Dmitrij Minin : Dočká se Káhira nového Násira?

Symptomatických novinek je víc. Zákroku egyptské armády projevila „bezprecedentní podporu Saúdská Arábie". Navzdory „velice tvrdému potlačení masových protestů" ho označila za „boj s terorismem". Generála Abul Fataha Sisi rezolutně podpořila jak politicky, tak příslibem masivní finanční pomoci. Právě ta se za „vážných sociálně-ekonomických problémů, prohloubených nepokoji, může stát faktorem rozhodujícím".

Na „neočekávané saúdsko-egyptské spojenectví" reaguje „pozorně i Moskva". Součástí „nedávné návštěvy šéfa saúdské rozvědky prince Bandára" byla i „obsáhlá čtyřhodinová beseda s ruským prezidentem Putinem". O to víc stojí za zmínku, že na „podobnou pozvánku z Washingtonu princ nereflektoval". I v tom lze spatřovat „nepřímý signál nespokojenosti, s níž Rijád vnímá politiku USA na Blízkém východě". Začíná se tak rýsovat „pozoruhodná konfigurace sil, jež může mít pozitivní vliv i na řešení jiných problémů, zvlášť překonání krize v Sýrii".

„Prezident Obama podporu egyptské armády raději veřejně neventiluje. Po krvavých událostech 14. srpna se pokusil se Sisim telefonicky spojit a vyzvat ho, aby se ´zdržel represí a nasazení ostré munice´. Bílý dům zavedení výjimečného stavu v zemi oficiálně odsoudil. Podle některých zdrojů si však ´silný muž Egypta´ na Obamův telefonát ani nepřál reagovat – troufalost vskutku neslýchaná. Egypt místo toho Bílému domu navrhl, aby se spojil s ´dočasným prezidentem´ Adlí Mansúrem, což zase odmítli udělat Američané."

I to podle autora „dokumentuje, nakolik omezený je dnes vliv USA". Snaha „rozmluvit egyptským generálům tvrdý postup proti protestujícím skončila fiaskem". A to, že Amerika „Egyptu vypověděla pomoc ve výši 1,3 miliardy dolarů", je docela vítanou „pozvánkou pro bohaté arabské země". Ty totiž dosavadní pozici USA „převezmou s gustem i v této roli". Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty už dnešní Káhiře „poskytly 12 miliard dolarů". Celkový „objem slíbené pomoci dosahuje 40 miliard dolarů".

Je to „vysoká hra". Muslimští bratři „jsou sice republikáni". Avšak „nehledě na svou oddanost islámu jsou pro monarchie Perského zálivu nepřítelem na život a na smrt." I pro „bratry" je totiž právě „moc ještě důležitější, než náboženství". Amerika sice i dnes řeční o „demokracii pro Blízký východ". „Stále víc pozorovatelů však dospívá k závěru, že tím nerozumí svobodnou volbu lidu, ale ´řízený chaos´".

Washington kritizuje stylem, na nějž si káhirské špičky netroufly už po desítky let, i sám generál Sisi: „Hodili jste Egypt přes palubu. Obrátili jste se k egyptskému lidu zády a on vám to nezapomene".

Stále víc „expertů přiznává, že přechod Egypta k demokracii, jakou se na Západě pokoušejí vydávat za model pro arabské země, se dnes hroutí od samých základů". I bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer píše: „Jedno se už asi dá konstatovat: základní dělba moci uvnitř egyptské společnosti se nezměnila. O moc se dělí armáda a Muslimští bratři. Prozápadní liberálové podle všeho, co vidíme, nemají nad armádou žádnou reálnou moc." Celé dnešní panoráma – od „vojenského převratu v Egyptě a občanské války Sýrii až po destabilizaci Libanonu, hrozící expandovat i do Jordánska a Iráku, zachváceného násilím" - se Fischerovi jeví jako „znamení konce arabského jara" („přinejmenším v dané chvíli").

Přisazuje si i Jeffrey Sachs: „bezmocný Západ, stižený schizofrenií demokratické rétoriky a antipatií k islamistům, má také svůj díly viny. Vede k dvojsmyslům a průtahům místo závazků a pomoci. MMF vedl s novou egyptskou vládou rozhovory po dva a půl roku od Mubarakova svržení." Zemi „nedal ani cent úvěru". I to se podepsalo na „nepokojích a nedávném převratu".

Klíčovou tajenkou je budoucí azimut země. Pozornost analytiků poutá hlavně sám generál Sisi, „faktická hlava státu". Hádance, již pro svět zatím představuje, nabídl nejeden podnět redaktor listu Al-Masry, který s generálem, tehdy ještě šéfem vojenské rozvědky, pořídil interview už počátkem roku 2011. Jeden z mála novinářů, kteří s ním přišli do styku, tvrdí, že „Sisi už v obšírné analýze, předložené v dubnu 2010 generálu Tantávímu, měl lidovou revoluci proti Mubarakovu režimu za hotovou věc". Sám přitom plédoval za to, aby se „armáda postavila na stranu lidu". Když Mursí – 12. dubna 2012 – jmenoval Sisiho ministrem obrany a vrchním velitelem, ten za to skutečně vděčil i „rozšířené verzi, že je ´tajným členem´ Muslimského bratrstva". Ve skutečnosti však – tvrdí novinář – to vždy byl, je a bude pravověrný „egyptský nacionalista".

Coby vrchní velitel si „od politických hrátek a partajních konfliktů zachovával odstup". Až do poslední chvíle věřil, že „konsensu nakonec dosáhnou samy politické síly země". Převrat, jemuž se postavil do čela, chápe jako krok, vynucený tlakem okolností. Ti, kdo ho znají osobně, se shodují, že je to „člověk vyrovnaný a rozvážný", jemuž nechybí ani „důvěra ve vlastní síly". Navenek sice budí dojem „měkčí" nátury (což zřejmě „zmátlo i Mursího"). Povahu má však „dostatečně tvrdou". Nelze mu upřít ani „nesporné charisma". Žene ho vůle „stavět zájmy země nade vše ostatní". Vykonat maximum pro „záchranu Egypta před hrozící katastrofou". Egyptský redaktor, který s ním přišel do styku, ho staví přímo naroveň „vynikajícího předáka Gamála Násira".

Generál sice „zprávy, že bude kandidovat na prezidenta, dementoval". Ani to ovšem „zcela nevyloučil". Podle DEBKAfile – izraelského zdroje, informovaného většinou špičkově (poněvadž zásobeného hlavně z domácích i zahraničních rozvědek) – bude Sisi „koncem roku kandidovat na nejvyšší státní post téměř garantovaně" (a svou „předvolební kampaň už fakticky zahájil").

Armádě prý „hodlá vrátit tradiční vysoké postavení" (navzdory všem „protestům, znějícím z Evropy i Ameriky"). Proměny země hodlá „držet pod svou přísnou kontrolou". Sám se přitom profiluje jako „představitel zájmů všech Egypťanů, a nikoli jen kterékoli z náboženských či sociálních skupin".

„Někteří experti spatřují v Sisim symbol ´renesance egyptského nacionalismu´, jehož kořeny sahají k Násirovi. Pokud to další vývoj potvrdí, přesunu armády do centra přeměn Egypta by to dodalo legitimity. Není zřejmě náhodou, že na demonstracích v Káhiře, vyjadřujících krokům armády podporu, figurují hlavně společné portréty Násira a Sisího, vyzvedávající jejich vzájemnou kontinuitu. Média, loajální k armádě, Sisiho líčí přímo jako ´nového Násira´, a experti typu profesora Káhirské univerzity Muhammada Soffara argumentují, že ´Egypťané ještě psychologicky nedozráli k tomu, aby za svého předáka považovali civilistu´."

Pokud se krédem sil, vyvádějících Egypt z krize, stane skutečně „násirismus" - uzavírá Minin – nedá to nové šance jen rusko-egyptské spolupráci. Za Násira byla země i „vlivným faktorem globální politiky" - na půdě Hnutí nezúčastněných i v řadě jiných směrů.

Dovolí to Egyptu ti, kdo umí už jen „chaos na export"? Stáhne před nimi Káhira chvost? Nebo si dopřeje něco tak troufale „nekorektního", jako jít svou vlastní cestou? Ta ovšem vede přesně opačně, než celý liberální katechismus. Egypt je ze zemí, kde vyhořel exemplárně. Země, z nichž ho tou jalovou frází školí, mu už nemají co dát. Rozcestí ve stínu pyramid je tím přehlednější. Tím víc může přinést i na křižovatce, k níž míří svět jako celek. Jinak je „hrozící katastrofa" jen otázkou času. Kratšího, než se to jeví dnešníma očima.

Zdroj: http://stripkyzesveta.cz/cz/politika/585/dmitrij-minin-docka-se-kahira-noveho-nasira