Jimmy Carter: Postřehy „starších“ z Blízkého východu

Podrobnosti

ze světa / Blízký východ|

9. září 2009|

James Carter|

8251 x

Během posledních 16 měsíců jsem navštívil Blízký východ čtyřikrát a jednal s vůdci Izraele, Egypta, Libanonu, Saúdské Arábie, Jordánska, Sýrie, západního břehu i Gazy. Byl jsem zrovna v Damašku, když prezident Obama v Káhiře pronášel svůj historický projev, který vyvolal naděje mezi optimističtěji naladěnými Izraelci a Palestinci, uznávajícími, že Obamův tlak na zmrazení výstavby židovských osad je klíčem k jakékoli přijatelné mírové dohodě nebo jakékoli pozitivní reakci arabských států vůči Izraeli.

Minulý měsíc jsem do oblasti cestoval znovu, tentokrát v rámci skupiny „starších", mezi nimiž byli arcibiskup Desmond Tutu, bývalí prezidenti Brazílie a Irska Fernando Henrique Cardoso a Mary Rabinsonová, bývalá norská premiérka Gro Brundtlandová a indická aktivistka Ela Bhattová. Tři z nás už Gazu navštívili dříve. Dnes je z ní zdí obehnané ghetto s 1,6 milionu lidí, z nichž 1,1 milionu tvoří palestinští uprchlíci z Izraele a Západního břehu, kteří dostávají základní humanitární pomoc od OSN. Izrael nepouští do pásma žádný cement, stavební dřevo, osivo, hnojiva a stovky dalších potřebných materiálů. Některé druhy zboží pronikají do pásma z Egypta prostřednictvím tunelů. Obyvatelé Gazy nemohou pěstovat ani produkovat vlastní potraviny, nemohou si opravit školy, nemocnice, podniky nebo třeba 50 tisíc domů, které byly zničeny či silně poškozeny při izraelském útoku z ledna letošního roku.

Na místě jsme našli rostoucí zoufalství a obavy, že židovské osídlování dál pokračuje, rychle proniká do palestinských vesnic, na návrší, ornou půdu, pastviny nebo do olivovníkových sadů. Na Západním břehu je takových sídlišť už přes dvě stě.

A ještě znepokojivějších rozměrů nabralo židovské osídlování v palestinském východním Jeruzalémě. Před třemi měsíci jsem tam navštívil rodinu, která po čtyři generace žila v malém domě nedávno odsouzeném k zániku. Snažili se ho zničit sami, aby nemuseli platit vysokou sumu izraelské stavební firmě, která by vyplnila úřední demoliční příkaz. 27. srpna naše skupina „starších" přinesla jako dar potraviny osmnácti členům rodiny Hanúnových, kteří byli nedávno vystěhováni z domu, v němž žili 65 let. Hanúnovi, včetně šesti dětí, teď žijí na ulici, zatímco do jejich zkonfiskovaného domu se nastěhovali židovští osadníci.

Izraelská média každý den přinášejí zprávy o těch a oněch stavbách, na které se zmrazení osad nemá vztahovat a že i to bude mít, v lepším případě, jen krátkého trvání. Stále zoufalejší Palestinci vidí už jen pramalé naděje: politici, podnikatelé, akademici už si připravují záložní varianty pro případ, že snahy prezidenta Obamy selžou.

Byli jsme svědky velkého zájmu o výzvu generálního tajemníka rady EU Javiera Solany, aby se OSN zasadila o řešení situace prostřednictvím vzniku dvou států, které má už dnes silnou podporu americké vlády i ostatních členů „kvarteta" (Ruska a OSN). Solana navrhl, aby OSN uznala hranice z před roku 1967 mezi Izraelem a Palestinou a zasadila se o osud palestinských uprchlíků a o to, jakým způsobem bude sdílen Jeruzalém. Palestina by se tak stala plnohodnotným členem OSN a udržovala by diplomatické styky s ostatními zeměmi, z nichž mnohé by na takový krok reagovaly zcela jistě pozitivně.

Pravděpodobnější variantou nynějšího debaklu ale bude princip jednoho státu, což je ostatně očividný cíl izraelského vedení usilujícího o kolonizaci Západního břehu a východního Jeruzaléma. Většina palestinských předáků, s nimiž jsme se setkali, seriozně zvažuje přijetí koncepce jednoho státu mezi řekou Jordán a Středozemním mořem. Zřeknutím se idey na nezávislý palestinský stát by se z nich stali spoluobčané jejich izraelských sousedů a mohli by pak v rámci demokracie požadovat rovná práva. Byl by to nenásilný občanský boj, přičemž by jim jako vzory sloužili Mahátmá Gándhí, Martin Luthe King a Nelson Mandela.

Uvědomují si dopady demografických trendů. Nežidé už dnes tvoří mírnou většinu obyvatel oblasti a během několika let budou Arabové tvořit většinu jasnou. Už proto je uspořádání na principu dvou států výhodnější.

Kousek jižně od Jeruzaléma palestinští obyvatelé Vádí Fakín a Izraelci ze sousedního Tzur Hadassah společně usilují o záchranu svého malého společného údolí před znečištěním, odpady a dalším ničením půdy, které jim hrozí od mohutného izraelského sídliště tyčícího se na kopci nad nimi a které jeho 26 tisíc izraelských obyvatel rapidně rozšiřuje.

Mezi palestinskými a izraelskými sousedy je takových přeshraničních partnerství na pětadvacet. Nejlepším alternativou pro budoucnost proto je dojednání mírové smlouvy, aby mohl příklad Vádí Fakín a Tzur Hadassah přetrvat přes hranice dvou svrchovaných států.

 

Text byl publikován v deníku The Washington Post, autor byl 39. prezidentem USA

Komentáře