve své podstatě čistou negací všeho, co západ představuje. Nemluvíme přitom jen o vládnoucím systému, ale o ideologii jako takové, která je agresivní, expanzivní a k západní civilizaci obecně mimořádně nepřátelská. Stát, který je podezřelý z podílu na teroristických útocích 11. září 2001 stejně jako z podpory a financování sunitských teroristických skupin včetně samozvaného Islámského státu, je zároveň ten klíčový partner, který nám má v boji s nimi pomáhat. Je jasné, že peníze vládnou světu a země typu Saudská Arábie jich může nabídnout tolik jako nikdo jiný. Vybízí to však v otázce, jestli bychom v tomto ohledu přece jen neměli mít stanovené nějaké hranice.

Jsme ochotni se zaprodat lidem, kteří v zákulisí pracují na našem zničení, pro okamžitý zisk? Smlouvy za astronomické částky jsou pro západní politiky jistě lákavé, ale je tu riziko, že tím nepřímo přes prostředníka financují šíření nenávistných ideologií anebo přímo terorismus, a to by je mělo zajímat. Přešlapování kolem informací o roli v Saúdské Arábie v 11. září 2001 ve Spojených státech je nejkřiklavějším příkladem selhání západních politických elit. Ty si budou muset udělat jasno ve svých prioritách. Je pro ně důležitá bezpečnost vlastních občanů nebo beztrestnost jejich polygamních přátel, kteří se jim za to na rozdíl od vlastních lidí dokáží solventně odvděčit? Odpověď, která by měla být jednoznačná, bohužel není možné nalézt. Pod tunami proklamací o tom, že začíná ten skutečný boj s terorismem po každém dalším a dalším útoku, se neskrývají žádné činy. A dokud se to nezačne skutečně zásadně projevovat v rozhodování voličů, tak se na tom nic nezmění. Princ reformátor se na nás jako hodný strýček bude dál usmívat z novinových titulků. Proč by neměl radost, když z nás dělá takové hlupáky?